Nezamýšlený výprodej antraxového ostrova

Nečekal jsem, že povím tenhle příběh. Hned teď chci vyjasnit, že ostrov Gruinard na západním pobřeží Skotska není turistický cíl. Není tam moc k vidění, stačí se kouknout z pevniny. Pokud fakt budete chtít, dá se tam dojet a vláda se vás už dneska ani nebude snažit zastavit. Skotské zákony by nám asi dovolily, abychom přistáli a prošli se tam, ale majitelé mě prosili, ať to nedělám, a já jim vyhovím, přede mnou už bylo až moc Angličanů, co na skotské půdě dělali, že jim patří. Na ostrově Gruinard za druhé světové války Británie testovala biologické zbraně. Byl pak desítky let kontaminovaný, přistání bylo nebezpečné a nelegální. Také se mu někdy říká antraxový ostrov. Televizní štáby v téhle fázi obvykle vysvětlí historii ostrova a různě mudrují, jestli by Británie vážně použila smrtící antrax jako zbraň. Vláda vždy trvala na tom, že experimenty na místních ovcích sloužily jen k obraně. K získání dat pro případ útoku a jako raná forma vzájemně zaručeného zničení. Záznamy, které jsem našel, to potvrzují. Ale kdo ví, co se říkalo soukromě. Británie vytvářela teoretické plány útoku. Dnes to zní příšerně, ale ve válečné době zákony mlčí. O tom tohle video není. Říkám to proto, abych zmínil ještě něco, na co jsem narazil. O takových historických událostech je těžké najít pravdu, takže než jsem sem vyjel, podíval jsem se do národních archivů. Je úžasné, že výzkumník si to může prostě vyžádat. Je tam všechno, kolik antraxu se použilo, kolik ovcí umřelo a jak, rozměry vypuštěného antraxového oblaku a komentáře vědců o tom, jak efektivní to bylo. To všechno už je dobře popsané v knihách a článcích. Nebo špatně popsané. Jako v dramatické americké reportáži, kde má novinář zbytečně na sobě plynovou masku a ochranný oblek. Nepotřeboval je, protože v 80. letech už byl ostrov dekontaminován. Částečně díky tlaku veřejnosti, ale i z pádnějších důvodů. Anonymní skupina nazvaná Komando temné sklizně umístila před vládní výzkumnou laboratoř hlínu kontaminovanou antraxem. Nikdy se nezjistilo, kdo za tím stál. Ve stejné době se zároveň rozmáhal moderní turismus. V roce 1982 musela vláda řešit pár evropských dovolenkářů, kteří s nafukovacím člunem přistáli u ostrova a šli na procházku. Netušili, jak je to nebezpečné. V archivu je dopis britské ambasády obsahující velmi diplomatickou formulaci. A mezi modernějšími dokumenty jsem narazil na příběh o ostrovu Gruinard, který asi nikdy nikdo nepopsal. V celém tom kontextu je to jenom drobnost. Ale ze všech informací o tomto ostrovu mě tohle zaujalo. Je rok 1986, dekontaminace byla úspěšná, vláda použila spoustu formaldehydové dezinfekce, která zabila leccos, ale ekosystém se postupně zotavuje. Z pohledu vlády šlo všechno dobře. Tisk o tom referoval převážně pozitivně, lidé chválili vládu, že konečně uklidila ten nepořádek, a samozřejmě to lidi zaujalo. Čerstvě vyčištěný, za války tajně antraxem kontaminovaný ostrov, to obvykle poutá pozornost. A prodával se za pouhých 500 liber! To mělo háček. Prodával se za 500 liber původním majitelům. Vláda totiž postupovala podle smlouvy ze 40. let, v té stálo, že až bude ostrov zase bezpečný, mohou ti, kteří ho prodali, nebo jejich potomci, ostrov odkoupit zpět. Za cenu, za kterou ho prodali. 500 liber. Měl mnohem větší hodnotu, ale cena byla 500 liber, takže měli zaplatit 500 liber. Neznamenalo to, že byl k prodeji soukromý skotský ostrov za babku. Problém je, že takové detaily tisk občas vynechává. Když se v novinách a televizi mluvilo o dekontaminaci ostrova, byly najednou různé úřady zavaleny dopisy a telefonáty od lidí, kteří měli zájem ostrov za 500 liber zakoupit. Doneslo se mi, že ostrov Gruinard je na prodej. Mám zájem zaslat nabídku koupě. Uvědomuju si, že když ty dopisy čtou herci, zní to legračně. Nechci se těm autorům vysmívat. Nebyli hloupí, jen se z důvěryhodného zdroje dozvěděli, že se dá za 500 liber koupit soukromý skotský ostrov. Taky bych se na to ptal. Možná bych nabídl i více. Nabízí se za 500 liber. Jsem ochotný okamžitě nabídnout 501 liber. Žena z Glasgow psala: Obavu z antraxu nemám žádnou, téměř tři roky jsem žila vedle obecní skládky. Nepsali jenom Britové, dotazy chodily z celého světa. Německo, Etiopie, Bahrajn, SAE, Nový Zéland, pár Skotů z Austrálie, kterým chyběl domov. Stýská se mi po vlasti. Lidé psali všem možným úřadům. Ministerstvo Skotska, obrany… Muž z Austrálie psal přímo premiérce a nabízel 1000 dolarů. Odpusťte, že píši přímo Vám, paní Thatcherová, doufal jsem, že tuto nabídku předáte zodpovědnému oddělení. Ten dopis přišel tři měsíce po tom prvním. Trvalo dlouho, než se to vyjasnilo. Ne všechny dopisy a odpovědi jsou v archivech. Našel jsem pár naštvaných vzkazů od úředníků, kteří si přehazovali zodpovědnost za řešení dopisů i telefonátů. Přemýšlím, jestli autoři těch psaní tušili, že jejich dílo zůstane v archivu. Není to prastará historie, proto jsem začernil osobní údaje. Ten příběh mě baví! Ukazuje, že misinformace není nic nového. Nedorozumění taky ne. I dnes, když si vyhledáte: Kdo vlastní ostrov Gruinard, najdete článek, že ho chtějí koupit ruští oligarchové. Má datum 1. dubna 2018. Apríl je pakárna, měl by se zrušit! Kdokoliv byl někdy v hledáčku veřejnosti, ví, že jedno špatné slovo vás může strašit roky. Ani to nemusí být vaše slovo. Noviny vás špatně ocitují, vytrhnou z kontextu a už má svět pocit, že třeba například zrovna vy nabízíte překvapivě levný skotský ostrov, který už není zamořený antraxem. Překlad: jesterka www.videacesky.cz