James Rolfe - Vzpomínky na Contru

Chtěl bych mluvit o Contře. Byla to naprostá klasika
mezi NES hrami. Každý, kdo měl NES,
musel mít i Contru. Každý můj kamarád měl krabici od bot
plnou NES her a Contra tam vždy byla. Hodně jsem si s tou hrou užil
a nedá se o ní říct moc špatného. Je to v podstatě perfektní ukázka
side-scrolling střílečky. Takže jako Nerdova recenze
by to moc nefungoval. Proto jsem se rozhodl
pro takový nepřipravený komentář.

Prostě se chci jen podělit o vzpomínku. Mé první projetí Contry. Projet hru tehdy bylo vážně něco. Neprojeli jste všechny hry, které jste vlastnili.
A některé vám šly víc než jiné. Nikdy jsem si nemyslel,
že jsem nějak dobrý hráč. Myslel jsem, že jsou ostatní lepší než já. Nikdy mi nešly sporty nebo tak. Nebyl jsem moc sebevědomý.

Ale uvědomil jsem si,
že kdykoliv přišli kluci a chtěli hrát Contru, tak přišli a ptali se: "Chceš hrát Nintendo?"
"Jo, jakou hru?" "Co třeba Contru?"
"Jo, budem hrát Contru!" Zapnul jsem konzoli a oni mě zastavili
a zmáčkli reset. Nevěděl jsem, o co jde,
a oni na to: "Zapomněl jsi na kód." "Kód?

V téhle hře
se dá nějak podvádět, co?" Contra nebyla nejtěžší hra,
vzpomínám si na hromadu těžších, ale rozhodně nebyla lehká. Contra je poměrně náročná hra,
pořád na vás lítají kulky. Jeden zásah a přijdete o život,
tři zásahy a je konec hry. Můžete pokračovat
a dostanete občas životy navíc, ale musíte se na 100 % soustředit. Ale ten kód, který všichni používali,
vám dal třicet životů. A to se vážně hodilo, jenže když jsem hrál sám,
tak jsem ho nikdy nepoužíval.

Když přišli kámoši,
tak jsem ho použít musel. Nevím, proč jsem ho nepoužíval. Byl i v časopisu Nintendo Power. Znal jsem ten kód,
ale přišlo mi to nepohodlné. Jednou jsem ho zkoušel,
a nefungoval. Ještě dneska nevím jestli ho znám... Nahoru, nahoru, dolů, dolů, vlevo, vpravo,
vlevo, vpravo, B, A nebo A, B.

Ale protože jsem ho nepoužíval,
v té hře jsem se hodně zlepšil. Když jsem ji projel celou,
bylo mi asi devět let, možná deset. A nestalo se to tak, jak jsem očekával -
pozdě v noci po dlouhých hodinách snahy, ale stalo se to brzy ráno,
když jsem se ani pořádně nesnažil. Většinou mě máma vzbudila
v šest ráno, udělala mi snídani, poslala mě na zastávku
a autobus přijel v 7:30. Pro kluka je to hodně času. Nemusíte se holit ani nic jiného.

Takže když jsem vylezl z postele,
hrál jsem videohry. A v 6:30 běžel v televizi
pořad Video Power. Jo, byl to šílený herní pořad. Běžel v 6:30 ráno,
teď mi to přijde úplně divné. Toho rána jsem se cítil na Contru. Měl jsem rozespalé oči
v takovém polospánku, ale tohle byl asi ten správný stav, abych se soustředil a zvládl projít celou hru.

Takže se mi dařilo.
Nikdo mě netrefil, šlo mi to samo. Za půl hodiny jsem byl v poslední úrovni
a říkám si: "Panebože, já to možná projedu." Tou dobou mě máma volala
na vafle nebo nějakou roládu, ale já jen říkal: "Ne, ne, ne,
ty nechápeš, jak je tohle důležité." Nezajímalo mě, že prošvihnu Video Power.
Nasrat na Johnyho Arcadea. Autobus bude muset počkat,
teď projíždím Contru. Táta přišel a říká:
"Proč to nepauzneš?" Klasická hláška rodičů:
"Proč to nepauzneš?"

A já si říkám: "Jak se mám soustředit ve škole,
když vím, že mám doma Contru pauznutou v poslední úrovni?" "To ne!" Dostávám se na konec hry,
rodiče mě sledují od dveří. A cítil jsem, že jsou
stejně vzrušení jako já. A ten pocit,
když vás někdo sleduje hrát, to je to, co vás žene dál.

Za všechny ty roky dělání videí s Nerdem
jsem ten pocit získal zpátky. Ten povzbuzující pocit. Protože když dělám video s Nerdem,
tak se dívá doslova celý svět. Díky internetu.
A to by mě před lety ani nenapadlo. Zní to jako nějaké sci-fi. Když mě lidi sledovali hrát videohru,
mně osobně to pomohlo oživit ten pocit hraní na život a na smrt. A vážně jsem se vrátil do minulosti.

A taky bylo vzrušující, že pak
můžu jít do školy a říct kamarádům, jak vypadá konec hry. Tehdy jste si to nemohli
najít na internetu. Třeba v Legend of Zelda se
v manuálu mluvilo o Ganonovi a všichni věděli, že na konci bude nějaký
Ganon, ale nikdo netušil, jak bude vypadat. To samé bylo s Controu.
Mluvilo se o Red Falconovi. Takže jsem čekal na konci hry
nějakého ohnivého ptáka nebo něco. A pak jsem viděl tohle a říkám si:
"Panebože, tohle je Red Falcon?"

Vybouchne, hra pokračuje. Ne. Věděl jsem, že není konec. Pak jsem se dostal k obřímu srdci
a je to slepá ulička, takže mi bylo jasné,
že to je poslední boss. Jsem nadšený, a zároveň trochu zklamaný,
že o tomhle budu říkat svým kamarádům. "Projel jsem Contru!"
"Fakt? A co bylo na konci?" "Takové obří srdce." Neměl jsem čas to zpochybňovat,
moje srdce samotné bušilo rychle.

Třásl jsem se: "Projedu tu hru,
projedu tu hru, projedu tu hru!" A pak jsem ji projel.
Projel jsem Contru. Rodiče mi tleskali a táta řekl
další klasickou větu rodičů: "Dokončil jsi tu hru, dobře.
To znamená, že už nebudeš tolik hrát." Tak jsem snědl snídani, došel na autobus
a ve třídě se pak chlubil kamarádům, že jsem dohrál Contru bez kódu. A dodnes, když se mě někdo ptá,
jestli jsem dohrál Contru, říkám: "Contru jsem dohrál
ještě před snídaní."

Gratulujeme! Zničil jsi zlého Red Falcona
a zachránil vesmír. Jsi hrdina. Překlad: Rizyk
www.videacesky.cz