Jordan Peterson: Zvládání strachu a přehnaná ochrana

Ten věčný problém je:
Jak se vypořádáte s tragédiemi a zlem? A můžete říct: "Nejsem připraven."
Jo, dobře. Nepřekvapivé, obzvlášť pokud jste byli
příliš chráněni jako dítě. Není dobrý nápad
příliš ochraňovat děti, protože hadi vlezou do zahrady
tak jako tak, takže namísto odhánění hadů musíte vyzbrojit své dítě něčím,
co jim pomůže rozsekat hady na kousky. A vytvořit z nich svět.

Trik pro rozkvět lidí tváří v tvář
utrpení a zlu je síla, ne ochrana. Je to úplně něco jiného.
Víme to i z praxe. Například víme, že když léčíte
agorafobii vystavováním, což je – zhruba řečeno –
strach z chaosu, strach ze všeho. Nechcete, aby se méně báli,
ale aby byli statečnější. Není to totéž,
protože agorafobici mají tenhle problém: Nedokáží si představit
smrt a utrpení. Jsou naivní, neexistuje to
v jejich představách, protože jsou před tím chráněni.

Ale pak se něco stane, tohle se
často stává ženám po čtyřicítce, protože těm se nejčastěji
rozvine agorafobie. Něco se stane, autority je chránily
před chaosem po celý život. Takže možná měly
příliš ochraňujícího otce a přešli k příliš ochraňujícímu příteli
a pak manželovi a možná byly ochotné podrobit se
všem třem kvůli té ochraně. Taková je dohoda – zůstanou slabé
a závislé, ale možná musí, protože jedině tak zaujmou člověka,
který je hyperochraňující, ale cena za to je,
že nejsou dost silné.

A pak se v jejich životě něco stane,
často po čtyřicítce, vyvinou se jim srdeční palpitace,
možná jako následek menopauzy. Jejich srdce začne zuřivě bít
a ony si pomyslí, že umřou. A s kým si
o tom promluvíte, co? Autorita vás před tím neuchrání. Nebo možná se jejich přátelé rozvedou
nebo sestra umře nebo tak něco.

Vyvolá to přízrak smrtelnosti
a možná přízrak zla a smrtelnosti. A to tak, že útěk k autoritě
to nedokáže vyřešit. A tak dostanou panický záchvat. Jdou ven, vyděsí se,
cítí, jak jim bije srdce, pak se vyděsí kvůli srdci,
protože si pomyslí: "Teď umřu". A řeknou si: "Umřu a udělám ze sebe blázna,
protože přitáhnu hodně pozornosti." Takže se objeví dvě velké obavy:
smrt a společenský soud.

Pak dostanou panický záchvat,
primitivní pudy se vymknou kontrole. Velice nepříjemné. Pak se začnou vyhýbat místům,
kde dostaly panický záchvat, a nakonec nemůžou nikam. Tiamat se vrátila.
Velké monstrum, malá oběť. A co s nimi uděláte? Nemůžete jim říct,
že Tiamat neexistuje. To nejde.


Už nejsou naivní. Měly přímý kontakt s hrozbou smrti
a společenským soudem. Setkaly se s hroznou matkou
a hrozným otcem a není cesty zpět. Nemůžete říct:
"Svět je bezpečný". Není bezpečný. Vůbec ne. Pokud si myslíte, že je bezpečný,
tak žijete v naivní bublině, kterou vám poskytla kultura.
Je to dárek. A teď se roztříštila
a co uděláte? Schováte se doma
a nikam nemůžete.

Jste zkamenělý králík. A život je peklo,
protože nemůžete fungovat. Alternativa je: Rozeberme věci,
kterých se bojíte. Vystavíme vás jim.
Opatrně a popořadě. A pak se naučíte, že jste tvrdší,
než jste si mysleli. Nevěděli jste to! A možná jste
nechtěli vzít tu zodpovědnost, protože lidé jsou
tvůrci svého neštěstí. Když jste měli příležitost
jít ven a prozkoumávat, nebo se strachy stáhnout,
vybrali jste stáhnout se strachy.

Není to jen tím,
že jste byli příliš chráněni, často jste byli ochotni využít toho,
že jste byli chráněni, a utekli jste,
kdykoli jste mohli. Možná jste byli dítě na hřišti
a měli jste problém s jinými dětmi. A hluboko ve vaší mysli víte,
že byste si s tím měli poradit sami. Ale jdete za mámou
a necháte ji zasáhnout. A víte, že to není správné.

Víte, že porušujete společenské pravidlo,
ale je to snažší. A tak utečete k autoritě
a schováte se za velkým otcem, že? Problém je, že se nenaučíte
dělat to sami. A pak se to musíte bolestivě naučit,
když je vám 40. Takže jdete s lidmi ven. Řeknete: "Čeho se bojíte?
Očíslujte to na škále od 1 do 10." Udělejte seznam 10 věcí,
kterých se bojíte. 10 je čeho se bojíte nejméně.


Začneme s tím. "Bojím se výtahů". Dobře, podívejme se
na obrázek výtahu. Představte si,
že jste ve výtahu. Běžte k němu a podívejte se,
jak se ty hrozné čelisti smrti otevřou, protože tak na to
reagujete symbolicky. A půjdete tak blízko,
jak jen můžete. Půjdete a ono to funguje.
Jste velice nervózní, obzvlášť kvůli očekávání. Třesete se, jdete ven, zastavíte se,
díváte se a uklidníte se.

Uděláte to desetkrát
a jste v pořádku. Naučili jste se, že neumřete,
ale co je ještě důležitější, naučili jste se,
že dokážete ustát hrozbu smrti. A pak půjdete o trochu blíž
a pak o trochu blíž a nakonec jste zpět v tom, co není výtah,
symbolicky to je hrobka. Je to uzavřené a izolované místo. A naučíte se:
"Ukázalo se, že to ustojím." A pak jste víc pohromadě,
mnohem jistější.

A co se často děje
v takových situacích, už jsem to viděl několikrát, když někdo projde
tímto procesem vystavování a zdrsní, často se začne stavět ostatním lidem
jako nikdy předtím, protože se nedokázal postavit
sám za sebe, protože nechtěl podkopat
tu ochranu. Když mě ochraňujete,
nemůžu vám odporovat, protože si nemůžu dovolit
ztrátu vaší ochrany.

Takže pokud tohle budu hrát,
schovám se za vás, ale potom vás nemůžu zpochybnit. To není dobré, protože... Často to vidíte u mužů, stále se k smrti bojí názoru otce,
když je jim 30 nebo 40. Proč? Protože chtějí věřit,
že někdo venku "ví". a tak jsou ochotni přijmout
to podřízení, protože je to nenutí zpochybnit
tu myšlenku, že venku je někdo, kdo ví.

Protože to je výhoda
otce jako soudce, že? On ví. A co když ne? Co když nikdo neví víc než vy?
No, to je drsné. Dokud si to neuvědomíte,
nejste dospělí, že? To je technicky bod,
kdy dosáhnete dospělosti. Když nikdo neví, co byste měli dělat,
lépe než vy.

Je to hrozné zjištění,
protože co sakra víte? Je to hrozné zjištění
a lidé si často vyberou otroctví... Permanentní otroctví
duchovi velkého otce spíš než to zjištění,
a to je pochopitelné. Ale problém s tím je,
že máte na víc, než si myslíte, a když se budete schovávat
za tou osobou, nikdy nebudete mít šanci pochopit,
že je ve vás víc, než si myslíte, mnohem víc, než si myslíte.

Možná, že je ve vás tolik, že ustojíte hrozbu smrti,
aniž by vás to položilo. Možná dokonce ustojíte hrozbu zla,
aniž by vás to položilo. Kdo ví?
Rozhodně je to možné. A není to abstraktní otázka. Je to přesně taková otázka,
jakou řešíte během psychoterapie. Tuhle otázku vždy řešíte
a odpověď je často kladná. Protože lidé mohou být
neuvěřitelně tvrdí.

A to víte, protože lidé pracují
na pohotovosti v nemocnicích nebo pracují v paliativní péči
nebo v márnicích. Tihle lidé mají zatraceně těžkou práci. Nebo jsou v první linii
při vyšetřování zneužívání dětí, takže se pravidelně setkávají se zlem. To jsou velice stresující práce,
ale lidé je dělají. Někteří lidé je dokonce dělají,
aniž by je to poškodilo. Ale to je těžší,
protože můžete vidět děsivé věci, na které nikdy nezapomenete.

Překlad: Nebuď knedlík
www.videacesky.cz