Co se stane, když dětem dáte počítač s internetem?

Začněme experimentem, který jsem dělal skoro před dvaceti lety v Novém Dillí. Experiment, který tisk často nazývá "Dírou ve zdi." Byl to velice jednoduchý experiment. Začalo to otázkou: "Co by se stalo, kdybyste vzali počítač připojený k internetu a dali ho dětem bez jakéhokoli vysvětlení?" Pamatujte si, že toto bylo před 20 lety, takže děti nevěděly, co je počítač a internet, mnoho dospělých to v té době nevědělo.

Ten experiment byl o tom, co se stane, a většina lidí si myslela, že se nestane nic. Nebo že ten počítač někdo rozbije a ukradne. Ale to se nestalo. Stalo se to, že během několika hodin děti brouzdaly po internetu a učily se navzájem, jak se to dělá.

Prohlížeč byl v angličtině. A ony neuměly anglicky. Takže to byla velká hádanka. Co se stalo? Jak se naučily používat počítač? Jak zvládly jazyk? Kdo je to naučil? Nedokázal jsem na tu otázku odpovědět.

Mohl jsem říct jen, že jsem na to přišel. A vím, že je to nikdo nenaučil. Ale nevím jak. A pak jsem ten experiment zopakoval v knihovně. Se stejným výsledkem. Vláda jich postavila ve slumech Dillí na třicet. Se stejným výsledkem. Děti si během několika dní začaly stahovat hry, instalovaly je a hrály je.

Kdo je to naučil? Stále jsme to nevěděli. Dnes už to není taková hádanka, jako tomu bývalo v těch dnech. Dnes už víme, že dvouleté děti, dáte-li jim iPad, ho začnou používat. V té době se to nevědělo. V té době si lidé mysleli, že používání počítačů se musí vyučovat.

Díra ve zdi to vyvrátila. A kurzy počítačů pro děti skončily skoro po celém světě. Nevím, jestli si ještě někdo z vás pamatuje, že bývaly předměty, kde se učilo: "Tomuhle se říká monitor." "Tohle je myš." "Takhle se hýbe s myší." A tak dále. To všechno skončilo.

Takže na co jsme přišli? Skupiny dětí bez dozoru se dokáží naučit používat internet úplně samy. To jsme věděli, ale stále jsme nevěděli jak. Jak je to možné? V roce 2006 jsem vzal tyto výsledky do Anglie. A začal jsem experimentovat se školami v severovýchodní Anglii. Když si vybavíte mapu Anglie, tak Anglie je dole a Skotsko nahoře.

Když pojedete z Anglie do Skotska... tak skoro na hranicích je město zvané Newcastle upon Tyne. A začal jsem experimentovat ve školách v tomto regionu. Učitelé po mně chtěli zopakovat experiment s Dírou ve zdi v Anglii. Tam to nemůžete udělat venku, protože je tam moc větrno, zima a tak dále.

Takže se to muselo udělat ve třídě. Jak to uděláte? To je velice jednoduché. Vysvětlím vám, jak to funguje. Kdybyste byl učitel, vzal byste třídu a trochu pozměnil uspořádání nábytku. Počet dětí vydělíte čtyřmi a dostanete počet potřebných počítačů, takže když máte 20 dětí, vezmete pět počítačů s velkými monitory a dáte je do třídy.

Umístíte je tak, abyste odkudkoli viděli na všech 5 monitorů. A když pracujete na jednom z těch počítačů, můžete vidět, co se děje na všech ostatních počítačích. Toto rozestavění je velice důležité. Protože v Díře ve zdi, v původním experimentu, byly monitor a počítač veřejně přístupné, v bezpečí a bez dohledu. Takže musíte napodobit tyto podmínky ve třídě.

Potom začnete otázkou. Ta otázka musí být zajímavá, samozřejmě. Když to bude hloupá otázka, tak se děti budou nudit, nebo najdou odpověď velice rychle. Takže jak na to? Co je ta velká otázka? Dám vám příklad. V jedné třídě, myslím, že to byla 4. nebo 5. třída, jsem se zeptal dětí, co by se stalo, kdybych si přestal stříhat nehty?

Řekly, že by vyrostly. Tak já jsem řekl: "Dobře a jak moc vyrostou?" "Budou růst stále víc a víc." Já jsem odvětil: "Vyrostou tak, že budou až ven z okna?" A ony: "Ne, ne, tak moc nevyrostou." Já na to: "To je vážně zvláštní. Když si přestanete stříhat nehty, vyrostou, ale v jednu chvíli přestanou růst.

Není to zvláštní? Proč vůbec rostou a proč přestanou růst?" Vsadím se s vámi, že z těch 500 lidí, co tu je, jen pár zná odpověď. Říkáme tomu Velká otázka. Děti se zeptají: "A jak to tedy je?" Tak vy řeknete: "Já nevím." Protože doopravdy nevíte. "Nevím, ale je to zvláštní otázka. Proč to nezjistíte?"

Máte 5 počítačů a 20 dětí. Co se stane? Utvoří skupiny. Občas se mě učitelé ptají: "Měl bych požádat děti, ať utvoří skupiny?" No když máte 5 počítačů na 20 dětí, tak co jim zbývá? Nic jim říkat nemusí. Takže uspořádají skupiny, které spolu začnou mluvit. A potom se asi během 30 minut stane něco zvláštního.

Evoluční biologie, genová exprese, DNA a tak dále. To vše od devítiletých dětí. Učitelé poslouchali a pak se zeptali: "Jak tomu všemu mohou rozumět?" Já nevím. Nemám tušení. Doopravdy tomu rozuměly, nebo to jen četly z Googlu? No odpověď na otázku "Proč nehty přestanou růst?" na Googlu není. Takže s čímkoliv přišly, přišly na to samy.

Takže jak bychom tomu měli říkat? Dali jsme tomu jméno... Samoorganizující se prostředí pro učení – SOLE. Vysvětlím to za chvilku. SOLE se začalo šířit z Anglie do celého světa. Hlavně do Austrálie a Jižní Ameriky. Učitelé začali posílat velice zajímavé závěry o SOLE. Co říkali, kdybychom dali všechny závěry dohromady: "Učím celý svůj život, takže tohle pro mě není lehké napsat, ale musím to napsat kvůli těm datům.

Skupiny bez dozoru se pomocí internetu dokáží naučit cokoliv samy." No a je to. Co teď budete dělat? A potom po mně lidi chtěli vysvětlení toho mechanismu. Jak to funguje? Nejsem vystudovaný pegagog.

Měl jsem vám to říct dřív. Mám vystudovanou teoretickou fyziku. Takže moje chápání pedagogiky může mít dost mezer. Mám v tom díry. Tak jsem se bál, že mi uniká něco, co bych měl vědět. Tak jsem začal číst vědeckou literaturu o vzdělávání. Ale nedokázal jsem najít žádné vysvětlení, hlavně protože internet v dobách, kdy ty knihy byly napsány, neexistoval.

Tak jak by kdokoli mohl vědět o SOLE? Zjistil jsem, že jsou 2 předměty, které se s takovými fenomény setkaly. Moje staré předměty, fyzika a matematika. Příroda je plná řádu všeho druhu. Jako ten obrázek, který vidíte támhle. Kdo ho navrhl? Kdo se rozhodl pro tuhle barvu?

Kdo vymyslel, jaký tvar by to mělo mít? A zdá se, že odpověď je: Nikdo. Zkrátka se to stalo. Co to má společného s tím, co děláme my? K tomu se dostanu. Fyzici tomu dali jméno: Samoorganizující se systémy. Musím zdůraznit, že tento termín se často chápe špatně.

Stále se o mé práci mluví jako o samoučení. Ale ono to není o samoučení. Je to o samoorganizujícím systému. A já se vynasnažím vám vysvětlit, co ten samoorganizující systém je. Jsou to systémy, které jsou navzájem nějak spojeny. Toto je hejno ptáků. Když se na něj podíváte a já se vás zeptám: "Jak každý pták ví, kam má letět v tom hejnu?

Jak to je? Vede je někdo?" Ne. Během monzunů můžete vidět řady mravenců, jak se snaží donést jídlo do svého mraveniště. Jak ho táhnou a tlačí do mraveniště. Takže ten kus jídla se pohybuje. Kdybych se vás zeptal: "Kdo dohlíží na ten proces?"

Je tam nějaký manažer? Není. Znamená to, že úkoly managementu mohou být vykonány bez managementu? Když se podívám na svět hmyzu, zjišťuji, že tak to je ve většině případů hmyzího chování. Takže jak je ten úkol splněn? Sdíleným cílem.

Všichni ti mravenci mají stejný cíl: "Musím toto dostat do mraveniště." Zbytek je jednoduchý. Můžu tedy nahradit naplánovanou a řízenou situaci samoorganizující se situací a stále dosáhnout stejných úkolů? Dám vám příklad. Pokud budete spolupracovat, potrvá to jen pár vteřin. To, o co vás poprosím, musíte udělat hned, jak vám řeknu.

Požádám vás o synchronizované tleskání. Mohli byste to prosím udělat? Děkuji. Kdybych to nahrál a pustil znovu. Slyšeli byste prvních pár vteřin chaosu. Nahodilé tleskání. A pak se sejdou. A kdybych se zeptal, kdo to tleskání sesynchronizoval?

Udělal jste to vy? "Ne, já ne, já jsem jen tleskal." Kdo rozhodl o frekvenci? Nikdo. Kdo rozhodl o hlasitosti? Nikdo. Nikdo v této místnosti. Tak co si z toho máme vzít? Je v této místnosti něco, co není lidské? Co jiného?

No, tak to není. Je tu princip, který není lidský. Princip, který je velice neznámý. Je to samoorganizující se systém. Řídil jsem ten proces sesynchronizování tleskání? Mohl jsem. Mohl jsem říct: "Pokaždé, když zvednu ruku, tleskněte." Dostali bychom stejný výsledek.

A cítil bych se velice dobře: "Vidíte, to všechno jsem řídil já." Až na to, že jsem nebyl potřebný. Zvláštní zjištění. Takže co to je? Ještě to úplně nechápeme, ale něco víme. Tleskáte-li, lidé vás slyší tleskat. Oni tleskají a vy slyšíte tleskat je. Vaše tleskání mění jejich tleskání.

A jejich tleskání mění vaše tleskání. Je to tanec sil a ten vše spojí do té harmonie. Vcelku zvláštní. Máme pro to pár jmen: emergentní chování. A ještě jedno, a to mám ještě raději: spontánní řád. Je to velice neintuitivní. Protože ve vědě... vše, čemu rozumíme, nám říká, že věci jdou z řádu do chaosu.

Neustále. Spontánní řád funguje opačně. Vychází z chaosu a tvoří řád. Jak? Vzájemným působením těchto sil. Jedno ovlivní mnoho, mnoho ovlivní jedno a to všechno se děje najednou.