Máme svobodnou vůli?

Pokud víme, jsme jediným druhem, který se střemhlav vrhl do pátrání po klíči k rozluštění
našeho programovacího jazyka. Je to, jako by váš počítač
začal ovládat vlastní periferní zařízení, sundal si kryt,
namířil na svoje obvody webkameru a snažil se přijít na to,
z čeho se skládá. V takové situaci se teď nacházíme.

Pod naším krytem jsme našli nejsložitější
věc ve vesmíru. Lidský mozek váží 1,4 kg. Obsahuje desítky miliard neuronů. Neurony jsou
specializované buňky mozku. Každý neuron se svou složitostí
dá přirovnat k New Yorku. Obsahuje v sobě celý lidský genom a cestují v něm miliony bílkovin.

Jsou na sobě
napojené v tak husté síti, že nám na to nestačí slova. Abychom se jimi mohli zabývat, museli
jsme vymyslet nové matematické pojmy. Počet spojení mezi neurony dosahuje stovek bilionů. To znamená, že když si vezmete
jeden centimetr krychlový mozkové hmoty, počet jeho spojení
se vyrovná počtu hvězd v Mléčné dráze. Je to nesmírně složitý systém.

Skutečně zvláštní na tom je, že tato obrovská biologická síť jste ve skutečnosti vy. Jsou to vaše naděje a sny, vaše touhy,
vaše utrpení i extáze. Všechno to obsahuje tato hmota,
která je nám poměrně cizí. My víme, že to je pravda a že to všechno
neobsahuje například váš malíček, protože kdybyste si v nehodě
poškodili malíček, byli byste z toho smutní,
ale vaši osobnost by to nezměnilo.

Pokud byste si poškodili
stejně velký kus mozkové hmoty, úplně by vás to změnilo.
Změnilo by to vaše rozhodování, ochota riskovat, schopnost odhadnout
možnou budoucnost a vyhodnotit ji, schopnost vidět barvy, jmenovat zvířata,
rozumět hudbě a stovky dalších věcí, které se změní,
když se změní váš mozek. Poté,
co jsme stovky let byli svědky krutých pokusů matky přírody s mrtvicemi, nádory
a různými poškozeními mozku, víme, že to mozek
představuje vaši osobnost.

Je základem
vašeho rozhodování, osobnosti, toho, jak se mezi lidmi chováte,
a toho, kým jste. Ještě zvláštnější na tom je, že celý proces tohoto systému, který je ten nejsložitější, co známe, vědomě nevnímáme.

Je pro nás neviditelný. Když chci zvednout šálek kávy, aby se mi to povedlo, musí se strhnout
bouře mozkové aktivity. Musím správně odhadnout sílu stisku,
pohnout svaly a klouby... Nic z toho si neuvědomuju. Uvědomuju si jen,
jestli jsem se polil, nebo ne.

Zbytek je pro mě neviditelný. Průkopníci neurovědy
ve skutečnosti poukázali na to, že kdybychom mozek nestudovali, ani bychom neměli důvod myslet si, že existují elektrické signály,
nervy, šlachy, svaly a tak dále. Samozřejmě to není
jen zvedání šálku kávy. Je to všechno, co v životě děláme. Je to pochopení vtipu,
rozpoznání obličeje kamaráda, zamilování se, řízení auta...

Všechno, co děláme,
probíhá nevědomě. O tom, jak to děláme,
toho moc nevíme. To vede k myšlence
nevědomého mozku. Ukázalo se, že vědomá mysl, která se probere k životu,
když se ráno vzbudíte, je jen malý zlomek toho,
co se v mozku děje. V celém sídle mozku
je to jen přístěnek na košťata.

Vzpomeňte si, když vás něco napadne,
a vy řeknete: "Mám nápad." Vás to nenapadlo. Váš mozek na tom v zákulisí
pracoval celé hodiny nebo dny. Konsolidoval informace, vyhodnocoval je,
zkoušel je dát dohromady... Po určité době má hotovo,
naservíruje to vaší vědomé mysli a vy řeknete: "Jsem génius!"
Ale vy jste to přece nevymysleli. Ukazuje se, že vědomá mysl je jako černý
pasažér na transoceánském parníku, který sklízí zásluhy
za celou plavbu bez toho, aby uznal existenci
obrovské mašinérie pod sebou.

Jak řekl Carl Jung: "V každém z nás
se skrývá někdo další, koho neznáme." A jak řekli Pink Floydi:
"Mám někoho v hlavě, ale já to nejsem. Dám vám příklad. Před pár lety provedli studii,
při které muže požádali, aby hodnotili přitažlivost
tváří žen na fotkách. Podívali se na fotku a od jedné
do deseti ohodnotili její přitažlivost.

Nevěděli ale, že na polovině fotek
ženám rozšířili zornice kapkami na oči. Ukázalo se, že muži jednotně označili fotky
s rozšířenými zornicemi jako přitažlivější. Důležité je,
že žádný z nich neřekl: "Jo, všiml jsem si,
že tady má o milimetr širší zornici." Nikdo z nich
si toho vědomě nevšiml. A podle všeho nikdo z nich nevěděl, že rozšířené zornice jsou biologickým
ukazatelem ochoty mít sex.

Jejich mozky to ale věděly. Ke správným rozhodnutím došli díky
hluboko zabudovaným evolučním programům, které je navedly
správným směrem bez toho, aby jim umožnily vědomý přístup k tomu,
co se dělo. Ukazuje se, že nevědomá mysl má nesmírný vliv
na všechna naše rozhodnutí. Například pokud se jmenujete
Denis nebo Denise, je statisticky pravděpodobnější,
že se z vás stane dentista.

Sami si to můžete ověřit. Když si projdete seznam zubních
lékařů jakéhokoliv státu, uvidíte, že jich je statisticky víc,
než by mělo. Psychologové tomu říkají
implicitní egotismus. Máme rádi věci,
co nám připomínají nás. Taky máme radši lidi se stejným datem
narození, i když to nemá žádný vliv. Asi ale souhlasíte s tím,
že je to příšerný způsob, jak si vybrat zaměstnání.

Když se těchto Denisů a Denis
zeptáte, proč si zubařství vybrali, budou mít nějaké
vědomé vysvětlení o tom, že je to dobré zaměstnání,
že mají rádi zuby atd. Jejich vysvětlení by ale nevzalo
v úvahu tyto nevědomé vlivy. Netýká se to jen zaměstnání. Týká se to i volby vašeho životního
partnera. Můžete si to ověřit tak, že se podíváte do registru
sňatků jakéhokoliv okresu.

Statisticky je pravděpodobnější,
že si vezmete někoho, jehož křestní jméno
začíná na stejné písmeno jako to vaše. Joe a Jenny,
Alex a Amy, Donny a Daisy... Má to jen malý statistický účinek,
ale dá se ověřit. Je to příšerný způsob,
jak si vybrat životního partnera. Když se jich zeptáte,
proč si ho vědomě zvolili, tohle by asi
do svého vysvětlení nezahrnuli. Podobné vlivy ale zasahují
do mnoha důležitých oblastí života.

Dá se to velmi snadno
ověřit v laboratoři. Například když v ruce
držíte horký hrnek kávy, popíšete vztah
ke své matce vřeleji, než kdybyste drželi ledovou kávu. Zvláštní, ale funguje to.
Neustále nás nevědomě ovliňují podněty, které mění,
jak nahlížíme na náš vztah ke světu. Existuje obrovská mezera mezi tím,
k čemu má přístup naše mysl, a tím, co náš mozek
nevědomě provádí pod kapotou.

Hlavním problémem je to, že když se podíváme
na materiál pod kapotou, je nám naprosto cizí. Tvoří ho zvláštní terén z neuronů, synapsí
a všemožných sloučenin. Ale ten zvláštní materiál nějak řídí naše rozhodování, naše chování, osobnost,
to, co považujeme za realitu.

Taková je situace,
ve které se nacházíme. Tento prostý fakt, tato ekvivalence mezi cizí částí,
ke které nemáme přístup, a tím,
jak se chováme mezi lidmi, nás vede k několika
závažným otázkám etiky, kterými bych se tady chtěl zabývat.
Uvedu vám pár příkladů. Mnoho z vás asi zná příběh Phinease
Gage. Pro ty z vás, kteří ho neznají, Gage v 80.

letech 19. století
pracoval jako dělník na železnici. Došlo k explozi, která mu hlavou
prohnala kovovou tyč. Ta pak přistála 50 metrů od něj. Jeho případ se proslavil, protože v první řadě nezemřel,
což je neobvyklé. Neztratil ani vědomí. Jeho případ se proslavil, protože došlo
k naprosté změně jeho osobnosti. Ve chvíli, kdy byla vyřazena
z provozu část jeho čelního laloku, stal se z něj jiný člověk.


Lidi, co ho znali, říkali: "Gage přestal být Gage. Býval to milý
mladík, kterého všichni měli rádi. Teď kleje,
je to patologický hráč a spí s prostitutkami.
Je to úplně jiný člověk." Byl to jeden z prvních případů,
u kterého si lidé uvědomili, že když se změní vaše fyziologie,
vy se změníte taky. Neodvolatelně jste napojení
na těchto 1400 gramů hmoty. To, kým jste, co na vás ostatní
mají rádi, jak se rozhodujete...

Všechno to závisí na ní. To bylo před 130 lety. Mezitím
jsme měli spoustu Phineasů Gageů. Dám vám příklad. Někteří si možná
vzpomínáte na Charlese Whitmana. V roce 1966 vyšplhal na vrchol
věže Texaské univerzity v Austinu, a začal bez rozdílu
střílet do lidí pod sebou. Střílel na chodce,
na lidi, co jim přišli na pomoc, na řidiče sanitek,
kteří také přišli na pomoc... Ten den zabil celkem 14 lidí a zranil dalších 39.

Policii se nakonec podařilo
dostat se na vrchol věže a zabít ho. Jako první je zajímalo, kdo to byl. Šli k němu domů a zjistili, že předchozí noc
zabil svoji manželku a matku. Sedl si k psacímu stroji
a napsal něco jako sebevražedný dopis. To jediné, co na tomto nevypočitatelném násilném
činu bylo ještě zvláštnější, bylo to, že na Whitmanově
chování nebylo nic, co by nás před jeho činem mohlo varovat.


Byl to skaut, měl vysoké IQ, studoval inženýrství
na Texaské univerzitě, pracoval jako úředník v bance.
Nebylo na něm nic, co by naznačovalo,
že by něčeho podobného byl schopný. Všichni chtěli znát odpovědi. Když si přečetli
jeho sebevražedný dopis, zjistili,
že i Whitman chtěl znát odpovědi.

Ve svém dopise a v deníku, který si předchozí
rok důsledně vedl, že se v něm něco změnilo. Že cítil, že je obětí různých
nenávistných myšlenek a nutkání, která nikdy předtím neměl. Chtěl s tím něco udělat
a v roce 1966 šel k psychiatrovi. K ničemu to ale nebylo.
Nepomohlo mu to. Ve svém dopise napsal:
"Až bude po všem, chci, aby na mě provedli pitvu."

Přesně to se stalo.
Vyjmuli jeho mozek z lebky a zjistili, že měl nádor, který tlačil na část mozku,
které říkáme amygdala, která je spojená
se strachem a agresivitou. Je to další příklad toho, že když se vám změní mozek,
vy se můžete změnit taky. Tady je trochu novější příklad.


Najít ho můžete v lékařské literatuře. Ze čtyřicetiletého muže,
který měl normální sexualní touhy, se najednou stal pedofil.
Začal sbírat dětské porno, kterým začal být posedlý. Po jisté době se pokusil osahávat
svoji předpubertální nevlastní dceru a jeho manželka ho nechala zatknout. Den před vynesením rozsudku
začal mít zhoršující se bolesti hlavy. Odvezli ho na pohotovost,
kde provedli tomografii mozku a zjistili, že měl obrovský
nádor v čelním laloku.

Byl to rostoucí nádor,
který měnil jeho osobnost. Jeho nádor odstranili
během lékařského zákroku a jeho sexuální chování
se vrátilo k normálu. K tomuto příběhu
se váže zajímavý dodatek, protože o osm měsíců později
začal opět vykazovat příznaky pedofilie. Jeho žena ho vzala zpátky
k doktorovi, kde zjistili, že mu v mozku zůstala část nádoru,
která znovu začala růst. Nádor mu podruhé vyřízli a jeho sexuální
chování se zase vrátilo k normálu.

To vypovídá o tom,
že jsme závislí na naší fyziologii. Tomu se nedá nijak utéct. Když se zamyslíte nad tím,
kdo jste, je to důsledek toho, co se děje pod kapotou.
To jsme samozřejmě vždycky věděli. Všude po světě si lidi
lijí etanol na sliznice, aby s nimi na večírcích
byla větší zábava. Lidi požívají spoustu různých
druhů drog, které mění jejich osobnost. Tohle je Chris Benoit, který byl
světovým šampionem ve wrestlingu.

Jednoho dne přišel domů,
zabil svoji manželku a syna a pak se oběsil na kladce
jednoho ze svých posilovacích strojů. Ukázalo se,
že se s ním spiknul jeho doktor, který mu dal osminásobek normální
hladiny testosteronu, kterou má muž mít. Steroidy v něm vyvolaly záchvat vzteku,
který naprosto změnil jeho vnímání. Někteří z vás možná ví, co se stalo
s léky na Parkinsonovu chorobu. Před několika lety si někdo všiml, že z pacientů,
kteří brali léky proti Parkinsonovi, se začali stávat patologičtí hráči.

Rozfofrovávali jmění
svých rodin v Las Vegas. Po vyšetřování se zjistilo, že Parkinson se týká
neuropřenašeče zvaného dopamin. Dopamin je spojený
s pohybovými problémy pacientů, ale je to i molekula, která je
v mozku spojena s centrem odměn. Když u lidí změníte hladinu dopaminu,
změníte tím jejich ochotu riskovat. Může to z lidí
udělat patologické hráče.

Teď je to jedno z varování na obalu: "Pokud se z vás stane patologický hráč,
snižte své dávkování." Jestli si někdy říkáte: "Jsem typ člověka, co se umí
skvěle rozhodovat. Nejsem gambler." Musíte pochopit, že je to záležitost
toho, co se děje ve vašem těle. Vyplývá z toho to, že když dnes mluvíme
o morálce a rozhodování, ve skutečnosti mluvíme
o neurologickém základu těchto jevů.

To vede k závažné
otázce o svobodné vůli. Máme svobodu rozhodnout se,
jak budeme jednat, nebo je mysl totožná s mozkem? Myslím, že je jasné,
že se neví, jestli máme svobodnou vůli. To je předmětem bouřlivé debaty.
Ale je jasné, že kontrolu nad námi
má nevědomá mysl a že vědomý kousíček na povrchu
nesedí v sedadle řidiče. Většina toho, co cítíte, jak se chováte
a co považujete za pravdu, generují systémy pod kapotou, ke kterým nemáte žádný přístup
a s kterými ani nejste moc seznámení.

Taková je situace. Když se podíváme na to, co vás přitahuje,
jak se díváte na ostatní, jakou máte osobnost,
jak se rozhodujete a na stovky dalších věcí,
je jasné, že pokud svobodná vůle existuje,
zastává v systému jen malou roli.

Jste podmínění svojí fyziologií. Pokud tomu nevěříte,
použijte svoji svobodnou vůli k tomu, abyste změnili svoji sexuální orientaci.
Jen do toho. Změňte si ji. Hodně štěstí, protože jste podmínění svojí fyziologií.
Co se týče svobodné vůle, nemáme tolik kontroly,
jak bychom si rádi mysleli. To všechno vyvolává
skutečně závažnou otázku.

Pokud tolik věcí
probíhá pod kapotou, co to znamená
pro naši zodpovědnost ve světě? Co to znamená pro způsob,
jakým vedeme naši sociální politiku? Náš současný právní systém
se zakládá na dvou předpokladech. Prvním je, že jsme prakticky
a logicky uvažující lidé. To znamená,
že závisí jen na nás, jak budeme jednat. Když se ocitneme v určité situaci, díky naší svobodné vůli
jí můžeme přizpůsobit naše chování.

Druhým předpokladem je,
že všechny mozky jsou stejné. To znamená, že pokud vám je
přes 18 a máte IQ nad 70, předpokládáme,
že všechny mozky jsou stejné, co se týče způsobilosti k rozhodování,
reakcí na podněty, schopnosti odhadnout možnou
budoucnost a vyhodnotit ji a tak dále. To je velmi shovívavý předpoklad,
ale je prokazatelně chybný. Protože při jakémkoliv testování mozku
zjistíte, že existuje velká rozmanitost. Důvodem je, že mozek je výsledkem
interakce genetiky a okolního prostředí.

Všech vlivů okolního prostředí. A to mozky posílá na velmi
odlišné vývojové trajektorie. Důsledkem je,
že každý mozek je jiný, stejně jako obličeje
a otisky prstů. Všichni se od sebe lišíme. Neurověda proto naznačuje,
že to nejsou moc dobré předpoklady. Problém je v tom,
že nás vedly k tomu, abychom vězení brali
jako univerzální řešení pro všechny.

Důsledkem je,
že Amerika je zemí s nejvyšším procentem obyvatel
odsouzených k vězení na světě. To je znepokojivé, protože je prokázáno,
že vězení je kriminogenní. To znamená, že způsobuje další zločiny.
Když lidi zavřete do vězení, vezmete jim pracovní příležitosti
a narušíte jejich vztahy s okolím. Pravděpodobně se do něj zase vrátí.
Další věcí je, že 30 procent naší vězeňské
populace má duševní poruchu. To znamená, že náš vězeňský systém se de facto stal zdravotním
systémem pro duševně nemocné.

To není místo, kam bychom měli
strkat naše duševně nemocné. Tento systém,
ve kterém všechny zavíráme do vězení, není nákladově efektivní
a je nepravděpodobné, že něco vyřeší. Je potřeba jasně říct, že hlubší porozumění
rozdílů mezi lidmi a toho, proč se chovají odlišně,
nikoho nezprošťuje viny. Místo toho nám to umožní
racionální ukládání trestů, individuálně zaměřenou rehabilitaci a realistické strategie pro prevenci
kriminality, místo očekávání, že všichni budou na stejné
zastrašující prostředky reagovat stejně.

Ve skutečnosti se totiž mozky lidí liší,
a ti proto reagují různými způsoby. Všichni se shodujeme na věcech
jako vzdělávání šité na míru, tak proč nemít sociální
politiku šitou na míru? Je mnohem víc nákladově efektivní, když předem porozumíme tomu, jak velmi odlišní lidé
mohli spáchat ten samý zločin, a když se do budoucna budeme lépe orientovat v systému.

Potřebujeme tomu porozumět. Toto
je z Whitmanova sebevražedného dopisu: "Pokud mám platné životní pojištění,
prosím zaplaťte moje dluhy. Zbytek anonymně darujte
nadaci pro duševní zdraví. Výzkum možná zabrání
dalším podobným tragédiím." To mě vedlo k tomu, abych před pár lety založil
Iniciativu pro neurovědu a právo, na které se podílí neurovědci,
soudci, právníci a další důležité osoby, které se snaží porozumět tomu, co se děje na průsečíku
neurovědy a právního systému.

Ještě krátce zmíním druhy věcí,
které se na tomto průsečíku nachází. Například závislost na drogách.
Závislé na drogách zavíráme do vězení. 40 miliard ročně
utratíme za boj proti drogám. Nemůžeme ho vyhrát,
protože se zaměřujeme na nabídku drog.

Když nabídku utlumíte
na jednom místě, naroste někde jinde. Pokud chcete
vyřešit problém s drogami, musíte se zaměřit na poptávku,
což je mozek narkomana. Víme toho spoustu o farmakologii
a chemických procesech závislosti. Já a moji kolegové
po celém světě pracujeme na tom, abychom přišli na to,
jak lidem se závislostí pomoct bez toho, abychom je museli
zavírat do vězení. Dalším bodem je
nevina z důvodu nepříčetnosti.

Tato oblast se neustále mění. Právníci a zákonodárci
potřebují lépe porozumět tomu, jak fungují duševní nemoci.
Dalším bodem je mozková smrt. Část mozku může zemřít,
zatímco další důstává naživu. Právní systém
se pak musí rozhodnout, kdy někoho můžete
prohlásit za mrtvého. Moderní technologie
tomografie mozku nám umožnují, abychom se podívali do mozku
a lépe odpověděli na tuto otázku.

Výpověď svědků
je jedna z nejhorších technologií, které povolujeme v soudní síni,
a přesto má na porotce největší vliv. Dále studujeme
účinek na mozky porotců a to, jak se porotci rozhodují,
což je druhá druhá polovina rovnice. Proč mají sklony k retributivismu
a kdy má smysl snažit se to překonat. Pokud to někoho zaujalo,
běžte na www.neulaw.org. Na závěr chci říct ještě jednu věc. Když se někdy podíváme na mozek,
uvědomíme si, že...

je trochu děsivé,
že nejsme v centru dění. Nesedíme na místě řidiče. Bojíme se toho. Myslím, že se dá
použít pěkná historická analogie. Když v roce 1610
Galileo objevil měsíce Jupiteru a zjistil,
že nejsme středem oběžných drah, bylo to kritizováno
jako sesazení člověka z jeho pozice v centru dění. Toto sesazení ale má výhodu.


Pochopili jsme, že vesmír je mnohem velkolepější,
zázračnější a komplexnější, než jsme si dokázali představit, když jsme si ještě mysleli,
že ležíme v jeho středu. To samé se podle mě
děje v kognitivní vědě. Zatímco se dostáváme
do tohoto vesmíru, a objevujeme všechny
tyto mimozemské životní formy, uvědomujeme si, že to, co se děje,
je mnohem zázračnější a komplexnější, než jsme si kdy
dokázali představit.

V konečném důsledku jsme objevili
tu nejúžasnější věc ve vesmíru. Jsme to my.
Děkuji vám za pozornost. Překlad: qetu
www.videacesky.cz