Jordan Peterson – Jak si naplánovat budoucnost

Obvykle učím studenty třetího a čtvrtého ročníku. Vyprávěl jsem jim o příbězích a o tom, že náš život je příběh s cílem, posláním a začátkem. Nabádal jsem je, aby rozvinuli své příběhy. Nechal jsem je psát o jejich životech a vážně se do toho pustili. Bylo to úžasné. Rozdělili svůj život do epoch a popsali důležité okamžiky každé z nich – pozitivní i negativní a i to, co by mohli udělat, aby do budoucna omezili ty negativní a využili těch pozitivních.



To je úloha paměti, mimochodem. Také si napsali plán do budoucna. Formalizovali jsme to, takže ten plán je... Nejprve musíte mít správný pohled na věc a to znamená, že se k sobě chováte, jako by vám na vás záleželo. Toho je obtížné docílit, protože lidé mají často radši své mazlíčky než sami sebe.



Dále musíte mít vizi a to znamená podívat se 3–5 let dopředu a zeptat se sám sebe: Jak chcete, aby vypadaly vztahy s vašimi přáteli? Jaká práce by pro vás byla vhodná a udržitelná? Jak se chcete vzdělávat? Jak budete pečovat o své dušení a tělesné zdraví? Co byste chtěli ve sféře intimních vztahů? Jak budete zvládat pokušení jako alkohol a drogy?



Protože kvůli nim lidé často skončí na dně. Stačí se zamyslet nad tím, jaké by to bylo, kdybyste měli vše, co potřebujete. Ne nějakou divokou fantazii, ale realisticky. To je první část. Potom pište 20 minut o tom, jaký by váš život mohl být za 3–5 let, kdyby se tohle všechno podařilo. A pak udělejte opak. Představte si všechny své slabiny a všechny ty špatné cesty, po kterých se můžete vydat.



Představte si, že se to vymkne kontrole. Kde byste skončili za 3–5 let? Takže dostanete pravé opaky... Tohle ne a tohle ano. A tak můžete utíkat před tím, co nechcete, směrem k tomu, co chcete. Tím pádem je vaše úzkost za vámi, ne před vámi. Protože možná se budete bát nějakého obtížného cíle. A pak si řeknete: Pokud to neudělám, skončím tady. A to je tak hrozné, že ten malý strach vlastně nic není.



A v další části toho cvičení z toho uděláte vykonatelný plán. Napíšete, proč by váš život, život vaší rodiny i život vaší komunity byly lepší, aby to bylo jasně napsané. Tohle jsme vyzkoušeli na 10 000 studentech na třech různých univerzitách. Zvedli jsme šanci, že zůstanou na škole, o 30 %. Stejnou mírou jsme zlepšili i jejich hodnocení. Co mě ohromilo, když jsem se nad tím poprvé zamyslel, bylo to, že jsem měl 21leté studenty a uvědomil jsem si, že si s nimi nikdy nikdo nesedl, ani jednou během studia a neřekl: Kým se chceš stát?



Jakou osobností se chceš stát? Ne povolání, ale charakter. Jaký chceš mít život? Jaký by měl být? Jaký by neměl být? Vážně o tom něco napiš, jako by na tom záležel tvůj život, protože záleží. A říkal jsem si, že to je zvláštní, proč nám s tím nepomáhá náš vzdělávací systém?



Protože to je celkem očividné, že? Co děláš a proč? A pak jsem se dočetl zčásti od Johna Gatta, který zkoumal historii vzdělávacích systémů, že náš systém je obdoba pruského systému z konce 19. století. Byl navržen na produkci poslušných vojáků a dělníků. Byl ustanoven, když se lidé z vesnic hromadně stěhovali do měst, protože jejich děti také nejspíš skončily v továrnách, a když pracujete v továrně, někdo se musí starat o vaše děti.



Úloha těchto škol byla vytvořit dělníky do továren, proto všichni sedí v řadách a je tam zvonek – to modeluje továrnu. Problém je, že dnes si lidé určují zaměstnání sami. Ale to není součástí vzdělávání. Vyvinul jsem tyto programy, protože jsem si uvědomil... Je to tentýž předmět, ve kterém studenty učím, že kdyby byli v Německu ve 30.



letech, byli by nacisté. Snažím se, aby si navrhli život. Je daleko lepší, když si člověk navrhne plán. Lidé se neurologicky změní, když je necháte formulovat jejich myšlenky. Učitelé na škole říkávají: Napište to vlastními slovy. Byla to dobrá rada, kdyby vysvětlili, co to znamená. Pokud přijdete se svými myšlenkami a vyslovíte je, změní vás.