Proces adaptace

Dobré ráno. Taky takový chci. Chci s vámi dnes
mluvit o adaptaci. Adaptace znamená,
že si na něco zvykneme. Něco se stane
a my si na to zvykneme na mnoha úrovních. Když lidé přemýšlí o adaptaci, obvykle je napadne
příběh s žábou ve vařící vodě.

Všichni ho znáte.
Když žábu dáte do horké vody, nelíbí se jí to a vyskočí ven. Když ji dáte do vlažné vody,
spokojeně tam zůstane. A pokud budete zvyšovat
teplotu kousek po kousku, žába si na tu zvýšenou
teplotu zvykne. Podle příběhu
se ta žába nakonec uvaří. Ten příběh není pravdivý.
Tohle se nestane. Ale vsadil bych se, že kdyby to byl
výbor žab, zůstaly by tam.

Ale je to obecný princip. Ta myšlenka je následující. Když se nám stane něco dobrého, jsme šťastní. Když se nám stane něco špatného, nejsme šťastní. Když se nám stane něco dobrého,
myslíme si, že budeme šťastní nadlouho. To ale není pravda.

Nějakou dobu jsme šťastní, ale časem ten pocit
zmizí. To je adaptace. Druhý případ funguje opačně. V případě něčeho špatného si myslíme,
že se dlouho budeme cítit hrozně. Cítíme se hrozně, ale trvá to
kratší dobu, než bychom si mysleli. V podstatě se vrátíme
do počátečního bodu. Je to obecný princip. Dnes bych vám o adaptaci chtěl
povědět dva velmi odlišné příběhy.

A... Přistupují k adaptaci velmi odlišně a vypovídají o rozsahu
adaptace, která existuje. Zaprvé je to adaptace na bolest. Jeden z prvních předmětů,
které jsem si zapsal, byl o fyziologii mozku,
který v Tel Avivu učil Hanan Frank. Ten předmět byl
velmi zajímavý kvůli svému obsahu. Ale pro mě byl zajímavý i proto,
že Hanan měl amputované obě nohy.

Roky předtím ztratil obě nohy. Udělal si z bolesti koníček. Začal zkoumat bolest.
Udělal o ní spoustu zajímavých studií. Byli jsme v té samé nemocnici
a znali jsme ty samé doktory. Měli jsme podobné
zkušenosti s bolestí. Často jsem za ním po hodině
chodil a mluvili jsme o bolesti, z akademického
i osobního hlediska. Při jedné z těch diskuzí jsem mu řekl, že jsem byl před dvěma dny u zubaře a řekl jsem mu,
aby mi nedával nic proti bolesti.

Vrtal mi zuby a bolelo to,
ale moc mi to nevadilo. Bylo to zvláštní. Začínal jsem snad mít bolest rád?
Co se to dělo? A on řekl, že dělá to samé. Že posledních dvacet let u zubaře
nikdy nechtěl nic proti bolesti. Dělali jsme si trochu starosti.

Co se to s námi dělo? Rozhodli jsme se,
že to empiricky otestujeme. Šli jsme do domova
pro válečné veterány. Byl pouze pro ty, kteří se zranili ve službě. Připravili jsme vanu s horkou vodou
a požádali jsme je, aby tam strčili ruku. Požádali jsme je, aby ji tam nechali,
dokud je nezačne pálit. Říká se tomu práh bolesti. Po pár vteřinách si uvědomíte,
že ta voda je horká, a ucítíte bolest.

Měli nám říct, kdy začnou cítit bolest,
a pak ji tam ještě měli nechat. Měli ji tam nechat,
co nejdéle to šlo. A pak jsme udělali
to samé s druhou rukou. Otázkou bylo, kdy nám řeknou,
že cítí bolest, tzn. interpretace bolesti, a na jak dlouho tu bolest snesou. Udělali jsme to s mnoha lidmi.
Když jsme byli hotoví, vzali jsme lékařské záznamy
všech, co se experimentu zúčastnili, šli jsme do nemocnice,
kde jsme já a Hanan leželi, a dali jsme je skupině
lékařů, terapeutů a sester.

Řekli jsme jim,
ať je rozřadí do dvou skupin. Do jedné skupiny osoby s vážným
zraněním a do druhé skupiny ostatní. Měli jsme dvě skupiny lidí,
kteří měli podobné zážitky. Jediným rozdílem bylo, jak vážné zranění
před lety utržili. Ale bylo to o mnoho let později. Otázkou tedy bylo,
co s vámi vážné zranění udělá v průběhu vašeho života.

V podstatě... Tohle se stane,
když dáte Izraelci do ruky myš. Tak se podíváme. A... A... To jsem to celou
dobu mačkal špatně? Takže jsme měli
osoby s vážným zraněním a osoby s lehkým zraněním.

Osoby s vážným zraněním
byly schopny snést mnohem víc bolesti než osoby s lehkým zraněním. Takže jsme si s Hananem
uvědomili, že nejsme až tak zvláštní. Platilo to obecně. Řekli jsme jim, aby tam ruku
nikdy neměli déle než 60 vteřin. Nechtěli jsme, aby se někdo popálil.
U lidí s vážnými poraněními jsme skoro všechny museli
požádat, aby ruku vyndali. To byl zásadní rozdíl.

To znamená, že zkušenost se zraněním
zvyšuje odolnost vůči bolesti. Ukazuje nám to
bolest z jiného úhlu. Velmi zajímavé zjištění
přišlo u jiné skupiny lidí. Vyvěsili jsme inzeráty v domově
pro veterány a přišlo mnoho lidí. Dva z nich utrpěli jiný
druh zranění, než jsme hledali. Jeden z nich měl imunitní chorobu
a druhý měl onemocnění střev. Byli to lidé
s chronickými onemocněními.

Ale přišli do laboratoře
a chtěli, abychom je otestovali. Nevěděl jsem co dělat.
Měl jsem jim způsobit víc bolesti? Měl jsem jim říct, že nejsou vítáni?
Nevěděl jsem, co je horší. Ale data jsou data,
takže jsem se rozhodl, že je přijmu. Takže nám přibyla skupina
lidí s chronickými onemocněními. Byli sice jen dva,
což není moc, ale otázkou bylo, co se stane
s lidmi s chronickým onemocněním? Mají spoustu zkušeností s bolestí.

Budou na tom stejně
jako osoby s vážným zraněním? Ukázalo se, že u nich byl práh bolesti
ještě níž než u osob s lehkým zraněním. Vysvětluju si to tak,
že lidé jako já a Hanan si bolest spojujeme
s uzdravováním. Nejvíce bolesti zažijete při fyzikální
terapii, po operacích, při léčbe. Všechno to je velmi bolestivé,
ale je to spojené s procesem uzdravení. Kvůli tomu jsme si časem
mohli spojit bolest s něčím pozitivním. Pro lidi s chronickým
onemocněním má bolest úplně jiný význam.

Znamená to, že se jim nedaří
moc dobře a že se jejich stav zhoršuje. Kvůli tomu byli
mnohem citlivější na bolest. Na bolest se můžeme
dívat ze dvou stran. Je to otázka toho,
jaký signál dostáváme. Nemyslím si, že dostávám
slabší signál než ostatní. Například když mě píchnete
nebo když dostanu injekci. Ale mění se interpretace
tohoto signálu. Kolik strachu to ve mně
vyvolává?

Co to znamená? Tato interpretace se mění
podle životních zkušeností. To je první aspekt adaptace. Adaptace je spojená s tím,
jak se naučíme interpretovat signály a jak o nich přemýšlíme. Dále bych chtěl
mluvit o druhém příběhu, o sociální adaptaci. Adaptace na naši
pozici ve společnosti. Existuje věc zvaná princip volby podle podobnosti.

Podle něj existuje
sociální hierarchie. Všechny muže můžete seřadit
od nepřitažlivým po přitažlivé. I všechny ženy můžete seřadit
od nejméně po nejvíce přitažlivou. Kdybyste to udělali, zjistili byste, že lidé hledají partnery
na stejné úrovni přitažlivosti. Krásní lidé si berou krásné lidi, méně krásní méně krásné,
oškliví ošklivé.

Tak to funguje. Pokud jsme hodně bohatí nebo... Nebo pokud jste britská rocková
hvězda, můžete krásu vykompenzovat. Ale obecně se dá nalézt tento vzorec principu volby podle podobnosti. Jako všichni ostatní... Předtím než jsem se zranil, jsem věděl,
jaká je moje pozice ve společnosti.

Všichni víme,
kdo by s námi chodil, a kdo ne. Kdo je v naší kategorii, a kdo ne. Kde si stojíme. Ale když jsem se zranil... Zezačátku jsem o ničem
romantickém nepřemýšlel. Když zažíváte tolik bolesti,
není to mezi vašemi prioritami. Ale když se můj stav zlepšil,
začal jsem přemýšlet o lásce. Říkal jsem si,
kam teď patřím.

Před svým zraněním jsem věděl,
kdo by se mnou chodil, a kdo ne. Řekněme, že před svým zraněním
jsem byl sedmička. Teď jsem byl čtyřka.
Co se mnou bude? Chodili by se mnou
stejné ženy jako předtím? Přece jen měly jiné možnosti.
Proč by chodily se mnou? Byl to konkurenční trh. Říkal jsem si, jestli to znamená, že se budu muset
spokojit s horší alternativou.

Jestli uvažujeme podle principu
volby podle podobnosti a já jsem čtyřka, budu se muset oženit se čtyřkou? Jak se budu cítit? Budu se snad do konce
života budit s tím, že jí řeknu: "Vážně jsem chtěl sedmičku. Myslel jsem,
že si zasloužím sedmičku. Ale nic lepšího
než čtyřku jsem nesehnal." Neměl jsem pocit,
že jsem se změnil. Samozřejmě jsem vypadal jinak, ale neměl jsem pocit, že by se zásadně
změnilo, co jsem byl zač.

Nelíbila se mi představa, že se budu
muset spokojit s něčím horším, protože moje tržní hodnota
na trhu s nezadanými klesla. Uvědomoval jsem si,
že mám nižší hodnotu, ale ta představa
se mi vůbec nelíbila. To byla jedna věc.
Druhou věcí bylo, že když jsem se začal uzdravovat, když se mi začaly hojit jizvy
a když trasplantace začaly zabírat, život se pro mě jako pro pacienta
s popáleninami zhoršil.

Myslel jsem si, že v okamžiku, kdy se mi popáleniny
pokryjí novou kůží, všechno bude lepší.
Ukázalo se, že situace je složitější. Protože jizvy se smršťují. Když jsem například
dvě hodiny seděl takhle, nemohl jsem pak natáhnout ruce,
protože moje kůže se mezitím smrštila. Musel jsem si pak velmi
pomalu začít roztahovat kůži.

Děje se mi to pořád.
Moje kůže vůbec není pružná. Když natáhnu ruku, vidíte,
že se mi hýbe kůže na krku. Je jako jeden kus. Chybí jí
normální pružnost a stále se smršťuje. Musím ji pořád napínat. Bylo to hrozné. Nejenže
jsem měl popáleniny na celém těle, i když uvnitř
jsem byl pořád stejný, ale teď proti mě moje jizvy
začaly otevřeně bojovat. Představte si, že se svým tělem
musíte každý den zápasit, že si musíte působit bolest
a snažit se být v pohybu, zatímco vaše tělo tomu vzdoruje.

Bylo to hrozné. Cítil jsem,
že moje tělo mi je čím dál víc cizí. Nakonec jsem učinil rozhodnutí. Nechtěl jsem se spokojit s ničím horším.
Neměl jsem pocit, že je to tak správně. Dost jsem zápasil se svým tělem. Takže jsem se rozhodl,
že budu mnichem. Že se tím nebudu vůbec zabývat.

Že budu žít intelektuálním
životem a budu ignorovat... všechny fyzické aspekty života. Pomohlo mi to,
protože najednou jsem začal o to víc tlačit své tělo
na hranice možností. Víc jsem namáhal kůži
a prožíval jsem víc bolesti. Ale pak jsem podstoupil operaci. Když jsem byl po operaci, nemohli mě dát do vany,
aby mi sundali obvazy.

Museli mě mýt v posteli.
Sundali mi obvazy a tak dále. Byl jsem právě po operaci
a myli mě v posteli. Moc pěkná sestřička
mi myla břicho a stehna. A stalo se něco,
co se mi dlouho nestalo. Dostal jsem erekci, což mě přivedlo
do rozpaků a ji pobavilo. Řekla, že je to znamení
toho, že se uzdravuju. Taky jsem si uvědomil,
že ten nápad být mnichem není moc... Že to nevyjde.

Ale přimělo mě to zamyslet se nad tím,
jak moje adaptace bude probíhat. Jak mám najít
svoje místo ve společnosti? Jak se s tím smířím?
Budu šťastný s tím, co budu mít? Přišel jsem se třemi teoriemi. Zaprvé se možná
nikdy nepřizpůsobím. Možná si do konce života při pohledu
na svou partnerku budu říkat: "Kéž by." Druhou možností bylo, že když se stane něco takového, můžeme změnit naše názory
na to, co se nám líbí.

Žena by si například mohla říct, že není moc přitažlivá, takže začne mít ráda tlusté muže. Nic proti tlustým mužům, ale nejsou moc vysoko
na žebříčku přitažlivosti. Můžete se rozhodnout,
že změníte svoje preference a že začnete mít rádi něco,
co se jiným lidem až tak nelíbí.

Změnili bychom svůj vkus, abychom mohli
být šťastní s něčím jiným. Je to jako teorie kyselých hroznů.
Protože nedosáhnu nahoru, začnou se mi líbit
osoby v mém dosahu. Poslední možností bylo, že změníte
pořadí důležitosti různých vlastností. Řeknete si, že nemůžete
být s přitažlivými lidmi, takže budete
hledat milé lidi nebo lidi s různými vlastnostmi. Rozhodli jsme to otestovat.

Jako první
jsem navštívil stránku Sexy nebo ne. Sexy nebo ne funguje tak,
že vidíte něčí fotku a hodnotíte ji na škále
od "sexy" po "ne". Poté, co ji ohodnotíte, se vám ukáže její průměrné
hodnocení od ostatních uživatelů. Pak dostanete další fotku.
V tomto případě někoho přitažlivějšího. Dobrá. Otázkou je, co se stane. Budou osoby,
které jsou velmi přitažlivé, hodnotit přitažlivost
jinak než osoby, které přitažlivé nejsou, jak to říká teorie
kyselých hroznů?

Začnou osoby, které jsou
na žebříčku nízko, hodnotit věci jinak? Budou to lidi
optimisticky přestřelovat? Budou přehnaně optimističtí? Nebo budou všichni
přitažlivost hodnotit stejně? A tak to nakonec dopadlo.
Všichni přitažlivost hodnotíme stejně. To znamená,
že lidi nemění svoje vnímání estetiky.

Osobám, které jsou
na žebříčku nízko, se nezačnou líbit
plešatí muži s chlupatými zády... víc než předtím. Mohlo by to být tak,
že se lidé něpřizpůsobí? Na stránce Sexy nebo ne
mají taky seznamku. U každé fotky se vás zeptají,
jestli se s nimi chcete setkat, nebo ne. Není to o vnímání estetiky. Ptají se vás,
jestli se s nimi chcete setkat.

Mohlo by to být tak,
že lidi nemají tušení? Ukázalo se, že... Budou všichni chtít
chodit s těmi stejnými lidmi s tím, že nechápou,
kde je jejich místo ve společnosti? Ne. Ukázalo se, že lidé
chápou, kde je jejich místo. Všichni si krásy ceníme stejně, ale když přijde na to,
s kým chceme chodit, hledáme někoho
na stejné úrovni přitažlivosti.

To je naše dilema.
Všem se nám líbí to stejné, ale spokojíme se s horším. Lidi jsou v tom ohledu
trochu přehnaně optimističtí. Muži jsou optimističtější
než ženy. Míří trošku víš... než ženy. Zbývala možnost,
že lidé přehodnotí pořadí vlastností. Abychom to otestovali,
zorganizovali jsme večer pro nezadané.

Kruhy představují muže
a čtverce představují ženy. Lidi spolu mluví pět minut, pak přejdou k další
osobě a mluví s ní. Na konci večera nám řekli,
s kým se chtějí setkat. Zároveň jsme je požádali,
aby ohodnotili jejich přitažlivost, smysl pro humor, inteligenci,
jak jsou milí a tak dále. V podstatě jsme zjistili, že přitažliví lidé
hledají přitažlivé lidi.

Méně přitažliví lidé
hledají milé lidi se smyslem pro humor. Funguje to tak, že lidé, kteří jsou velmi
přitažliví, hledají přitažlivé lidi. Lidi, kteří přitažliví nejsou
a kteří to mít nemůžou, si to uvědomí a přizpůsobí se tak,
že přehodnotí svoje pořadí vlastností a řeknou si,
že je pro ně důležité něco jiného. V tomto případě to byl
smysl pro humor, vlídnost a další, což je velmi rozumný
mechanismus pro přežití.

Na závěr bych chtěl dodat, že i když je
adaptace nesmírně užitečným mechanismem, vždycky nefunguje. Dám vám jeden příklad.
Já sám jsem si nikdy nezvykl na to, jak se na mě dívají jiní lidé. Nikdy si na to nezvyknu. Otázkou je proč. Myslím, že je to proto,
že pořád potkávám nové lidi. Neustále mi připomínají,
že vypadám jinak.

Připomenou mi to pokaždé,
když mi mají potřást rukou. Jak mi mají potřást rukou?
Mají to vůbec dělat? Je to neustálá připomínka
toho, že nejsem... Že jsem se zranil
a že mám pořád následky. Vím, že se kvůli tomu
pár dní budete cítit nesví, když to zvážíte. Vyplývá z toho,
že v mnoha případech se přizpůsobíme, ale v některých
případech adaptace selže.

Myslím, že je to v případech,
kdy nám něco neustále připomíná, jak to s námi mohlo být, a to nám brání
v tom přizpůsobit se. Adaptace obecně je skvělá. Přizpůsobíme se mnoha špatným
věcem. Já jsem toho živoucí důkaz. Naneštěstí se přizpůsobíme
i některým dobrým věcem, i když bychom si to nepřáli. Je zajímavé přijít na to,
jakým věcem se přizpůsobíme, a jakým ne.

Možná bychom to měli zvážit, když se rozhodujeme,
o co se vyplatí usilovat, a o co ne. To je ode mě všechno.
Děkuji. Překlad: qetu
www.videacesky.cz