Diskriminace a bydlení

Popojedeme. Dnešní hlavní příběh se týká půdy. Konkrétně historie rasy a vlastnictví půdy v Americe. Historie s mnoha děsivými kapitolami – v podstatě už od té první, kdy byla Amerika „objevena“ zpod nohou jiných lidí. Je jich tolik, že na některé se už téměř zapomnělo jako na část místní historie, která se dostala do zpráv. Na Manhattan Beach v Kalifornii může dům na pláži stát až 20 milionů dolarů a rodina Anthonyho Bruce dříve vlastnila dva pozemky u oceánu.



Měl bych být milionářem, když tu dnes stojím a mluvím s vámi. Před více než 100 lety koupili jeho praprarodiče Willa a Charles Bruceovi pozemek za přibližně 1 200 dolarů. Postavili tu letovisko Bruce's Lodge. Na jejich obtěžování se podílel Ku Klux Klan. - Přímo tady spálili kříž. - A když je to neodradilo, rozhodlo se vedení města vzít jim majetek pod záminkou vyvlastnění pro veřejný účel.



Teda. A když pálení křížů nevyhnalo Bruceovy z města, povolalo město právníka, aby práci dokončil. O rasismu v Americe to leccos vypovídá. Jasně, rasisti jsou strašidelní. Ale bát se je třeba, až se objeví zmrdi s vysokoškolskými tituly. Manhattan Beach provedla Bruceovým neodpustitelnou věc. Na druhou stranu se město zřejmě snaží zvážit, jak se s tím vším vypořádat. I když samotné vypořádání má docela tvrdé meze. Rada sice schválila výdaj 350 000 dolarů na umění k uctění památky rodiny a tento týden odhlasovala uznání a odsouzení toho, co se stalo, ale rozhodla se nevydat oficiální omluvu.



Je to hrozné. Je to špatné. Teď už nejsme taková komunita. Kdybychom byli rasistickou komunitou, nežila bych tu, ani mí přátelé a sousedé. Dobře, pár věcí. Zaprvé: Na Manhattan Beach žije jen 0,5 % černochů, takže i když teď nejste z této komunity, nevypadáte jinak. A zadruhé: když si vezmete něco v hodnotě 20 milionů, 350 000 dolarů to nepokryje.



Zvlášť když žádné z těch peněz nešly rodině, které jste je ukradli. Jsou asi jen dvě možnosti, jak to napravit: dát Bruceovým 20 milionů dolarů nebo jim vrátit jejich pozemky. A neuvěřitelné je, že to druhé se skutečně může stát. Okres Los Angeles, který pozemky vlastní, zveřejnil plán, jak je Bruceovým vrátit, což je, mírně řečeno, nejvyšší čas! Od roku 2006 se totiž tohle místo jmenuje Bruceova pláž. Je pro vás ten přivlastňovací pád nějaký zasraný vtip?



Označuje vlastnictví. Takže příběh Bruceovy pláže by skutečně mohl skončit něčím jako spravedlnost. Pozemek byl odebrán. Pozemek je vrácen. Chci, abyste si pamatovali elegantnost tohoto řešení, až bude řeč o zákeřnější a rozšířenější formě vyvlastnění majetku, a to diskriminaci v oblasti bydlení. Ta má v Americe dlouhou historii, k níž se dostaneme za chvíli, ale ještě předtím začněme jejími důsledky. V současné době vlastní své domy pouze 45 % černošských majitelů, zatímco u bělochů je to téměř 74 %.



A protože je vlastnictví klíčovou složkou bohatství, není divu, že rozdíl v bohatství bílých a černošských rodin je tak obrovský, že ho mnozí doslova nechápou. Dle nedávného průzkumu většina lidí věří, že na každých 100 dolarů bohatství bílé rodiny připadá 90 dolarů černošské rodiny, pravda se však spíš blíží ke 13 dolarům, přičemž čisté jmění průměrné bílé rodiny činí přibližně 188 000 dolarů a u průměrné černošské rodiny je to jen něco málo přes 24 000 dolarů.



Dopady diskriminace v oblasti bydlení ale přesahují bohatství, protože otázky, kde se váš dům nachází a jakou má hodnotu, mají vliv na spoustu věcí, pokud jde o kvalitu vašeho života. Fakt, že Američané platí za veřejné školy zejména pomocí daní z majetku, znamená, že lepší domy vedou k lepším školám, lepším učitelům a větším zdrojům, což zase vede k lepšímu sousedství obecně, včetně čistších ulic, čistšího vzduchu a, co je zásadní, jen těch nejexkluzivnějších a šukézních stromů. Je ten strom pekárna?



Protože má dorty. Ten strom, nepřehrávejte si jen zvuk, klikněte na záložku YouTube a sledujte mě, ten strom… to chápe. Pokud to vedlo k tak velkému rozdílu v bohatství a tak rozsáhlým důsledkům, pojďme se dnes podívat na diskriminaci v oblasti bydlení, na škody, které napáchala, a hlavně na to, co s tím můžeme dělat. Někteří z vás už možná vědí, jaká bude poslední část, a možná ji dokonce vykřikují u obrazovek, ale prosím, nekažte to ostatním – nechme to jako překvapení.



A začneme na počátku 20. století, kdy se začal rozvíjet realitní průmysl a během té doby se běloši rychle postarali o uzákonění jejich odstupu od černochů. Docházelo k tomu zejména pomocí rasových smluv. V podstatě předpisy zapsané do smluv nebo sousedských předpisů, které zakazovaly prodej domu osobě jiné než bílé pleti. Úmluvy byly tak strašně rozšířené, že mnohé z nich jsou stále v platnosti. Texaská stanice jednu z nich objevila na předměstí a ukázala ji nic netušícím obyvatelům.



Druhý oddíl na třetí straně zní: Žádný z pozemků nesmí být převeden, pronajat nebo obsazen jinou osobou než příslušníkem bělošské rasy. S výjimkou osob zaměstnaných jako služebnictvo. Jinou osobou… než příslušníkem bělošské rasy. Fíha, dobře. No docela. Ten tón „fíha, dobře“ se obvykle používá pro několik věcí. Když zjistíte, že babča ještě posílá akty, že Jeremy Piven spustil podcast s názvem Jak se žije J.



Piven a že ve vaší čtvrti stále platí předpisy, které zakazují černochům tam bydlet. Rasové smlouvy se uzavíraly na místní úrovni, segregaci ale extrémně urychlilo, když se do toho vložila federální vláda. Nová dohoda ve 30. letech 20. století zřídila Federální správu bydlení a také Home Owners Loan Corporation neboli HOLC, což je náhodou taky francouzský výraz pro Hulka. Olc – jak to říkáte… Le smush. Myšlenkou těchto dvou agentur bylo usnadnit lidem nákup a držení domů během velké hospodářské krize.



V té době byly propagovány pomocí týdeníků jako tento: Tento pár si právě prohlíží vzorový dům, půjdeme tedy s nimi. Manžel podle všeho není zrovna nadšený, ale víte, jaké jsou manželky. Příjemná místnost se spoustou účelných skříněk zapůsobí i na skeptika a jeho žena je okouzlena moderním plochým sporákem. Škoda že na to nemají. Ale možná, že můžou.



Podle této cedule si mohou tento dům koupit s měsíčními splátkami nižšími než jejich aktuální nájem. Páni, velmi příznivé bydlení pro dvě osoby, které si zjevně nerozumí. Víte, jací jsou manželé: nenávidí manželky a cokoli, co by jim udělalo radost. Každá chvíle s nimi je mučení. Možná by pomohl nový dům, když ani jeden z nich neodejde, protože jsou 30. léta 20. století. Je na dítěti, aby je zachránilo. Šlo o to, že vláda vaši půjčku pojistí, takže banky přijmou výrazně nižší zálohu, než jaká byla v té době běžná, s mnohem nižšími úrokovými sazbami, a dají vám desítky let na její splacení.



Federální vláda v podstatě vynalezla moderní hypotéku na dům a fungovala neuvěřitelně dobře. Miliony lidí si koupili domy, které by si jinak nemohli dovolit, čímž zahájili cyklus stabilního generačního bohatství, který trvá dodnes. Byl to skvělý nápad. Nemůžu to dostatečně zdůraznit. Proto je tak tragické, že přímo v tomto plánu bylo obsaženo záměrné vyloučení černochů.



HOLC například vydala mapy, které barevně odlišují oblasti zeleně, žlutě, modře nebo červeně dle jejich úvěruschopnosti. Čtvrť byla označena červeně nebo „zčervenala“, pokud v ní žili nějací Afroameričané. V tu chvíli v této oblasti vlastně nebylo možné získat jakoukoliv hypotéku. Když mezitím došlo na nový vývoj, Upisovací příručka FHA v podstatě nařizovala, aby měly komunity rasově omezující smlouvy jako předpoklad pro získání hypotečního pojištění.



Už jen samotné politiky měly na černošská společenství zničující účinek, výrazně rozšiřovaly segregaci a uzavírání komunit. Někteří developeři ve snaze zajistit si i nadále nárok na půjčky zašli až do absurdních krajností. Tady v Detroitu chtěl jeden developer postavit sídliště pro bělochy a chtěl získat půjčku FHA.



Federální vláda mu řekla: „Víte, kousek odsud je černošská komunita, dobré půjčky nedostanete.“ A tak developer ve snaze to napravit postavil metr a půl vysokou zeď, metr hluboko, aby oddělil černošskou komunitu od vznikající bělošské. A federální vláda pak poskytla půjčku. To je hrozné. A ještě horší je, že ta zeď byla vysoká jen metr a půl. To prostě není moc vysoko. Je to jako výška ledničky nebo matrace. Nebo Snoop Dogg.



Snoop má metr osmdesát. Snadno by přes zeď viděl. Tohle chcete? Aby se ti Snoop díval přímo do očí přes tvou trapnou rasistickou zeď? Jak to někomu pomůže? Celé je to samozřejmě děsivé. Běloši v podstatě na kusy papírů napsali „Černoši tu nemůžou žít.“ a federální vláda řekla „Pokud vy běloši nemáte jeden z těchto papírů, nedostanete půjčku.“ Kdyby vše skončilo jen u toho, škody by už tak byly obrovské. Jenže tím to ještě neskončilo.



Po 2. světové válce umožnil G.I. Bill vracejícím se veteránům přístup k půjčkám na bydlení bez jakékoliv zálohy, což je super. Ale naprostá většina finančních institucí stále odmítala schvalovat půjčky Afroameričanům, což znamenalo, že černí vojáci se vrátili domů bez možnosti získat vlastní bydlení na rychle se rozvíjejících předměstích. Jedním z nejznámějších příkladů byl Levittown, zástavba více než 17 000 domů na Long Islandu. K získání vládní podpory na výstavbu nechal developer ve smlouvách uvést, že „dům nesmí být užíván ani obýván jinou osobou než příslušníkem bělošské rasy“.



Když se tam černoši pokoušeli koupit dům, bylo jim bez okolků řečeno, jak moc tu nejsou vítáni, jak vzpomíná tato žena. Šli jsme do kanceláře, kde pán ukazoval domy. Můj manžel mu řekl: „Máme se ženou zájem o koupi domu tady v Levittownu.“ A on řekl, ať odsud do prdele vypadneme.



Smekám. Taková milá dáma, která vypráví otřesný příběh tím nejvěcnějším způsobem. U černochů v Americe asi platí, že když požádáte babičku, aby vám vyprávěla historku třeba o svém prvním školním plese, nebo o tom, jak s dědou kupovali dům, tak jste za chvíli ve hře Augusta Wilsona. A co je hlavní, běloši, kteří si mohli koupit domy v Levittownu, mohli nahromadit obrovské bohatství. V roce 1948 se tam domy prodávaly za přibližně 8 000 dolarů, což je dnes asi 75 000 dolarů, nyní se prodávají za 350 000 dolarů a víc, což znamená, že rodiny, které dům pořídily v roce 1948, zbohatly o více než 200 000 dolarů.



A to je fakt hodně. Mimochodem pokud jste mladí, bílí a hledáte dobrou návratnost investic, zapomeňte na „akcie“ AMC a Gamestopu. Vlastně chcete mít stroj času, vrátit se do 40. let 20. století a koupit dům na segregovaném předměstí. Nejbezpečnější investice vašeho života. Levittown a Detroit nebyly zdaleka jediné.



Stávalo se to znovu a znovu, a to do té míry, že vyloučení černochů z těchto federálních programů bylo téměř absolutní. Například průzkum ve 13 městech v Mississippi v roce 1947 zjistil, že z více než 3 200 půjček poskytnutých vojenským veteránům dle zákona G.I. Bill jen dvě připadly Afroameričanům. V celé zemi jen během prvního čtvrtstoletí existence federální správy bydlení vláda pojistila půjčky v hodnotě více než 40 miliard dolarů. To dnes odpovídá téměř 400 miliardám dolarů.



Některé odhady ale uvádějí, že 98 % z nich šlo k bílým Američanům. 98 %! Pokud někomu sníte 98 % cannoli, snědli jste mu v podstatě celou jeho porci. Zdůrazňovat, že technicky tu jsou ona 2 %, to ještě zhoršuje. A o důsledcích toho všeho může být pro někoho těžké přemýšlet. Začátkem roku Tony Dokoupil ze CBS udělal příběh o rodném městě prarodičů Lyndhurst v New Jersey, a tím neoficiálnímu historikovi města oznámil obtížnou zprávu.



Počkejte, chcete mi říct, že chtěli dát hypotéku jen bílým lidem? Jo… ano. Když říkáte, že je Lyndhurst nějaký, tak to naznačuje, že město bylo rasistické. Ne, jde i o mou rodinu. To neříkám. Říkám, že jsme o tom neměli tušení. Jo. Většina lidí by nevěděla, že federální vláda takový program zavedla. Dobře, zaprvé, chápu, že je to nepříjemné, ale řeknu vám, že když běloch řekne „to skoro znamená, že někdo byl rasista“ a druhý řekne „ne, šlo i o mou rodinu“, neznamená to, že je věc uzavřená.



Když se dva běloši snaží zjistit, jestli je něco rasistické, v devíti případech z deseti to nejspíš rasistické je. Pokud jde o tvrzení, že většina lidí by nevěděla, že tento program existuje, tak momentík. Nic z toho v té době nebylo tajemstvím. Souvislost mezi rasovým složením vaší čtvrti a hodnotou vašeho domu byla tak dobře známá, že toho spekulanti využili k levnému nákupu domů prostřednictvím praktiky zvané blockbusting.



Tedy když došli do bílé čtvrti a vytvořili dojem, že se tam stěhují černoši. Najali si černošku, která chodila po ulici s kočárkem, nebo obvolávali domy a chtěli k telefonu někoho s typicky černošským jménem. Šlo o to, že takto jednoduše mohli spekulanti vystrašit bílé majitele a donutit je prodat dům se ztrátou. Tato taktika byla neuvěřitelně účinná. Ale někteří bílí majitelé byli neústupní jako tahle úžasná žena v Baltimoru.



Seděla jsem na schodech s kamarádkou a přišel ke mně muž, který získal dům od sousedky, a řekl mi: „Chtěla byste dům prodat?“ Řekla jsem, že ne. Nemůžu prodat, nemůžu si dovolit jít jinam. A on na to: „Vy to neprodáte?“ a já že ne. On na to – promiň, Angie, to nejsou moje slova. „A co budete dělat, až se tu nastěhují n*gři a budou v létě na verandě pít pivo?“ Řekla jsem, že se k nim přidám.



Hele, vím, že je to příběh plný hrozných lidí a nepokrytého rasismu, takže bychom asi měli na chvíli oslavit paní, která se jen chtěla opít na verandě se sousedy bez ohledu na jejich barvu pleti. Tak moc věcí se mi na tom líbí. Líbí se mi energie Rose „mám to v paži“, ale i reakce Angie „Rose je prostě Rose“. Protože když Rose řekla:„Promiň, Angie, to nejsou moje slova,“ to bylo určeno nám. Angie to věděla. Ví, kdo je Rose, a smířila se s tím. Tyto ženy spolu mluvily.



Ten vztah má svou historii. Bůh ti žehnej, Rose. A žehnej i Angie. To, že Rose byla spojencem, neznamená, že s ní bylo vždycky snadné být. Když si to všechno dáte dohromady, není divu, že se koncem 60. let stalo spravedlivé bydlení hlavním tématem hnutí za občanská práva. Snaha Martina L. Kinga bojovat proti diskriminaci bydlení v Chicagu se setkaly s tvrdým odporem a po celé zemi začala propukat povstání – nepokoje, které po Kingově zavraždění dosáhly vrcholu. LBJ a představitelé Kongresu situaci zkusili urovnat zákonem o občanských právech z roku 1968, jehož paragraf 8 a 9 byly zákonem o spravedlivém bydlení a paragraf 10 občanská poslušnost a zákon proti výtržnostem.



Účinný způsob, jak říct: to je naše poslední nabídka, dál už s celou touhle záležitostí občanských práv nepůjdeme. Zákon o spravedlivém bydlení zakázal jeho diskriminaci a také požadoval aby vláda nadále podporovala spravedlivé bydlení, jinými slovy, aby se aktivně podílela na integraci. A ke cti Nixonova ministra pro bydlení, George Romneyho, Mittova táty, musím říct, že se o to skutečně pokusil a vypracoval program, který zadržoval federální dotace komunitám, které se odmítaly integrovat.



Nixon však rychle zakročil, vše odvolal a celý plán veřejně zavrhl. Pokud jde o plán guvernéra Romneyho, do jaké míry by měla federální vláda využít své páky k podpoře rasové integrace v předměstském bydlení? Není politikou této vlády využívat sílu federální vlády či federálních fondů jakýmkoli jiným způsobem, způsobem, který není vyžadován zákonem, k vynucené integraci předměstí.



Domnívám se, že nucená integrace předměstí není v národním zájmu. No, nic moc. Stojí za to si jednou za čas připomenout, jak moc divný byl Nixon. Kvůli karikaturnímu vystupování působil celý život hloupě, že je opravdu znepokojivé sledovat ho, jak naváže neústupný oční kontakt a říká: „Věřím, že nucená integrace předměstí není v národním zájmu“ jako chladnokrevný robot poháněný rasismem. Jen říkám, jak moc o něm vypovídá, že jeho nejlidštější verzí je kreslená hlava ve sklenici.



Nixon tam velmi jasně uvedl, že federální vláda nebude do integrace čtvrtí zasahovat, což znamená, že čtvrti nebudou integrovat. Ceny v bílých čtvrtích byly příliš vysoké a propast rasového bohatství byla vykopána. A přestože zjevná diskriminace byla nyní nezákonná, bylo a stále je mnoho způsobů, jak se sousedství mohla udržet bílá. Někdy pomocí zónování jako požadavek na minimální velikost pozemku, zákazem domů pro více rodin a někdy jde o realitní kanceláře, které na rasové bázi odvádějí kupující od určitých čtvrtí.



Neměli by to dělat, ale pořád k tomu dochází. Před pár lety se testeři časopisu Newsday vydávali za kupce domů na Long Islandu a téměř v polovině případů se černí testeři setkali s nerovným zacházením. Někdy je poslali i do značně odlišných čtvrtí. I když makléřka podle časopisu Newsday dala stejný seznam bílým i černým kupcům, a tím se vyhnula legislativní definici navádění, doprovodila jej nepříliš zřetelnými radami, které dala pouze bílému testerovi.



A pak je tu také ohnisko Port Jeff, víte, dole u vlaku je tam taková oblast. Ženám vždy říkám, aby sledovaly školní autobus, vždycky říkám – sledujte školní autobus a uvidíte matky, které se tam pohybují. Byl tu chlap, který trval na tomto domě, jeho žena byla těhotná a s dcerou. Řekla jsem mu: „Nemohu nic říct, ale doporučím vám jít tam v 10 večer se ženou koupit plenky.



Zajděte si tam do 7-Eleven.“ Nic nekoupili. - To je důležité. - Musím to říct, aniž bych to řekla. - Víte toho o dané oblasti hodně. - Ano. Nechci použít slovo navádět, ale snažím se říct to jinak, informuju je o lokalitě. Znáte to. Aha, tak to je v pořádku. Dokud neřeknete navádět, je to v pohodě. Je to jako Tabu. Dokud neřeknete jedno z pěti slov na kartě, jste mimo podezření. V každém kroku procesu se černí kupci domů potýkají s diskriminací.



Před několika lety reportéři prověřili 31 milionů žádostí o půjčku a zjistili, že Afroameričanům jsou i nadále často odepírány konvenční hypoteční úvěry, a to pod kontrolou příjmu, výše půjčky anebo sousedství. A i když vlastníte dům, může být pouhý akt jeho ocenění poznamenán diskriminací. Tato žena si nechala dvakrát ocenit dům, ale jeho cena se jí zdála nízká, a tak podnikla malý experiment. Sešla jsem se s kamarádkami.



Obě si vzaly bělochy a já je požádala o zapůjčení. Když přišel třetí odhadce, Duffy nebyla doma. Manžel přítelkyně se vydával za jejího bratra. Výsledek? Dům Duffy byl oceněn na 259 000 dolarů, více než dvojnásobek předchozích dvou posudků. Zakřičela jsem radostí. Prostě jsem byla, byla jsem tak nadšená. A pak to prostě… rychle odeznělo. A pak jsem jen plakala.



Protože… tohle je to něco. Já jsem to, co snižuje hodnotu mého domu. Tohle je prostě hrozné. Všichni víme, že pokud má přídavek bělocha zvýšit hodnotu něčeho, musí jít o film a ten bílý muž je Stanley Tucci. Jinak to není cajk. A když to všechno dáte dohromady – zamítání půjček, blockbusting, navádění a v neposlední řadě zapojení federální vlády, začíná být jasné, že mýtus o poválečné prosperitě bílých Američanů poháněné vynalézavostí a soběstačností, nechává hodně stranou.



Problém je, že existuje mnoho bílých lidí, kteří to nechtějí uznat, nebo, i když ano, nejsou si jisti, jak s tím naložit. Pamatujete si příběh Tonyho Dokoupila o Lyndhurstu? Tamní starosta a historik měli velmi různé reakce na to, co právě zjistili. Jedna věc, se kterou se potýkám jako někdo, jehož rodina tudy prošla, je, že když jsem se podíval na staré mapy, hned za řekou, oblasti byly vládou vymezeny červenou, což znamená, že nebyly hodny hypotéky.



A Lyndhurst nebyl vymezen červenou. Co s tou informací uděláte? Přenesete se přes to. Všichni jsme přece děti boží. - A teď když to víme, - Ano. Co s tím? To je dobrá otázka. Na to nemám odpověď, Tony. Kéž bych měl. Dobře, k obsahu toho, co říkají, se dostaneme za chvíli, ale nejdřív musím zjistit vše o starostovi a o tom, jak se dostal do funkce.



Kdybych měl hádat, pár kandidátů zmizelo. Druhé kolo se nekoná, když je ve volbách jeden kandidát, že? Ale i když to zní hezky, prostě jít dál, tak to v tomto případě neřeší základní újmu. Protože i kdybyste měli kouzelnou hůlku a uměli zastavit všechny aspekty diskriminace bydlení do budoucna, stejně byste neodstranili škody, které byly napáchány.



Ceny bytů za posledních 50 let vzrostly mnohem více než mzdy, takže koupě bytu už není takovým ekonomickým příslibem jako v době, kdy FHA začínala. Podle jednoho z odhadů by trvalo 200 let, než by rozdíl v bohatství sám od sebe zmizel, kdybychom „nedělali nic a šli dál“. A přesto jsou snahy o řešení dědictví diskriminace v oblasti bydlení tak často rezolutně barvoslepé.



Zde je Joe Biden na předvolební kampani v loňském roce: Mým plánem, jak snížit rozdíly v bohatství Afroameričanů, je investovat do vlastnictví domů Afroameričany. Včetně toho, že trvám na zavedení daňové úlevy ve výši 15 000 dolarů na pořízení prvního bydlení pro všechny. No, počkej, Joe. Pro všechny? To možná zní skvěle, ale zároveň to dost oslabuje to, o co se tu vlastně snažíš. Protože jsme od cílených investic do vlastnictví domů černochy přešli k rozsáhlé daňové úlevě pro všechny.



A zdá se, že se z nás určitě stane duhová koalice, jakmile federální vláda začne rozdávat peníze, že? A naše neschopnost účinně se zaměřit na řešení na základě rasy v minulosti zmařila potenciální nápravu. V 70. letech byl přijat zákon o reinvesticích, který bankám nařizoval schválit půjčky ve čtvrtích s nízkými příjmy. Neupřesnili jsme však, komu mají být půjčky určeny – analýza ve Filadelfii ukázala, že banky a věřitelé upřednostňovali bílé dlužníky, a to i ve většinově černošských čtvrtích, čímž se dobře míněný zákon stal v podstatě strojem na gentrifikaci.



Jasně, že nejde o doslovný stroj, protože, jak všichni víme, tím jsou elektrokoloběžky. Takže přístup „přeneseme se přes to, všichni jsme děti boží“ problém nevyřešil. Ale co ten druhý muž, který říkal, že neví, co bychom s tím měli dělat, ale přál by si znát odpověď?



Pokud je to pravda, pokud chce upřímně vědět, jaká by asi měla být hlavní složka odpovědi, mám pro něj dobrou zprávu, protože existuje. Je docela jednoduchá a je to stejná odpověď, kterou mnoho černošských diváků posledních 20 minut křičí na obrazovku, protože jde o reparace. Předně je k tomu třeba dodat, že v žádném případě nejde o novinku. Lidé se o reparace zasazují už po generace a konkrétně historie diskriminace bydlení tvořila velkou část eseje Ta-Nehisiho Coatese Případ pro reparace před sedmi lety.



A přestože jsou reparace zjevně nezbytné, praktické a jde o správnou věc, podle nedávného průzkumu je pro ně jen každý desátý běloch. Někteří toto téma rovnou odmítají. Nemyslím si, že odškodnění za něco, co se stalo před 150 lety a za co nikdo z nás živých není zodpovědný, je dobrý nápad. Víte…



snažili jsme se vypořádat s naším prvotním hříchem otroctví občanskou válkou, že jsme přijali… přelomový zákon o občanských právech. Zvolili jsme afroamerického prezidenta. Myslím, že v této zemi jsme stále v procesu vývoje. Ale… nikdo v současnosti žijící za to nebyl… zodpovědný. No teda. Reparace nejsou dobrý nápad, protože jsme si zvolili afroamerického prezidenta?



Kdo přesně je to my v té větě, Mitchi? Pamatuju si, že tahle volba byla tvá nejmíň oblíbená věc, co kdy Amerika udělala, a přísahal jsi, že věnuješ každou volnou chvíli tomu, aby se to už nestalo. Snažili jsme se vypořádat s naším hříchem otroctví v občanské válce, kde jsem nebyl na ničí straně, zákonem o občanských právech, k němuž jsem nezaujal postoj, a volbou prezidenta, proti kterému jsem byl vždy. Tato země urazila dlouhou cestu a Bůh je mi svědkem, že dál už nepůjde. Jenže my tady vlastně nemluvíme o reparacích za otroctví, měli bychom, ale to je jiná konverzace.



Řeč je o diskriminaci v oblasti bydlení. Mitch McConnell se narodil v roce 1942. Zákon o spravedlivém bydlení byl ale uzákoněn až v roce 1968. Jde tedy o vyčíslitelnou škodu způsobenou za našeho života lidem, kteří jsou stále naživu. Pokud jde o to, jak reparace můžou vypadat, ve Sněmovně je už 30 let návrh zákona od Johna Conyerse na vytvoření průzkumné komise a letos sněmovní soudní výbor konečně odhlasoval jeho prosazení.



Pokud tedy opravdu chceme vědět, jak by reparace mohly vypadat, můžeme zákon schválit a zjistit to. Ale aby bylo jasno – ve skutečnosti ale nepotřebujeme studovat jestli, ale spíše to jak. Protože víme, co vláda udělala, a víme, jaký to mělo dopad. Existují vzory, z nichž se můžeme poučit, od Německa, jenž platilo kvůli holokaustu, až po USA, které zaplatily Japoncům internovaným za 2. světové války. A pokud hledáte novější příklady, Evanston v Illinois nedávno odhlasoval využití příjmů z legální trávy na granty na pomoc černochům, kteří zde žili v letech 1919 až 1969, a jejich potomkům.



A teď, vyřeší tento program všechno? Ne, jasně že ne. Jeho první fáze dává k dispozici až 25 000 dolarů na účastníka, který tyto peníze může utratit za koupi či rekonstrukci domu nebo splátku hypotéky. Počáteční rozpočet programu je jen 400 000 dolarů, takže může být omezen na 16 osob. Ale… je to alespoň skutečný pokus o uznání a nápravu škod. A nakonec…



to není něco, co by města nebo dokonce státy mohly udělat samy. Bylo zapotřebí moci a prostředků federální vlády k prosazení rasismu v takovém měřítku a jen federální vláda se může vypořádat s jeho důsledky. A lidé jako Nikole Hannah-Jones mají docela konkrétní představu, jak by toto řešení mohlo vypadat. Podle mě musí být reparace třístupňové. Potvrzení silného prosazování zákonů o občanských právech, protože můžete získat tuhle platbu, ale víme, že černoši čelí diskriminaci ve všech aspektech americké společnosti.



A pak si myslím, že je potřeba opravdu velkých investic do černých komunit, z nichž bylo toto bohatství vytěženo a kterým byla odepřena možnost žít jako ostatní Američané. A myslím si, že každý, kdo je pro reparace a ne pro platbu v hotovosti, je… v zásadě rasista. Protože je to tak, že jen pokud jde o černochy, jsme znepokojeni tím, - jak lidé budou utrácet.



- Jestli ví, jak ty peníze zodpovědně utratit. Říkám to žertem, ale tak napůl. Pokud chci své reparace utratit za vše u Gucciho, mám na to právo. Jo, černoši by měli rozhodovat o tom, jak utratí peníze, které jim federální vláda dává, stejně jako běloši rozhodují o tom, jak utratí ty miliardy, které pro ně vytvořila. Slibuji, že ne všechny peníze byly vynaloženy zodpovědně. Jen si vzpomeňte, kolik z nich šlo na obrazy Thomase Kinkadea. Je jen jeden dobrý důvod, proč si koupit obraz Thomase Kinkadea, a to ten, že vám pomůže přesvědčit odhadce, že tu žije bílý manžel vaší kamarádky.



A to je vše. A neříkám, že je to jen o penězích. Jak zdůraznila Nikole Hannah-Jones, pouhé rozdávání hotovosti bez změny základních strukturálních podmínek, které v první řadě způsobily nerovnost, by byla velká chyba. Je to situace, kde platí obojí a zároveň. Koneckonců skutečnou zvláštností v případě placení reparací černochům je to, že jsme to ještě neudělali.



Stejně jako je divné, že trvalo tak dlouho, než jsme Bruceovu pláž vrátili Bruceovým. V obou případech nemůže být správný postup jasnější. Když někoho o něco připravíte, napravte to tím, že zaplatíte, co dlužíte. Přijít na to, jak přesně zaplatit, může být složité, ale uvědomit si, že musíte, by mělo být docela jednoduché. Protože tohle je rána, kterou se aktivně rozhodujeme neléčit, a každý den ubližuje skutečným lidem.



A zkuste se zamyslet i nad pozitivy, protože když se rozhodneme udělat správnou věc a po všech těch letech tuto křivdu napravit, mohli bychom konečně naplnit nejvyšší potenciál této země, a to stát se národem Rosie a Angie, které se ve dne opijí na našich verandách. Překlad: sethe www.videacesky.cz