Bez názvu (Kovboj)

Začal jsem si myslet, že jsou moje. Nikdy nešlo o krádež a nikdy to nebylo o tom, že bych byl zloděj. Šlo mi o to, se o ně přihlásit, rozhodně mi nešlo o to, se je pokoušet prodat. Myslím, že přivlastnění je jen teorie, dokud se to nestane vám. Můžete to definovat, jak chcete, je to v podstatě krádež cizího snímku. Asi žádný fotograf, kterého znám, si nemyslí, že by to mělo být dovolené.



Ať půjdete kamkoliv, když budete mluvit o Richardu Princovi, zjistíte, že lidi jeho práce pobuřuje, nebo povstanou na jeho obranu způsobem, který jsem u jiných současných umělců nikde neviděl. BEZ NÁZVU (KOVBOJ) Příběh fotografie Richarda Prince Celá kampaň je založena na záhadě. Záhadné postavě, která se toulá západem. Jedna z věcí, které mi jako fotografovi reklamní kampaně pro Marlboro vadí, je, že je to pro něj bez jakéhokoliv rizika.



Z umělecké rovnice odstranil selhání. Nevěděl jsem o fotografování nic. Chtěl jsem vyfotit něco, co už dříve vyfoceno bylo. Tak jednoduché to je. Abych se vyhnul všemu textu, musel jsem použít jen obrázky, které dokázal 35mm fotoaparát oříznout. Když jsem koukal přes fotoaparát, připadal jsem si jako režisér.



Pořídil jsem fotku a nechal jsem si ji vyvolat. A dostal jsem reálnou fotografii. Autorem původní fotografie je Jim Braddy. Byl jedním z prvních fotografů pro firmu Marlboro. Bohužel mu je přes 90, je nemocný a fotografii nedokázal rozpoznat. Snažil jsem se fotku udělat co nejvíc po svém. Zaostřit tak, abych zachytil to moaré. Aby tam nebylo poznat, že je to z časopisu.



To jsem udělal schválně. Nejlepší fotografie jsou sugestivní. Co v nich není vidět, je pravda. Když jsem poprvé u Prince viděl svou fotografii, musel jsem se podívat dvakrát. Titulní fotografií jeho výstavy byla ta, kterou jsem pořídil v Novém Mexiku. Byly po celém městě, na každé autobusové zastávce. Tak jsem vyrazil na výstavu a první věc, co jsem chtěl udělat, bylo ji vyfotit. Přišli hlídači, že není dovoleno fotit.



Tak jsem řekl, že je to moje fotografie. On řekl, že ne. Že ji vyfotil Richard Prince. S fotografiemi Sama Abella si přivlastnil i moje. Pro Marlboro jsem fotil dvanáct a půl roku a nebyla to jen jedna, šlo o několik přivlastněných fotografií. Kurátorka, se kterou jsem mluvil, mi vysvětlila přivlastnění. Když jsem se jí ale zeptal, jak by se cítila, kdyby šlo o její fotku, ztichla a pak prohlásila, že by to bylo něco jiného. Když fotograf něco vyfotí a někdo jiný to okopíruje, je to umění, nebo profitování z kreativity někoho jiného?



Nápad na přefotografování této reklamy nepřišel zčistajasna. V 70. letech jsem začal pracovat pro Time jako skladník a pak bylo mojí prací kompletovat úvodní část časopisu. Zbyly na mě reklamy, které nikdo nechtěl dělat. Kolem roku 1980 jsem si začal všímat, že ten kovboj tam pořád byl, a fascinovaně jsem ho sledoval.



Myslím, že tou dobou měli lidé jistou osobní krizi, co se týče důvěry v určité věci. - Prosperita a dobro. - Řešili, zda je čeká nějaká budoucnost. Začal jsem tedy věřit těm reklamám. I když jsem věděl, že bych to dělat neměl. Premisou bylo, že když budete kouřit ty cigarety, budete jako ten kovboj. Richard ale kovboje vyjme z tohoto prostředí a odhalí jinou stránku naší kultury.



Jeho fotografie kovboje je velká, je nádherná, je to úžasné umělecké dílo. Rozebírá mytologii americké maskulinní fantazie, můžeme se ale domnívat, že byly přijaty méně ironicky, než zamýšlel, a byly kupovány jako nádherné, spektakulární fotografie heroických kovbojů starého západu. Co se týče peněz, nemyslím si, že by kdokoliv přefotografoval kovboje, kdyby mu v roce 1980 šlo o to, vydělat peníze.



Prostě by je to nenapadlo. V 90. letech měli prodejci těžkou práci. Položka 7 je Bez názvu (Kovboj) od Richarda Prince. Kolem roku 2000 přišlo rozpoznání jeho významu jako amerického umělce. Cena začíná na milionu dolarů. Když aukce začala, mnoho lidí se o fotku zajímalo, místností prošlo několik kol přihazování a cena šla nahoru.



1 100 000 dolarů, děkuji, číslo 709. Poslední šance. Pro vás, pane! Co se změnilo, bylo, že fotografie už nebyla vnímána jen jako dokumentace nebo řemeslo a moderní fotografie byla poprvé prodána za více než milion dolarů. Na jedné straně máme umělce, který řeší otázku autorství, na druhé máme fotografy, kteří se svého autorství dobrovolně vzdávají, aby vytvořili fotky pro firmu.



Byl jsem najat a dobře zaplacen, abych udělal tuto práci. A od zaměstnaneckého díla, o které dle smlouvy šlo, se toto čekalo. To bylo vše. Nemůžu vzít fotku, kterou jsem vyfotil pro Marlboro, a prodat ji Coca-Cole. Nemám k ní žádná autorská práva. Vlastníkem fotografie je firma Philip Morris.



Richard Prince se ale zapíše do dějin a proslavila ho fotografie, jejímž autorem jsem já. O zákonech nevím vůbec nic. Tehdy jsem si myslel, že reklamy jsou volná díla. Nevěděl jsem, že bych se tím měl trápit. Zajímalo mě použití tohoto média jako prostředku. Nepřemýšlel jsem o žalobách a podobných věcech. Kdo co vlastnil.



Jedním ze zajímavých aspektů práce Richarda Prince je, že posouvá hranice toho, co je přijatelné podle platného zákona o autorských právech. V mnoha ohledech ustanovil precedenty v tom, kam můžeme posunout nejasnou definici přivlastnění jako kreativního počinu místo aktu porušení autorského práva. Žádný umělec netvoří v prázdnu a každý se nějakým způsobem odkazuje na umělce, kteří tu byli před ním.



O mnoho let později jsem zjistil, že celá kampaň Marlboro byla založená na eseji, která vyšla v roce 1949 v časopisu Life. Psala o kovbojích, a když se podíváte na obrázek kovboje se šátkem a ručně balenou cigaretou v klobouku, můžete vidět, kde autor reklamy v roce 1953 nebo 1954 přišel na nápad navrhnout toto zobrazení kovboje pro prodej jejich produktu.



Tvorba umění je jen o pokračování. Warhol vzal plechovku polévky a ve své době se dočkal zuřivých útoků, jak to může být umění, vždyť je to plechovka polévky. Pozvedl ji ale do říše moderního umění, lidé se na to museli kriticky podívat a uznat, že ano, je to středem naší americké identity.



Richard na tuto tradici moderního umění navazuje. Myslím si, že tato konkrétní fotografie to vyjadřuje nejlépe. Když jsme koncem 70. let začali pracovat pro Marlboro, náš tým se skládal ze čtyř lidí. Byla to výzva a vše, co jsme dělali, bylo částečně nebezpečné. Vzpomínám na práci, kterou dalo zachycení všech těch obrazů starého západu. Ubíjí mě to. Na rozdíl od většiny fotografů mám poměrně jisté, co vznikne, když cvaknu spouští.



Můžu odejít, vrátit se po třech hodinách, podívat se do hledáčku. Ten kůň se nikdy nepohne. Bude pořád na stejném místě. A můžu se na něj dívat celý den. Co mi ale přijde zajímavé, je to, že není žádná rozhodující chvíle. Přišlo mi to jako něco nového. Na to, abychom pochopili tuto fotku, musíme pochopit, pro co se rozhodl.



Je posledním z divokého a jedinečného plemene. Rozhodl se pro obrázek kovboje, jeden z nejzakořeněnějších mýtů, jak se jako Američané chceme vidět. Posunul jej do světa moderního umění, což nás donutilo na něj nahlížet kriticky. Dalším aspektem začátku 80. let, kdy tato práce vyšla, bylo, že to byly ekonomicky těžké časy, vypukla epidemie AIDS, byly to velice těžké časy.



Takže tyto fantazie o spektakulárních reklamních obrázcích mnoho lidí oslovovaly. Fotka zachycuje cíleně zkonstruovaný obraz, který se odkazuje na to, čemu věříte. Prince velice rafinovaně vybírá obrazy, zdůrazňuje ty, které jsou živé a transformativní, nutí nás dívat se na ně znovu a ptát se sebe samých, co nám ty obrazy říkají a jak je používáme a přijímáme.



Zpětně lidé Richarda Pince ocení jako klíčového vynálezce nového paradigmatu a nového způsobu, jak nahlížet na kulturu jako subjekt uměleckého znovuprezentování. Reprezentuje změnu umělce z toho, kdo něco vytváří, na někoho, kdo něco rozpozná a poukáže na to. Na tohoto umělce se za mnoho let bude nahlížet jako na někoho, kdo nám jako společnosti nastavil zrcadlo a přesně ukázal, co to znamená být Američanem přelomu 20.



a 21. století. Je to demokratický proces a to je na tom to skvělé. Ale zdá se, že je skupina fotografů, kteří to nikdy nepřijmou. Je to zvláštní situace, kdy víte, že to není úplně váš obrázek, ale je součástí vaší duše. Vy jste tam ležel mezi chřestýši a mravenci, vy jste to zachytil na film a někdo to okopíroval.



Když někomu narušujete soukromí nebo autorské právo, něco, co považuje za své dílo, tak se to v mém věku těžko skousává. Jestli je to teď součástí naší kultury, asi si na to budu muset zvyknout. Přiznávám, že v ohledu přebírání cizí práce jsem udělal chyby. Vím, že nenesu zodpovědnost, a vím, že to lidi rozčiluje. Není důležité, kdo tu fotografii pořídil. Pořídil jsem ji já. Doslova, pořídil jsem ji já. Krása je v tom, jaké věci nám říká o nás samých, ale i o odvrácené straně naší kultury a pravda není vždy o kráse.



Myslím, že největší talent Richarda Prince je v odhalování toho, jací doopravdy jsme. Pojďte tam, kde je chuť. Vstupte do země Marlboro!