Planeta Země 2: Hollywoodský film od BBC

Tento záběr roje kobylek pochází ze seriálu BBC Zázračná planeta z roku 2006. A tento záběr je z nového pokračování Zázračná planeta II. Možná jste si všimli změny rozlišení z HD na Ultra HD, další změnou však je, že se nepohybují jen kobylky, ale i samotné kamery. Tyto dynamické záběry jsou důvodem, proč je Zázračná planeta II téměř jako film. Když jdete do kina, kamera nikdy není statická. Pořád se pohybuje, je na steadicamu, na kolejích, nebo někde poletuje.



A my jsme uvažovali stejně, nejen abychom vzdali hold filmu... Protože film to dělá proto, abyste se do příběhu zapojili a víc ponořili. Zázračná planeta II je jako hollywoodský trhák. Téměř zapomenete, že tito herci se skrývají v odlehlých koutech země, a nemají scénář. Přírodopisné oddělení BBC v Bristolu natáčí dokumenty přes 60 let. Průvodce Sir David Attenborough je nejznámějším hlasem tohoto žánru. Toto úžasné stvoření je napůl slepé, napůl hluché, a toto je nejvyšší rychlost, kterou umí vyvinout.



A po několik desetiletí zvedali laťku přírodopisných dokumentů. Tato evoluce, kterou společně prozkoumáme, je z velké části příběhem technologie. Prvním velkým průlomem byly lehké kamery s 16mm filmem. Televize začínala jako studiový formát, měli obrovské kamery větší než člověk. Ve filmovém průmyslu totéž, velmi těžkopádné. Neexistovaly kamery, které by se daly vzít do džungle, na poušť a podobně. Kamery na 16mm film byly přenosné, ale v BBC se setkaly s odporem. Vnímali je jako na kamery pro amatéry, protože tehdejším standardem bylo 35 mm.



Ale Attenborough na nich při své první cestě za oceán trval, a samozřejmě se vrátil se záběry, které do té doby nikdo nenatočil. Třeba lemury indri na Madagaskaru. O 56 let později se kamery pohybují kolem lemurů a následují je do korun stromů. Ale technologie, která toto umožnila, se objevila teprve nedávno. Problémem je stabilizace, jak můžete vidět na roztřesených záběrech v seriálu Zkoušky života z roku 1990. To samé u leteckých záběrů, kde při přiblížení třes ještě víc vynikl.



Filmové kvality se mohlo dosáhnout pomocí jeřábů, vozíků a kolejnic, pokud to šlo. Ale po celá desetiletí se dokumentaristé s výjimkou podvodních záběrů museli spolehnout na kameru se stativem. O postřehy z říše zvířat jsme nebyli ochuzeni, ale v roce 2002 přišla změna. BBC vyměnila kvůli sérii Zázračná planeta filmové kamery za digitální. Tato změna jim přinesla nástroj s názvem cineflex heligimbal, což je stabilizační systém pro kamery na helikoptérách. Heligimbal pořídil hladké scénické záběry, kterými seriál proslul.



Také ale mohl natáčet zvířata z kilometrové výšky, aniž by je vyděsil zvuk motoru. Získali tak nový způsob, jak natáčet například lov. Když jsme dřív natáčeli a stříhali zvířecí lov, nešlo použít jeden dlouhý záběr. Natočil se kousek, vlk utekl ze záběru, popadli jste stativ, naskočili do auta, předjeli ho, postavili stativ... Proto to bylo sestříhané a rozdělené. - Ve srovnání s lovem v Zázračné planetě...



- Jakmile se vlk rozběhl, letěli jsme za ním a zdálky jsme na jeden záběr viděli, jak se to drama odvíjí. Nevěděli jsme, co bude dál. Zakopne? Chytí ho? Nebo mu karibu uteče? Proto je to tak napínavé a bezprostřední. Cineflex používá digitální kamery, protože objektiv a paměť jsou oddělené. Tehdy to byly digitální kazety, s filmem tohle nebylo možné. 40mm objektiv je zabudovaný v systému kruhů zvaných gimbal, které ho izolují od pohybu helikoptéry s pomocí gyroskopů.



Tyto senzory zachycují změny v orientaci a malé motorky na ně ihned reagují. Kameraman tak objektiv ovládá joystickem z helikoptéry a zaostřuje bez ztráty stability. O 10 let později se tato technolgie objevuje v menších a levnějších verzích, které se dají zabudovat do dronů a držáků pro ruční kamery. Tato technologická změna přišla Zázračné planetě II přesně vhod. Chtěli jsme se co nejvíc přiblížit, dostat se až ke zvířatům a vidět svět jejich očima. Gyroskopicky stabilizované drony zachytily intimnější letecké záběry a ruční záběry poskytly pohled do zvířecích domovů.



Chtěli jsme se víc zaměřit na příběh, ukázat, jak se které zvíře cítí, ale bez přenášení lidských emocí. Vzít vás na cestu do zvířecího světa a jeho přirozených pochodů. Ukázat vlídnější a bližší pohled na naši Zázračnou planetu. Hollywoodští filmaři celá desetiletí točili dlouhé záběry pomocí steadicamu, většího a komplikovanějšího držáku, který kameru vyrovnává protizávažím připevněným na vestě kameramana.



Pohotovost či Západní křídlo jsou takových záběrů plné. Najdete je i v Zázračné planetě II, třeba u lovu servala v Jižní Africe, ale ve většině případů byly pro natáčení v přírodě moc těžkopádné nebo drahé. Místo nich se tým spoléhal na malé ruční stabilizátory. Stejně jako heligimbal mají gyroskopy, které měří orientaci podél tří os, a motorky na vyrovnání pohybů. Tyto držáky jsou tak malé a variabilní, že dokáží nahradit kolejnice i jeřáby.



Na některých cestách, například za tučňáky, jsme si vzali jeřáb, chtěli brát kolejnice, ale nakonec zůstaly v krabicích. Všechno natočil kameraman s gimbalem. V takovém prostředí je volný pohyb, možnost dát kameru do výšky tučňáka, nebo ji zvednout nad hlavu k nezaplacení. Stabilizátory jsou efektivní u záběrů zblízka, což se mnohým zvířatům nelíbí, a tak nikdy nenahradí stativy. Ale jsou přídavkem k arzenálu nástrojů profesionálů i laiků, kteří chtějí pořídit hollywoodské záběry.



Dobrý film však nedělají dobrým jen záběry, ale i příběh. Styl přírodopisného oddělení se možná změnil z naučného na filmařský, ale na příběhy nezapomněli. Obraz je to první, co zaujme vaši pozornost, ale bez rozuzlení, které přináší vyprávění příběhů, vás to velmi rychle omrzí. Žádná technologie nikdy nenahradí schopnost vyprávět příběh, který diváka zaujme, fascinuje a citově zasáhne.



Překlad: hAnko www.videacesky.cz