Prokletí přátelství

Ahoj, tady Michael z Vsauce,
dneska se budeme bavit o tzv. friendzone. O tom, že se vám někdo líbí, ale pak
zjistíte, že chce být pouze váš kamarád. Proč se to děje? Jestli je možné dostat se
z friendzone, jak to udělat? A co je důležitější...
měli byste to udělat? Termín friendzone byl zpopularizován
TV seriálem Přátelé 3. listopadu 1994. V 7.

dílu 1. série Joey řekne Rossovi,
že se Rachel líbí, ale nikdy ho nebude
mít ráda tak, jak by si přál. Ross je ve friendzone. Samozřejmě že nakonec
dopadlo pro Rosse všechno dobře, ale to předbíháme. Když jsem v jednom videu vypočítaval,
kolik stojí láska, mluvil jsem o pocitu
do někoho se zamilovat. Tyhle emoce, nervozita a vzrušení
mají jméno. To, co cítíte, když se do někoho
zamilujete, se nazývá limerence.

Je vzrušující cítit šimrání v břiše,
kdykoliv jste poblíž někoho. A tato nervozita může být způsobena
uvolňováním adrenalinu, který odčerpává krev např. ze žaludku
do svalů, kde se lépe využije. To samozřejmě může způsobit,
že se žaludek trošku stáhne, podráždí se. Může to taky vysvětlovat, proč lidé mají
menší chuť k jídlu, když jsou zamilovaní. Je jedno, jestli jste muž, žena, gay nebo
heterosexuál, každý může být ve friendzone. Z biologického hlediska může být základem
friendzone Batemanův zákon, pojmenovaný po Angusi Batemanovi.

Tento zákon uvádí, že kdykoliv
nějaký živočišný druh, jako my, lidé, obsahuje dvě rozdílná pohlaví,
přičemž má každé své vlastní pohlavní buňky, například spermie a vajíčko, jedno pohlaví musí nevyhnutelně vynaložit
více zdojů pro tvorbu potomstva. Obzvlášť viditelné je to u savců, kde samice může mít
jen omezený počet potomků, kdežto samec může mít doslova
neomezené množství. To způsobuje biologicky podmíněnou tendenci
být soupeřivý pro jedno pohlaví, být vybíravý pro druhé.

Nejnovější epizoda Wild Sex od Earthtouch
to vysvětluje mnohem detailněji, takže si ji nezapomeňte pustit. Ale dnes, bez ohledu na to,
jestli je cílem reprodukce, se role pronásledovatele a pronásledovaného
rozšířily za hranice Batemanova zákona. a jsou tak nějak pevně zabudované
do naší kultury. Protože každý pronásledovatel
nemůže vyhrát a protože každý pronásledovatel
není příšerný idiot, je friendzone nevyhnutelná.

Je zklamání, když se to stane vám, a je jednoduché spolehnout se
na výmluvu "hodní kluci vždycky utřou". Výzkum pro to ale zatím nenašel moc důkazů. Pravděpodobnější je, že jste si zidealizovali
druhou osobu jako potenciálního partnera, ale neutrální pozorovatel vám může říct,
že nemáte společného tolik, kolik si myslíte. Tento argument, který probírá
ve svém úžasném videu Jenna Marbles, se nazývá homogamie.

Vybíráme si své partnery
na základě podobnosti s námi, našimi zájmy a plány do budoucna. Takže když je někdo ve friendzone, není to proto, že byl moc přátelský
nebo byl až moc hodný kluk, Místo toho je to spíš otázka kompatibility. Ale to neznamená, že máme být
přehnaně přátelští a milí za každé situace. Marshall Fine popisuje friendzone
jako trestnou lavici, kam jste posláni, pokud nejste
dost nadšení nebo nedosažitelní.

Nadšení spadá do homogamie, je to o tom, jaké jsou zájmy někoho jiného
a koho by chtěli za partnera. Mě ale fascinuje spíš to s nedostupností. Proč by vás mělo to,
že jste v současnosti volní a přátelští, udělat méně atraktivním? A proč by vás mělo to,
že se chováte jako nafoukaný idiot, flákač nebo pan nedostupný, udělat atraktivnějším?

Robert Cialdini to nazývá
zákon nedostatku. Toužíme po věcech,
které je těžké získat, protože nechceme mít omezenou svobodu,
takže jednáme dřív, než může být omezena. V obchodě se to děje naprosto běžně
a stejné je to i s přitažlivostí. Pokud sami používáte efekt nedostatku, je to občas popisováno
jako únikový východ z friendzone. Udělejte se méně dostupným a uvidíte
jestli na to vaše láska odpoví. Nebo zkuste použít efekt Bena Franklina.

Benjamin Franklin napsal o tom,
jak byl schopný navázat přátelství s jinými lidmi tím, že po nich chtěl,
aby udělali něco pro něj. Teorie říká, že laskavostmi pro někoho
se vám v hlavě vytvoří kognitivní disonance. Proč by pro vás dělali laskavosti,
pokud by vás neměli rádi? Není žádná záruka,
že se stanete něčím víc než přáteli, ale už jen tím, že se stanete přáteli,
tvoříte něco poměrně vzácného, protože dnes máme všichni v průměru mnohem méně přátel nebo osob, kterým se můžeme
svěřit, než před desítkami let.

A s těmito přáteli trávíme
mnohem méně času než v minulosti. Tento jev byl popsán v knize
Roberta Putnama Bowling Alone. Například od roku 1965 do 1995 se u lidí nehledě na věk počet minut strávených
neformálním společenským životem, poflakováním s přáteli, chozením na párty nebo do barů
nebo taky nezávazným tlacháním, snížil z 85 minut denně
na pouhých 57 minut denně.

V tomto časovém období se počet
pořádaných pikniků snížil o 60 %. A počet návštěv kamarádů u nás doma se snížil ze 14 - 15 za rok na pouhých 8. Nyní trávíme totiž
mnohem více času zábavou, spánkem, cvičením nebo cestováním. Nejsou to špatné věci, ale od poloviny 20. století jsou dvěma aktivitami, které mnoho z nás
stále dělá a které nejvíce poklesly, návštěvy bohoslužeb a poflakování s přáteli.

Mnohem více času teď
také trávíme na internetu. Je to skvělý nástroj
pro komunikaci a sociální sítě, ale jak kdysi řekl T.S. Eliot
o telefonu, internet nám umožňuje mluvit s mnohem
více lidmi než dříve, ale jsme přitom mnohem osamělejší. Sociální sítě slovo přítel
poněkud zkreslily, ale už dlouho před MySpace a Facebookem
bylo slovo přítel na sestupu, takže jsme museli začít používat
nové slovo - nejlepší přítel.

Robert Watt říká, že to,
co se na internetu zdá být společenským, je pro nás možná spíš způsob,
jak se méně věnovat skutečným vztahům, a místo toho používat internet
spíš jako pódium, kde se můžeme předvádět před ostatními.
LOL PODÍVEJTE SE NA MŮJ ÚŽASNÝ A VTIPNÝ ŽIVOT Abychom si byli jistější,
jsou internetové komunity mnohem vyrovnanější, protože máme mnohem méně informací o člověku,
se kterým diskutujeme, jako věk, rasa nebo pohlaví.

Ale to, co získáme anonymitou, je často cenou za večer strávený
venku koníčky a tvořením hodnot. Můžu se stáhnout ze skutečných
konverzací ve světě a schovat se v online
internetových komunitách, kde každý myslí jako já
a sdílí můj pohled na svět. Nazývá se to cyberbalkanization. Je to děj, kdy online interakce
vytváří líné prostředí, které je oproštěné od opravdové diskuze
a jiných úhlů pohledu.

Kdežto skutečný svět nás často nutí potýkat se s mnohem větší
rozmanitostí a různými hodnotami. Proto, že jsme si vybrali partnery,
kteří jsou nám tak podobní, toto zdravé vystavení novým a upřímným
nápadům často musí přijít právě od přátel - zdroje, který se v naší společnosti omezuje. A i přesto, že je zklamáním
skončit ve friendzone, možná že je to pozice, ve které vás daná
osoba a možná i všichni ostatní nejvíce potřebují.

A jako vždy, díky za sledování. Překlad: tynka
www.videacesky.cz