Ricky Gervais v ChicaguStand-up okénko

Překlad: Viktor Horký aka InkCZ www.videacesky.cz Dámy a pánové, přivítejte na jevišti tvůrce Kanclu a Komparzu. Spisovatele, režiséra, herce, producenta, filantropa držitele třech Zlatých glóbů dvou primetime Emmy a sedmi filmových cen Britské akademie. Přijel až z daleké Anglie, pan Ricky Gervais.

Zdravím. Ahoj. Díky. Zdravím Chicago. Jak se máte? Mockrát vám děkuji. Mockrát vám děkuji. Díky. Děkuji.

Díky. To bylo skvělé přivítání. Něco bych vám hned teď říct. Obvykle když přicházím na jeviště, má to grády, jasný? Dělám hvězdice a salta. Je to kurva skvělý. Ale mám poraněná záda. A teď si nevymýšlím. Během hraní golfu jsem si natáhl sval. Vím, co si říkáte.

Dobře mi tak, že hraju takovou blbost. Ne vážně, opravdu mám bolesti. Mám v sobě léky proti bolesti. Vážně je to pravda. Pokud začnu znenadání mluvit jako Paula Abdul, tak víte proč. Nejsem opilý. Když mi doktor... A tohle je pravda. Když mi doktor předepisoval léky na bolest, řekl: "Nesmíte na ně pít alkohol."

A já odpověděl: "Tak to je nechci." A on: "Cože?" Říkám: "Dejte mi takové, na které alkohol pít můžu." A on řekl: "Na žádné léky na bolest nesmíte pít alkohol." "Jsi snad kurva má matka?" Takže posledních několik dní chodím jako Sloní muž, ale očividně bez toho velkého penisu. Myslím, že sloni mají velký péro, aby vyvážili tu svoji hlavu.

To dává smysl, ne? Tím by se to trochu vyvážilo, protože jinak by se dívali do zrcadla a říkali: "Ale ne. Dívejte na tu zasranou hlavu. Ale počkej, copak to máme tady dole? Trochu ho rozhoupu. Pojďme to oslavit, koláčky jsou na mě." Takže takové mám problémy.

Ale pořád jsem tady. Nenaštve vás to, když někdo zruší show? Těšíte se a najednou: "Koncert zrušen kvůli bolesti v krku." No teda. Nebo: "Nemůžu vystoupit, mám deprese." Chudák umělec. Představte si, že to zkusí zaměstnanec. Přijde a řekne: "Svědí mě v krku a nemám náladu." "Kurva, vole, popadni tu cihlu."

Vždycky vystoupím. Před pár měsíci jsem měl vystoupení v Dublinu. A určitě víte, že Dublin je v Irsku. To je hned vedle Velké Británie. Není součástí Británie, ale je velice blízko. Je to taková naše Kuba. Asi. Je jako... O2 aréna v Dublinu.

Daleko dopředu vyprodaných 10 000 míst, mám zabukovanou letenku, opravdu se na to těším. A pár dní před vystoupením, přestala létat letadla, protože byl na Británií oblak sopečného popela. A pokud byste ním chtěli proletět, mohlo by letadlo spadnout. Nemohl jsem s tím nic dělat. Nemohl jsem letět. Jako na Islandu vybouchne sopka a my nemůžeme... Proč vůbec Island existuje?

Chápete mě? Proč s tím něco neudělají? Prostě ty sopky zabetonujte, jasný? Vlastně zabetonujte celou zemi a udělejte z ní parkoviště pro Evropu, protože tohle je plýtvání místem. Takže jsem si říkal: "Musím se tam dostat. Nemůžu to zrušit." Měly tam přiletět popové hvězdy a lidé z Ameriky, ale nakonec to zrušili, protože nelétala letadla.

Řekl jsem si: "Já tam budu." Takže jsem si tam a zpět pronajal helikoptéru. Stála mě 12 000 liber. Jen proto, že jsem někoho nechtěl zklamat, nebo jet trajektem. Ty samozřejmě jezdily. Ale to bych cestoval s obyčejnými lidmi. A to prostě... Blíž než takhle nechodím.

Takže... Nevím, jestli vás ten vulkanický oblak nějak zasáhl, ale mí kamarádi zůstali viset po celém světě. Zmeškali svatby a pohřby a museli zůstat na hotelu o pár dní déle, i když si to nemohli dovolit. A peníze zpátky nedostali, protože aerolinky říkaly: "Nemůžeme vám zaplatit, protože pojišťovny nezaplatí nám, protože říkají, že je to dílo Boží."

No ale co není dílo Boží? Protože pokud věříte v Boha, tak je to jeho podstata, ne? Že dělá všechno. Nebo ne? Všechno je jeho dílo. Je všemocný. Je všude najednou. Všechno vymyslel. Před ním nic nebylo. Vynalezl čas, všechno.

Je všude, ne? Nic mu neunikne a určitě nezapomíná. Nevybouchne sopka a on nepanikaří: "Sakra, nevypnul jsem troubu." A jak ty pojišťovny rozhodují, co je a není dílo Boží? Jak to vědí? To mají telefon na Boha? To mu volají? "Áno?" "Můžu prosím mluvit s Bohem?"

"U telefonu." "Aha, nenapadlo mě, že zvedáš telefon sám." "Co potřebuješ?" "No, ten výbuch sopky, to jsi byl ty?" "Jo. Jo. Jo, to bylo moje dílo." "Takže jim nemám platit?" "Nedávej jim ani korunu.

Ne." "Super, super. Když už tě tu mám... Shodil jsi strom na auto Steva Baxtera?" "Stevů Baxterů je hodně." "Steve Baxter, 2 Acacia Road, Hounslow. Stalo se to tento rok, 3. června ve 2:15." "2:15, 3. čer... Ne, to jsem nebyl já. Ten den jsem dával dětem v Africe AIDS." Dělá všechno.

Dělá všechno. Já pravidla nevymýšlím. A jsem rád, že jsem tady, protože je skvělé tu být, dívat se na vaše úsměvy, asi jste velice šťastní, že můžete vidět živoucí legendu. Zklapněte. Já vím, já vím. Vy šťastní parchanti. Ne, samozřejmě si dělám srandu. Potěšení je na mé straně. Díky, že tu jste, že utrácíte tvrdě vydělané peníze.

Vím, že byla recese. Někdo mi to řekl. Já to moc... Pořád je? Fakt nevím. Ale opravdu se mě nedotkla, myslím to upřímně. Božínku. Teď už se tomu můžeme smát. Ne, teď vážně. Já recesi nerozumím. Teprve loni jsem zjistil, že můžete jít do banky a říct: "Můžu si vybrat hotovost?"

A oni řeknou: "Ne." "Co?" "Ne, nemáme ji." "Mám naspořených 50 000 liber." "Nemáš. To nemáš." "Kde jsou?" "Ztracené" "Zkontrolovali jste trezor?" "Je prázdný."

"Takže proč si u vás spořím? To ty peníze můžu mít v šuplíku, ty uhrovitý blbče." Doufám, že se budete bavit. Ale stejně to poznám. Když řeknu něco vtipného tak se zasmějete a já to budu požívat celou tour. Pokud se mi něco nepovede, tak se nezasmějete a já už to nikdy neřeknu. Takže některé fórky uvidíte jako jediní. Samozřejmě to budou ty fórky na hovno.

Takže začněme. Pusťme se do toho. Nikdo tu nechce být celou noc. Ale dobrých věcí není nikdy dost, že ne? Jako heroinu. Cože? Ale příliš heroinu znamená smrt. Tak poznáte, že jste měli moc: "Kurva, jsem mrtvej. Tohle je na hovno." Tak to s heroinem je.

Jako zkusit se má všechno, ale pamatujte. Ne. Ne. Řeknete si: "Zkusím heroin. Jen jednou. Dejte mi heroin. Dejte mi jeden heroin. Jen jeden." "Jaký to je?" "Je to kurva skvělý." "Chci další." Je to jako chipsy.

Vezmete si jeden a nemůžete přestat. Tak to funguje. Ale nejsem odborník. Věřte nebo ne, ale nikdy jsem nebyl závislý na heroinu. A žádný potlesk. Vidíte. Žádný. Žádný potlesk za to, že jsem nikdy nebyl závislý. Kdybych přišel a řekl: "Byl jsem závislý... Okrádal jsem lidi a sral si do kalhot." Jo, přesně. Ano. Už je z toho chvíli venku.

Nikdy nedělal věci, které jsme my sami nikdy nedělali. Proč někomu tleskáte za to, že se chová jako normální člen společnosti? Je to jako: "Trochu jsem zhubnul. Shodil jsem 10 kilo." Přesně. Ale ne! Vlastně mi tleskáte za to, že sním jen tolik, kolik potřebuji. To jsem měl dělat vždycky. Ztloustl jsem, protože jsem byl línej nenažranej bastard. Jiné vysvětlení není, a lidi za mnou přijdou a říkají: "Super práce, vypadáš skvěle."

Ale nikdo mi neřekl, že vypadám hrozně. Mysleli si to, ale neřekli mi to, tehdy to bylo tabu. Musela přijít číšnice a říct: "Odpal. Už jsi měl dost." V minulosti mě kritizovali, že si dělám srandu z tlustých lidí. Ale nejsem na ně zasedlý. Jen jsem řekl, že ztloustnete tehdy, když přijmete více kalorií, než jich spálíte. Takto prostě je. Nesoudím žádný jiný aspekt jejich životů.

Ale tak to je, ztloustnete, když přijmete více kalorií než vydáte. A to je prostě nezpochybnitelné. Proč si lidi myslí, že útočím na tlusté lidi? Neútočím, já je nesoudím. Když vidím tlusťocha, mám předsudky jen ohledně jídla. A tady je další věc. Oni... Ne, moment. Ne, že neví, po čem se tloustne.

Lidé vědí, po čem se tloustne. Nikdo neztloustl nevědomě. Nikdo nejedl a najednou se nepodivil: "Co to kurva je?" Není to překvapení. Je to postupný proces. Máte spoustu času z toho projektu vycouvat. Taky se nikdo neplíží k hubeným domů a nestříká jim na salát miliony kalorií. To se neděje, jasný? Oni vědí, co dělají. Pokud přijdete k chlapovi, kolem kterého jsou samé dorty a řeknete: "Víš, z čeho se tloustne, že jo?"

Neodpoví: "Z běhání?" On ví co. Ale mé jediné předsudky se vztahují jen k jídlu. Pokud vidím tlusťocha, neřeknu si: "Je tlustý, takže je milý." Hodně jich je mrzutých, že jo? Pokud vidím tlustou holku, neřeknu si: "Kdyby zhubla, byla by pěkná." To se stane málokdy. Takže na to neskočte.

Hodně jich začalo jíst, protože neměli co ztratit. Ne. Ale není tady žádné stigma. Lidé dnes ani nechtějí říkat "tlustý," protože si myslí, že je to hanlivé. Je to úplně tabu, takže používají eufemismy. Říkají: "Znáš Brendu, tu tlu... velkou holku." "Jako že má dva metry?" "Ne, ne jako vysokou." "Jak vypadá?"

"Brenda je... Víš.. Je zpocená i v zimě." Prostě řekněte, že je tlustá. Na tom nic není. Je to její volba. Je vás, jestli budete tlustí. Říkají: "Brenda se zadýchá už když vstane od stolu." Ale i když je to jejich chyba... A je to jejich chyba... Je mi jich líto. Opravdu, hlavně tlustých žen, protože tuk je feministický problém.

Muži ztloustnou a řeknou: "Nasrat. Poctivá práce." Znáte to. Společnost na nás nevytváří takový tlak, ale na ženy se z každé strany sype, že mají být hubené a být na takové dietě. Jak mají vypadat, aby si udržely chlapa. A tlustý holky vynakládají tolik úsilí. Vždycky mají krásné vlasy. Že jo? Vždycky pečují o vlasy. Pokaždé mají hezké vlasy. Vždy mají hezké nehty, že jo? Opravu se snaží.

Dělají vše kromě běhání. Zbožňují vysoké podpatky. Myslí si, že nohy nevypadají tak... Vypadají. Jen je slyšíte už z dálky. Ale nechci, aby se tlustí lidé cítili na mých vystoupeních špatně. Takže si příště kupte dvě sedadla. Dělám si srandu. Jen si dělám srandu. Zklapněte. Neútočím. Jen na to upozorňuji. Před pár týdny jsem v Anglii poslouchal rádio.

Radio 4, docela intelektuální. Debatovali o politické korektnosti. Hned vytáhli moje jméno. A jedna žena říkala: "Víte, není to správné. Ricky Gervais žertuje o tlustých lidech. Ale o gayích by nežertoval, že ne? A být tlustý je jako být gay." Cože? Ne, to není. Jako fakt? Svoji sexualitu si nevybíráte.

Jak jsme si řekli, je vaše volba, jestli toho sníte příliš, ale se sexualitou se narodíte, vyrostete, a zjistíte, že se vám líbí osoby stejného pohlaví. A tak to je. Jste gay. Kdyby být gay bylo jako být tlustý, museli byste se narodit hetero, vyrůstat s vědomím, že jste hetero, ale postupně a vědomě se přeučit na ptáky. "Vše nejlepší k 16. narozeninám, synu. Toto je Raul.

Vykuř mu péro." "Cože, otče?" "Vykuř mu. Je ti 16. Dej se do toho." "Ale já jsem heterosexuál." "To jsou mi ale novátorská slova. Vykuř mu péro." "Tati ale já penisy nerad." "Nemá rád penisy. Jak to víš, když jsi to nezkusil. Tak mu vykuř." "Nechci..." "Jen to jednou zkus." "Nehraj si sním, pořádně mu vykuř.

Dej si ho do pusy. No tak, zkus to. třeba se ti to zalíbí. Není to tak špatné, že ne?" "Já je kurva miluju." Pokud by to bylo takhle, potom by být gay bylo jako být tlustý. Ale není to tak, takže to není totéž. Minulý rok jsem letěl z New Yorku do Los Angeles. A s přítelkyní jsme seděli na jedné straně letadla potom byla ulička a na druhé straně seděly dvě strašně tlustý ženský.

Jako fakt strašně tlustý. Jedna se zvedla a povídá: "Můžete mi dát delší pás?" Určitě, zasloužila sis ho. Chtěl jsem jít za pilotem a říct mu: "Neměl by se jeden z nás vyměnit? Jinak poletíme do Kandy. Víte, co tím myslím?"

Ta jedna byla ještě tlustší než ta druhá. Seděla tam a nastoupila s tím kýblem plným jídla z fast foodu. Kýblem! To by měl být první signál. Kdy k tomuhle došlo? Kdy to tlusťoši vzdali? Kdy vešli do obchodu a řekli: "Jebat. Jednejte se mnou jako se zvířetem." - "Fakt?" - "Dejte mi to v kýblu. Pověste mi ho na hlavu a já to prostě sežeru."

"Opravdu. Kýbl? Vážně chce jídlo v kýblu?" "Jo." Takže tam sedí a cpe se. A přísahám, že se podívá na kamarádku a řekne: "To je to nejlepší smažený kuře, který jsem dnes jedla." Ale neútočím. Neútočím. Ne, fakt, vážně. Protože i když je to jejich chyba...

A je to jejich chyba... Nevím, jestli to o tlustých víte, ale zbožňují dorty. Milují je. Že jo? A já viním potravinářský průmysl, protože jdete do obchodu a je to všude. Všechno je plné tuků, cukrů, nadbytečných kalorií a másla a všeho. A oni to milují. A vždycky do obchodu vedou velké dveře, že jo? Vždycky tam vedou obrovský dveře.

Nikdo nikdy nebyl tak tlustý, aby neprošel do supermarketu. A otevírají se automaticky, takže se nemusíte namáhat je otevřít. To je super, protože jsou skleněné a tlusťoši vidí dorty až z ulice a hned je běží sníst. Jako na pastvě. Za mě si ty velké dveře nechte. Nechte si velké dveře. Jasně, nechte si velké dveře. Pojďte, tlusťoši, pojďte dovnitř. Ale hned u vchodu bude čerstvé ovoce a zelenina. Samá semínka a všechno, co vám svědčí.

Jistě, nejdříve budou zmatení. Nepochopí to, to pro ně není jídlo. Kapustu považují jen za obal. Hledají dorty. "Kde jsou dorty?" Dorty jsou támhle. Ale jsou za jinými dveřmi, za dveřmi pro normálního člověka. Takže začnou panikařit. "Hele dorty, ale já se tam nevejdu. Nemůžu se těmi dveřmi protáhnout.

Nejde to." A úplně hladoví, takže zkouší nové věci. "Co je tohle, banán?" Pak se vrátí... "Ale ne, pořád se nevejdu." Takže sní mrkev. Celé dny běhají sem a tam a tím spalují tuk. Takže brzy projdou dveřmi a můžou si dát dort. Sice už nevylezou ven, ale...

Ale musíme něco udělat. Musíme zasáhnout. Ale lidé říkají: "Ne, to se tě netýká. Je to na nich. Je to jejich tělo a jejich život." To je pravda, ale nemluvíme tak o helmách, že ne? Nebo když máte v rodině drogově závislého, neřeknete: "Je to jeho život. Miluje heroin." Víte, že to musíte zastavit. Nechcete, aby umřel. Chytnete ho a na tři týdny ho hodíte do pokoje nebo někam.

Tlusťocha nehodíte. Jen budete mít záda v prdeli. Ale víte co, drogově závislí nic neváží. Můžete s nimi házet jak chcete. Když někde leží s jehlou, stačí jen vytáhnout tu jehlu a do pokoje ho prostě odfouknete. Tlusté lidi musíte nalákat na cestičku z čokolády. Po té půjdou kamkoliv. Ale musíme něco udělat, protože třetina lidí je obézních a třetina lidí hladoví.

Tlusťoši těm hubeným vlastně žerou jídlo. Nejvíc hubeňourů je v Africe, tam je nevidíme a nemyslíme na ně. Ne, ne, to je v pořádku, já takhle o Africe mluvit můžu, protože jsem z Británie a Afrika nám patřila. To když jsme měli impérium a vládli jsme světu. Než jste se světovlády chopili vy. Afrika byla naše. Ale v 50.

a 60. letech si Afrika chtěla vládnout sama. Chtěli nezávislost a říkali: "Chceme si vládnout sami." Nám to nevadilo, a tak jsme začali dávat Afriku zpět Afričanům. A v 70. letech byla Afrika celá Afričanů. Ale v 80. letech jsme obdrželi telefonát: "Haló?" "Haló?" "Kdo je tam?" "Afrika." "Co chcete?" "Hladovíme."

"Na to jste měli pomyslet, než jste si řekli o nezávislost." "Copak jsme věděli, že nastane sucho?" "Sucho. Já ti dám sucho." Tohle je pravda. Když mi bylo asi 10, tak bylo opravdu dlouhé horké léto a platil zákaz zalévání. Nemohl jste si zalít kytky. Taky jsme trpěli.

Je to fakt pravda. Jedno dlouhé horké léto a došla voda. Vůbec jsme nevěděli, co máme dělat. Domy obcházeli lidé a radili vám, jak šetřit vodou. Říkali: "Nemějte puštěnou vodu během čištění zubů. Napusťte si sklenku vody." Dávali jsme cihly do nádržky na záchodě, abychom ušetřili vodu. V televizi běžely osvětové spoty. V jedné animované reklamě se sprchoval pár a na konci řekli: "Šetřete vodou.

Sprchujte se s kamarádem." To jsem dělal. On to byl spíš dědečkův kamarád. Ale... Ne. 10 liber je pro dítě v Angliii hodně. Co? Hodně mě toho naučil. Třeba: "Takhle si ho nemyj.

Dej mi ho." Ne, byl to milý stařík. Říkal jsem mu děda Charlie. Nebyl můj opravdový děda. Jen žil přes ulici a přišel vždy, když viděl odjíždět moje rodiče. Přišel a říká: "Máma s tátou jsou pryč?" "Tak jo, chceš vidět kouzlo?" "Jo." Zatáhl závěsy, já musel zavřít oči, sedl si a na klín si položil klobouk. Kouzelný klobouk.

A říká: "Zavři oči a pohlaď si kouzelného králíčka." Takže jsem sem tam natáhl... Ucítil jsem takový... Byl to zvláštní králíček. Neměl žádnou srst ani uši. Tak jsem ho hladil... A stáhl úplně v pozoru. Byl úplně vystrašený. Takže jsem ho hladil... A jednou jsem ho hladil tak rychle, že mi se poblinkal na ruku...

Zklapněte. Zklapněte. Dejte pokoj. Božínku. Kde jsem to byl. Jo, hladomor. Hladomor je problém. Což mě přivádí k dalšímu tématu. To se stalo předminulé Vánoce, se starými přáteli jsme si dávali dárky, celkem zámožnými přáteli, mám-li být upřímný. V Harrods jsem jim koupil kávovar.

Jeden z nejlepších. Líbil se jim. Dali mi můj dárek. Byla to jen obálka. Říkal jsem si, co to bude. Poukázky? Otevřel jsem ji. Nebyly to poukázky. Byl to jen brožura s fotografií kozy. Říkám: "Co to je?" A oni: "Náš dárek tobě je, že jsme africké rodině koupili kozu." "Co?"

Dívám se na ten kávovar a říkám si: "Je pozdě si ho vzít zpátky?" - "Cože jste..." - "Koupili jsme kozu africké rodině." "Opravdu?" Takže se mnou vyjebali. Vždyť tu africkou rodinu ani neznám. Proč bych jim dával kozu? To nedává žádný smysl. Nikomu to nic nepřináší.

Oni jsou o 50 liber chudší a já nic nemám. Africká rodina má další krk na uživení. Koza si říká: "Kde to kurva jsem? Co to kur... Do prdele. Tohle je na hovno. Minulý týden jsem si běhala v západní Anglii. Byla tam tráva a turisté s oříšky... Tady je kurva samej prach." Ta koza určitě do Afriky nechtěla.

Byla vlastně unesena. Byla odvlečena. Hodili ji do pytle a dovezli do Afriky, zažila takové Kořeny pozpátku. Nechtěla... Určitě nechtěla. Ptali se: "Chceš do Afriky?" Odpověděla: "Určitě ne." "Ale no tak, proč nechceš do Afriky?" "No... Lvi." "Ale no tak, proč nechceš do Afriky?" "No...

AIDS." "To by se tě týkat nemělo." "Nemělo by." Takže s těmi charitativními blbostmi buďte opatrní, hlavně o Vánocích. To se na vás sesypou. Budou vám hrát na city. Všechny ty vánoční charitativní spoty. Sedíte doma, jíte vánoční oběd, máte takovou hromadu jídla, že jí stejně většinu vyhodíte, že jo? A zrovna vysílají něco takového.

Toto vysílají v Anglii o Vánocích vždycky: "Je blízko vás stará dáma, která bude o Vánocích sama?" Jo. A já ji kurva nenávidím. Ta děvka po mě držkuje celej rok. Nemůžu se dočkat zimy. Žádná stará dáma není. Minulý rok zemřela podchlazením. Konečně. Super. Další je: "Pes je na celý život, ne jen na Vánoce." Musím říct, že mi opravdu jde o blaho zvířat.

Ta míří na rodiče, jejichž děti se pořád ptají: "Můžu mít štěně? Můžu mít štěně?" A rodiče: "Ne." A dítě: "Můžu mít štěně? Můžu..." A tak mu to štěně nakonec pořídí. Malé štěňátko má rádo. Ale potom vyroste. Najde si jiné zájmy než psa. Takže ho nechá na krku rodičům. Rodiče příliš nezajímá, takže ho opustí. Minulý rok bylo v Anglii opuštěno 11 000 mazlíčků, to je hrozné.

Podle mě by děti měly mít mazlíčky. Podle mě je to učí zodpovědnosti. Já děti nemám, ale mám spoustu sestřenic a bratranců. A ti už mají děti. A chci být cool strejda a dávat jim, co chtějí, ale taky chci být zodpovědný a nepřidělávat další problémy. Ale myslím, že jsem to dilema vyřešil. Dám vám tip.

Já to tak dělám. Počkáte až do Vánoc. A půjdete do útulku, ne za chovatelem. Takže na Štědrý den jdu do útulku a rovnou za veterinářem. Obvykle mají psy, kteří se narodili postižení a nečeká je žádný život, a tak je vysvobozují z jejich utrpení. A já přijdu a říkám: "Toho nezabíjejte. Já si ho vezmu."

A on říká: "Bude ale žít jen den." Perfektní. Perfektní. Takže běžím domů a říkám mu: "Neumírej. Ještě ne. Vydrž. Tady, dej si psípučíno." Vběhnu domů, zavolám na sestřenici, ta přiběhne: "Strýčku Ricky." "Pořídil jsem ti štěňátko." "Tys mi dal štěňátko." "Jo, nejlepší strejda ti dal štěňátko.

Honem si s ním jdi hrát. Utíkej." Vezme si ho do postele a usne vedle něj. Na Boží hod se vzbudí a je mrtvé, studené, strnulé. Takže je po problému. Ráno přiběhnou dolů a spustí: "Moje štěňátko umřelo, moje štěňátko umřelo." A rodiče: "Štěňátko od strejdy Rickyho? Cokoliv se stalo, není jeho vina." A dítě brečí a já říkám: "Možná jsi ho v noci zalehla."

"Zalehla? To ne." A tak spustí: "Zabila jsem štěňátko, zabila jsem štěňátko." A rodiče na to: "Nezabila sis štěňátko. Ježíš ti zabil štěňátko. Na svoje narozeniny, protože jsi strejdovi koupila dárek k ničemu." Další rok už to bývá lepší. Další velká kampaň o Vánocích: "Nepijte za volantem."

Takhle to běží za sebou. Dnes je to zase stigmatizováno. Když jsem byl malý, šlo jen o to, jestli vás chytí. Dnes už lidi ví, že to ničí životy. Když jsem byl malý a jel v autě s dospělým, říkal jsem: "Neměl bys řídit, příliš jsi pil." A on na to: "Neboj, nechytí mě." Dnes už lidi vědí, že se to nedělá. Já to udělal jednou a nejsem na to pyšný.

Stydím se za to. Byly zrovna Vánoce. Nebyl jsem opilý, ale měl jsem toho dost. A věděl jsem, že nemám, ale stejně jsem jel. Věděl jsem, že bych neměl řídit. Ale dostal jsem lekci, protože jsem málem zabil starší dámu. Ne, nezabil jsem ji. Jen jsem ji znásilnil. Ale jak říkám nic z toho nebylo.

Naštěstí pro mě, šance jedna ku milionu, měla Alzheimera. Nebyla věrohodný svědek. Pavouci. Ti pavouci. Vždycky jsou připravení, že jo? Pavouci jsou vždycky nachystaní k akci. Vždycky je takhle kurva připravenej. Vždycky. Pokaždé. Zvířata jsou někdy připravená. Vyděsíte kočku a pár sekund bude v pozoru.

Ale potom se uklidní. Kočka většinu času stejně jen leží na podlaze. Leží na boku a všechny packy má natažený na jednu stranu. Takhle pavouka neuvidíte. Nikdy neuvidíte pavouka ležet na koberci s hlavou dolů a nataženýma nohama. Vždycky jsou v pozoru. Pořád si hlídají všechny strany, jako ve zkurveným Matrixu.

Nemusí se ani otáčet, mají 10 očí. 8 noh a 10 očí. To je prostě moc. Jsou připravení, i když je nevidíte. Vidíte prázdnou pavučinu a říkáte: "Pavouk tady není." "Ne? Sáhni na pavučinu." A je tam. Já je kurva nesnáším. Existuje 37 000 druhů pavouků. 37 000 druhů pavouků!

A z každého druhu žijí miliony jedinců. A to je jen jedna třída pavoukovců z kmene členovců. Nyní by na Zemi mohlo žít pět milionů druhů zvířat. Náš nejlepší odhad. To je 1 % všech druhů, které kdy existovaly. 99 % zvířecích druhů, které kdy existovaly, jsou vyhynulé, a to zbývající 1 % má pět milionů zástupců. Vezměte si jeden druh.

Termity. Pokud bychom zvážili všechny živé termity, byli by desetkrát těžší než všichni lidi na planetě. A takové statistiky mě vedou k závěru, že tato kniha není úplně věrohodná. Toto je kniha o Noemovi, dětské vydání. Popravdě jsem ji dostal za to, že jsem chodil do nedělní školy. Všemu jsem věřil. Až do osmi let. "Od nedělní školy sv. Anežky Rikkimu Gervaisovi." Rikkimu.

Jméno jak pro zkurvenou mangustu. "Za pravidelnou docházku." Ani ne za nějaký úspěch, jen že jsem tam chodil. "Chodí sem pravidelně. Dejmu mu ocenění. Zase přijde." "Děkuji." Podívejme se na důkazy. "Před dlouhou dobou, když Bůh stvořil Zemi." Oba body prostě přejdu.

Nemáme na to čas. Mimochodem "před dlouhou dobou" je podle Bible před 5 000 lety. Podle Starého zákona není Země starší než 5 000 let. Ve skutečnosti je stará 4,6 miliard let. Zakomponujme to tam. "Před 4,6 miliardami let, když Bůh stvořil zemi a oblohu." To je zbytečně rozepsané, nemůžete mít jedno bez druhého. Jako... Chápete mě? Obloha nikdy nebyla volitelná.

"Udělal jsem ti planetu." "Nemůžu dýchat." "Přál by sis atmosféru" "To teda kurva přál." Takže dobrý pokus, ale... "Vše bylo pokojné, vše bylo krásné. Bůh stvořil i lidi a chtěl, aby byli stejně dobří, jako je on sám." Arogantní, že? "Ale brzy se vydali vlastní cestou. Přestali Boha poslouchat.

Byli zvrácení a dělali zvrácené věci." Dívejte, jaké zvrácené věci dělají. "Zvrácenější už být nemůžeš, co?" "Naser si, zvrácenče." "Tumáš." "Naser si, zvrácenče." Bůh se jen dívá a říká: "Jen pokračujte, jen mě pokoušejte." Jen do toho, jen mě pokoušejte." Týpek utíká s pytlem peněz. Nedávej to do banky, blbečku.

Bůh se na ně podíval a řekl si: "Jsou tak zvrácení, že je budu muset vyhladit z povrchu zemského." Vážně? Vážně? Rovnou spáchat genocidu? Co se stalo s jedním ústním a dvěma psanými varováními? Rovnou vyhladí lidskou rasu, protože tlusťoch někoho zatahal za nos? Fakt?

Kurva. Nauč se zvládat stres, vole. Prostě se kurva uklidni. Chvilku si lehni. Pojďme si o tom promluvit. Četl jsem to Karlu Pilkingtonovi. Znáte? Ano. Ano. Má hlavu jak pomeranč, já vím. Kousek jsem mu přečetl. "Jsou tak zvrácení, že je musím vyhladit z povrchu zemského."

A Karl řekl: "Zní teple." Říkám: "Co? Jak to myslíš?" Říká: "Někteří gayové takoví jsou." Podle něj je Bůh tak trochu hysterka. "Jednají se mnou jako s bastardem, budu s nima jednat jako s bast... Já jim ukážu. Vyhladím je." Říkám mu: "Karle, Bůh není gay, jasný? Přečti si Bibli, nesnáší je."

"Jsou tak zvrácení, že je musím vyhladit z povrchu zemského a s nimi každou živou bytost." Co kdy udělala chobotnice? Bůh se úplně zcvoknul. Ale není gay. Bůh není gay. "Avšak jeden muž byl stále nezkažený. Jmenoval se Noe. A byl kamarádem Boha." Jenom kamarád...

Jenom kamarád. Kamarád s velkými kulatými náušnicemi. S červení. Co... Co s tím dělá? Vždyť žije v jeskyni. Proč tohle dělá? "Co... Co to děláš?" "Uvidím se s Bohem. Nikdy nevíš."

Široký knír. A drží za ruku Boha, který nosí halenku. Bůh není gay. Bůh řekl Noemovi: "Jsem na muže tak nahněvaný..." "Myslíš muže a ženy?" "To je jedno...

To je jedno." "Jsem na muže tak nahněvaný, že jsem se je rozhodl všechny zničit. Po obloze jsem roztáhl svůj luk. Nazval jsem to duhou." To bude první hříčka vůbec, že jo? "Dolů na zemi z ní poteče tolik vody, že se všechno utopí, kromě tebe. Chci, abys postavil archu. Musí to být velká loď s třemi palubami a střechou.'" "Vole, já vím, jak postavit loď.

"A na boku uděláš dveře." "Máš mě za úplnýho idiota?" "Noe udělal přesně to, co mu Bůh řekl. A potom Bůh Noemovi řekl: Teď... Tak jo. Je to sice dětská knížka, ale vychází z Bible ze Starého zákona. Ale nemyslím si, že autor této knihy je zoolog.

Jak jsme si řekli, může tu být až pět milionů druhů zvířat. Myslím si, že je všechny nezná, neboť v další větě rychle hodí zpátečku. "Chci, aby jsi do archy vzal dvě zvířata z každého druhu. Dva lvy, dva tygry, dva slony a tak dále." "Cože? Mám lvy, tygry, slony..." "A tak dále. Tak jdi na to." "Dobře se o ně starej a udržuj je naživu.

A Noe učinil, jak Bůh přikázal." Chci se u toho chvíli zastavit. Takže Bůh se zlobí na lidi. Má jich dost. Jsou zvrácení. Vyhladí je a začne znovu s Noem a jeho ženou. Z nějakého důvodu je naštvaný i na zvířata. Nevím proč. Takže začne znovu s jen dvěma od každého druhu. Vytvoří potopu. Noe postaví archu. Noe říká: "Dva od každého druhu.

Jen dva. Rychle, první dva." Nastala panika. Dva sloni. Dva tukani. Kteří jdou pěšky. Není kam spěchat. Hlavně v klidu, zlato. Myslím, že tenhle má větší obavy než tenhle. Tenhle asi říká: "Neměli bysme letět?"

"Ne-e." "Ne?" "Ne-e." Můžu to dělat celý večer. "Ne?" "Ne-e." "Určitě?"

"Jooo." "Jako... Máme přece křídla." "No ale máme taky nohy." "Proč se nechceš vecpat?" "Ten slon se na mě srandovně dívá." "Jo, to si kurva piš. Jestli mě budeš chtít přeběhnout, tak tě zašlápnu, ty debile s velkým nosem."

"Počkej, komu říkáš, že má velkej nos?" "Co tím myslíš?" "Jakoby hrnec kotel káral, že jsou oba černí." "Co to kurva meleš, jakej kotel?" "Víš, ten kotel... Zapomeň na to." "Sloni kurva nezapomínají." Dva velbloudi, dva lvi, dva pštrosi, dva leopardi, dva tygři, dvě zebry.

A tady je podstata mého problému. V arše je zatím jen jeden druh. Žirafy. Byly tam první, a to díky dlouhým nohám. Musí se tam vejít dalších pět milionů druhů. Dva z každého druhu a v arše jsou teď jen dvě zvířata. Dalších deset milionů je na cestě. Dalších deset milionů takových, jasný? Deset milionů... Musí se jich tam vejít deset milionů. Zatím tam jsou jen dvě zvířata.

A podívejte se, kolik už zabrala místa. Celou třetinu kapacity. Jak to asi bude vypadat, až nastoupí tihle dva tlustí zmrdi? "Potom Bůh ohnul luk své zloby a celá země se začala zaplavovat. Pršelo po 40 dní a nocí. Hladina vody stoupala a stoupala, až zakryla vrcholky nejvyšších hor. Každá živá bytost se utopila, kromě Noeho a zvířat v jeho arše." A ryb.

To byly v pohodě, ne? Musely si to užívat, pro ně to bylo super. Pro všechny mořské živočichy. Jako hory byly pod vodou. Jejich životní prostor je rozšířil desetinásobně. Je to ještě zajímavější. Takovej krab si říká: "Já jsem kurva na hoře. To je super.

Miluji potopu. Tady na hoře jsem nikdy nebyl." To si říkám, když ve zprávách ukazují nějaké povodně, je to fakt smutné. Vidíte lidi, co přišli o domov, plují na člunech se svými mazlíčky. V tom vidíte obchody se starožitnostmi. Úplně zatopené. A přemýšlím o rybě, která se skrz okna dívá dovnitř. "Tak tohle je šezlong." "Po 150 dní byla Země zalita vodou. Poté Noe otevřel okno a rozhlédl se. Voda zdá se klesala, ale jak si mohl být jistý?"

Zeptej se Boha, ne, kecal jsi s ním celou dobu. Proč najednou takové záhady? "Vyslal havrana, ten se ale brzy vrátil. Nemohl najít suchou zemi. Noe počkal další týden a poté vyslal holubici." Proč přišel havran o práci? "Ale holubice se také vrátila." Vidíš, havran nekecal. "Stále nikde nebyla suchá země, ale jednoho dne holubice odlétla a..."

Proč dostala holubice druhou šanci a havran ne? Rasismus. "Ale jednoho dne holubice odlétla a přinesla zpět zelenou olivovou větev. Tak Noe poznal, že Bůh se již nezlobí. Poté řekl Bůh Noemu, aby zvířata z archy vypustil. "Opět musí zaplnit zemi živými bytostmi." Nejdříve Noe postavil oltář.

Jako díky za svoji záchranu nabídl Bohu oběť. A poté řekl Bůh Noemovi: "Uzavřu s tebou pakt přátelství. Už nikdy nezničím zemi potopou. Duha, kterou jsem umístil na oblohu, již nebude znakem mého hněvu, ale znakem míru, který jsem s muži uzavřel." To je... Tak to dnes... Tak to dnes je.

Vzali si to doslova. "Bude to symbol mého přátelství s muži, které začíná dnešním dnem a které můj syn Ježíš jednou stvrdí prolitím své krve." "Kdo?" "Uvidíš." Normální upoutávka ve Starém zákoně. Pokračování již brzy. "A pokud jsi udělal něco špatného a jsi kvůli tomu smutný, mysli na duhu a mír, který Bůh vložil do tvé srdce. Slíbil, že bude tvůj přítel.

Slib, že budeš ty jeho." Toto je jen jedna z dvanácti knih. Mám jen tuhle. Číslo 9: Noe. Ale soudě podle názvu by se mi víc líbila osmička. Ježíš a kripl. Mockrát děkuju. Přečetl jsem Karlovi celou knihu a on jí uvěřil. Proč by ne. Co je psáno, to je dáno. Říkám: "Karle, přemýšlej, jak se by na loď dostalo deset milionů zvířat?"

Odpověděl: "Byla to velká loď." Jo, to je pravda. Říkám: "Ale všichni jsou součástí potravního řetězce. Aby přežili, museli by se navzájem sníst. Proč lev nesnědl antilopu? Proč pavouk nesnědl mouchu?" A Karel řekl: "Během krize se naučíš spolupracovat." Neuvěřitelné. Rád bych napsal knihu jeho citací.

Zbožňuji knihy citací. Rád si je jen tak čtu. Mám několik takových kompilací. Jedním z mých oblíbených je Winston Churchill. Když jsem četl: "Dejte nám nástroje a my práci dokončíme." Řekl jsem si: "Tak inspirující." Když jsem četl: "Nikdy v dějinách konfliktů nevděčilo tak mnoho za tak moc tak málu." Řekl jsem si: "Tak vlastenecké."

A když jsem četl: "Je dobře, že nevzdělaní lidé čtou knihy citací." Řekl jsem si: "Ty proradnej tlustej mizero." Lidé pořád opakují, že Oscar Wilde byl největší génius, co kdy žil. Podívejme se na nějaký důkaz. Toto je jeho citace. "Všechny ženy se stávají svojí matkou. To je jejich tragédie. Muži však ne. To je jejich tragédie." To mi zní trochu teple. Nemyslíte?

Dáme mu další pokus. Tady je další. "Nemohl jsem si pomoci. Dokázal jsem odolat všemu kromě pokušení." To mi zní taky teple. Chce se mi před tím říct "ó." "Ó, nemohl jsem si pomoci." Chápete? A chci to skončit: "Dokázal jsem odolat všemu kromě pokušení. Příležitost bych neodmítl." A když procházel celnicí v New Yorku před těmi dávnými lety, tak se ho celník ptá: "Máte s sebou něco?"

A Oscar Wilde slavně pronesl: "Nic než mého génia." Určitě to plánoval. Vsadím se, že když byl na celnici poprvé, tak říkal: "Ano, pane, ne, pane." "Máte s sebou něco?" "Ne." "Díky, můžete jít." "Sakra, napadla mě skvělá hláška. To se mi stává vždycky. Promiňte, můžu se vrá...

Ne? Tak ne." V té době musel čekat týdny na cestě lodí z Anglie, a říkal si, až se ho zeptají: Máte s sebou něco? Nic než mého génia. Určitě budu v knize citací. Takže za několik týdnů je zpátky, najde stejného celníka, jde k němu a celník říká: "Můžete jít." "Ani se mě kurva nezeptal. Do prdele. Promiňte, nezeptal se mě... Náhodně, kurva náhodně?" Takže zpátky na loď a o tři týdny později znova.

Zase najde stejného celníka. Tentokrát se snažil vypadat podezřele a celník si ho k sobě zavolal. "Koupil jste si něco?" "Položte mi tu druhou otázku." "Zeptejte se, jestli s sebou něco mám." "Tak jo, máte s sebou něco?" "Nic než mého génia." "Čí jsou ty anální kolíky?" "Ty jsou moje." Kvůli své homosexualitě byl ve vězení.

Ušli jsme dlouhou cestu od trestů k rovnosti, což je samozřejmě správně. V Anglii smí homosexuálové souložit už od 16 stejně jako heterosexuálové. Máme stejnopohlavní svatby. Avšak ironicky jedno místo, které mělo navrch, po minulých volbách propadlo. Kalifornie. Měli referendum, kde stejnopohlavním manželstvím řekli ne. Kvůli tomu se přece lidé do Kalifornie stěhovali. Je opravdu hloupé, že můžete ovlivnit něčí životní styl, který se vás nijak netýká.

Určitě se chlápka nezeptali: "Vadilo by vám, kdyby se tito dva muži vzali?" A on neřekl: "Nevadilo." "Tak je vyhoň." "Nevěděl jsem, že..." To se nestalo, že ne? To se prostě nestalo. Je to opravdu hloupé, protože lidi, co to odmítají, dříve říkali, že být gayem je nemorální a promiskuitní. Ale teď chtějí být monogamní a v očích Boha ctnostní.

A pro gaye v Kalifornii musí být matoucí, že zrovna tohle se jim nelíbí. "Z toho všeho jim vadí manželství." Musí to být opravdu matoucí. Chodí za soudcem a ptají se: "Promiňte, můžu si něco vyjasnit?" "Co chcete vědět?" "Nevím, co můžu a nemůžu dělat." "Ptej se." "Můžu si vzít muže?" "Ne." "Můžu ho mrdat do prdele a přitom mu honit?" "Jasně." "Nemůžu si ho vzít."

"Ne." "Ale můžu... Můžu... Můžu někoho sebrat v křoví, vzít ho domů, udělat se na něj a ráno ho ulepeného vyhodit?" "Jasně, že můžeš." "Ale nemůžu si ho vzít." "Ne. Ne a už se mě na to neptej." "Můžu seřadit 15 chlapů..." Teď už fakt improvizuji. "Můžu seřadit 15 chlapů a jen tak pro srandu jim vyhonit?"

"Pokud chceš, tak jasně." Vyhonit 15 chlapům najednou by bylo fakt složitý. To by byl fakt mistrovský výkon... Protože můžete dělat jen dva najednou. Takže tihle dva skoro budou, ale támhle těm už vadne. Takže tam poběžíte... Není vyhonit 15 chlapů vyčerpávající? Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu.

Zase. Někteří lidé říkají: "Být gay je nepřirozené." Je to přirozené a mám knihu, která vám to dokáže. Homosexualita se u zvířat vyskytuje stejně často jako u lidí. Toto je skutečná kniha. Jmenuje se: Biologická rozmanitost: Homosexualita u zvířat a přírodní rozmanitost. Napsal ji Bruce Bagemihl. "Důkazy jsou přesvědčivé. Zdá se, že neexistuje jediný druh, který by neměl svoji homosexuální komunitu."

Tím nemyslí šimpanze na jedné ulici s koženými kšiltovkami. Jsou trochu roztroušenější. Je to skutečná kniha. Poprosil bych první obrázek. To je ono. To je skutečná kniha, jasný? Jasný? Úplně pravá. "Dva makakové s pahýlovitým ocasem se navzájem orálně uspokojují." Navzájem.

Užívají si současně. Další snímek. "Kotul veverovitý napravo ukazuje své genitálie jinému samci." Říká mu: "Co si o něm myslíš?" A ten druhej: "Co?" "Vykuř mi." Dívejte, jak má malou ruku. "Proč?"

"Protože jsme gayové." "Já nejsem." "To kurva seš." Dívejte, jak ho drží. A tou nohou mu pěkně naloží. Jako: "Saj ho, saj ho. Saj ho." Dívejte na něj. Dokážete si představit můj výraz, když jsem tuhle knihu objevil? Další snímek, prosím. "Samice sviště olympského se vozí po jiné samici."

Nevím, co z toho mají... Leda by ta hoře měla připínáka. Ještě jeden snímek. Tohle je raritka. "Dva způsoby kopulace mezi samčími delfíny. Tření genitálií nebo anální penetrace nahoře a dole nozderní penetrace, " V podstatě...

On... Šuká jeho... Do hlavy! Šuká ho do hlavy. Šuká ho do hlavy, dámy... Tohle jsem v žádném přírodovědném dokumentu neviděl. Nikdy. Proč jsem to nikdy neviděl? Proč to dělají takhle? Možná nejsou v moři, ale v zoo, ta je pro ně jako vězení.

A říkají si... "Kurva, dali k sobě dva samce. Někdo nás má za ryby. Tak proč do toho nejít." Podívejte se na jeho výraz. Říká: "D... Dave?" "Co?" "Nemohli bysme to dělat do zadku jako tamti?" "Ne.

Buď do hlavy, nebo nic." "D... Dave?" "Co?" "Co?" "Dave, Dave... Miluji tě... ale nemůžu kurva dýchat." Toto je opravdová kniha. Můžete nám...

Podívejte. Oceňuji, že našel takhle zabarveného krocana, aby ukázal, jak teplá mohou zvířata být. Nejteplejší zvíře na světě. Doufám, že jsem tímto nikoho neurazil. A myslím to vážně. Nesnažím se někoho urazit. A pokud jsem někoho urazil – a jsem si jistý, že ano – neomlouvám se. Neměli byste se omlouvat. Měli byste své chování umět ospravedlnit. Myslím, že komik by vás měl vzít na zapovězená místa, která neznáte.

Jinak byste se mohli bavit sami. Tupých vtipů máte všude plno... Všechno je to na stejné brdo, není v tom žádný rozdíl. A objevuje se plnou komiků, kteří zajdou moc daleko a potom se omluví. Začnou s tím: "Omlouvám se, já jsem to tak nemyslel." Tak jsi nad tím měl více přemýšlet. Probíhá teď takový hon na čarodějnice a lidé se ptají: "Je něco, o čem by se nemělo žertovat?" Ne, není nic, o čem by se nemělo žertovat.

Záleží na tom vtipu. Je dobrá i špatná komedie a je na vás, abyste ji roztřídili. Právě probíhá debata o zvrácených vtipech. Jako že komik řekl zvrácený vtip. Se zvrácenými vtipy se to má tak, že je říkáme s jasným porozuměním, že ani jedna ze stran taková není. Neřekl bych zvrácený vtip usvědčenému pedofilovi. Neřekl bych: "Tohle si užiješ jako nic předtím, synku."

Za celou kariéru jsem neměl průšvih kvůli tomu, že jsem se za svá slova neomluvil. Co vám můžou udělat? Když vyrůstáte, zkoušíte nové věci a někdy se to může trochu zvrtnout. Ne, jako se to stalo delfínovi... Když mi bylo 23 nebo 24, tak jsem se s přítelkyní seznámil s dalším párem. Přestěhovali se do Londýna ze severní Anglie. Chodili za mnou do práce a párkrát jsme si s nimi vyšli.

Byli v pohodě a byla s nimi sranda. Po nějaké chvíli nás pozvali k sobě na oslavu. My jsme přišli. Zaprvé to byla večeře, což nám neřekli. Ale zadruhé to byla večeře pro jejich rodinu, která se za nimi přijela podívat ze severní Anglie. Přijeli rodiče, prarodiče, prastrýcové, věkový průměr byl asi 85 let. A asi proto nás pozvali. Protože tam nebyl nikdo v jejich věku. Takže pozvali Rickyho a Jane.

A my jsme přišli. Pořád jsme se poznávali, takže jsme celou noc mluvili spolu. S jejich rodinou jsme se moc nebavili. A jak jsem řekl, používáme komedii jako meč a štít a jako lék, ale obvykle, abychom někoho poznali, používáme komedii k prolomení ledů. Jsi jako já? Co už je moc? Co máš rád? A já se vždycky snažil rozesmát lidi něčím, co by sami nepovažovali za vtipné. Ale víte co, vždycky to bylo dobrý.

Asi. A začal jsem zlehka. Řekl jsem tenhle vtip: Proč spadla holčička z houpačky? Protože neměla ručičky. Nevinné. A smáli se. Trochu víc než vy a to byli jen dva, takže díky. Takže jsem si říkal, že se do toho dostávají. A je načase přitvrdit. A řekl jsem tenhle vtip.

Musím se napít. Raději nastartujte auto. Řekl jsem tenhle vtip. Ujistil jsem se, že to staří neslyší. Sedí otec na židli a čte si noviny. Přiběhne jeho dcerka. Je jí teprve šest. "Ahoj, zlato." "Ahoj, tati." "Hrála sis?"

"Jo." "V parku?" "Jo." "S kamarády?" "Jen dokud nepřišel ten pán." "Dokud nepřišel pán?" "Ano, přišel pán a řekl kamarádům, aby odešli, abychom tam byli jen my dva." "Zlato, pojď sem. Cokoliv se stalo, není to tvá chyba. Ano, zlato? Za nic z toho nemůžeš. Ale musíš tatínkovi všechno říct. Co se stalo?" "Šli jsme za strom, aby nás nikdo neviděl." "Bože, zlatíčko, co se stalo potom?"

"No, sundal mi šaty." "Bože. A co se stalo potom?" "Potom si ho vyndal." "Bože, zlato, co se stalo potom?" "Dál nic." "Ale no tak, něco si vymysli." - Na zdraví. - Řekni nám víc, Ricky. Nikomu ho neříkejte, má to být překvapení. Takže jsem řekl tenhle vtip.

Pak se trochu opil a říkal další vtipy. Nakonec jsme asi o tři čtvrtě na deset usedli k večeři. Dali dva stoly dohromady. Hostitelé seděli v čelech a mě posadili doprostřed, naproti velice příjemnému, ale velice hluchému 80letému pánovi. Takže konverzace trochu vázla. A asi za dvacet minut se Ian, hostitel, zvedl a řekl: "Ricky, řekni ten vtip." Říkám: "Cože?" A starší lidé řekli: "My máme vtipy rádi."

"Ale opravdu?" Podíval jsem se na Iana a ten říkal: "To bude v pohodě." Říkám tak jo. A on pokračoval ve svém rozhovoru. Takže všichni poslouchali. Sedí táta na židli a čte si noviny. Přiběhne dcerka... Řekl jsem celý ten vtip. Jsem na konci, říkám: "Ale no tak, něco si vymysli." A oni jenom "Ehm."

A ticho. Otočím se na Iana a on říká: "Ne tenhle." Mockrát děkuji. Byli jste fantastičtí. Dobrou noc. Díky. Mockrát děkuji. Mockrát děkuji. Díky. Jste úžasní. Mockrát vám děkuju. Já Chicago prostě miluju.

Není úžasný? Není skvělý? Tohle bylo parádní. Opravdu moc děkuji. Klidně sem poletím sopečným popelem, udělám pro vás cokoliv. Jste skvělí... Teroristický útok... Abych byl upřímný, tak jsem byl z létání vždycky nervozní. A letěl jsem pár týdnů po 11. září. Po 11. září se svět trochu zbláznil. Pochopitelně. Pravidla se změnila. A všude panovala zloba, strach zmatek a všichni se obviňovali.

A já se vždy považoval za racionálního liberála. A i po 11. září jsem se snažil takový zůstat. V hospodách jsem říkal přátelům: "Tak to není. Příliš generalizuješ. To je směšné. Tohle není fér. Nemůžeš je házet do jednoho pytle. Pořád je to nejbezpečnější forma dopravy. Máš šanci 60 milionů ku jedné..." Víte co, snažil jsem se být racionální. To bylo v hospodě. Když jsem letěl, říkal jsem: "Zkontrolujte ho ještě jednou.

Mohl byste ho znovu prohlédnout? Letí stejným letadlem. Můžu ho prohlídnout sám? Můžu..." Po 11. září, po všech těch opatřeních jsem se snažil zůstat racionální a rozumný. Říkal jsem si: "Dostat bombu do letadla je teď těžší než kdykoliv předtím. Víte co, kontroly jsou přísné, je to bezpečnější." Potom jsem zjistil, že terorista ani nemusí s bombou do letadla. Získali tepelně naváděné střely , a tak mohli sedět na odpočívadle a sestřelit letadlo do 10 minut od vzletu.

Takže teď si budu říkat: "Jsme z dostřelu, kdo má tu bombu?" Letěl jsem pár týdnů po 11. září vnitrostátní linkou. Jsme ve vzduchu a už jsme byli z dostřelu. Ale byl jsem pořád nervozní, takže jsem oslovil letušku: "Nemáte nějaké časopisy?" A ona řekla celkem nahlas: "Ne, zlatíčko, nemáme časopisy, dost nám seškrtali peníze, protože jsme jedna ze společností, kterou žalují kvůli 11.

září." Zaprvé: Nezmiňujte 11. září. Určitě jste dostali nový manuál: "Nemluvte o 11. září, když roznášíte kávu." Chápete, ne? Za druhé: Neříkejte, že vám seškrtali peníze. Když slyším seškrtané peníze, tak už nemyslím na časopisy. Napadne mě chlápek minulý týden v hangáru, jak říká: "Je opravdu nutné to nýtovat?"

Fakt příšerný. Vždycky kupuji první třídu. Určitě byste to dělali taky. Vlastně to dělám pro vás. Za některé lety jsem zaplatil 10 000 liber. A za takovou částku v případě katastrofy očekávám, se moje část letadla oddělí a něžně se snesou na nějaký ostrov. Ale tak to není. Zemřel bych s váma trapákama.

To přece není fér. Vím, že byste se mě snažili zachránit, ale marně. Byli bychom ve zprávách. Asi by mě jmenovali jako jediného, vy byste byli těch 230 dalších, ale alespoň něco. Když jsem letěl z New Yorku zpět, v sobotu v noci v 21:25 z JFK na London Heathrow, samozřejmě první třídou. Jde mi o tohle.

Strach zatemňuje racionální úsudek. Takže tam stojím. A celý minulý týden, nevím, jestli si to pamatujete, nebo možná se to stalo vícekrát. Bylo to před několika lety. Každé zprávy v Americe hlásily: Amerika v nejvyšší pohotovosti. Může dojít k dalšímu 11. září, ve velkém městě, asi v New Yorku nebo Lost Angeles tento víkend. Nelétejte, pokud absolutně nemusíte."

Já musel. Natáčel jsem. Byl jsem jediný odbavený z první třídy a pořád jsem se snažil zůstat racionální. Říkal jsem si: Je to bezpečnější. Dnes toho teroristu všichni hledají, nechá to na pondělí. A potom se to stalo. Něco, co zahalilo můj racionální úsudek. Měl jsem menší záchvat. Asi půl hodinu před odletem přišel do haly první třídy tenhle chlap.

Nevím, jestli byl ze severní Afriky, Blízkého východu, nebo Asie, ale měl veškeré vybavení. Vousy, ocelový kufr, všechno. A jako liberál ze střední třídy jsem vypadal takhle: Najednou jsem se začal bavit s personálem: "Odlétáme na čas?" "Jo." "Jaké je v Londýně počasí?" Jako by řekli: "Je tam trochu zataženo... Támhle je!" To se nestalo.

Takže tam stojím. Dívám se na něj a přemýšlím... Přehrávám si celý minulý týden. Všechny ty zprávy a všechno. A najednou je to boj mezi dobrem a zlem, mezi racionálním a iracionálním. Tenhle říká: "To je sebevražedný atentátník." "Nebuď blbej, není." "Je." "Jak to víš?" "Takhle vypadají." "Jak?"

"Mají vousy." "Nebuď blbej." A potom si zatelefonoval. Nerozumně jsem, co říká, ale zněl naštvaně. Tenhle říká: "On si zatelefonoval." A tenhle: "Ty jsi taky telefonoval." "Jo, ale mně bylo rozumět." "Zmlkni, jasný? Zkontrolovali ho. Jako každého z nás ho prohlédli." "Zkontrolovali vousy?"

"Jo zkontrolovali vousy." A tak se na něj dívám. A s tím vším v hlavě jsem se nějak zapomněl. Všiml si měl a udělal tohle: Tenhle říká: "On to ví. On to ví." A tenhle: "Ne, jen ví, proč se na něj díváš. S těmihle předsudky se setkává už měsíce, tak se na něj nedívej." "Ale ty vousy." Ale tenhle začne vyhrávat. Strach začíná přemáhat všechny racionální myšlenky. Začíná si říkat: "Mohl by to být on."

"Jo, mohl by. Asi ne." "Dnes se to má stát." "Dnes se to nemůže stát..." "Neříkej, že nám se to nestane. Lidé si 11. září mysleli, že se jim to nestane." "Jo, ale ty kontroly." "Už našli způsoby, jak je obejít. Museli jsme se dotahovat." "Jo, máš pravdu." A najednou jsem si říkal: "Můj Bože, tohle je ono." Najednou se mi zatočila hlava a říkám si: "Bože, tohle je fakt on."

Tenhle říká: "Tak jo, pojďme ho nahlásit." Tenhle říká: "Ne." "Proč?" "Aby nás někdo neměl za rasistu." "Ne, seru na to. Nahlásím ho a radši se spletu a bude mi trapně, ale živý, živý rasista." Ale říkám si ne. Takže si myslím, že je to terorista.

Myslím si, že na tom letadle umřu, ale nechystám se s tím nic udělat. Skoro mi tečou slzy, všechno se to stalo v malé chvíli. Podívám se na něj znovu a je s ním jeho žena, která má veškerou výbavu, a dvě dcerky. A najednou si říkám: "Jasně, že není terorista. Pokud na vás čeká 72 panen, nevezmete s sebou ženu a děti." Nasedl jsem na letadlo a samozřejmě to nebyl terorista. Trochu jsem se styděl, ale opravdu se mi ulevilo.

Byl to obchodník a otec, hrál si se svými dcerkami, které běhaly sem a tam a bouchaly mi do sedačky. A on s tím vůbec nic nedělal. Nechával to být. A najednou je honil a ty holky příšerně pištěly... Po půl hodině jsem si upřímně přál, aby to letadlo někdo odpálil. Ale ve stejné době se stala strašně zvláštní věc. Začal jsem se tak bát teroristického útoku, že jsem začal létat soukromými letadly a helikoptérami, protože jsem prostě bohatej.

Ne. Ne. Říkal jsem si, že jsem jediná osoba v letadle a já u sebe bombu nemám, takže jsme všichni v pohodě. Jednoho dne jsem na helipadu čekal na helikoptéru. O dva dny dříve: Jsem doma a jím cereálie a vedle nich mám krabici mléka a na ní jsou pohřešovaní lidé.

Už jsem jich viděl tisíce. Tohle bylo trochu jiné, byla to holčička a bylo to o to smutnější. Jakékoliv zmizení je smutné, ale byla tak malá a byl to únos a víte jak. A také tam psala její matka. A byla to ta slova... Napsala jméno té holčičky, které neřeknu. Pamatuji si ho a den a místo, odkud zmizela. Napsala jen: "Pět let, blonďaté vlasy, modré oči, vždy veselá.

Prosím, pomozte mi." A muselo mi to zůstat v hlavě. O dva dny později jsem na helipadu. Všude kolem opuštěné budovy, čekám na helikoptéru a dívám se dolů na nějaké nepoužívané skladiště. Takže se dívám do okna a někdo tam izolepou přilepil hnědou deku. Byla jako závěs. Najednou spadla a já viděl dovnitř. A to si nevymýšlím. Byla to prázdná místnost jen s matrací.

A na té matraci ležela malá spoutaná dívka. Začalo mi bušit srdce. Pět let, pět let. Blond vlasy, blond vlasy. Modré oči, modré oči. Vždy šťastná, tahle brečí. Co? Určitě to nebyla ona. Prostě jsem odletěl. Díky moc, Byli jste skvělí.

Dobrou noc, Chicago. Díky. Děkuju. Mockrát děkuju. Díky. Díky. Na vaše zdraví. Dobrou noc. Mockrát díky.