Dalí Atomicus

Překlad: hAnko www.videacesky.cz Nešlo o konkurenci… Dalí byl malíř, umělec. A můj otec byl fotograf. Dalí nikdy nechtěl fotit, Philippe se nedotkl štětce. Ale společně vytvořili naprosto neuvěřitelné snímky. Dalí měl s Philippem zvláštní pouto. Chtěli pořád zkoušet něco nového. Dalí měl spoustu šílených nápadů a Philippe musel využít veškerou svou představivost a kreativitu.



Nakonec byl Philippe jeho režisérem a Dalí ho rád poslechl. Byla to upřímná a čistá spolupráce, trvající třicet sedm let. - Pane Halsmane. - Ano? - Můžete nám ukázat focení portrétů? Víte, je zvláštní, jak snadná otázka občas vede ke složité odpovědi. Napřed musím zjistit účel snímku, abych věděl, kterou část vaší osobnosti vyfotit. Skutečný fotograf se snaží zachytit samotnou podstatu člověka…



Fotil všechny… Je autorem 101 obálek časopisu Life, to je víc než kterýkoliv jiný fotograf. Dalí miloval pozornost. Do ateliéru chodil v krásném modrém pruhovaném obleku. Byl velmi elegantní a mně se moc líbil. Dalí měl výstavu v New Yorku a nejdůležitější obraz byla Leda Atomica. Philippe obraz prostudoval a pak se zeptal: „Proč právě Atomica?“ Dalí odpověděl: „Žiji v době atomu a měl bych být malířem této doby.“ Slovo „atomica“ vyjadřuje neustálý pohyb a napětí.



A můj otec odpověděl: „Chápu. Rád bych vyfotil Dalí Atomicus. Pojďme vymyslet, co by se dalo uvést do pohybu.“ Dalí povídá: „Mám nápad! Vezmeme kachnu, strčíme jí dynamit do zadku a necháme bouchnout.“ A otec na to: „To v Americe nemůžeš, za to by tě zavřeli!“ Tak Dalí povídá, že když ne kachnu, co tedy? Chvíli přemýšleli, až vymysleli tři kočky a vodu.



Otec vzal silon a zavěsil malířský stojan, stoličku, obraz Ledy Atomicy a maminka držela židli. Philippe napočítal do čtyř: raz, dva, tři… Asistenti vyhodili kočky a vodu a na čtvrtou Dalí vyskočil. Já pak měla za úkol kočky pochytat, vzít je do koupelny a usušit velkým ručníkem. Otec běžel do patra do temné komory, vyvolal a vytiskl snímky.



Když to nevyšlo, utíkal zas dolů, že prý špatná kompozice, toto a tamto bylo špatně. Museli jsme to opakovat šestadvacetkrát. Dvacet šest hodů, dvacet šest vytřených podlah, šestadvacetkrát lovené kočky a pak… To vyšlo! Konečně správná kompozice. Dalí byl na fotografii nejen hercem, ale dokonce při tom maloval. Philippe plátno vystřihl a znovu přidal koláží.



Ten nápad mít všechno zavěšené a v pohybu byl tak komplikovaný, protože všechno se muselo stát v jednom jediném záběru. To byla ta neuvěřitelná součást jejich spolupráce. V roce 1948 neexistoval Photoshop, jak ty věci pověsíte? Ale Philippe a Dalí to přesto dokázali.