Psychologie: Síla motivace

Asi ten příběh znáte. Aron Ralston šplhal v utahském kaňonu Bluejohn, když se uvolnil obří kámen a po pádu mu přirazil pravačku ke skále. Byl zaseknutý, a co je horší, nikomu neřekl, kam šel. Ralston se dalších pět dní pokoušel pohnout a kámen odvalit, snědl zbytky jídla, vypil všechnu vodu a nakonec vypil i vlastní moč a začal natáčet své poslední sbohem. Pak se něco stalo.



Ralston měl sen. Viděl se jako otec zvedající svého syna a díky tomuto zjevení se objevila silná vůle přežít. Zlomil si kosti v paži, přeřezal si ruku tupým kapesním nožem a osvobodil se. Ralston využil jedny z našich nejmocnějších psychických sil. Hlad, žízeň, touha být s rodinou, potřeba vrátit se zpět k lidem zažehly jeho houževnatost, díky čemuž dokázal neuvěřitelnou věc. Využil sílu motivace.



A to v opravdu velkém stylu. SÍLA MOTIVACE Motivace je ve své podstatě potřeba nebo touha něco udělat, ať je ta potřeba fyzická, sociální nebo citová a ať je to večeře, studium na vejšce nebo odříznutí paže, motivace vás nakopne. Ale důležitou otázkou je: Proč? Proč vůbec něco děláme? Proč se vůbec obtěžovat převlékáním tepláků?



Psychologové často pohlížejí na motivaci jedním ze čtyř způsobů. Žádná z těchto teorií není dokonalá, ale dohromady nám pomáhají pochopit, co nás pohání. Začněme první teorií: Evoluční perspektivou. Na počátku 20. století bylo populární pohlížet na chování jako na instinkty, tedy přirozeně nějak jednat. Tato tzv. teorie instinktů byla ale zavádějící, zčásti proto, že přítomnost tendence nemusí znamenat, že tam má být.



Umíme si představit, proč by lidi mohli řádit na vyhroceném fotbale, ale říci, že to mají dělat, je dost krátkozraké. Evoluce je mnohem složitější, chaotičtější a zajímavější proces. Některá chování můžou být jen kiksy evoluce. Pozdní paleontolog Stephen Jay Gould tyto kiksy nazval „spandrely“ neboli rysy, které se nestaly adaptivními, ale vedlejšími produkty jiných procesů. Dnes vymezujeme instinkty jako složité, odnaučené chování, které mají napříč druhem pevný řád.



Například mokří psi se instinktivně oklepávají, lososi se vrací do rodného potoka a lidská miminka vědí, jak sát už pár minut po narození. Jde o pravé, geneticky předurčené instinkty, které nevyžadují učení. A zatímco určité tendence mohou být genetické, v chování a motivaci hraje velkou roli i individuální zkušenost. Jiná teorie motivace naznačuje, že fyziologická potřeba nebo pud nás jednoduše nutí tuto potřebu snížit.



Té se říká teorie redukce pudu. Stačí, když slyším, jak mi kručí v břiše, a tak hledám burrito. Moje potřeba je jídlo, můj pud je hlad, moje redukce pudu je burrito. Redukce pudu je o živení vaší homeostázy, fyziologické rovnováhy systému. Naše pudy se snažíme potlačovat, ale hýbou s námi i pobídky, pozitivní či negativní podněty, které nás buď lákají, nebo odpuzují. Hlad a linoucí se závan toho burrita mě táhne k téhle křupavoučké pochoutce. My jsme ale bezesporu složitější než náš homeostatický systém a teorie redukce pudu může hodně zjednodušit naše chování.



Člověk může například několik dní držet půst a zapomenout na hlad, aby vyzdvidl duchovní či politickou věc, a jistě nejsem jediný, kdo se nadlábne, i když nemá hlad. Třetí teorie, teorie optimálního nabuzení, se pokouší některé tyto mezery vyplnit. Říká, že nesnižujeme pud nebo napětí, jako je hlad, ale motivuje nás k udržení rovnováhy mezi stimulací a odpočinkem. To se takhle celý víkend šprtáte doma, nudíte se, jste sami a začíná vám hrabat, a tak zavoláte kámošům, jestli nechtějí na kolo, na karaoke nebo se jinak pobavit.



Jde o to, že chcete dosáhnout správné úrovně nabuzení – o kterém psychologové mluví v nesexuálním slova smyslu – a nedosáhnout přílišné stimulace či stresu. Pokud si na kole málem namlátíte rypák a na karaoke bude moc předělávek Journey, asi si budete chtít dát oraz. Každý má jinou úroveň optimálního nabuzení a Aron Ralston ji měl asi zatraceně vysoko.



Adrenalinoví závisláci skočí z letadla a dosáhnou ideální úrovně, ale ostatní uspokojí poutavá kniha nebo nový pletený vzor. Teorie optimálního nabuzení přesto říká, že nás motivuje vyhýbání se nudě a stresu. A ne všechny potřeby se vytváří stejně. Pokud se dusím a nedokážu popadnout dech, nebudu myslet na burrito, a pokud se mě chystají sežrat lvi, nebudu si dělat starosti s výplatou. Americký psycholog Abraham Maslow počátkem 20.



století popsal míchání priorit svou slavnou hierarchií potřeb. Vespod jsou nejzákladnější fyziologické potřeby, jako jsou jídlo, voda, vzduch a mírné teploty. Další příčka obsahuje potřebu bezpečí, pak je tu láska a sounáležitost, následuje úcta či respekt, a když jsou všechny potřeby naplněny, je tu relativní přepych motivace seberealizací a duchovním růstem a cvičením jógy.



Maslowovova vize má ale trhliny. Empirický výzkum neuznal jeho hierarchii. Nám se pořadí na pyramidě stále mění, protože se důležitost potřeb může lišit podle kultury, financí a osobnosti, ale i tak se na základně pyramidy nic nemění, takže bez ohledu na zkoumání, proč je máme, většina psychologických myšlenkových škol tvrdí, že nás pohání tři velké motivátory. Sex, hlad a potřeba sounáležitosti. O věcech souvisejících se sexem a motivací uděláme samostatnou lekci.



Není toho málo. Ale řekněme si, že sexuální motivace je, jak udržujeme náš druh naživu rozptýlením a / nebo plozením. Obojí tvoří vazby a rozšiřuje lidské komunity. Bez ní by tu nikdo nebyl a nepřemýšlel o burritech, ufiknutých pažích a sexu. Pohlavní hormony nás vnitřně fyzicky pohání k tomu, abychom si vrzli. Motivují nás také psychologické a sociokulturní vlivy od náznaků vnějších podnětů na poutačích, v časopisech a televizi v podobě spoře oděných těl rozpláclých na plážích až po něžnější touhy jako láska, rodina, či osobní, náboženské a kulturní hodnoty.



Sex je velkým motivátorem, ale není to zrovna potřeba, bez ohledu na to, co vám kdo řekl. Lidé bez něj neumírají. Ovšem hlad… Po vzduchu a vodě je jídlo tou největší potřebou našeho těla, a proto je hledání potravy jednou z největších motivací. Hlad zní celkem jednoduše – jezte a nezemřete – ale fyzicky a psychicky to je mnohem složitější a jak už to tak bývá, začíná to v mozku.



Pocit hladu obvykle začíná poklesem hladiny cukru v krvi. Glukóza je naším hlavním zdrojem energie, a i když zpočátku možná necítíte, že klesá, váš mozek ano. Hypothalamus sleduje vaše chemické procesy a reaguje na vysokou hladinu hormonu hladu ghrelinu a nízkou hladinu glukózy spuštěním pocitu hladu, který vám říká, ať něco sníte. Vlastně ho právě teď mám.



Jakmile sníte burrito, váš metabolismus přemění toto jídlo na energii, ale protože se potřeba kalorií liší podle velikosti a složení těla, pohlaví a věku, hlad je ovlivňován i psychikou, kulturou a náladou. Tyto faktory se nespustí jen při hladu, ale také řídí, na co máme hlad. Většina lidí a mnoho zvířat má přirozenou chuť na sladké a tučné, protože mají hodně energie, ale jiné preference jsou podmíněny zkušenostmi a kulturou.



Nesnáším ústřice, protože mi z nich bylo zle, ale perníčky miluju díky babičce. Smažené tarantule mi moc nevoní, i když jsou v Kambodže pochoutka, a spousta lidí na světě si myslí, že arašídové máslo na čemkoliv je fuj. Pocit hladu na nás přesto působí stejně. V USA se během 2. světové války někteří odpůrci boje stali pokusnými králíky, aby své zemi posloužili jinak. Asi nejznámější studií byl minnesotský pokus s hladem fyziologa Ancela Keyse, který zkoumal účinky stavu hladu částečným vyhladověním dobrovolníků.



Pokus byl sice eticky pochybný, ale zkoumal mnoho různých účinků hladu, který tehdy sužoval Evropu. Studie začala roku 1944 a 3 měsíce se krmilo 36 mladých zdravých mužů normální stravou, pak jim byl na 6 měsíců snížen kalorický příjem a nakonec za 3 měsíce pomalou rehabilitací nabrali původní váhu. Jedli hlavně válečnou stravu jako kořenovou zeleninu, chléb a těstoviny a každý týden během 40 hodin nachodili 35 kilometrů a účastnili se různých pracovních a vzdělávacích aktivit.



Cílem bylo dosáhnout během období hladovění 25% poklesu tělesné hmotnosti. A jak asi tušíte, změny byly zásadní. Muži výrazně zhubli, byli neteční a ztratili na síle, srdeční frekvenci a tělesné teplotě. Ale psychické účinky byly ještě větší. Muži byli úplně posedlí jídlem, snili o něm, pořád o něm mluvili, četli kuchařky.



Ztratili zájem o sex, vtipy a společenské aktivity. Byli podráždění, úzkostliví a v depce. Nakonec byli rehabilitováni, ale díky studii jsme pochopili určité ničivé psychické účinky hladovění. Ukázala nám i některé sociální dopady, kdy se muži stáhli do sebe a izolovali se. Když přišli o jednu základní potřebu, pocítili úpadek jiné – sounáležitosti. Lidé jsou společenští. Je třeba říci, že sociální vazby nám evolučně pomohly přežít.



Venku je to těžké a lépe budeme prospívat, pokud budeme sdílet zdroje a odpovědnost, chránit a podporovat se ve skupinách. Nemusíte být ale zadobře s každým. Sociální potřeby musí být v rovnováze s autonomií neboli pocitem osobní kontroly, takže cítíme propojení a nezávislost. Někdy nám je pocit zapadnout odepřen. Všichni jsme zažili bolest, když nás někdo ignoruje nebo odmítá. To je to nejhorší. Důkazů je bezpočet.



Podle jedné studie náctiletí, kteří cítili pocit sounáležitosti, na tom byli zdravotně a citově lépe než ti, kteří ten pocit neměli. Po celém světě se používá jako druh trestu ostrakismus neboli sociální vyloučení, ať už jde o děti při přestávce, dospělé v exilu či vězně na samotce, odloučení bolí jako čert. Nikdy nepodceňujte sílu, která vás motivuje. Potřeba přežít, zapadnout, pokud to využijete, zvládnete cokoliv.



Zeptejte se Arona Ralstona. Pokud jste se dnes chtěli učit, znáte čtyři teorie motivace: evoluční perspektivu, redukci pudu, optimální nabuzení a hierarchii potřeb a jak nás sex, hlad a potřeba zapadnout motivuje. Překlad: Kara www.videacesky.cz