AfghánistánLast Week Tonight

A přímo se pustíme do dnešního hlavního tématu, Afghánistánu. Po takřka 20 letech se tamní americká válka blíží ke konci a všichni jsme věděli, že ten konec bude ošklivý, otázkou bylo, jak moc. A dostali jsme odpověď. Afghánci se hrnou na kábulské letiště. Takhle vypadá zoufalství. Nyní víme, že alespoň jeden z amerických transportů odletěl s nákladem, který daleko převyšuje maximální doporučený.

V tryskáči máte 800 lidí? Páni. Gratuluju, že jste se odlepili od země. Pane jo, to je děsivé. Nikdo nechce být v letadle, které dokáže zapůsobit na řízení letového provozu. I když je to přesná reakce, kterou chci, když udělám jediný klik. Páni. Gratuluju, že jste se odlepil od země, nikdo od vás víc očekávat nemohl. Ale tohle jsou jen ti, kterým se podařilo do letadla dostat. Existují strašlivá videa, která neukážeme, jak se lidé drží kol letadla a padají, když vzlétlo.

A i když Biden trval na tom, že počítali se všemi možnostmi, těžko se tomu věří, když se jen před 10 dny USA zoufale snažily vyjednávat s Tálibánem, aby ušetřil naši ambasádu v Kábulu. O den později bylo ambasádě poručeno, aby zničila citlivé dokumenty, a minulý týden jsme ji už evakuovali. Ačkoliv ministr zahraničí tvrdil, že ambasáda není ani zavřená.

Pokud je ambasáda bez Američanů, je zavřená. Jako byste to nechtěl říct. Ne, bude tam jádro našeho diplomatického sboru. - Opravdu? - V podstatě budeme mít ambasádu v poloze na letišti. To je teda drsná věta. Protože „v podstatě budeme mít ambasádu“ zní už tak dost znepokojivě, a když k tomu dodáte „v poloze na letišti“, jde o nejtemnější modifikátor v anglickém jazyce, protože ambasáda zjevně nepatří na letiště, protože to není zatracená restaurace Wolfganga Pucka.

Faktem je, že se USA přidaly k dlouhé řadě zemí, které přišly do Afghánistánu za vlastními zájmy, jen aby odešly poražené. Je to vzorec tak všeobecně známý, že se stal dějovou zápletkou v Rambo III. Tohle je Afghánistán. Alexandr Veliký se tuto zemi snažil dobýt, potom Čingischán, potom Britové, nyní Rusko.

Dávný nepřítel o těchto lidech vytvořil modlitbu. Zní: „Nechť nás Bůh osvobodí od jedu kobry, zubů tygra a pomsty Afghánců.“ Chápeš, co to znamená? Že si nenecháte nic líbit? Ano, něco takového. Jo, něco takového.

I když mám pocit, že starý dobrý Rambo mohl něco dodat. „Víš, co to znamená?“ „Jo, že si nenecháte nic líbit.“ „Jasně, ale taky to, že náš politický systém byl léta definován vlastními zájmy jiných zemí. Chápeš, co znamená tohle?“ „Ne, nechápu.“ „To jsem si myslel. Víš co? Myslím, že se s vámi uvidíme tak za 15 let.“ Očividně nemáme čas shrnout posledních 20 let americké účasti v Afghánistánu, natož všechny dlouhodobé důsledky, ale řekli jsme si, že dnes, hned po nastalém chaosu, bychom si mohli zodpovědět pár základních otázek: Proč jsme vůbec v Afghánistánu byli, co jsme dělali, když jsme tam byli, a co děláme teď.

A začněme s tím, proč jsme tam byli. Protože v pondělí Biden o tom hovořil takto. Do Afghánistánu jsme přišli takřka před 20 lety s jasnými cíli. Dostat ty, kteří nás napadli 11.

září 2001, a ujistit se, že Al-Káida nezneužije Afghánistán jako základnu, odkud znovu zaútočit. Naší misí v Afghánistánu nikdy nemělo být budování státu. Tak fajn, pokud naší misí nikdy nebylo budování státu, tak naše nemise nesplněna. Věc se má tak, že je to trochu pravdu a zároveň hodně není. Protože ano, primárním důvodem pro invazi do Afghánistánu bylo 11. září a fakt, že Tálibán poskytoval útočiště bin Ládinovi.

Ale velmi rychle se ta mise převlékla do hávu budování státu a lidských práv. George W. Bush řekl: „Vyhnání Tálibánu bylo důležité, ale stejně tak je i postavení školy.“ A sám Biden tehdy řekl: „Alternativou k budování státu je chaos.“ A tehdy se pohlíželo na zvěrstva, která Tálibán napáchal během své 5leté represivní vlády, zotročování žen, popravy na fotbalovém hřišti, zničení slavných Buddhů z Bámjánu, to všechno bylo strašné, ale vše z toho bylo strašné už před 11.

zářím, ale s tím jsme moc nedělali. Pravdou je, že mezi touhou po pomstě po 11. září a tím, že Bushova vláda zásah líčila jako tažení za lidská práva, vytvořili takřka všestranný politický konsenzus. Pouze jediná členka Kongresu, poslankyně Barbara Lee, hlasovala proti povolení vojenské síly. Ostatní demokraté se rychle podepsali pod argument o lidských právech, jako poslankyně Carolyn Maloney, která ve sněmovně přednesla řeč o nutnosti s tálibánským útlakem bojovat a využila přitom nápadné vizuální pomůcky.

Klaním se Bushově vládě za to, že válku vyvážili soucitem. Za to, že shazují jídlo stejně jako bomby. I ve válce dokazujeme úctu k lidskému životu a lidským právům, což Tálibán nikdy nepozná. Nic nesvědčí víc o tom, že to bylo měsíc po 11. září, než bílá demokratka v burce, jak chválí odhodlání Bushovy vlády bránit lidská práva.

Problém je to, že klidně můžete přinášet řešení světového hladomoru, ale pokud jste běloška, co si dramaticky nasadila burku, odvádíte pozornost od svého sdělení. A co se týče „shazovali jsme jídlo i bomby“, jedno druhé nevyváží. A shodili jsme hodně toho druhého. Dle odhadů zemřelo přes 71 000 afghánských a pákistánských civilistů přímo v důsledku války a spousta dalších byla zraněna či vysídlena.

A co se týče našeho programu dronových útoků, nezabily pouze civilisty, traumatizovaly celou generaci. Vesničané jim říkají „letadla bez mužů“. Shez Aman tvrdí, že jeho 9letý syn Sulejman byl zabit dronem před 3 měsíci, stejně tak otcové všech těchto dětí. Mám strach, že na nás shodí bomby.

Zabili mého otce a mám strach, že shodí bomby i na nás. Nemůžu jít ven, protože mám strach. Bojím se i doma. Ano, to je strašné. Pokud chce C. Maloney vylíčit všechny hrozby, kterým Afghánci v posledních letech čelili, měla by svou příští řeč přednést v kostýmu dronu. A tyto útoky jsou jen částí odpovědi na naši druhou otázku, což je, co jsme v Afghánistánu přesně dělali.

Protože USA tam přišly s velkými plány, slíbily, že zavedou moderní, centralizovanou demokracii. Ale místo snahy pochopit tamní komplexní lokální politické síly jsme si osvojili vyplácení tamních vojenských vůdců a překupníků drog a spolupráci s nimi. Což rychle narušilo důvěru mezi Afghánci a očividně zkorumpovanou vládou, kterou jsme pomáhali živit. Do roku 2006, slovy bývalého plukovníka, se vláda přeorganizovala na kleptokracii, v rámci které lidé u moci mohli drancovat ekonomiku bez omezení.

Ale přitom nás následující vlády dále krmily nadějnými shrnutími, jako je toto. Tálibán byl zbaven moci, Al-Káida byla vyhnána ze svých ležení a Afghánistán je svobodný. Proto říkám, že jsme učinili pozoruhodný pokrok. Válka v Afghánistánu končí. Al-Káida byla zdecimována, Usáma bin Ládin je mrtev, učinili jsme opravdový pokrok.

V Afghánistánu děláme velký pokrok. A časem to tam roztočíme jako káču. Roztočíte, co? Ale přísně vzato má asi pravdu. Nechali jsme Afghánistán jako roztočenou káču, víte co, tu věc, která se točí navždy a nikdy se nezhroutí. Faktem je, že to nebylo tak růžové, jak tito tři muži tvrdili, jak dnes již víme, a to i díky tomuto odhalení před dvěma lety. Dle více než 2 000 stránek dokumentů, které obdržel The Washington Post, vojenští velitelé, diplomati a humanitární pracovníci v soukromí otevřeně mluví o nejasné misi, neúspěšné strategii a snaze ovlivnit veřejné mínění.

Mezi odhaleními je i vyjádření bývalého generála Douglase Luteho, pověřence pro válku v Afghánistánu za Bushe i Obamy, z roku 2015: „O co se tu snažíme? Neměli jsme ponětí, do čeho se pouštíme.“ Páni. To nezní jako něco, co byste očekávali od generála, zní to spíš jako vnitřní monolog Iana McKellena na této fotce z natáčení Cats.

„O co se tu snažíme? Přemýšlel někdo o tom, jak to nakonec bude vypadat? Nemám nejmenší ponětí, do čeho se pouštíme.“ Tyto rozhovory shromáždil SIGAR, Zvláštní generální inspektor pro obnovu Afghánistánu, vládní úřad s povinností podávat upřímné zprávy o tom, co se tam opravdu děje.

V jedné zprávě stálo, že cíle vlády USA byly často operačně nepraktické nebo koncepčně nekonzistentní. SIGAR měl podporovat efektivitu a bránit plýtvání, podvodům a zneužití. A vím, že zaměřovat se na plýtvání financemi se může zdát jako ten nejmenší problém, ale když poznáme, jak přesně byly utráceny peníze, může nám to pomoci pochopit rozměry chaosu, který jsme po sobě zanechali. Protože spoustu peněz získali armádní dodavatelé ke zhotovení projektů bez plánu, co s nimi po tom, co odejdeme.

Zde je vedoucí SIGAR, jak jmenuje jeden konkrétní výdaj. Jeden z nejhorších dosavadních případů hloupého plýtvání bylo pořízení helikoptér a letadel pro afghánskou letku. Jasně tím riskujeme, že ta letadla a helikoptéry prostě skončí na asfaltu a budou rezivět. Nedokážou používat ani ta letadla, která nyní mají. Přes 70 % údržby provádí američtí dodavatelé, ne Afghánci.

Nemají piloty, nemají pozemní personál, nemají pracovníky na… - Proč je tedy kupujeme? - To je dobrá otázka. Jo, to je. To video je 7 let staré, ale ne že bychom od té doby ten hlavní problém vyřešili. Minulý měsíc obrana tvrdila, že letouny můžou používat i po našem odchodu, protože je Afghánci můžou obsluhovat tak, že jim američtí dodavatelé budou radit po Zoomu nebo po telefonu. A to se blíží tak moc k ničemu, že se divím, že jsme prostě afghánským technikům nekoupili předplatné MasterClass a neřekli jim, že kurz Anny Wintour rozproudí jejich kreativitu.

A to je prostě typické pro naše chování v Afghánistánu. Přišli jsme, vybudovali něco dle amerického modelu, skoro zcela závislého na podpoře USA, a nesnažili se zajistit, že to bude udržitelné po našem odchodu. Podívejte se na vládu. Zahraniční granty financovaly kolem 75 % veřejných výdajů, což znamená, že s převzetím moci Tálibánem tyto peníze nejspíš dojdou a ekonomiku čeká kolaps.

A v nebezpečí není jen ekonomika. Něco smysluplného se podařilo vybudovat, zvláště pro ženy, které hrozně trpěly pod předchozím tálibánským režimem. Milionům dívek bylo poprvé dovoleno chodit do školy, ženy šly do armády, k policii a do politiky. Ale tyto úspěchy jsou nyní v ohrožení.

A ti, kteří stáli v čele, jako Mahbouba Seraj, afghánská aktivistka, si toho jsou dobře vědomi. Celému světu říkám: Hanba vám. Jen nás využíváte? Jsme pro vás jen figurky? Tak to je? Nechápu to. Jen se rozhodovali podle svého instinktu či čeho, všichni muži, co jsou na světě u moci, ničí, co jsme tak těžce budovali. To, co se teď děje v Afghánistánu, zemi vrátí o 200 let zpět.

To se hrozně těžko poslouchá a jde o to, že má pravdu. S Afghánci jsme zacházeli jako s figurkami. Ačkoliv zde byly úspěchy, původní podnět, který k nim vedl, byly čistě americké zájmy. A 20 let je z několika důvodů americká a různé afghánské vlády nezabezpečily. A i když jsme v týdnu viděli, jak afghánské ženy protestují proti příchozímu režimu Tálibánu, je pravděpodobné, že většina tohoto pokroku zmizí.

Ale tady to začíná být opravdu těžké. Co se mělo stát? Měli jsme tam zůstat na neurčito? To se hájí jen těžko, zvláště když Tálibán v posledních letech posiloval a dal jasně najevo, že násilí budou stupňovat, pokud neodejdeme. Na čemž se většina shoduje, že jsme museli udělat. Problém je, že když jsme přišli, šlo nám jen o americké zájmy, a odcházíme stejným způsobem.

A to nás přivádí k tomu, co děláme teď. Protože tento odchod byl rozpohybován v únoru 2020, když Trumpova vláda uzavřela dohodu s Tálibánem, že se USA plně stáhnou do května 2021. Výměnou za to se Tálibán nemá stát útočištěm pro teroristy a má začít mírová jednání s afghánskou vládou. Kupodivu byla ale z této dohody afghánská vláda vyloučena, a proto se jen těžko skousává tento výrok Mika Pompea.

Když na to dojde, budoucnost Afghánistánu je na Afgháncích. Dohoda mezi USA a Tálibánem vytváří pro Afghánce právě takové podmínky. Počkat, Mikey. Není hezké, když dva lidé rozhodují o tvé budoucnosti bez tebe, zvlášť když je jeden z nich zatracený Tálibán. Jaké reakce od Afghánců Pompeo očekává? Gratulujeme, Afghánci. Dnes je první den zbytku vašeho života, o jehož podobě rozhodl někdo jiný. Biden ale datum odchodu mírně posunul na 31.

srpen, ale v podstatě se držel dohody Trumpovy vlády. A i když se Tálibán převážně držel slibu, že nebude napadat americký personál, takřka okamžitě po podepsání dohody provedli aspoň 76 útoků v 24 afghánských provinciích a od té doby vedou vražedná tažení na vládní představitele, novináře a aktéry občanské společnosti a v květnu popravili afghánského tlumočníka armády USA. A přitom se mezitím snaží prezentovat v modernějším, lichotivějším světle.

A to pokračovalo v tomto týdnu. Tohle byl elegantnější, médií znalejší Tálibán. Nejvyšší vůdci tvrdí, že chtějí vytvořit inkluzivní islámskou vládu. Skupina zavádí prevenci civilních obětí a komisi pro stížnosti a tweetuje telefonní čísla na WhatsApp, kam můžou Afghánci posílat stížnosti. Páni, to je něco. A kromě toho, že „oddělení Tálibánu pro stížnosti“ zní jako skeč, který Elon Musk navrhl SNL, nejsem si jistý, že to bude tak efektivní.

Je to, jako byste schránku na stížnosti dali do kanclu Scotta Rudina. Problém s jeho chováním není nedostatek povědomí. Není pravděpodobné, že by se Tálibán výrazně změnil. Zdá se, že se jejich vazby na Al-Káidu prohlubují a navíc jsou lépe vyzbrojení. Afghánské složky padly tak rychle, že za sebou nechaly bedny s novými zbraněmi a granátomety, a tálibánci se natočili, jak je otevírají ve světově nejstrašnějším unboxing videu. Což vedlo k tomuto rozhovoru.

Co se stane se zbraněmi za miliardy dolarů, které USA daly Afghánistánu? Nemáme zcela zjevně absolutní představu o tom, kde skončil každý předmět z obranných zásob. Ale určitě značná část skončila v rukou Tálibánu a je zjevné, že si nemyslíme, že nám je ochotně předají na letišti. No jo, to je docela jistý odhad. Ale vždycky můžeme napsat na tálibánské oddělení stížnosti a uvidíme. Určitě to vyřeší pohotově.

A je to. Dvacet let války a destrukce. Desítky tisíc Afghánců zabito, spoustu dalších traumatizováno a pocit, který nyní máte, je těžká zrada. Zrazení slibů, které jsme Afgháncům dali, a zrazení amerických vojáků, kteří měli tyto vypočítavé sliby vykonat a teď se jen můžou ptát: Co jsem to zrovna udělal? K čemu to všechno bylo? Armáda v týdnu poslala 9 milionům veteránů e-mail se zdroji o mentálním zdraví s poznámkami typu: „Pokud přemýšlíte nad sebevraždou, zavolejte na toto číslo.“ A pokud je to tak, zavolejte.

Tohle je hrozná situace a musí se učinit okamžitá rozhodnutí, protože jde o život Afgháncům, kteří nám věřili, jako této aktivistce. Fatima, což není její pravé jméno, a její děti se začaly schovávat po výhrůžkách smrtí od Tálibánu za její podporu dalších žen. Myslela si, že budovala nový a lepší Afghánistán, ale nyní je vnímána jako špion a nepřátelský kolaborant.

Cítím se nesmírně opuštěná. Jsem v nebezpečí, ale nejenom já, mé děti jsou nyní v nebezpečí. Nenechají nás… Nenechají mě naživu. Neseme zodpovědnost za pozici, v které se ocitla. Řekli jsme, že ochráníme ty, kteří dělají odvážné věci, které naštvou Tálibán, třeba hájení lidských práv, i když jim to ze zad udělá terč. Ale teď se to zdá, jako že odcházíme se slovy: Páni, super terč. Kdes ho vzal? Nic neříkej. Odcházíme. A znovu, neříkám, že jsme tam měli zůstat, to vůbec ne.

Říkám to, že jsme uprostřed obrovské humanitární krize a máme jasnou povinnost přijmout Afghánce, kteří jsou zranitelní. A ne jen ty, co spolupracovali s americkými jednotkami, ale i ty, jako je Fatima s dětmi, jejichž životy jsou nyní v ohrožení. I když někteří konzervativní hlasatelé se tomu snaží předcházet. Pokud se můžeme poučit z historie, a to můžeme vždy, mnoho afghánských uprchlíků se brzy začne usazovat v naší zemi, nejspíš ve vašem okolí.

A za příštích deset let z toho můžou být miliony. Nejdřív podnikneme invazi a pak je invaze u nás. Lekcí z této 20leté války nemůže být, že pokaždé, když obrátíme zemi vzhůru nohama nebo uděláme velké chyby, naše imigrační a uprchlické zákony najednou neplatí. Zaprvé, jděte do hajzlu, vy dvojko šotků vyvolávajících rasovou paniku. Zadruhé, je neuvěřitelné, že myšlenku „pokaždé, když zemi obrátíme vzhůru nohama“ prostě přešla.

Možná to je ta lekce, Lauro. Možná prostě vůbec neobracejme země vzhůru nohama. A co se týče „naše uprchlické zákony najednou neplatí“, z velké části můžeme za to, proč jsou tito lidé uprchlíci. Pomáhat jim není charita, ale naprosté minimum. Odmítnout pomoci sousedovi, kterému zrovna shořel dům, je blbý. Ale odmítnout, když jste ten požár pomáhali založit, je zatraceně obludný.

Ale věc se má tak, že nejsou jediní, kteří si z osudu Afghánců nedělají vrásky. Bidenovo selhání plánovat je udivující. Ale jeho trvající lhostejnost vůči životům kohokoliv, kdo není Američan, nepřekvapuje. Takhle to pociťuje už léta. Dle deníku zesnulého diplomata R. Holbrooka spolu tito muži v roce 2010 mluvili a Biden mu řekl, že se USA musí z Afghánistánu stáhnout bez ohledu na důsledky pro ženy či ostatní.

A když se ho Holbrooke zeptal na povinnost USA vůči těm, co by v případě našeho odchodu byli v ohrožení, Biden zmínil stažení USA z JV Asie roku 1973: „Na to seru, s tím si netřeba lámat hlavu. Udělali jsme to ve Vietnamu, Nixonovi a Kissingerovi to prošlo.“ Teda Joe, výborná volba historických vzorů. Když se kámošíš s Dickem a Kissem, víš, že jsi na správné straně historie. A v únoru se Biden toho argumentu držel ještě pevněji.

Nenesl byste určitou odpovědnost, kdyby se Tálibán dostal k moci a ženy přišly o svá práva? Ne, nenesu. Nesu odpovědnost? Nulovou odpovědnost. Mám odpovídat za ochranu amerických národních zájmů, a ne posílat naše ženy a muže vstříc nebezpečí ve snaze vyřešit všechny světové problémy použitím síly. Takovou mám jako prezident odpovědnost. V rychlosti.

Nemusíš prsty ukazovat nulu, abys dal najevo, že myslíš nulu. Jsi dospělý muž, ne dětský ansámbl v broadwayovské Matildě. Ale chci říct, že pokud chce Biden podporovat rozvoj izolacionismu, to ať si klidně dělá, ale co dělat nemůže, je používat to jako ospravedlnění ignorování osudu lidí v zemi, ve které jsme katastrofálně zasáhli. Protože teď máme nenulovou povinnost udělat, co můžeme, abychom jim pomohli. A to znamená dostat odtamtud tolik lidí, kolik můžeme. A zastánci uprchlíků říkají, že prvně bychom měli na letišti zabezpečit ochranný pás, aby se tam lidé mohli bezpečně dostat, protože tento týden v tom byl naprostý chaos.

Až tak, že mnoho letadel odletělo s prázdnými sedadly. A fakt, že se lidé s vízy nemůžou dostat do letadel, je už tak dost špatný, ale existuje mnoho dalších Afghánců v ohrožení, kteří jsou bez víz nebo na vízum čekají a ty bychom měli do USA dostávat, jak nejrychleji to jde, aby mohli dokumentaci dokončit v bezpečí u nás.

A toho můžeme dosáhnout, když jim dáme kategorické humanitární podmínečné vpuštění. Jakékoliv váhání je ze strachu z politických následků kvůli takovýmto idiotům, takže zavolejte svým poslancům a řekněte jim, že vám na tom záleží. Protože pokud si budou myslet, že nezáleží, nestane se to. Chaos tohoto týdne už tak zůstane skvrnou na Bidenově odkazu.

Otázkou je, jak velkou skvrnu z toho chce udělat. A to je na něm, ale v širším pojetí my jako země se musíme zamyslet nad tím, co jsme udělali v Afghánistánu, který nejspíš bude destabilizovaný desítky let. Takže co s tím můžeme dělat? Teď už moc ne. Žádné množství hrubé síly nebo vytrvalosti nenapraví ten bordel, který jsme pomohli vytvořit.

A uvědomuji si, že je to ve své podstatě neamerická myšlenka – přiznat, že ne vždy dokážeme mít vše pod kontrolou nebo získat, co se nám zamane. Ale pravdou je, že to nedokážeme. Vím, že to zní marně, ale předpokládat, že můžeme přijít do cizí země a všechno napravit jen vynucováním naší vůle, nás dovedlo tam, kde teď jsme. Strávili jsme desítky let tvrzením, že se snažíme vyřešit světové problémy, ačkoliv skoro vždy šlo o řešení našich problémů, a výsledkem je, slovy této profesionální puritánky, že jsme obrátili jednu zemi za druhou vzhůru nohama.

Takže bychom to možná měli přestat dělat. Ale v mezičase můžeme udělat to nejmenší, a to pomoct zmírnit humanitární krizi před námi. Protože ať už se v Afghánistánu odteď stane cokoliv, neexistuje žádný vesmír, ve kterém Amerika nese nulovou odpovědnost. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz