Kdo nechal řídit opici?

Dámy a pánové,
prosím přivítejte zakladatele Center for Advanced Hindsight
na Duke University Dana Arielyho. Dobré ráno. Chtěl bych se dnes trochu zamyslet nad problémem sebeovládání. Sebekontrola jako problém
řeší teď versus později. V životě se potýkáme se spoustou
problémů se sebeovládáním.

Když se s nimi potýkáme,
často se nám moc nedaří. Na chvíli se teď zamyslíme
nad vlastním chováním. Kdo z vás toho
za poslední měsíc snědl víc, než by měl? Dobře. Kdo z vás cvičil méně,
než by měl? Dobře, je vás stejně. Kdo z vás...


A buďte prosím upřímní. ...někdy esemeskoval při řízení? Dobře.
Poslední otázka. Kdo z vás už někdy měl
neplánovaný nechráněný sex? Někteří na to jsou hrdí. Když se nad těmi problémy zamyslíte, všechny mají jednu unikátní
společnou vlastnost. Z principu víme,
jak bychom se měli zachovat. V dané chvíli to ale neuděláme.

Dalo by se to brát takto. Představte si, že mám bonboniéru
té nejlepší čokolády na světě. Zeptám se vás:
"Co byste si vybrali? Polovinu bonboniéry teď,
nebo celou bonboniéru za týden?" Polovinu teď,
nebo celou za týden. Pošlu ji mezi vás,
abyste ji viděli a cítili. Máte ji přímo před sebou.
Kdybych vám tuto otázku položil, kolik z vás by si týden počkalo
na druhou polovinu bonboniéry?

Asi pět procent říká, že by si počkalo. Kdybych vám tu bonboniéru opravdu poslal,
bylo by vás asi ještě méně. Víc by vás řeklo,
že ji chcete hned. Teď si ale představte,
že tu volbu posunu do budoucna. Zeptám se: "Co byste si vybrali? Polovinu bonboniéry za rok, nebo celou bonboniéru
za rok a týden?" Kolik z vás by počkalo teď?

Všichni.
V budoucnu jsme všichni úžasní. Budeme cvičit, držet diety, nebudeme prokrastinovat...
V budoucnosti bude všechno báječné. Problémem je,
že v této budoucnosti nikdy žít nebudeme. Žijeme v přítomnosti a v přítomnosti děláme
jednu chybu za druhou. Dám vám další příklad,
který se vztahuje k dnešku. Děláme tu jeden projekt.


Jmenuje se Schránka pravdy. Žádáme lidi, aby přišli a přiznali
nějaké zajímavé lži, které řekli. Snažíme se totiž... Nesnažíme. Natáčíme
dokumentární film o nečestnosti. Zpovídáme různé lidi,
kteří se dopustili velkých prohřešků. Teď lidi žádáme, aby se s námi podělili
o nějaké menší lži, běžné lži. Když se vás zeptám teď,
hádám... Nemusíte se hlásit. ...že mnoho z vás řekne, že se zúčastní.

Otázkou ale je,
jestli byste se pak opravdu zúčastnili. Než tato přednáška skončí a vy budete mít možnost
jít se na naši schránku podívat, stane se spousta věcí. Tyto věci v podstatě
zlikvidují vaše dobré úmysly. Snažíme se přijít na různá řešení. Jedním řešením je mimochodem
přimět lidi, aby to odpřísáhli.

Všichni prosím
zvedněte pravou ruku. Všichni. Ten telefon můžete
na chvíli odložit. Nic se nestane. Řekněte: Přísahám... že se dnes půjdu podívat... na schránku pravdy. Výborně. Nejsem si jistý,
jestli to všichni uděláte, ale myslím,
že jsme zvýšili pravděpodobnost. Zaměříme se teď
trochu obecněji na řešení.

Když se zamyslíme
nad problémem sebekontroly, teď versus později, otázkou je, jak lidi přimět k tomu,
aby žili způsobem, který by lépe odpovídal
našim dlouhodobým cílům a kterým by se vyhnuli pokušení. Chci vám představit dvě řešení.
Jedno se nazývá náhrada odměny a druhé Odysseova smlouva. O náhradě odměny
vám řeknu osobní příběh.

Když jsem byl v nemocnici,
dostal jsem špatnou transfuzi krve, kvůli které mi onemocněla játra. Nikdo dlouho nevěděl,
co je to za nemoc. Věděli jen, že mám
čas od času různé problémy s játry. Trvalo to dlouhou dobu.
Zpomalilo to moje uzdravení. Poté, co jsem opustil nemocnici,
se moje situace opět zhoršila. Když jsem se nechal hospitalizovat,
zjistili, že mám hepatitidu C. Tou dobou už byli
schopní moji nemoc indentifikovat.

Řekli mi, že FDA provádí
testování léku zvaného interferon. Interferon byl lék,
který byl původně schválen pro leukémii. Chtěli zjistit,
jestli bude fungovat i u hepatitidy C. Dali mi injekce.
Problémem byly vedlejší účinky. Pokaždé, když jsem si píchl injekci,
bylo mi celou noc špatně. Zvracení, bolest hlavy,
třesy, horečka a tak dále. Nebylo to sice tak špatné
jako smrt na cirhózu jater, ale bylo jisté,
že k tomu ten večer dojde.

Představte si,
že přijdete domů a máte se rozhodnout. Buď si můžete píchnout injekci
a celou noc protrpět, nebo můžete injekci vynechat. Pokud si ji budete rok a půl systematicky píchat třikrát týdně, za třicet let možná
nebudete mít cirhózu jater. Není to jisté,
ale možná ji mít nebudete. Pokud si ale injekci píchnete,
určitě budete celou noc trpět.

Jak tyto výpočty fungují? Proč jsou
v nich někteří lepší a jiní horší? Já jsem si injekce píchal. Když mi o rok a půl později
udělali další biopsii jater, můj lékař,
oktor Killenberg, mi řekl, že jsem tu nemoc překonal,
což byla dobrá zpráva. FDA později jejich lék schválila. Před několika týdny představili novou
verzi, která vypadá mnohem slibněji. Taky mi řekl, že jsem byl jediným pacientem,
který si ty injekce poctivě píchal.

Otázkou je proč. Mám svoje játra radši než ostatní? Záleží mi víc na budoucnosti? To nemám problémy s prokrastinací
a s odoláním pokušení? Nic z toho není pravda. Důvodem je to,
že jsem své prostředí přestavěl tak, aby mě stimulovalo
ke správnému chování. Používal jsem filmy.


Hrozně rád se na ně dívám. Kdybych mohl, sledoval bych jich spoustu.
Nemám ale moc času, takže se na filmy moc nedívám. V pondělí, ve středu a v pátek,
kdy jsem si píchal injekci, jsem sám se sebou uzavřel dohodu. Hned ráno jsem si šel půjčit
několik kazet do videopůjčovny. Tehdy ještě byly videopůjčovny. Ty kazety jsem měl u sebe
a celý den jsem se na ně těšil. Doma jsem pak zasunul
kazetu do přehravače, píchnul si injekci a pustil film.

Nečekal jsem,
až začnou vedlejší účinky. V podstatě jsem si spojil něco,
co jsem nechtěl, injekci, s něčím,
co jsem chtěl, s videem. Taky jsem byl připravený
na vedlejší účinky. Měl jsem deku a kýbl na...
na vedlejší účinky. Byl jsem na celý večer připravený. Když je vám navíc hrozně špatně,
nefunguje vám pořádně paměť.

Mohl jsem se dívat
na ty samé filmy pořád dokola, což hodně pomáhalo. Když se nad tím zamyslíte,
je to zvláštní představa. Kdybyste seřadili všechny
věci v životě podle důležitosti, játra by byla vysoko.
Určitě jsou důležitá. Měli byste si je nechat
a hezky se k nim chovat. Filmy a vedlejší účinky
jsou mnohem méně důležité. Protože játra důležitá jsou
a filmy a vedlejší účinky ne, mě i všechny ostatní pacienty
mělo motivovat to, že jsme chtěli mít zdravá játra.

Faktem ale je,
že účinek na játra bude značně opožděný. Proto je jejich motivační
síla velmi slabá. To proto se přejídáme,
necvičíme a nespoříme. Budoucí cíle,
věci, které se stanou až za dlouho, nás totiž až tak moc nemotivují. Co jsem tedy udělal?


Vytvořil jsem si něco, co bylo mnohem
méně silné, ale okamžité. Videa. Protože to bylo okamžité,
bylo to efektivnější. Myslím, že je to jedním ze způsobů,
jak obecně uvažovat o gamifikaci. Je spousta věcí,
ke kterým dojde za dlouhou dobu. Mohlo by na nich lidem záležet? Pokud je odpověď záporná,
mohli bychom vytvořit náhradu odměny? Mohli bychom vytvořit něco okamžitého,
co by lidi motivovalo k tomu, aby se chovali, jako by jim
na dlouhodobých cílech záleželo?

Vezměte si něco
jako globální oteplování. Může na něm lidem záležet? Odpovědí je, že v podstatě ne. Kdybyste to vzali z druhé strany
a rozhodli se na světě najít problém, který by maximalizoval lidskou apatii, bylo by to globální oteplování. Zamyslete se nad tím,
co všechno v lidech způsobuje apatii. Stane se to v daleké budoucnosti,
nejdřív to zasáhne druhé, nevidíme, jak to postupuje,
ani konkrétní případy těch, kteří tím trpí.

Všechno, co děláme,
je jen kapkou v moři. To všechno způsobuje apatii. Když si jeden člověk dá malou bombu
do boty a nastoupí s ní do letadla, všichni se na letištích budeme
zouvat ještě spoustu dalších let. Globální oteplování podle všeho
představuje mnohem větší riziko a lidi nedělají nic.
Ani dobří lidi, kteří si myslí, že jim na tom záleží,
toho až tak moc nedělají.

Můžeme vytvořit náhradu odměny?
Jednou z možností je lidi vzdělávat. Říct jim, jak je to důležité. Ve skutečnosti,
a jako učitele mě to netěší, vzdělávání lidí o dlouhodobých
cílech nebude fungovat. Řeknu to jinak. Nemáme jediný důkaz
o tom, že by to v minulosti fungovalo. Použití náhrady odměny je ale něco jiného. My jim tak odměnu přiblížíme. Přimějeme lidi
o něco usilovat tak, aby se chovali, jako by jim
záleželo na dlouhodobých cílech.

To je první mechanismus.
Náhrada odměny. Dám vám ještě jeden příklad. Představte si lék zvaný coumadin. Coumadin je relativně
dobrý lék proti mrtvici. Míra dodržování režimu
u něj ale není moc vysoká. Člověk by si řekl,
že lidi, kteří měli mrtvici, další už mít nechtějí
a že budou léky poctivě brát.

Oni je ale neberou.
Představte si, že máme technologii
krabiček na léky napojených na internet. Kdykoliv si z krabičky
vezmete pilulku, zaznamená se to někde na internetu.
Můžeme tak dělat spoustu různých věcí. K náhradě odměny
totiž potřebujete dvě věci. Nejdřív měříte a pak lidem dáte buď pozitivní,
nebo negativní odměnu... neboli trest.

Pomocí těchto krabiček
na léky tedy můžeme měřit. Teď se musíme zamyslet nad tím,
jak lidi odměnit, nebo potrestat. Zeptám se vás.
Co byste zkusili vy? Jak byste lidi
odměnili, nebo potrestali za to, že neberou léky načas? Peníze jsou snadné.
Mohli byste lidi přinutit zaplatit. Kupony.
Nějaké slevy. Připojit kabelkovku.


Nebo odpojit, pokud léky brát nebudou. Co dalšího? Sladkosti,
společenské uznání, hrdost... Sex. To je trochu složitější,
ale líbí se mi, kam míříte. Neměli bychom se zastavit
u technologických řešení. Co dalšího? Prosím? Zabavit telefon. Lidi jsou
na těchto zařízeních nesmírně závislí. Můžeme zpomalit internet,
znemožnit esemeskování, vypnout telefon... Co dalšího?

Projevy náklonnosti od druhých, vina...
Napadne vás spousta věcí. V podstatě ale říkáme, že se lidé
nechovají správně ze správných důvodů. Možná můžeme do rovnice
přidat další důvody, a zvýšit tak motivační sílu. Toto je experiment, který provedli
George Loewenstein a Kevin Volpp. My jsme provedli
pár podobných experimentů. Představte si experiment, ve kterém lidem zaplatíte
tři dolary denně, aby brali léky načas.

Zkusili jsme to.
Co se podle vás stalo? Vůbec nic. Co si myslíte, že by se stalo,
kdybychom jim zaplatili tisíc dolarů denně? To jsme nezkoušeli. Zaprvé na to nemáme peníze
a zadruhé je to irelevantní. Samozřejmě,
že si lidi můžete koupit velkými částkami. Nejde to ale implementovat,
takže k tomu není důvod. Kevin a George na to ale šli
velmi chytře.

Vyzkoušeli dvě věci. Zaprvé lidem místo
třech dolarů denně dali výherní los. Představte si, že máte 10% šanci,
že vyhrajete 30 dolarů. Hned je to lepší.
Oni k tomu losu ale přidali něco dalšího. Přidali princip zvaný lítost. Co je to lítost?
Lítost je o tom, že naše štěstí
nezávisí na tom, jak na tom jsme, ale na rozdílu toho, jak na tom jsme
a jak jsme na tom podle nás být mohli.

Když si myslíme, že jsme na tom
mohli být lépe, cítíme se hrozně. Když si myslíme, že jsme
na tom mohli být hůř, jsme šťastní. Kdy byste se cítili hůř? Kdybyste zmeškali let
o dvě minuty, nebo o dvě hodiny? Proč? Tvrdnete na letišti
stejně dlouho se stejně špatným jídlem. Proč jsou dvě minuty o tolik horší? Protože jste to skoro stihli. Protože jste to skoro stihli,
můžete si představovat alternativní realitu.

Budete si říkat: "Kdyby to auto
přede mnou nezastavilo na semaforu... Kdyby ten člověk,
co stál ve frontě přede mnou, chápal, co znamená zákaz tekutin... Kdyby IQ... Kdyby IQ toho pracovníka letiště
bylo o jeden bod vyšší..." Asi nás tu docela dost cestuje. Je spousta možností,
jak jste to mohli stihnout. Tato realita sice neexistuje,
ale vy ji máte v hlavě.

Srovnáváte se s touto realitou
a cítíte se hrozně. Kdybyste let zmeškali o dvě hodiny,
žádná kdyby byste si nepředstavovali. Ta realita neexistuje
a neovlivňuje vaše štěstí. Před několika lety vyfotili lidi,
kteří na olympiádě vyhráli medaili. Měřili, jak široce se usmívali. Co byste čekali?
Zlato, stříbro, bronz. Ne. Zlato, bronz, stříbro. Proč jsou ti se stříbrem
nejméně šťastní?

Představte si, že jste poslední čtyři roky
každý den vstávali hodně brzo. Každý den jste cvičili a před 90 vteřinami
jste skončili na druhém místě. Co se vám honí hlavou? Nemůžete přestat přemýšlet,
nad tím co kdyby. A co lidi s bronzem? "Aspoň jsem tady.


Jen se podívej na ostatní." Když se nad tím zamyslíte,
podle mě to hodně vypovídá o tom, co je to štěstí a o myšlence toho, že štěstí často není o tom,
jak na tom jsme, ale o tom,
jak jsme na tom být mohli. Jak to zakomponujete do experimentu?
Představte si, že všichni berete coumadin. Lidi na pravé straně
ho berou, a lidi na levé ne. Kdybybychom dělali jen loterii,
vzal bych lidi, kteří lék brali včas, a dal bych jim los.

Když ale přidám lítost, vezmu lidi,
kteří lék berou a kteří ne, a los dám všem. I těm, kteří lék nebrali. Řeknu: "Jessico, blahopřeji. Dnes se na vás usmálo štěstí. Vyhrála jste vytouženou loterii. Bohužel jste si ale dnes nevzala lék.

Žádné peníze nedostanete." To je podstata lítosti. Jessica si teď může představovat, jak malá věc,
kterou bývala mohla udělat, mohla vyústit v opačný výsledek. Zatímco míra dodržování
režimu se obecně pohybuje kolem 60 %, Pokud přidáte loterii a lítost,
zvýší se na zhruba 98 %. Zamyslete se nad tím.


Když se díváme na chování lidí, vidíme spoustu případů,
kdy se lidé nechovají dobře. Lidi se chovají, jako by jim nezáleželo
na dlouhodobých následcích jejich činů. Jako by si nemysleli,
že je čeká budoucnost. Můžete to buď vzdát,
nebo můžete říct, že se s tím dá něco udělat. Můžeme změnit jejich prostředí,
můžeme jim přiblížit odměnu, můžeme přidat věci
jako lítost nebo zabavení telefonu, peníze, tresty a lítost. Tím lidi přimějeme k tomu,
aby se chovali způsobem, který lépe odpovídá
dlouhodobým cílům.

To byla náhrada odměny. Druhý mechanismus, o kterém s vámi
chci mluvit, se nazývá Odysseova smlouva. Pokud si vzpomínáte
na mytologický příběh, Odysseus věděl,
že jestli se sirény objeví, on a jeho námořníci
ztroskotají a zemřou. Co se rozhodl udělat?
Požádal námořníky, aby ho přivázali ke stěžni. Tak mohl slyšet volání sirén,
ale nemohl ho následovat.

Požádal námořníky,
aby si uši zalili voskem, a ti si pak žádného
pokušení nebyli vědomi. V moderním prostředí to je, jako by si Odysseus
dal mobil do kufru auta. Sice by slyšel jeho volání,
ale nemohl by ho následovat. U námořníků to je,
jako by si mobil vypnuli, aby si nebyli vědomi toho,
že nějaké pokušení je. Je to odlišný mechanismus,
který říká: "Vím, že se moje budoucí
já nezachová správně.

Udělám něco, co v tom mému budoucímu já zabrání." Chcete se podělit
o nějaké příklady z vlastního života? O něco, co děláte,
aby se vaše budoucí já zachovalo správně? Nekupujete si sladkosti.
Můžete si říct: "Koupím si čokoládový dort a každý druhý den
si z něj dám malinkatý kousek." Nebo si můžete říct:
"Tohle nebude fungovat.

To neudělám." Něco dalšího. Dát si budík daleko od sebe. Když jsem byl na MediaLive,
jedna studentka vytvořila budík Clocky. Clocky je budík
s dvěma velkými koly. Obvykle jdete spát a řeknete si: "Jsem člověk, který se vzbudí
v šest ráno a půjde si zaběhat." Pak ale nastane šestá hodina ranní
a vy tou osobou už nejste. Jste jiný člověk s jinými prioritami.

Pokud máte normální budík,
budete se snažit vstávání odložit. Když ale máte Clockyho,
běhá vám po pokoji. Musíte ho nahánět.
Má v sobě prvek náhody, takže musíte vstát
a plazit se pod nábytkem. Když ho konečně
najdete, jste vzhůru. Osudovou chybou v návrhu
prvního Clockyho bylo to, že když ho člověk konečně
najde, je dost vytočený. Když si vyhledáte obrázky,
najdete hodně budíků s urvanými koly.

Teď má verzi ve tvaru vejce, aby se z něj nedaly
odlomit žádné kusy. Je ale trochu pomalá,
takže se dá snáze chytit. Stále se na tom pracuje. Najal si tady už někdy
někdo osobního trenéra? Kdybyste za tři hodiny
měli mít hodinu s osobním trenérem a v případě zrušení by vám vrátili peníze, kolik z vás by tu hodinu zrušilo?

Nechodíme tam proto,
že nám záleží na zdraví, ale proto, že jsme skrblíci. Řeknete si:
"Předem si tuto osobu zaplatím. Až se moje budoucí já vzbudí,
nebude se mu chtít do posilovny. Moje budoucí já se ale nebude
chtít vzdát těch peněz. Půjde tam proto z pocitu viny." Zkusili jsme
trochu extrémnější verzi. Nikdo v dějinách lidstva
se ještě nikdy nevzbudil a neřekl si: "Dneska bych si zašel na kolonoskopii."

Co se stane v den,
kdy má člověk naplánovanou kolonoskopii? Najde si jiné věci na práci.
"Dnes jít nemůžu. Mám v práci dost napilno." V některých experimentech
jsme lidem dali na výběr. Zaplatili byste předem jistou částku, kterou dostanete zpátky,
když se dostavíte na kolonoskopii? Jestli ne, tak o ni přijdete.

Asi 50 % lidí na to přistoupí. To znamená, že tito lidé ví,
že jejich budoucí já se nezachová správně. Jsou ochotní zaplatit peníze,
které získají zpátky, když tam přijdou a které ztratí, když ne,
aby k tomu svoje budoucí já donutili. Řeknu vám ještě o jednom
experimentu, který jsme provedli. Výkonný ředitel společnosti
Panda Express jednou přišel ke mně na hodinu. Na konci hodiny
se mi přišel představit. Byl už někdo z vás
někdy v Panda Expressu?

Co prodávají? Ne tak úplně.
Prodávají pomerančové kuře. Mají sice čínská jídla,
ale prodávají hlavně pomerančové kuře. Tom se zeptal:
"Co mám dělat s pomerančovým kuřetem?" Pomerančové kuře je asi jedno z nejméně
zdravých jídel, co si můžete dát. Je nadvakrát smažené
a má v sobě sůl i cukr. Je až otřesně nezdravé. Panda Express
sice neprodává zdravé jídlo, ale mají tam spoustu lepších věcí.


Nebo alespoň méně špatných. Zeptal se: "Co máme dělat
s pomerančovým kuřetem?" Já na to: "Já nevím. Dejte nám
prodejnu a my si s tím pohrajeme." Jako první jsme na všechno
dali cedulky s kaloriemi. Co se podle vás stalo? Vůbec nic. Město New York se rozhodlo
náš experiment zopakovat. Přinutili všechny fast foody v New Yorku,
aby poskytovali údaje o kaloriích.

Co se stalo v New Yorku? Taky nic. Některé noviny hlásily
mírný nárůst, jiné mírný pokles. Obecně se ale nestalo nic.
Má to několik důvodů. Zaprvé to nikoho moc nepřekvapilo. Nikdo v McDonaldu nikdy neřekl:
"To jsem vůbec netušil. Byl jsem si jistý,
že je to obchod se zdravým jídlem. Proč mi to...


Proč mi to nikdo neřekl?" My obecně víme,
co je a není zdravé. Jedna položka
ale lidi zmátla. Muffin. Muffin se totiž vydává
za snídani, a přitom je to dort. Obecně ale víme, co je a není zdravé. To byl první důvod.
Nikoho to nepřekvapilo. Co navíc máte dělat s údaji o kaloriích?
Co je to 900? Co to vlastně znamená? Jak to máte chápat?
Poslední věcí je to, že když jakýkoliv den zhřešíte,
nic špatného se nestane.

Kumulativní a špatný účinek to má,
jen když to děláte každý den. Údaje o kaloriích tedy nic nezmůžou. Jako další jsme zkusili Odysseovu smlouvu. Lidi přišli
a my jsme jim řekli: "Dobrý den,
jestli máte zájem, dnes nabízíme za stejnou cenu
místo celé porce rýže poloviční porci. Svůj energetický příjem
si tak snížíte o 250 kalorií. Měli byste zájem?"

Jedna třetina lidí
tuto nabídku přijala. Měřili jsme, kolik toho snědli
a kolik nechali na talíři. Lidi prostě sní všechno, co mají
na talíři. Je jedno, kolik jim toho dáte. Když jim ale dáte poloviční porci,
sní o 250 kalorií méně. Někdy se ale ti samí lidé vrátili. My jsme nic neřekli.
Myslíte, že někdo z nich řekl: "Když jsem tu byl posledně,
někdo mi nabídl poloviční porci rýže. Mohl bych si ji dát zase?"

Ne, nikdo s tím nikdy
nepřišel sám od sebe. Když jsme se jich ale zeptali zase,
řekli: "Ano, to bych si dal." To samé mimochodem platí i u vás. Kolik z vás si myslí,
že vám v restauracích servírují moc jídla? Všichni. A kolik z vás si myslí,
že by byl dobrý nápad říct: "Dnes mi prosím dejte
83 % normálního množství. 92 %..."
Byl by to dobrý nápad. V restauracích to ale není
součástí postupu objednávání.

Proto to neděláme.
Odysseus byl obzvlášť chytrý, protože si vytvořil
svou vlastní Odysseovu smlouvu. Nemůžeme počítat s tím,
že lidé přijdou s vlastními řešeními. Když jim je
ale nabídneme, přijmou je. Když se jich zeptáme,
jestli by nechtěli poloviční porci rýže, udělají to,
i kdyby je to něco stálo. Lidi by si mohli říct:
"Proč míň rýže? Dejte mi celou porci." Občas si uvědomíme, že budoucnost přinese
pokušení a my zhřešíme.

To je druhý princip.
Odysseova smlouva. Jak lidi přimějeme k tomu, aby si uvědomili, že jejich budoucí já
se možná nezachová správně a že teď můžou udělat něco,
aby tomu zabránili? Shrnu to následujícím způsobem. Když se zamyslíte
nad sebekontrolou, moc jí nemáme. Nejenže jí nemáme moc, ale ve světě
je čím dál víc pokušení.

Někdo provedl analýzu,
která se zabývala otázkou: "Jaké procento lidských úmrtí, je přímo způsobeno nebo souvisí
se špatným rozhodováním?" Když se to pokusili simulovat pro období
před sto lety, bylo to asi 10 %. Představte si, jak jste se před sto lety
mohli špatně zachovat, abyste způsobili
svou předčasnou smrt. Teď je to asi 44 %.

Jak to?
Co se změnilo? S tím,
jak vynalézáme nové technologie, zároveň vynalézáme
nové způsoby, jak se zabít. Jednomu způsobu, jak se zabít, rozumíme.
Například esemeskování při řízení. Jsou ale i jiné způsoby.
Obezita, cukrovka, kouření... Jsou to odlišné případy. Nejde o to, že uděláte
jedno rozhodnutí, které vás zabije. Je to série špatných rozhodnutí, která pravděpodobně
povede k předčasnému úmrtí.

Když tabákové společnosti přemýšlely...
Ne tabákové společnosti. Když přemýšleli,
jak odradit od kouření... Jednou možností
je každou cigaretu označit jako něco, co vám o trochu zkrátí život. Představte si ale, co by se stalo, kdybyste do každé milionté
cigarety umístili malé výbušné zařízení. Nebyla by to pomalá smrt.

Když byste si jednu zapálili,
říkali byste si: "Tohle je možná ona." Je to velmi odlišný přístup. Problémem je,
že v životě čelíme pokušení. Když se nad tím zamyslíte, jedním
z principů behaviorální ekonomie je to, že se rozhodujeme na základě toho,
v jakém prostředí se nacházíme. Má naše prostředí zájem
o náš dlouhodobý, nebo krátkodobý prospěch? Komu záleží
na vašem dlouhodobém prospěchu?

Snad vašemu partnerovi. Kdybychom možná měli preventivní
zdravotní péči. K tomu ale nedošlo. Možná náboženství.
Ta ale nejsou součástí našeho prostředí. Všechno,
co ve svém prostředí máte k dispozici, na druhou stranu chce, abyste tomu
okamžitě věnovali váš čas i peníze. Je to všude.
Ve vašem telefonu, ve vašem prostředí... V podstatě vyžadují naši pozornost. Jaký cíl má řetězec Dunkin' Donuts?

Abyste za třicet let byli zdraví,
nebo abyste si dnes koupili další koblihu? Abyste si koupili koblihu.
Co má za cíl Facebook? Abyste byli za deset let
produktivním občanem, nebo abyste si ho dnes
ještě jednou zkontrolovali? Všechny tyto věci se nás snaží pokoušet.
Neustále se v tom zlepšují. Významným způsobem
nám pronikají do životů. Proto je naše
schopnost odolat pokušení a přijít na mechanismy,
které bychom mohli použít k tomu, abychom tato pokušení potlačili,
nesmírně důležitá a časem bude ještě důležitější.

Děkuji mockrát. Můžete mi zapnout mikrofon?
Ukázalo se, že máme ještě několik minut. Říkal jsem si,
že vám ještě něco řeknu. Vím, že si potřebujete
zkontrolovat důležité věci. Řeknu vám ještě něco
o úplně jiné záležitosti. O projektu zabývajícím se nečestností,
na kterém pracujeme.

Je to vážně zajímavé. O nečestnosti jsme totiž udělali
hodně laboratorních experimentů. Najednou ale máme možnost mluvit s lidmi,
kteří se dopustili velkých podvodů a kteří v té oblasti
udělali spoustu zajímavých věcí. Řeknu vám něco
o jednom novém experimentu, který provádíme, a o jednom rozhovoru,
než mě odsud vykopnou. Nečestnost můžeme měřit
mnoha způsoby. Toto je jeden z nich. Dáme lidem
list papíru s 20 příklady.

Řekneme:
"Vyřešte jich co nejvíc za pět minut a my vám zaplatíme
jeden dolar za příklad." Oni jich vyřeší co nejvíc
a my jim pak dáme obálku. Řekneme: "Tady máte 20 dolarů. Spočítejte,
kolik příkladů jste vyřešili správně, zaznamenejte to dole na stránce
a pak si zaplaťte, kolik si zasloužíte. Zbytek peněz tady nechte." V tomto experimentu
se dá podvádět dvěma způsoby.

Můžete vyřešit čtyři problémy,
ale nahlásit jich šest. Ale i když napíšete šest,
můžete si vzít 20 dolarů. První metodě
říkáme podvod a druhé krádež. Můžete nadhodnotit svůj výkon
nebo peníze můžete rovnou ukrást. Zjistili jsme,
že spousta lidí podvádí, ale skoro nikdo nekrade. Lidi často vyřešili čtyři příklady,
ale nahlásili jich šest nebo sedm. Obvykle si ale nikdo
nevzal víc než sedm dolarů.

Když už jste napsali sedm,
byli jste poctiví. Tohle je další experiment.
Lidi přijdou do laboratoře a my jim řekneme:
"Hoďte si prosím mincí a my vám řekneme,
jestli se zúčastníte úkolu, při kterém si můžete
vydělat čtyři dolary, nebo 40 dolarů." Lidi si hodí mincí a vy jim řeknete:
"Vyšel vám úkol za čtyři dolary." Pak se pracovník
rozhlédne kolem a řekne: "Můj šéf tady zrovna není.

Když mi dáte poplatek
za účast dva dolary, budu předstírat,
že vám padla druhá strana mince." Kolik lidí si myslíte, že zaplatilo? Podplatili ho skoro všichni. Už mám končit?
Super. Skoro všichni mu dali úplatek.
Co se ale stane pak? Mnohem víc pak kradou i podvádějí.

Přesně o tom je korupce. Ve chvíli,
kdy začnete pracovat v organizaci, která podle vás není úplně v pořádku,
zmizí vám morální zábrany. Řeknete si: "Je to zkorumpovaná
společnost. Zkorumpovaná organizace. Můžu si dělat, co chci."
A špatné chování s tím pak jde ruku v ruce. Děkuji. Překlad: qetu
www.videacesky.cz