Rozhovor s Jamesem Hetfieldem

JAMES HETFIELD V KYTAROVÉM CENTRU Měl jsem strach takřka ze všeho.
Ze světa, z řečnění. Byl jsem hodně stydlivé dítě. Hudba pro mě zkrátka
byla způsob, jak se vyjádřit. Psal jsem si deník,
psal jsem básničky, nebo co mě napadlo. Zabrnkal jsem si pár akordů
a dal to dohromady. Takhle to dělám. Takhle komunikuju
se světem, když to nedokážu sám za sebe. Hudba mi umožňovala mluvit.

Na střední jsme měli jednoho kluka. Hrál v jazzbandu. Rozhodl se prodat kytaru. Myslím, že to byla SG z roku 1969 s tremolovou pákou. Chtěl ji prodat a zeptal se mě,
jestli ji chci a já že jo. Chtěl za ni 200 dolarů. Žadonil jsem u mámy.

Dělal jsem domácí práce, všechno možné. Nakonec souhlasila a koupila mi
moji první "opravdovou" kytaru. No a když už máš kytaru,
musíš hrát v kapele. Tak jsem se začal scházet
se spolužáky, co hráli, a založili jsme cover band Obsession. Já a pár kluků ze třídy. Po škole jsme se scházeli
u nich doma a hráli jsme. V té době
mě totálně brali Black Sabbath.

Hráli tak drsně a přitom tak dojímavě. Úplně mě to pohltilo.
Zavřel jsem oči a byl jsem tam s nima. S kamarádem,
se kterým jsem vyrůstal, jsme se neustále trumfovali. To bylo pořád "hele, co umím"
a "koukej na mě" a "sakra práce". Pak jsem se naučil zase něco nového. Tahle ohromná soutěživost na střední nás pořád posouvala, což bylo skvělé.

Po nějaké době mi došlo,
že ti kluci, co s nima hraju... že potřebuju hrát s někým lepším. Taky jsem psal písničky,
ale nelíbili se jim. Chtěli hrát jen covery, tak jsem se
rozhodl, že si najdu jinou kapelu. Tehdy mi došlo, že mám nějaký cíl,
že se chci zdokonalovat. Někteří kamarádi tomu nerozuměli.
Říkali si, proč prostě nezůstanu s nimi. Ale já jsem potřeboval
objevovat nové věci.

Byl jsem asi ve druháku,
když jsem se v létě vrátil na střední a chtěl jsem zase začít hrát fotbal. V té době jsem měl dlouhé vlasy a... trenér mi řekl, že se musím ostříhat.
A já na to... že dlouhý vlasy má i Eddie Van Halen
a Michael Schenker. Chtěl jsem mít dlouhé vlasy
a hrát fotbal, ale to nešlo. A to byla jedna z těch... životních křižovatek, která byla
v mém životě celkem zásadní, i když jsem to ještě nevěděl.

Tak jsem si řekl, že na to kašlu. Chci být fotbalový náhradník? Nebo chci být na pódiu... s nějakým poselstvím
a mluvit skrze hudbu? Tehdy jsem to nevěděl,
ale udělal jsem dobře. Myslím, že mi to došlo, až někdy... po střední.

Tehdy jsem si uvědomil, že musím
začít přemýšlet o tom, co chci dělat. Pracoval jsem v továrně na samolepky. Celou směnu jsem přemýšlel
o různých riffech nebo textech. V pauze na oběd jsem se... zavřel s kytarou v autě
a psal jsem riffy. Pak jsem naběhl zpátky do práce. Po práci jsem klukům zahrál ty riffy a... Odehráli jsme první koncert.

A tehdy jsem si řekl... Asi chci dát výpověď. Chci jenom hrát. Nešlo to jinak.
Tak to prostě bylo. Když jsme měli podepsat
první smlouvu v New Jersey... Nebo úplně poprvé,
když jsme měli koncert v San Franciscu... Panebože. Hele, mohli bychom podepsat smlouvu
s tímhle manažerem a jet do Evropy a tak.

Snažíš se to brát s klidem,
jakože o nic nejde. Ale uvnitř úplně vyšiluju. Ono se to děje.
Fakt se to děje! Všichni jsme přátelé a můžeme dělat,
co nás baví. To je úžasné! Každý krok na té cestě
nás k tomu přibližoval. Každé ráno,
když se vzbudím, připomenu si to. Člověče, můžeš dělat,
co tě baví. A něco tvořit. Živí tě to a uživí to i tvoji rodinu.

Je to ohromný dar a měli bychom... Je důležité si to uvědomovat. Byla doba, kdy se nám to vymklo.
Když jsme hráli turné k Black album. Byli jsme dlouho pryč.
V té době jsme v kapele měli několik rozvodů,
ovládla nás ješitnost. Byli jsme nafoukaní... Přestali jsme být normální,
začali jsme si o sobě moc myslet. Když se na to ale podívám zpětně,
naše kariéra je...

bizarní. Lidi říkají,
že tě respektujou kvůli hudbě. Ale potom zjistíš, jak to je. Je to imaginární, neskutečné. Lidi si myslí,
že jsi něco víc, než ve skutečnosti jsi. Musíš zůstat nohama na zemi.
Jsem jen člověk. Něco přijde
a srazí tě to zpátky do reality. Uvědomíš si...

Bylo mi dáno hrát hudbu
a nějak s tím naložím. Vyrostl jsem na různých kytaristech.
Nejradši jsem měl doprovodné kytaristy. Většinu metalových kytaristů
ovlivnil Tony Iommi. Hlavně riffy, které zněly hrozně plně. Ale když si ten zvuk rozeberete,
není to úplně o plnosti, je to takové... takové ostré, má to říz. Takže když jsem... Tohle jsem dostal do prvních alb.

Pak to šlo víc do hloubky.
Chtěl jsem... Jako bych chtěl
hrát na kytaru jako na bicí. Chtěl jsem takový perkusní zvuk. Jednak aby byl rychle tvárný, aby byl úderný, ale když... podržíš akord,
aby zaplnil celou místnost. Chtěl jsem kytaru ve tvaru Les Paul, která je malinko lehčí a lepší na cesty.

Tahle má navíc speciální výřez,
protože rád držím kytaru hodně nízko. Tady je trochu ostřejší, abych mohl
i do výšek, i když to radši moc nedělám. Zkoušel jsem asi... třicet různých kobylek, různé vázání strun, různé kovy. Chtěl jsem tradiční vzhled, ale taky aktivní snímač. Zkombinovat pasivní i aktivní snímání.

Vyrovnat zkreslení. Ale nechat pronikavé středy... které umožňují některé pasivní snímače. Ve středech jsou jakoby zaostřenější. A mají ostrý zvuk, což se mi líbí. Aktivní snímač zase umožňuje
hřejivý a bohatý zvuk. Zkombinovat tyhle dvě věci bylo těžké. Ale přesně takhle má moje kytara znít.

Ale ne drsně,
aby z toho po koncertě bolely uši. Když jsi na pódiu, uvažuješ jinak. Je to jiný vesmír.
Pro mě... se zastaví čas, neexistuje bolest. Je to jako... Když umělci mluví o tvůrčí vlně, tohle je přesně ono.
Naskočím na tu vlnu... I tady, když hraju
a zapomenu, že tu jste.

Ostatní svět jakoby zmizí. Jestli je to dobře nebo špatně? Někdy je těžké z té vlny seskočit. To je ta stinná stránka,
ale dobré je to soustředění. Najednou to má všechno smysl. Žiješ tím, komunikuješ, tvoříš. Má to smysl.
Je to důvod, proč tu jsem. Někdy, když si několik týdnů nezahraju, žena mi řekne: "Bože, ty jsi nevrlý.


Běž si zahrát na kytaru." A já si řeknu: "No jo."
Zahraju si a je mi líp. Tak to prostě je.
Patří to ke mně. Nemůžu bez toho být.
Je to jako ranní káva. A večerní relax. Hudba zkrátka... Děláme díky ní věci,
které bychom jinak nedělali. Normálně tu nebudu
poskakovat a řvát na lidi jenom kvůli nějakému riffu,
který vychází ze zesilovače.

To by bylo dost nepřátelské. Hrubé, přímo hrubé. Ale na pódiu to děláme,
vyjadřujeme hudbu všemi póry těla. Každou svou částí. Na většině věcí... které mají v životě smysl,
se musí pracovat. Dostaneš jen to, co sám dáš.


To je obecně platné pravidlo. Takže jo. Není to... Nevezmu kytaru a tradá. Tohle jsem dělal před zrcadlem často. Hele, jsem fakt dobrej. I tenhle přístup je potřeba. Ale je potřeba pracovat,
oddaně se tomu věnovat. Ale když to miluješ,
není to tak těžké jako... jako by to mohlo být,
kdyby tě to moc nebavilo.

Nic není inspirativnější, než když se připojím k zesilovači... nastavím si zvuk a osolím to. Není nic inspirativnějšího. Mohl bych tak napsat
dvacet riffů lusknutím prstu. Protože to mnou proudí. Prostě to ke mně přichází. Věřím, že...

aby sis udržel, co máš,
musíš to rozdávat. Vystupovat, dělat benefiční akce. Pomáhat druhým pomocí svého daru. Máme všechno, co potřebujeme.
Dokonce víc, než potřebujeme. Takže musíme taky dávat. Účastním se projektu Little Kids Rock. Na jihu jsme teď odehráli koncert
a vybrali čtvrt milionu dolarů.

Neuvěřitelné! Dáváme nástroje do státních škol, kde na ně nemají peníze. Jestli je někde nějaké dítě, které má talent
nebo jen potřebuje trochu popostrčit, třeba tou kytarou za pět dolarů, kterou někdo dá do burzy,
a já tomu pomůžu, je to dobrý pocit,
lepší než většina, které můžete zažít.

Překlad: Veru
www.videacesky.cz