Jaké to je být barvoslepý?
Co ve skutečnosti vidí barvoslepí? Vidí černobíle? BuzzFeed vyzpovídal pár lidí a zeptal se jich, zda má vůbec barvoslepost negativní vliv na jejich životy.
Přepis titulků
Překlad: Maty
www.videacesky.cz JAKÉ TO JE BÝT BARVOSLEPÝ? - Jsem Judy Buffaro.
- Já Patrik. Jsem Andrew Hater
a jsem barvoslepý. Barvoslepost postihuje
zhruba jednoho z deseti lidí, muže podstatně častěji. Ne, že bych barvy neviděl,
většinu vidím. Spíš některé z nich
prostě nedokážu rozlišit.
Vždycky to přirovnávám k balení 36 barevných pastelek. Já mezi nimi rozliším tak 12 odstínů. Zkoušela jsem takový ty testy, kde jsou v barevných tečkách schovaný čísla. Všichni ostatní pořád říkali: "Jé, tady je 7. A tady 62!" A já jim to prostě nevěřila. Tu lodičku jsem taky nikdy nenašla. Hraju fotbal. Na hřišti mě to občas zmátlo. Máme fialový dresy a protihráči na sobě měli jinej odstín fialový.
Dvakrát jsem přihrál soupeři. Když nakupuju, často se musím někoho zeptat, jestli to je černý nebo tmavě modrý, červený nebo oranžový a tak. Sice poznám, že na sobě mám zelenou, ale kdybyste se mě zeptali na odstín, nemám ani tušení. Nebo třeba červená a zelená na semaforu. Červenou poznám a měl jsem za to, že ten panáček je zelenej. Přišlo mi to jasný z kontextu, že jedno je červený a druhý zelený, ale pak mi někdo řekl, že ten panáček je ve skutečnosti bílej.
Snažím se to brát jako... určitou výhodu v nevýhodě. Jestli je to pro mě v něčem nevýhoda, tak o tom nevím. Já to jako omezení nevnímám, ale sranda je, jak to lidi vždycky hrozně zaujme. Ptají se, jak vlastně vidím, jestli černobíle jako ve filmech... Ale tak to není.
Když jsem říkal kamarádovi, že jdu dělat rozhovor o barvosleposti, zeptal se mě na barvu gauče. Je červenej. To je na tom otravný, jak se vás lidi pořád ptaj. A přitom o nic nejde.
Vždycky to přirovnávám k balení 36 barevných pastelek. Já mezi nimi rozliším tak 12 odstínů. Zkoušela jsem takový ty testy, kde jsou v barevných tečkách schovaný čísla. Všichni ostatní pořád říkali: "Jé, tady je 7. A tady 62!" A já jim to prostě nevěřila. Tu lodičku jsem taky nikdy nenašla. Hraju fotbal. Na hřišti mě to občas zmátlo. Máme fialový dresy a protihráči na sobě měli jinej odstín fialový.
Dvakrát jsem přihrál soupeři. Když nakupuju, často se musím někoho zeptat, jestli to je černý nebo tmavě modrý, červený nebo oranžový a tak. Sice poznám, že na sobě mám zelenou, ale kdybyste se mě zeptali na odstín, nemám ani tušení. Nebo třeba červená a zelená na semaforu. Červenou poznám a měl jsem za to, že ten panáček je zelenej. Přišlo mi to jasný z kontextu, že jedno je červený a druhý zelený, ale pak mi někdo řekl, že ten panáček je ve skutečnosti bílej.
Snažím se to brát jako... určitou výhodu v nevýhodě. Jestli je to pro mě v něčem nevýhoda, tak o tom nevím. Já to jako omezení nevnímám, ale sranda je, jak to lidi vždycky hrozně zaujme. Ptají se, jak vlastně vidím, jestli černobíle jako ve filmech... Ale tak to není.
Když jsem říkal kamarádovi, že jdu dělat rozhovor o barvosleposti, zeptal se mě na barvu gauče. Je červenej. To je na tom otravný, jak se vás lidi pořád ptaj. A přitom o nic nejde.
Komentáře (0)