SNL - Louis C.K. úvodní monolog

Dámy a pánové,
Louis C.K.! Děkuju, děkuju moc. - To stačí.
- Milujeme tě, Louie. Ahoj, na to je trochu brzo. Děkuju, že jste přišli. Už je to 40 let, co se
tento pořad vysílá a toto je závěrečná epizoda, takže jsem opravdu velmi poctěn,
že ji mohu uvádět, takže díky.

Jo, to je v pořádku.
Nicméně... Narodil jsem se v roce 1967
a vyrůstal v 70. letech, takže nejsem rasista. Avšak... Jsem malinko rasistický. Je to ten nejlepší způsob,
jak jsem mohl dopadnout. protože to bylo opravdu
rasistické desetiletí. Lidé měli neustále nějaké
rasistické poznámky, ale nikdo se neurazil.

Sami si vzpomenete, jak nějaký váš
kamarád pronesl rasistickou poznámku a vy na to: "Tys mě přerušil, já chtěl
říct něco rasistického, proč jsi..." Takže jsem mírně rasistický,
ne agresivně, není to ani negativní rasismus,
je to jemný rasismus... Dám vám nějaký příklad. Když jdu do pizzerie,
ve které jsem nikdy nebyl, a obsluhují tam 4 černošky,
řeknu si: "Hm..."

Vidíte, je to opravdu velmi jemné.
Jsem si toho vědom. To se jen tak nevidí,
4 černošky v pizzerii. Pokud se to teda nejmenuje
"Pizzerie u 4 černošek". Tady je další příklad
jemného rasismu. Pokud jsem v nemocnici
a přijde mě ošetřit doktor, a ten doktor je z Číny nebo Indie,
pomyslím si: "Dobře, dobře, více
takových, proč ne." Je to velmi jemný rasismus.


Další příklad... Pokud přijedu pozdě
večer na benzinku a vejde mladík v teplákovce
s kapucí... Pokud je bílý, pomyslím si:
"Hm, je to atlet." Pokud je černý a nemá
široký úsměv na tváří, stanu se mírně rasistickým
a pomyslím si: "To je v pořádku,
všechno je v pořádku! Nikdo nikoho neoloupí,
proč si to vůbec myslím." To proto, že jsem
vyrůstal v 70.

letech. Byly to opravdu jiné časy,
všechno bylo jiné než teď... Kromě Středního východu,
ten je úplně stejný. Úplně stejný jako v 70. letech,
pořád ten stejný boj. A víte co, nejhorší je,
že teď už je nudný. Když jsem byl dítě,
bylo to jako: "Ah..." Ale tohle vám nemůže vydržet 1000 let. Když bojujete už nějakou dobu,
lidi to přestane zajímat, protože pořád jen bojujete
a lidi na to: "Ti lidé jsou debilové,
pořád jen bojují."

Já mám 2 děti.
Občas se hádají. Když to bylo poprvé,
měl jsem obavy. Vešel jsem a říkám:
"Hej, co se tady děje? Co se stalo? Jsou snad mezi
vámi nějaké neshody? Můžeme si naslouchat?
Můžeme si prosím naslouchat?" "Dobře, ty první." A ona na to...

"Jo, to zní hrozně." "Dobře, děkuju." "Teď ty." Protože tuhle mám o něco radši. A tím se to vyřeší,
pomůžete jim. Ale pokud se stále hádají,
přestanete to dělat. Pak už jen přijdete do pokoje a:
"Hej, zavřete hubu. Žádná nemáte pravdu.


Nepřestanete se hádat. V téhle rodině jsou i další lidé
a vy jste pár sobeckých mrch, které ničemu nepomůžou. Sdílíte pokoj,
protože si nemůžeme dovolit druhý. Prostě to překousněte." Tohle nějak souvisí
s Izraelem a Palestinou. Už si nepamatuju jak. Ale ano, protože mé děti jsou
jako Izrael a Palestina. A já jsem jako Amerika.

Ta menší je jako Palestina,
protože pokaždé ji někdo podrazí. "Hodila mi kámen do obličeje." A já: "Jsi v pořádku." Budeš mít skvělý život,
jednou za čas dostaneš kamenem do obličeje, ale budeš v pořádku." Ta starší je jako Izrael.
"Spálila všechny mé panenky." "Podívej se, teď s tím
nic neudělám. Tvoje sestra je šílená.


Nenuť mě s ní mluvit. Vypořádáme se mezi sebou. Koupím ti senzační raketu.
Co s ní uděláme, je čistě na tobě." 70. léta byla opravdu jiná. V mém rodném městě
žil jeden pedofil. A nebyla to velká věda.
"Bydlí tady pedofil. Bydlí támhle v tom domě.
Děcka, neblbněte, držte se dál, jinak vás znásilní, běžte pryč
od jeho domu. Vím to, protože když jsem byl malý,
udělal něco i mně, takže se držte dál od domu
toho pedofila."

Ve městě jsme měli pedofila,
jmenoval se Jean Baptiste. Je to pravda. Měl rád náctileté kluky...
Já byl náctiletý, ale mě rád neměl,
cítil jsem se kvůli tomu špatně. "Tebe ne."
Nezajímal se o mě. Ale vždycky u nějakého
zastavil a zeptal se: "Ahoj, nezašel bys do McDonaldu?"

A vy: "Ne-e."
A on: "Nemáš snad rád McDonald?" A byli jste v pasti, protože všichni
mají rádi McDonald, byla to 70. léta. Měl jsem jednoho kámoše,
ten vždycky: "Jo, jasně, jedem." Šli do McDonaldu, snědli hamburger
a pak řekl: "Tak zatím," a prostě zmizel a Jean Baptiste
na to: "To je ale zmetek." Ale pořád to zkoušel.
"Třeba to tentokrát vyjde." Protože pedofilové jsou
opravdu houževnatí lidé. Rádi obtěžujou děti,
je to šílené.

Je to jejich oblíbená věc. Pokud vezmete v potaz to riziko,
že jste pedofil, nehledě na to, jakou škodu tím způsobíte,
neexistuje pro člověka horší život, než být chycen při činu
jako pedofil. A přesto v tom pokračují. Z toho vám vyplyne,
že to musí opravdu stát za to. Myslím, z jejich pohledu. Ne našeho, ale jejich.


Musí to být úžasné! Aby riskovali tak moc... Jak si myslíte, že se asi cítím já, tohle je nejspíš moje
poslední vystoupení. Já třeba miluju čokoládu. Je to moje oblíbená věc,
ale existuje hranice. Nedokážu jíst čokoládu
a dělat při tom něco dalšího. Když jím, nemůžu si u toho
třeba číst noviny. Musím sedět a ptát se: "Proč je to tak dobré?


Miluju tu chuť." Protože je výtečná,
ale pokud by někdo řekl, že když sním další, půjdu do vězení
a všichni mě budou nenávidět, přestal bych ji jíst, protože chutná výtečně,
ale ne tak moc jako mladý kluk. Ne pro nás,
ale pro pedofila, protože my jsme úžasní. Dobrá, zvládli jsme to.

Čeká nás skvělá show! Za chvíli Rihanna,
takže zůstaňte.