Literatura: Charles DickensŠkola života

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 20
96 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:22
Počet zobrazení:4 391

Charles Dickens patří k nejvýznamnějším anglickým spisovatelům 19. století a jeho díla jsou dodnes hojně adaptována, pokud ne čtena v původní formě. Četli jste některý z jeho románů? Co na něj říkáte?

Přepis titulků

LITERATURA Charles Dickens byl nejslavnějším anglickým spisovatelem 19. století. A jedním z nejprodávanějších autorů všech dob. Může se nám v dlouhém kabátu se sametovým límečkem, s dlouhým vousem a motýlkem zdát vzdálený, ale má nám co říct i dnes. A to proto, že měl pozoruhodnou ambici. Věřil, že psaní může hrát velkou roli v řešení světových problémů. ZÁBAVA Dickens prostě jenom nepsal.

Od začátku se projevoval jako velký šoumen. Jako dítě rád v kuchyni hrával divadlo. A zpíval písničky, když stál v hospodě na stole. Než přišlo rádio a televize, poslechnout si Dickensovo čtení znamenalo zažít neuvěřitelnou show. I když se nad tím jeho pozdější literární přátelé podivovali, zábava zůstávala středobodem Dickensovy tvorby. Doufal, že v nás dokáže vzbudit zájem o poměrně vážná témata: zla průmyslové společnosti, pracovní podmínky v továrnách, dětská práce, zlomyslné snobství ve společnosti, příšerná neschopnost vládní byrokracie.

Teoreticky dokážeme uznat, že tato témata a jejich moderní verze jsou úctyhodné, ale pokud k sobě budeme upřímní, uznáme, že zrovna nezní jako něco zábavného ke čtení v posteli nebo na letišti. Dickensův génius vězí v tom, že věděl, že vzdělávat o selháních společnosti nemusí být opakem toho, co jeho kritici nazývali zábavou.

Peprné zápletky, neformální styl, šaškovské postavy, dojemné chvilky a šťastné konce. Odmítl myšlenku, že si musíme vybrat, zda být úctyhodní, ale nudní, nebo populární, ale povrchní. Dickens věřil, že vzdělávat se má zábavou. Protože velmi dobře chápal, jak jednoduché je individuálně i kolektivně ignorovat určité záludné, ale důležité lekce. Dickens je důležitý, protože ve své době pracoval na tom, jak udělat něco důležitého pro tu naši.

Jak zaujmout, když se mluví o vážných věcech. SOUCIT Charles Dickens se narodil v Portsmouthu v únoru roku 1812. Jeho otec byl úředníkem v námořnictvu a museli se s ním neustále někam stěhovat. Na první pohled to byl hezký život, ale číhaly na ně problémy s penězi. Když mu bylo deset, musel odejít ze školy, protože si nemohli dovolit platit nízké poplatky.

Poslali ho za prací do Londýna do továrny, kde vyráběli krém, který dodával tmavý lesk, tehdy velmi žádaný, kovovým povrchům. Byla to nemilá zkušenost. Dickens nesnášel výpary a otupující rychlost, s jakou musel vykonávat monotónní úkony. Lidé, s kterými pracoval, byli zlí a šikanovali ho. Poté byl jeho otec kvůli dluhům zatčen. Tehdy dlužníkům a jejich rodině hrozilo vězení, dokud svým věřitelům nebyli schopni splácet, co dlužili.

Celá rodina se tak přestěhovala do špinavého vězení Marshalsea. Až na mladého Dickense, který nocoval poblíž a pokračoval ve své hrozné práci. Dickensova neutuchající popularita částečně vychází z jeho velmi silného smyslu pro příkoří života a z hlubokého soucitu pro ty, kteří se stanou jejich oběťmi. Když se jeho život zlepšil, ve dvaceti zjistil, že je výborný novinář. Dickens si velmi dobře pamatoval své vlastní utrpení a využil ho velmi chytrým způsobem.

Do hrůzných míst viktoriánské Anglie umisťuje velmi milé postavy. Továrna na krém na boty v Davidu Copperfieldovi je popsána očima mladého vnímavého, inteligentního, okouzlujícího Davida. David je čtenářem, pokud je mladý, nebo jeho synem, synovcem. Dickens říká, ať si představíme, kdyby někdo jako my nebo někdo nám blízký byl na takovém místě. Když píše o chudobincích, což byly tamní nucené pracovní tábory pro lidi, kteří se neuživili, Dickens do nich umístí Olivera Twista, který ve skutečnosti patří do zaopatřené rodiny, od které byl kvůli několika tragédiím oddělen.

Oliver není typickým případem, který končí v chudobincích. Ale je tam, aby si čtenáři – kteří tehdy bývali docela zámožní – mohli pomyslet: „Co kdybych to byl já?“ Když nám Dickens ukazuje hrůzy vězení pro dlužníky, je to ve společnosti roztomilého kašpara, vzorného, ale milého a dobromyslného pana Micawbera.

Utkvělá domněnka, že tu končí jenom pochybné existence, je tedy narušena. Dickens pracoval s hlavním předpokladem: všichni samozřejmě věděli, že existovaly chudobince, hrozné pracovní podmínky a vězení pro dlužníky, šlo o jasné fakty počátku 19. století v Anglii. Šlo o to, že lidé, kteří se měli dobře, lidé s mocí něco změnit, zpravidla necítili naléhavou potřebu. Necítili, že by se jich ty problémy osobně týkaly.

Dickens využil vlastní zkušenost, aby lidi zaujal a donutil soucítit s těžkým údělem ostatních, ke kterému by běžně cítili emoční odstup. Neříkal „Podívejte, jak to mají těžké“, ale „Takové by to bylo pro vás“. V ideálním světě nám snad na každém záleží stejně, ale ve skutečnosti se staráme především o strasti těch, které známe a kteří jsou nám sympatičtí. Takže pokud chcete jako Dickens poukázat na selhání systému, dobrou strategií by bylo využít jeho metody.

Nechat nás najít zalíbení v lidech, kteří to nemají lehké, a až poté budeme cítit, že se nás to týká. HEZKÉ OBYČEJNÉ VĚCI Aby nás Dickens udržel na jedné lodi se svou ušlechtilou vizí sociální reformy, neustále nám ukazuje, jak dobře chápe hezké, příjemné, radostné věci v životě. Nechtěl, aby vážná témata vyvolávala pocit, že si nemůžeme užívat radostí života. Dickens mimořádně dobře evokoval obrazy příjemného domova.

V jednom románu nás uvádí do domu milého výstředního pána, který svůj domek na předměstí přestavěl na malý hrad s malým padacím mostem, který může být zdvižen dvěma provazy, aby divoký svět zůstal za dveřmi. Dickens měl rád pikniky, hraní kriketu v parku, rád si koupil novou kravatu, jedl koblihy, seděl u ohně, zval přátele na večeři, měl rád teplé deky a prázdniny. Být láskyplným a dobrým člověkem, říká, neznamená opovrhovat drobnými běžnými radostmi.

To je klíčový prvek v Dickensově strategii. Ví, že bude těžké lidi donutit přemýšlet o složitých věcech, pokud nejdřív nepodchytíme to, co už máme rádi. Jinak byste mohli vyznít chladně a tak trochu fanaticky. OBCHOD Dickens bral praktickou obchodní stránku psaní velice vážně. Byl neskutečně výkonný, knihy ze sebe chrlil a velmi se zajímal o autorská práva, prodejní čísla a ziskové rozpětí.

Ale Dickens nechtěl prostě jen prodat spoustu knih, chtěl změnit svět. Dobře věděl, že kniha nebude mít dopad, pokud se nedostane k širokému publiku, pokud obchody nepůjdou dobře. Jeho knihy poukazují na spoustu špatností: chabé zákony, hrozný stav škol, přehnané protežování příbuzných a drsné pracovní podmínky. Nesnažil se ale hájit určitou podobu reformy.

Kdybyste se zeptali, co by měla vláda udělat ke zlepšení pracovních podmínek nebo jak by vypadaly lepší zákony, neměl by pečlivě promyšlenou alternativu. On utvářel klima pro budování pocitů a názorů, což usnadňuje práci lidem, kteří se snaží něco protlačit v parlamentu, získat prostředky nebo něco zlepšit. Jiní snáze chápou smysl politických rozhodnutí, když už jsme si problémy přisvojili a cítíme se k nim emočně vázáni. Dickens chtěl pomoci světu a byl velmi vnímavý k utrpení druhých.

Ale u něj doma to tak dobře nefungovalo. Nebyl dobrý manžel ani otec. Oženil se roku 1837 v rané dospělosti s Catherine Hogarthovou a měli spolu 10 dětí, z nichž 8 přežilo do dospělosti. Ale Dickens si myslel, že je nudná a pasivní, a když mu bylo přes 40 let, zamiloval se do 19leté herečky Ellen Turnerové. Nemohl se rozvést, protože to pro něj jako veřejně známou osobnost bylo zapovězeno.

Rozešli se, jeho žena po 20 společných letech odešla a nikdy se už neviděli. Dickens se ve svých dětech zklamal, považoval je za lenochy, kteří se na něm přiživují. Měli sklony k alkoholismu a hazardu. Dickens je bolestnou připomínkou konfliktů, které mohou nastat mezi různými druhy zájmů. Dickens byl ve své práci velmi důsledný.

Zůstal vzhůru dle potřeby. Myslel na to hned po probuzení, naprosto se vyčerpal. Ale co se týče ženy a dětí, byl těžkopádný, neosobní a držel si odstup. Mohli bychom ho vinit z toho, že nebyl lepším mužem a otcem, nebo bychom mohli cítit lítost nad limity naší povahy, která nám může bránit vynikat ve dvou rozdílných oblastech najednou. A snad můžeme trochu politovat i sebe, protože jsme těmi, kdo lítost nyní potřebují.

8. června 1870, když mu bylo 58, Dickens umřel u sebe doma po běžném dni naplněném prací. Byl na začátku svého 15. románu. Deník Guardian napsal druhý den v nekrologu: „Kdekoliv se mluví anglickým jazykem, zpráva, kterou dnes ráno přinášíme, o úmrtí pana Charlese Dickense, bude přijata s pocity největší lítosti. O včerejší noci se proslechlo, že byl uznávaný romanopisec zachvácen mrtvicí ve svém sídle v Gadshillu v Kentu.“ Dickensův význam nespočívá pouze v tom, co psal.

Zajímavější je ta větší myšlenka, které byl celý život oddaný: že úkolem psaní a obecně umění je udělat z dobroty něco přitažlivého, má nám pomoci vnímat důležité lekce snáz a snesitelnější cestou a více soucítit tak, že se vcítíme do lidí, kteří možná navenek vypadají jinak než my, ale jejichž vnitřní prožitky nejsou našim nepodobné.

Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz

Komentáře (3)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Znal jsem Charlese osobně. Mezi přáteli jsme mu říkali Dick! chochocho

20

Odpovědět

Úžasný autor. Nejraději mám Ponurý dům (Bleak House). Něco takového by mohl napsat Franz Kafka, kdyby spolupracoval s Peterem Høegem.

30

Odpovědět

Moc díky! Charlie je prostě frajer. A během toho videa mi padalo spoustu zajímavostí okolo jeho osoby. A neodolám, abych alespoň jednu nezmínil. Před svou smrtí pracoval na Záhadě Edwina Drooda (kterou rozsahem dopsal asi do poloviny), která se po jeho smrti stala jednou z literárních záhad a centrem snahy mnoha pokusů ji dokončit nebo rozřešit. Přesto všechno se zdá, že existovala jedna jediná osoba na celém světě, která znala zápletku. Tou osobou byla......královna Viktorie=o) Dickens jí o knize vyprávěl, když přijal pozvání k setkání, na které se mu hrozně nechtělo=o)

Každopádně, ještě jednou díky=o)

60