Na kanále filmové školy RocketJump lektoři rozebírají filmové umění po jednotlivých částech, od kamery po střih, přes osvětlení, hudbu a další. Dnes se dozvíme, že film má i svůj specifický jazyk, kterému však není tak těžké porozumět. Stačí jen chtít naslouchat.
Co je vlastně kinematografie? Milujeme film. Formát, diváci a distribuce
se možná změnily, ale pohyblivé příběhy jsou s námi od chvíle,
kdy jsme je dostali darem od bratří Lumiérů. A od toho počátku se nám velcí myslitelé
snaží vysvětlit jejich spojení s námi. Říkají, že filmy jsou sny; okna do světů
a životů, které nejsou naše. Dovolují nám tvořit díla v čase. Ač je tento popis velmi poetický, nezachytí všechna specifika tohoto umění
a naši schopnost s ním manipulovat.
Protože jde o vizuální vypravěčství, jehož srdcem je filmařské umění. Kinematografie není o tom,
že zachytíme nějaký děj, ale o tom, jak jej ukážeme publiku. Což znamená, že jde hlavně
o komunikaci s divákem. Ber, nebo nech být. Ale protože jde o umění
tak krásné a emotivní, předpokládáme, že vzniká
díky jakýmsi tajemným instinktům.
Jenže stejně jako
ve všech oborech je vystavěno na konkrétních
naučených postupech. Protože film je jako řeč. Cože? Zní to jednoduše,
ale je to jako začít od atomů. Musíte vidět, jak na lidi funguje. Zkusme to srovnat s jazykem.
Slova mají význam, že?
Někdy i víc než jeden. Ale jsou jasně definované. Máme slovesa,
podstatná jména, větnou skladbu... Díky těmto pravidlům umíme mluvit,
ale zároveň na jazyce stavět. Slova vyvíjíme, tvarujeme
a užíváme ironicky. Klíčem k porozumění je, že tato pravidla
používáme k vzájemné komunikaci. A kinematografie
funguje úplně stejně. Fajn, a co dál? Takže máte spoustu nápadů jak natočit záběr, co napodobit
nebo vymyslet, ale stále musíte dodržovat
základy filmové řeči.
Myslet na základní
slova a jejich významy. Vzít ze slovníku nadhled,
podhled, široké sklo, ostření, barevnost... Když porozumíme významu těchto slov,
porozumíme i filmovému jazyku. Musíme se zkrátka naučit mluvit. Hm, jak myslíš.
Co když chcete natočit,
jak se někdo bojí? Jako první nástroj filmové řeči
vyberete nadhled. Shlížíme na přikrčenou oběť,
která je tak zastrašovaná. Řeknete si, ale no tak,
že se ten člověk bojí, poznáme i bez toho. Jenže filmová řeč
nám ukazuje mnohem víc. Klade na věci důraz. Nejde jen o sdělení informace o tom,
co se na plátně děje, ale o to, jakým způsobem
je nám děj představen.
Jak v nás probudí emoce
a působí tak děsivěji. Kvůli vám jsem si pšoukl! Proběhne skrz nervy v mozku
a uchvátí celé naše tělo. A dokáže to proto,
že rozumí perspektivě. Představte si,
že byste to udělali obráceně. Nechceme už být monstrem,
co shlíží na vyděšeného člověka, ale chceme se soustředit
na dívčiny pocity. V tom případě použijeme podhled,
a spolu s ní vzhlížíme k příšeře.
Její perspektiva
bude naše perspektiva. Příšera se nad námi bude zlověstně tyčit
a budeme se bát stejně jako ona. A tohle všechno chápeme instinktivně. Podobné situace vidíme ve filmech stále,
jen je na ně kladen jemnější důraz. Třeba ve slavné scéně z Absolventa,
kde Dustina Hoffmana doprovázejí rodiče. V záběru stojí kolem něj a nad ním,
zatímco on se krčí uprostřed. Je to stejný princip jako u děsivých
záběrů, o kterých jsme mluvili. Jen v mnohem jemnějším kontextu.
Ach ano, chápu. Kinematografie ale není
jen mechanickou řadou úhlů. Film žije, hýbe se
a stejně jako úhly, i pohyb kamery nám něco vypráví. Plynulost steadicamu nebo jeřábu
nám dodává sebevědomí, klid a téměř božskou schopnost
procházet akcí jasně a beztrestně. Dokumentární organický pohyb
probouzí úzkost z reálného světa, nakloněná perspektiva
pohne celou zemí.
A dalšími technikami se dostáváme
hlouběji pod povrch a pod kůži hrdinů, které sledujeme. Odhalujeme svět, co leží před námi. Tyto postupy jsou srdcem filmového umění. Umístění kamery vám umožní
nejen vyprávět příběh; zároveň vám říká, co si o příběhu
máte myslet a jak se cítit. Plátno sledujeme
z pohledu filmového boha. Občas se zdá,
že tento bůh lidi jen pozoruje, ale jindy se nám snaží ukázat víc,
než jsou ochotni nám odhalit.
Protože bohové filmového vesmíru
jsou vypravěči za kamerou. A tak je na vás, abyste rozhodli,
co světu chcete sdělit. Na co dát důraz.
Co máme cítit. Možná chcete, aby vaši hrdinové
byli všemocní hustí drsňáci, jenže tak můžete ztratit dramatickou
chvíli nejistého hrdiny v nebezpečí. A o ten pocit ochudit i diváka. My tady umřeme!
Ale nejdůležitější je pořád to,
co chcete divákovi sdělit. Film je jazyk.
Tak spolu pojďme mluvit. Překlad: hAnko
www.videacesky.cz
hAnkoPublikováno: 9 let
