Louis C.K. #2SNL – Saturday Night Live

Dámy a pánové, Louis C.K.! Děkuju, díky moc. Jsem rád, že jsem tady v New Yorku. Měli jsme tu hurikán, ale pořád jsme tady, město stojí. Je to město, které umí přijímat rány, a dnes nám opět zapnuli elektřinu, což je skvělé, protože se můžeme vrátit k přílišnému využívání elektřiny, šílenému množství elektřiny.

Začali jsme na nule a dopracovali jsme se až k trestné hodnotě. Včera večer měli všichni svíčky a dnes: "Mám zapnutých 5 fénů..." Lidi mají zapnuté topení i klimatizaci a nechávají je mezi sebou bojovat. Já kvůli tomu hurikánu uvízl na letišti a jedna starší paní tam upadla. V pořádku, je to vtipné. Je mrtvá, doufám, že vám to nevadí.

Ne, není mrtvá... Ale mohla by být, všichni, na které se nedívám by mohli. Nicméně, tahle stará paní spadla na zem a udělala... A pak prostě spadla. A víte jak staré paní padají a najednou to začne být nevhodné. "Najednou mám znalosti o spodním prádle z 20. let." Takže upadne a já a všichni lidi kolem uděláme... Vždycky nastane moment, kdy upadne a nikdo jí zatím nepomůže.

Je to takové chvilkové zaváhání, kdy se po sobě koukáte, jako hra o to, kdo je lépe vychovaný, kdy si nejste jistí, jestli to musíte být vy a doufáte, že můžete říct: "Dobrá práce, kámo, pomohls jí." Nicméně, v téhle hře jsem prohrál. "Vážně, můj bože." Takže jsem musel pomoct staré paní, kterou vůbec neznám, tahám ji za svetr a ona se kroutí..

A já na ni: "No tak, snaž se trochu. Copak jsi koloušek, prostě se postav. Stála jsi před 8 vteřinama, takže přestaň předstírat. Tohle není fyzioterapie, jsem pro tebe cizí, prostě se postav." Nakonec jsem ji postavil a ona se na mě podívá a říká: "Nevím, kam mám jít." Ale no tak, to není fér. Myslel jsem, že pomáhám staré paní a teď se o ni musím starat. Teď je to moje stará paní, která je součástí mého života.

Je úplně nemožná, začne mi podávat svoje věci... "Nevím, co mám dělat." Její pas s černobílou fotografií psaný jinou abecedou. Rozpis letů na cibulovém papíru z nějaké cestovní kanceláře z vesnice uprostřed ničeho. A já na to: "Jak nemůžeš vědět, co máš dělat? Vždyť za život jsi musela být nejmíň 8x uprchlíkem. Jdeš po blátěné cestě, svoje věci ve vozíčku, lidé po tobě hází kameny, vedle tebe kluk v židovském klobouku...

Jak je možné, že neumíš najít 8. terminál na JFK." "Já nevím." Dobře, takže jí musím pomoct, protože už jsem jednou byl milý, nemůžu být najednou zlý, takže říkám: "Pojďme." Pohybuje se zápornou rychlostí. Jakoby vysávala prostor do vlastního těla, místo aby jím procházela. Říká mi všechny ty věci: "Můj manžel zemřel.

Cestovala jsem po jeho boku, ale pak zemřel, takže teď nevím..." Možná ses měla učit zatímco byl ještě naživu, to by se ti dneska hodilo. Nebo ho krmit méně vepřovým, nevím. Ale je to tvoje chyba, určitě ne moje. Seděli jsme u její brány asi 2 hodiny a ona řekla několik věcí, které změnily můj život a na které nikdy nezapomenu, ale to není... To je ta nudná část. Nepotřebujete slyšet: "Pomohl jsem jí, ona mi to 10x vrátila a přitom jsem se i něco naučil."

Byla opravdu úžasná. Dostal jsem ji na letadlo a těsně předtím než nastoupila, otočila se a strčila mi její cikánský prst před obličej a povídá: "Nikdy na tebe nezapomenu." A já jsem brečel, byl to silný zážitek, protože miluju staré paní, opravdu. Mám s nimi zvláštní pouto. Nic je nezajímá, poví vám cokoliv, okolo 72 let jim to začne být jedno. Osmileté dítě a stará paní mají stejný způsob chování, protože jsou na odchodu, chovají se jako čerstvě vyhozený zaměstnanec, který opouští svoji kancelář s plnou krabici: "Jsi tlustý, nikdy jsem tě neměl rád," řeknou prostě cokoliv.

Stará paní na vás uprostřed supermarketu: "To je směšné." Já na to: "Já vím, tak to nekup," vždyť ji neznám. Mám s nimi pouto, jsou moje oblíbená demografie. Přeju si, abych po nich toužil. Sexuálně.

Opravdu si přeju, aby se mi ze starých paní postavil, protože pak bych měl jistotu. Našel bych nějakou a strávil s ní zbytek jejího života. Je tady Fun. a nás čeká skvělá show. Takže zůstaňte, budeme hned zpět.