Mrak ve tvaru hřibu je sice v češtině přímo spojený s atomovými zbraněmi, ale vzniknout může i bez nich. Stačí jakákoli dostatečně silná exploze. A k jedné takové došlo na sklonku 2. světové války v Británii.
Většina lidí si mrak ve tvaru hřibu spojí s atomovým výbuchem, hrozbou radioaktivního spadu, vzájemným zaručeným zničením a koncem světa. Ale tak to být nemusí. Jakýkoli obří výbuch způsobí mrak toho tvaru. A v Británii se to stalo. Přímo tady. Tenhle kráter býval RAF Fauld, bývalý důl transformovaný na podzemní sklad munice pro Královské letectvo. Podzemní sklad měl být bezpečný. Problém muničních skladů je, že nepříteli stačí jedna bomba, aby je celé odpálil. Tady to vypadalo ideálně. Mělo to ale háček. Sklad vznikl ve 30. letech, měl sloužit pro malé bomby, které unese jeden člověk. Ty, které se přesunují na běžícím pásu, které se střílí z polních děl do zákopů. Na to byl starý důl a jeho tunely a sluje úplně ideální. Jenže pak postupovala 2. světová a bombardování začalo obstarávat letectvo. Bomby se velmi rychle zvětšovaly. Půl tuny, jedna tuna, dvě tuny. A válečné úsilí vyžadovalo mnohem víc bomb, než se čekalo. Prudké změny v nabídce a poptávce vedly k tomu, že podzemní sklady byly naplněné k prasknutí. Na konci roku 1944 místní muži z RAF Fauld skladovali hory snadno zápalných bomb před samotným dolem, než našli místo uvnitř. Probíhala válka. Museli to nějak zařídit. V pondělí 27. listopadu roku 1944 měl vrchní velitel dovolenou. Velitel podzemních skladů taktéž. A jeho zástupce měl taky volno. Všichni, kdo byli ve skladu a veleli mu, byli nezkušení a přepracovaní. Podle oficiální zprávy se někdo snažil odstranit rozbušku z nevybuchlé bomby pomocí mosazného dláta. A taková dláta dělají jiskry. V Maroku, 2 400 km odsud, ukázaly seismografy vzdálené zemětřesení. Dunění se neslo po větru 150 km daleko. Tlaková vlna 6,5 km odsud vysklila okna. A přímo tady se k nebi vznesl mrak ve tvaru hřibu. V jediné strašné řetězové reakci vybuchly 4 000 tun bomb. Největší výbuch v historii Británie. Tenhle kráter býval kopečkem s farmou navrchu. Po farmě ani jejích obyvatelích nezbylo ani stopy. Bomby, které hned nevybuchly, byly vymrštěné do vzduchu a padaly v okruhu řady kilometrů spolu s miliony tun suti. Nedaleká přehrada se zhroutila a voda zaplavila továrny a domy v údolí. Přesný počet obětí neznáme. Nejméně 60, možná 90. Trvalo měsíce, než nalezli těla, a některá zmizela navždy. Ve hlášeních RAF, která byla dlouhé roky utajovaná, najdeme kromě jmen mrtvých a mnoha stran s výčty zničených položek, tohle vyjádření: Sloupy černého kouře a suti stoupaly k nebi ve tvaru obřího hřibu. Když spěcháme, když nemáme zkušenosti, může každý propadnout lhostejnosti, každý může něco opomenout, každý může udělat chybu. I když pracuje s nebezpečnými trhavinami. Za ty roky byl kráter postupně vyčištěn a zarostl. O desítky let později tu zbývá jen jizva v krajině. Asi půlka skladu munice ovšem výbuch přečkala. A bomby byly sice přesunuty, ale zbyly tunely a skladové prostory schované pod kráterem. Jenže když místo začali ničit neopatrní objevitelé, byly všechny známé vstupy zasypány. A vzhledem k varováním před nevybuchlými bombami se nechystám přelézt plot a jít tam. Ale ještě jednu zajímavou poznámku mám, týká se konce toho příběhu. Zbytek 40. a 50. let se americká vláda neustále ptala na záznamy a detaily k této explozi. Jak byla velká? Nakolik poničila okolní krajinu? Ničily ji otřesy, nebo tlaková vlna? Co se stane, když odstřelíte něco o velikosti taktické jaderné zbraně takto pod zemí? Británie na to neodpověděla a Amerika si nakonec vyrobila vlastní atomové hřiby. Překlad: jesterka www.videacesky.cz
jesterkaPublikováno: Dnes
