Filozofie: Immanuel KantŠkola života

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 20
90 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:18
Počet zobrazení:1 491

Naučné video o životě a díle německého filozofa Imannuela Kanta, který přemítal o tom, jak své jednání můžeme řídit rozumem tak, abychom byli dobří lidé. Vliv jeho díla stále přetrvává a zůstává tak jedním z nejvýznamnějších postav filozofické sféry. Ponořte se do světa filozofie a zjistěte, co znamená pojem kategorický imperativ!

Přepis titulků

Immanuel Kant byl filosof, který zkoumal, jak by lidé mohli být dobří a laskaví mimo hranice opěvovaných a vyzdvihovaných tradičních náboženství. Narodil se v roce 1724 v pobaltském městě Königsberg, které bylo v té době součástí Pruska a nyní patří Rusku, nazvané Kaliningrad. Kantovi rodiče žili prostě, otec byl sedlářem. Kant nikdy neměl mnoho peněz, což s nadhledem řešil tím, že žil skromně. Až po padesátce se stal profesorem se mzdou a dosáhl mírného blahobytu.

Jeho rodina byla silně věřící a striktní. V pozdějším věku se Kant nehlásil k žádnému konvenčnímu náboženství, ale velmi dobře si uvědomoval, jak moc náboženství přispělo ke schopnosti jeho rodičů vyrovnat se s těžkostmi jejich existence a jak může náboženství přispívat k sociální soudržnosti a společenství. Kant byl drobné až křehké postavy, nebyl ani příliš pohledný. Byl však společenský a kolegy kritizován, že chodí příliš často na večírky. Když u sebe pořádal sešlost, měl u stolu pravidla pro konverzaci.

Na začátku večírku měli hosté vyprávět, co se v poslední době událo, hlavní fází měla být debata k zamyšlení a přítomní měli vysvětlit důležité téma. Večer měl být zakončen zábavnou částí, aby všichni odcházeli v dobré náladě. Dožil se osmdesáti let, zemřel roku 1804 v Königsbergu. Zřídka totiž cítil potřebu opustit město, v němž se narodil. Kant psal v zajímavém historickém období, které dnes známe jako osvícenství. V eseji nazvaném Co je osvícenství?, publikovaném v roce 1784, zmínil Kant rostoucí sekularismus jakožto hlavní rys jeho doby.

Kant úpadek křesťanské víry vítal, tedy po stránce rozumové, v praktickém smyslu ho však znepokojoval. Ohledně lidského charakteru byl pesimista, dle něj máme všichni sklon ke zkaženosti. Toto vědomí ho vedlo ke ztvárnění jeho celoživotního projektu, toužil nahradit náboženskou autoritu autoritou rozumu, tedy lidskou inteligencí. Pokud jde o náboženství, shrnul Kant své názory v knize nazvané Náboženství v hranicích pouhého rozumu.

Přestože všechna historická náboženství chybovala v obsahu toho, v co věřila, vystihla potřebu podpory etického chování a tato potřeba stále přetrvává. A v tomto kontextu Kant navrhl myšlenku, díky které je dodnes známý a nazval ji kategorický imperativ. Tento podivný termín se poprvé objevil v děsivě pojmenovaném díle Základy metafyziky mravů. Kategorický imperativ říká následující: Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala všeobecným zákonem.

Co tím chtěl Kant říct? Jde pouze o velmi formální přeformulování již dlouho známé myšlenky, jež je obsažena v hlavních náboženstvích. Čiňte druhým tak, jak chcete, aby oni činili vám. Kant nabízel šikovný způsob, jak zkoušet morálnost jednání tím, že si představíte, jaké by bylo, kdyby jednání bylo praktikováno i na vás.

Je lákavé vzít v práci pár psacích bloků, zdá se to jako maličkost. Ale kdyby to dělal každý, všude by bylo nutné mít spoustu ostrahy. Může vám připadat v pořádku mít poměr a zamlčet to partnerovi, ale kategorický imperativ se staví proti, protože byste museli považovat za správné, kdyby se takto zachoval partner k vám. Kategorický imperativ má za úkol změnit naši perspektivu, přimět nás hledět na naše chování méně bezprostředně osobně, a tím si uvědomit některá jeho omezení.

Kant tvrdil, že lze hlavní myšlenku kategorického imperativu vyjádřit i jinak. Jednej tak, abys používal lidství druhých jako účel, nikdy pouze jako prostředek. To mělo nahradit křesťanský příkaz všeobecné lásky, tedy příkaz „miluj bližního svého“. Používáním lidství jako účelu Kant mínil, že máme pamatovat, že každý má svůj život, v němž hledá štěstí a naplnění, a každý si zaslouží spravedlivé zacházení. Kategorický imperativ je dle Kanta hlasem našeho vlastního rozumného já.

To, čemu skutečně věříme, když přemýšlíme rozumně. Je to pravidlo dané naší inteligencí. Kant úvahy o kategorickém imperativu rozvedl i do politické sféry. Tvrdil, že vláda má především zajistit svobodu, měl ale za to, že obecná definice svobody není formulována zrovna nejlépe. Neměla by být chápána v liberálním pojetí, tedy jako možnost dělat si, co chceme. Svobodní jsme pouze tehdy, kdy jednáme v souladu se svým nejlepším já, a otroky jsme pod vládou vlastních vášní nebo vášní druhých.

Svobodná vůle a vůle podřízená morálce jsou jedno a totéž, tvrdil Kant. Svoboda tedy neznamená absenci vlády, svobodná společnost není taková, která lidem dovoluje dělat si, co chtějí. Je to svoboda, která nám pomáhá stát se rozumnějšími. Dobrý stát zastupuje rozumný prvek v nás všech. Vládne podle všeobecně platné vůle, za níž může být každý svobodný. Vláda je v ideálním případě rozsáhlejší, institucionalizovanou verzí nejlepších částí nás samých.

Může nás překvapit, že v roce 1793 Kant vydal významné dílo o kráse a umění Kritika soudnosti. Jelikož se Kant věnuje politice a etice, zdá se to být vedlejším tématem, dle něj jsou však myšlenky o umění a kráse základními kameny celé jeho filozofie. Kant se domníval, že život je boj mezi naším lepším já a našimi vášněmi, mezi povinnostmi a potěšením. Krása, Kant měl rád zejména růže, vinnou révu, jabloně a ptáky, nás těší zvláštním a důležitým způsobem.

Připomíná nám naše lepší já a pohání ho. Láska ke kráse je podle Kanta „nezištná“, na rozdíl od jiných věcí v našem životě. Příjemně, aniž by byla přísná či náročná, nás odvrací od našich sobeckých starostí. Krása přírody je neustálou připomínkou našeho společného univerzálního bytí. Květina je stejně přitažlivá pro zemědělce jako pro prince. Let vlaštovky je stejně půvabný pro dítě jako pro nejvzdělanějšího profesora. Úlohou umění je ztělesňovat nejdůležitější etické myšlenky.

Je přirozeným pokračováním filozofie. Kant zastával názor, že umění musíme mít neustále před očima, abychom mohli těžit z živých ilustrací a zapamatovatelných znaků dobrého chování, a tím uhlídat svéhlavé části svého já. Kantovy knihy jsou hutné, abstraktní a vysoce intelektuální, ale načrtl v nich velmi důležitý projekt, který je dodnes klíčový. Chtěl pochopit, jak lze posílit lepší, rozumnější části naší povahy, aby spolehlivě zvítězily nad vrozenými slabostmi a sobectvím.

Kant se zabýval úkolem vytvořit sekulární, racionální verzi toho, o co se nedokonale pokoušela náboženství. Pomoci nám být dobrými lidmi. Překlad: Amaris www.videacesky.cz

Komentáře (1)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět