Albert Camus: Mor

LITERATURA MOR V lednu 1941 28letý francouzský spisovatel Albert Camus začal pracovat na románu o viru, který se nekontrolovaně šíří ze zvířat na člověka a nakonec zničí polovinu obyvatelstva typického moderního města. Nazval ho La Peste – Mor. Nakonec byl vydán v roce 1947 a je často popisován jako nejlepší evropský román 2.



poloviny 20. století. Kniha, napsaná prostým, znepokojivým prozaickým stylem, nás provádí katastrofickým propuknutím nemoci v částečně fiktivním městě Oran na alžírském pobřeží pohledem románového hrdiny doktora Rieuxa, verzí Camuse samotného. Na začátku románu se rozprostírá atmosféra znepokojivé normálnosti. „Oran je obyčejné město,“ píše Camus, „pouhá francouzská prefektura na pobřeží Alžírska.“ Jeho obyvatelé žijí uspěchané, dehumanizované životy zaměřené na peníze.



Sotva si uvědomují, že jsou naživu. Poté s tempem thrilleru začíná horor. Dr. Rieux narazí na mrtvou krysu. A pak na další a další. Brzy poté je město zahlceno tajemnými úhyny tisíce krys, které omráčené vyklopýtají ze svých brlohů, z čumáku upustí kapičku krve a uhynou. Obyvatelé obviní vedení města, že nejedná dost rychle.



Krysy jsou odstraněny a město si úlevou oddechne, ale dr. Rieux se domnívá, že tím to nekončí. Přečetl toho dost o dějinách moru a přenosu nákazy ze zvířat na člověka, aby věděl, že se něco chystá. Brzy na to Oran zachvátí epidemie, nemoc se přenáší z člověka na člověka, šíří paniku a hrůzu v každé ulici. Aby knihu napsal, Camus se ponořil do dějin morů. Přečetl knihy o černé smrti, která usmrtila 50 milionů lidí v Evropě 14.



století; o italském moru z roku 1629, který usmrtil 280 tisíc lidí napříč severní Itálií; o velkém londýnském moru z roku 1665; nebo o morech, které zpustošily města čínského východního pobřeží během 18. a 19. století. V březnu 1942 řekl Camus spisovateli André Malrauxovi, že chce pochopit, co mor znamená pro lidstvo: „Možná to takhle zní podivně,“ dodal, „ale toto téma se mi zdá tak přirozené.“ Camus nepsal o jednom konkrétním moru ani nešlo o omezený, jak se občas prohlašovalo, metaforický příběh o nedávné nacistické okupaci Francie.



Camuse toto téma zajímalo, protože v jeho filozofii už všichni nevědomky jeden takový mor zažíváme. Tím je rozšířená, tichá, neviditelná nemoc, která může kohokoliv z nás kdykoliv zabít a zničit životy, které pokládáme za neotřesitelné.



Ty historické události, které mory nazýváme, jsou pouhými nahromaděními univerzálního předpokladu, jsou dramatickými případy věčného pravidla: že jsme tak zranitelní, aby nás náhodně zničil bacil, nehoda nebo činy jiných lidí. Naše vystavení moru je jádrem Camusova názoru, že naše životy jsou v zásadě na pokraji toho, co nazývá absurdnem.



Pochopení této absurdity by nás nemělo dovést k prosté beznaději. Pokud je správně pochopena, měla by být začátkem spásné tragikomické perspektivy. Jako lidé z Oranu před začátkem moru si myslíme, že jsme nesmrtelní. S touto naivitou přichází chování, které Camus nesnášel: srdce z kamene, posedlost statusem, odmítnutí radosti a vděku, sklon k moralizování a odsuzování.



Obyvatelé Oranu si mor spojují s něčím zpátečnickým, co patří do jiné doby. Sami sebe vidí jako moderní lidi s telefony, tramvajemi, letadly a novinami. Dozajista nezemřou jako ubožáci Londýna 17. století nebo Cantonu 18. století. „Nemůže to být mor, každý ví, že ze Západu už vymizel,“ řekne jedna postava. „Ano, to věděl každý,“ odpoví Camus cynicky, „kromě těch mrtvých.“ Pro Camuse, když jde o umírání, v dějinách neexistuje vývoj, naší slabosti není úniku.



Býti naživu vždycky bylo a navždy zůstane stavem nouze, někdo by mohl říct „opravdovou nevyhnutelnou skrytou predispozicí“. Ať už jde o mor, či nikoliv, vždycky tu je a byl ten mor, kterým myslíme náchylnost k náhlé smrti, události, která našim životům v mžiku dokáže uzmout význam. Přesto v románu občané svůj osud stále popírají.



I když čtvrtina města umírá, nepřestávají si vymýšlet důvody, proč se to jim stát nemůže. Kniha nechce, abychom panikařili, protože panika představuje reakci na nebezpečný, ale krátkodobý podnět, před kterým nakonec můžeme utéct do bezpečí. Ale v bezpečí nejsme nikdy. Proto podle Camuse musíme ostatní prokleté lidi milovat a pracovat bez naděje nebo zoufalství, abychom napravili utrpení.



Život je hospicem, nikdy nemocnicí. Camus píše: „Mor je tak běžná nákaza, že jí ve světě bylo tolik jako válek, přičemž mory i války zastihnou lidi stejně nepřipravené.“ Když vypukne válka, lidé říkají: „To nepotrvá dlouho, vždyť je to hloupé.“ A válka je jistě hrozně hloupá, ale to jí nebrání, aby trvala dlouho. Obyvatelé Oranu byli jako zbytek světa, byli humanisté.



Nevěřili v mor. Mor nemá lidské rozměry, takže si lidé říkají, že není skutečný, že to je špatný sen, který skončí. Obyvatelé města nenesli větší vinu než kdokoliv jiný, jenom zapomněli být pokorní a mysleli si, že je vše možné, což naznačovalo, že mor byl nemožný. Nepřestali obchodovat, plánovat si cesty a vytvářet si názory.



Proč by měli přemýšlet nad morem, který popírá budoucnost, popírá cestování a diskuze? Považovali se za svobodné, a nikdo nikdy nebude svobodný, dokud je tu mor nebo nemoci nebo hladomor. Na vrcholu morové epidemie, když týdně umírá 500 lidí, se jeden z Camusových románových padouchů dostane do popředí, katolický kněz jménem Paneloux.



V katedrále na hlavním náměstí dá městu kázání a mor prohlašuje za božský trest za mravní poklesky. Ale Camusův hrdina dr. Rieux tímto postojem opovrhuje. Mor není žádným zaslouženým trestem. To by znamenalo, že je vesmír morální nebo má nějaký systém. Ale dr. Rieux vidí v nemocnici umírat nevinné dítě a má jasno: utrpení je rozděleno náhodně, nedává žádný smysl, není žádnou etickou silou, je zkrátka absurdní, a to je to nejlepší, co o něm můžete říct.



Doktor neúnavně se smrtí bojuje, snaží se zmírnit utrpení lidí kolem sebe. Ale není žádný světec. V jedné z nejdůležitějších vět v knize Camus píše: „Tohle všechno není o hrdinství, je to o slušnosti. Může se vám to zdát směšné, ale jediný způsob, jak můžeme s morem bojovat, je slušností.“ Jiná postava se Rieuxa zeptá, co taková slušnost je.



A odpověď dr. Rieuxa je tak stručná, jako je výmluvná: „Ve všeobecné rovině, nevím, ale v mém případě vím, že spočívá v dělání mé práce.“ I přes tu hrůzu Camus, který v dřívější eseji přirovnal lidstvo k žalostnému Sisyfovi, ale poté nás požádal, ať si Sisyfa představíme šťastného, si drží charakteristický zápal pro to, za co život stojí snášet.



Jeho dr. Rieux si váží tance, lásky, přírody, je velmi vnímavý vůči vůni rostlin, barvám západu slunce a jako Camus miluje plavat v moři, odběhnout si po večerech z oddělení, aby se poddal uklidňující nezměrnosti vln. Nakonec, po více než roce, mor ustoupí. Měšťané oslavují, zdá se, že utrpení skončilo.



Normalita se může navrátit. Ale takhle to Camus nevidí. Dr. Rieux možná pomohl zvrátit tohle konkrétní propuknutí moru, ale ví, že tu vždy budou další. Dle Camusových slov: „Rieux věděl, že tato kronika nemohla být příběhem konečného vítězství. Mohla být jen záznamem toho, co se muselo provést a co bude muset být bezpochyby provedeno znovu v boji proti této hrůze.“ Jak naslouchal výkřikům radosti, nesoucím se městem, Rieux si vzpomněl, že tato radost byla vždy v ohrožení.



Věděl, že ten šťastný dav si nebyl vědom něčeho, o čem se dočteme v knihách: že morová bakterie nikdy neumírá nebo úplně nezmizí, že po léta zůstává v nečinnosti, že trpělivě čeká v ložnicích, sklepech, kufrech, kapesnících a starých papírech a že jednoho dne mor opět své krysy vyburcuje a vyšle je, aby zemřely v nějakém novém, spokojeném městě.



Camus k nám promlouvá v naší době, ne protože by byl magickým prorokem, který dokázal předpovědět, co ti nejlepší vědci nedovedli, ale protože správně posoudil lidskou povahu a věděl o naší základní a absurdní zranitelnosti, kterou si neradi připouštíme.



Slovy jedné z jeho postav, Camus věděl tak, jako my to nevíme, že „každý ho má v sobě, ten mor, protože nikdo na světě, nikdo, nemůže být nikdy imunní.“ Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz