Tohle mě urážíŠkola života
20
V dnešní době se každý hned cítí uražen, pokud se setká s názorem, se kterým nesouhlasí. Zvlášť v online diskuzích a na sociálních sítích bývá rétorika dost vyhrocená a názory polarizované. Jde to ale i jinak? Je třeba se hned urážet? Na to se podíváme s kanálem The School of Life.
Přepis titulků
Vláda by měla víc utrácet. Vláda by měla míň utrácet. Neměli bychom tolik poslouchat děti. Děti bychom měli poslouchat více. Ženy jsou stejné jako muži. Ženy se od mužů v mnohém liší. Začíná být dost těžké říct cokoliv, především na sociálních sítích, co nikoho neurazí.
Existuje spousta věcí, které mohou lidi urazit. Názory na ekonomiku, národnost, sociální skupiny, sexuální vkus a jakékoliv závazky. Je to důsledek něčeho velmi pozitivního: demokracie. Demokracie v nás živí zálibu ve vyhrocených diskuzích. Už nejsme jen submisivní sloužící, kteří se sklánějí před autoritami, jsme vychovávání k tomu, abychom se dokázali ozvat a respektovali svá práva.
Problém je, že když máme špatný den, můžeme dostat pocit, že máme ve všem pravdu. Pak můžeme snadno předpokládat, že víme, co si ostatní myslí, když mluví o věcech, které se nás týkají a že se nás úmyslně snaží urazit, a tedy že musíme okamžitě odpovědět, a to hněvem a pýchou.
Urážení se může být velmi sebestředná emoce, když jsme vždy připraveni zvednou most a začít pálit, místo toho, abychom se snažili toho druhého pochopit. Utěšujeme se tím, že máme pravdu, místo abychom se pokusili o náročnější a zajímavější cvičení: pokusit se představit si, proč se ten druhý cítí tak, jak se cítí.
Zapomínáme na umění zdvořilosti. Umění dosáhnout vzájemné shody. Umění neříkat, proč zrovna nesouhlasíte. Možná jsou trošku staromódní, ale jsou to také ctnosti, zvláště v malém světe, kde se nemůžeme neustále překřikovat. Někdy bychom se prostě měli shodnout na tom, že se neshodneme, a ne doufat, že vyhrajeme.
Navíc bychom neměli zapomínat na to, že většina lidí nás nechce urazit. Člověk, který se snadno urazí, bere vše jako úmyslné. Jde to fatální neporozumění úmyslů ostatních. A pak je tu úhel pohledu. Žijeme ve světe velkých a malých provinění. Na světě existují hodně urážlivé věci, například, že v Africe je chaos, že pro některé země je bombardování vhodné řešení, že není snadné se uživit, zvláště něčím obstojným.
Někdy se soustředíme na malé prohřešky, aniž bychom zaregistrovali ty veliké. Jsme na konci tisícileté historie, ve které se jen malá část společnosti mohla urážet. A ostatní museli v tichosti orat. Možná se tím tedy ještě pořád jen odreagováváme. Když ale máme špatný den, může to vypadat, že každý naříká a nadává, kleje a uráží, nikdo není empatický, nikdo nehledá shodu.
Urazit se je volba. Necháte tak něco, co někdo řekl, dostat se vám pod kůži. A je to způsob, kdy vnímáte motivaci ostatních jako negativní. Možná bychom to někdy měli hodit za hlavu. Někdy by "neurazit se" mělo být tou skvělou, prestižní volbou.
Překlad: Xardass www.videacesky.cz
Existuje spousta věcí, které mohou lidi urazit. Názory na ekonomiku, národnost, sociální skupiny, sexuální vkus a jakékoliv závazky. Je to důsledek něčeho velmi pozitivního: demokracie. Demokracie v nás živí zálibu ve vyhrocených diskuzích. Už nejsme jen submisivní sloužící, kteří se sklánějí před autoritami, jsme vychovávání k tomu, abychom se dokázali ozvat a respektovali svá práva.
Problém je, že když máme špatný den, můžeme dostat pocit, že máme ve všem pravdu. Pak můžeme snadno předpokládat, že víme, co si ostatní myslí, když mluví o věcech, které se nás týkají a že se nás úmyslně snaží urazit, a tedy že musíme okamžitě odpovědět, a to hněvem a pýchou.
Urážení se může být velmi sebestředná emoce, když jsme vždy připraveni zvednou most a začít pálit, místo toho, abychom se snažili toho druhého pochopit. Utěšujeme se tím, že máme pravdu, místo abychom se pokusili o náročnější a zajímavější cvičení: pokusit se představit si, proč se ten druhý cítí tak, jak se cítí.
Zapomínáme na umění zdvořilosti. Umění dosáhnout vzájemné shody. Umění neříkat, proč zrovna nesouhlasíte. Možná jsou trošku staromódní, ale jsou to také ctnosti, zvláště v malém světe, kde se nemůžeme neustále překřikovat. Někdy bychom se prostě měli shodnout na tom, že se neshodneme, a ne doufat, že vyhrajeme.
Navíc bychom neměli zapomínat na to, že většina lidí nás nechce urazit. Člověk, který se snadno urazí, bere vše jako úmyslné. Jde to fatální neporozumění úmyslů ostatních. A pak je tu úhel pohledu. Žijeme ve světe velkých a malých provinění. Na světě existují hodně urážlivé věci, například, že v Africe je chaos, že pro některé země je bombardování vhodné řešení, že není snadné se uživit, zvláště něčím obstojným.
Někdy se soustředíme na malé prohřešky, aniž bychom zaregistrovali ty veliké. Jsme na konci tisícileté historie, ve které se jen malá část společnosti mohla urážet. A ostatní museli v tichosti orat. Možná se tím tedy ještě pořád jen odreagováváme. Když ale máme špatný den, může to vypadat, že každý naříká a nadává, kleje a uráží, nikdo není empatický, nikdo nehledá shodu.
Urazit se je volba. Necháte tak něco, co někdo řekl, dostat se vám pod kůži. A je to způsob, kdy vnímáte motivaci ostatních jako negativní. Možná bychom to někdy měli hodit za hlavu. Někdy by "neurazit se" mělo být tou skvělou, prestižní volbou.
Překlad: Xardass www.videacesky.cz
Komentáře (0)