Literatura: Voltaire

LITERATURA François-Marie Arouet se narodil v Paříži roku 1694. Jeho otec, vážený právník, ho poslal do nejlepší školy v hlavním městě a podle všeho byl vynikajícím studentem. Mladý Arouet se v brzkém věku rozhodl udělat si jméno jako spisovatel, doslova. Své jméno si změnil na jméno Voltaire. 18. století se často přezdívá věk rozumu nebo osvícenství, ale někdy také i věk Voltaira, takže změnit si jméno byla dobrá volba.



Věk Aroueta nezní tak dobře. Voltaire byl na svůj věk talentovaný básník, už ve 24 letech byla jeho první veršovaná tragédie uvedena na prknech Comédie-Française. V té době již začal pracovat na epické básni o náboženských občanských válkách ve Francii 16. století, oslavoval Jindřicha IV. jako krále, který přinesl mír, když pragmaticky konvertoval z protestanství ke katolictví. To bylo téma blízké Voltairovu srdci.



Pod zástěrkou psaní národního eposu podrobně rozebíral krvavé důsledky náboženské nesnášenlivosti. Voltaire již od začátku rázně vyjadřoval své názory na náboženství. Nebyl ateista, zčásti proto, že věřil, že minimální víra v Boha je užitečná pro společenskou soudržnost. Voltairův Bůh stvořil svět, vštípil nám smysl pro dobro a zlo a pak zkrátka ustoupil do pozadí. To bylo známé jako rozumové náboženství nebo v 18.



století jako přirozené náboženství nebo deismus. A nemělo to nic společného s metafyzikou. Voltaire se zkrátka řídil rozumem, nesnášel fanatismus, modlářství a pověrčivost. Že se lidé zabíjejí, aby obhájili kousek náboženské doktríny, které stěží rozumí, mu přišlo odporné. A tu největší zášť choval pro kněží, kteří zneužívali důvěřivosti věřících, aby se udrželi u moci. Voltaire stál o náboženství, ale ne o církev.



Ze zřejmých důvodů katolické autority nechtěly, aby jeho báseň o Jindřichu IV., La Henriade, ve Francii vyšla. Voltaire se proto rozhodl vydat ji v Londýně a roku 1726 odjel do Anglie. Co začalo jako obchodní cesta, se proměnilo v něco docela jiného a Voltaire v Anglii zůstal dva a půl roku. Naučil se plynně anglicky, poznal spisovatele a politiky a stal se obdivovatelem anglické protestantské kultury. Rozhodl se o své zkušenosti napsat knihu a Anglické listy byly poprvé vydány v angličtině roku 1733.



Francouzští úřední činitelé byli zděšeni. Kniha byla cenzurována a Voltaire se jen tak tak vyhnul vězení. Kniha totiž nabízí neokázalý portrét anglické kultury, psaný duchaplným a ironickým stylem, který pohlíží na náboženství, politiku, vědu a literaturu tak, že implicitně kritizuje kulturu a politiku francouzskou. Jak například popisuje Královskou burzu? Jako krásnou stavbu ve středu města, kde se potkávají kupci z celého světa, aby uzavřeli obchod.



„Podívejte se na Královskou burzu,“ píše, „kde se představitelé všech národů setkávají ku prospěchu lidstva. Židé, mohamedáni i křesťané spolu uzavírají obchody, jako by se hlásili ke stejnému náboženství a bezvěrci nazývají jen ty zkrachovalé. Presbytarián se zde svěří anabaptistovi, kněz se spoléhá na kvakera. Jakmile se poklidné a svobodné shromáždění rozejde, někteří se stáhnou do synagogy, někteří zajdou na pivo.



Tento muž se jde nechat pokřtít ve vaně jménem Otce, Syna a Ducha svatého, tento muž dá svému synovi uříznout předkožku, zatímco nad svým dítětem mumlá (jemu nesrozumitelná) hebrejská slova. Kdyby bylo v Anglii povoleno jen jedno náboženství, vláda by byla svévolná, kdyby byla dvě, lidé by si navzájem podřízli hrdla, ale protože jich je tu tolik, všechna žijí šťastně a v míru.“ Voltairovo poselství je jasné: náboženské rozdíly jsou nepodstatné a lidi rozdělují, zatímco obchod je důležitý a lidi spojuje.



Jeho závěr, že pluralita náboženství v Anglii vede k pokojnější společnosti, je samozřejmě skrytá kritika Francie, kde tolik dominovala katolická církev. Anglické listy mluví též o Lockovi a Newtonovi, myslitelích ve Francii málo známých. Takový námět se může zdát jako výzva, ale Voltaire byl mistrem v popularizaci složitých témat. Zeptejte se školáka, co ví o Newtonovi, a poví vám, jak mu jablko spadlo na hlavu. Za přežití této anekdoty až do dnešních dní vděčíme Voltairovi.



Slyšel ji od Newtonovy neteře a hned pochopil, že tato prostá, vlídná představa je perfektní způsob, jak jednoduše podat Newtonovo vysvětlení gravitační síly. Poté, co Voltaire příběh použil v Anglických listech, každý si jej zapamatoval a Voltaire se zapsal do anglické lidové kultury. Voltaire se zabýval otázkou dobra a zla, která je i středobodem jeho nejznámějšího díla, Candida, publikovaného roku 1759.



Okamžitě se stal bestsellerem. S překlady do skoro všech jazyků je nejčtenějším dílem evropského osvícenství. Zanechal stopu i v angličtině. Fráze jako to encourage the others, aby ti ostatní měli větší odvahu, we must cultivate our garden, musíme obdělávat svou zahradu, se užívají běžně. V nejlepším ze všech možných světů, ano, to je další, franko- a anglofonní mluvčí citují Candida, aniž by to tušili. A takhle poznáte klasiku.



Candide je nadčasové dílo, satira lidského stavu, je to ale také dílo osvícenství a jeho filozofické téma je oznámeno v názvu: Candide neboli Optimismus. Hrdina Candida, jak napovídá jeho jméno, je nevinný antihrdina. Je v područí svého učitele, Panglose, který hlásá filozofii Optimismu. Není to optimismus v moderním slova smyslu o hledění na věci z té lepší stránky, ale Optimismus s velkým O, jak je vykládán německým filozofem Leibnizem, který se pokoušel vysvětlit starodávný problém zla: proč, pokud je Bůh dobrý, dovoluje existenci zla ve světě?



Na to leibnizovský Optimista 18. století odpoví, že zlo je součástí většího vzorce dobra. „Všechno částečné zlo, univerzální dobro,“ jak řekl anglický básník Pope. Jinak řečeno, zlo vůbec neexistuje, jen si jej člověk představuje kvůli svému omezenému náhledu na svět. To se vám může zdát jako podvod a Voltairovi to tak přišlo. Přesto tato myšlenka byla v 18.



století obecně přijímaná. Candidovým posláním bylo tuhle filozofii otestovat. Z pohodlí neznámého německého hradu byl vyhozen poté, co se pokusil svést baronovu krásnou dceru Kunigundu, a Candidův hrdina poté projde mnohými zkouškami a strastmi. Je odveden do armády, bojuje ve válce, dezertuje a zažije zemětřesení v Lisabonu. Candide se neustále střetává se zlem v jeho nejextrémnějších podobách: s morálním zlem v podobě zemětřesení, z kterého nelze vinit člověka, a především s lidským zlem, jako je válka, z které lze člověka vinit určitě.



Panglosův uvolněný Optimismus je zcela jasně nedostatečnou odpovědí na tak obrovskou míru zla. To si nakonec uvědomí i Candide. „A Panglos říkal Candidovi: ‚Tento nejlepší svět ze všech možných světů tvoří události, jež spolu navzájem souvisí, neboť venkoncem vzato, kdyby vás nebyli vyhodili z jednoho překrásného zámku a nenakopali vás do zadku, protože jste miloval Kunigundu, kdyby vás nebyla dostala do drápů inkvizice, kdybyste neprošel pěšky celou Ameriku, kdybyste byl nenapíchl barona mečem, kdybyste nebyl přišel o všecky ovce z Eldorada, nepochutnával byste si zde na zavařovaných citronech a pistáciích.‘ ‚To jste řekl velmi dobře,‘ odpovídal Candide, ‚ale musíme obdělávat svou zahradu.‘“ Po roce 1760 se Voltaire usadil na zámku ve Ferney nedaleko Ženevy.



V té době byl nejznámějším žijícím spisovatelem v Evropě a brzy ho všichni znali jako „praotce Ferneye“.



Začal se činit ve věcech veřejných. Roku 1761 byl protestantský kupec Jean Calas obviněn z vraždy svého syna a soudci z Toulouse odsouzen k mučení a rozlámání v kole. Zákonné procesy byly přinejmenším nestandardní a rostlo podezření, že soudci v katolickém městě jednali s přehnaným zanícením kvůli náboženské předpojatosti. Voltaire se do případu zapojil a uspořádal čilou kampaň, aby očistil Calasovo jméno a pomohl jeho rodině, která zůstala bez prostředků.



Psal dopisy čelním představitelům a vydal sérii pamfletů, které vyústila roku 1763 v jeho Pojednání o snášenlivosti, která začíná historickými fakty o Calasově případu a pokračuje dějinami náboženské intolerance v evropské kultuře. Voltairovy spisy měly obrovský vliv na veřejné mínění a nakonec soudci v Paříži anulovali rozhodnutí toulouského soudu. Na záchranu Calase už bylo pozdě, ale pro Voltaira to bylo vítězství. Zjistil, že se dají prosadit změny skrze nátlak veřejného mínění.



„Názory vládnou světu,“ napsal roku 1764, „ale v dlouhodobém hledisku to jsou filozofové, kdo tyto názory utváří.“ Voltaire o sobě říkal, že „píše, aby jednal“, a chtěl, aby jeho psaní měnilo, jakým způsobem lidé myslí a konají. Ve svém tažení proti fanatismu vymyslel pro svou kampaň i slogan Écrasez l'infâme, který se dá zhruba přeložit jako Rozdrťte hanebnost. Infâme zde zastupuje vše, co Voltaire nenáviděl, vše, proti čemuž celý život bojoval: pověrčivost, nesnášenlivost, jakékoliv iracionální chování.



Nesmíme zapomínat, že Voltaire byl i výborným spisovatelem, jedním z největších stylistů v dějinách francouzského jazyka. Síla jeho myšlenek souvisela se sílou jeho vyjadřování. Spisovatelé si dělali legraci ze zázraků, ale nikdo tak vtipně jako Voltaire. Voltaire měl talent na výmluvné fráze: „Kdyby Bůh neexistoval, museli bychom si ho vymyslet.“ Je to dobrý citát, dokonce i v angličtině, ale nezní tak dobře jako ve francouzštině, kde jde o klasický alexandrín o 12 slabikách.



Si Dieu n'existait pas, il faudrait l'inventer. Voltairův odkaz je v moderních debatách o náboženské toleranci extrémně silný. Téměř každý týden nějaký článek v novinách cituje: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“ Toto volání po tolerantním multikulturalismu je tak silné, že kdyby to nevyslovil Voltaire, vymysleli bychom si to my. Což se přesně stalo.



Tuto větu vymyslela Angličanka roku 1906. Přesto sděluje pravdu, která je tak zásadní pro naši kulturu, že jsme si větu přivlastnili a rozhodli o tom, že ji vyslovil Voltaire. Voltairovo jméno se stalo synonymem pro řadu liberálních hodnot: svobodu slova, odmítnutí předpojatosti a pověrčivosti, víru v rozum a toleranci. To je jedinečný a dnes extrémně cenný odkaz. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz