Filmová historie: Georges Méliès – Pán klamuRychlokurz

Kdy jste slyšeli super příběh? Byl to seriál, kde jste si zamilovali ufony, nebo kniha, která vám změnila život? Všichni se učíme chápat svět vyprávěním příběhů a na počátku 20. století to zastávaly právě filmy. Zpočátku bylo vzrušující vidět každý film, ať to bylo kabaretní vystoupení, nebo vlak ve stanici. Ale po pěti šesti letech filmu diváci chtěli víc než jen technologický zázrak.

Filmaři teda museli máknout. Svět čekal na umělce, kteří neměli film jen za pomíjivý výstřelek. Tak přišel vypravěč, který začal kouzlit, vzal nás na Měsíc a započal první revoluci speciálních efektů, změnil, co měli lidé za možné jak na obrazovce, tak mimo ni. Přišel čas na Georgese Mélièse. GEORGES MÉLIÈS: PÁN KLAMU Když 20.

století vystřídalo 19., umělci, inženýři a domácí kutilové posouvali hranice filmu. Kutil domácí? Mé jméno na střední. Díky inovacím jako Lathamova smyčka se používaly delší pásy, jenž se neničily. Nyní šlo tvořit delší a složitější filmy, což ulehčilo první střihačské experimenty. Střih je sestavování snímku k dosažení soudržnosti, ať je to v příběhu, prostoru, čase, symbolicky, či tematicky. Je dost způsobů, jak sloučit snímky. Přechody jako zatmívačka, stěr či prolnutí či střih z jednoho snímku do druhého.

Jako teď. Vidíte? Techniky úprav projdeme v rychlokurzu později spolu s psychologickými, emocionálními a politickými důsledky. Teď ale stačí vědět, že filmaři slučovali záběry a mířili k výpravným filmům, jenž vyprávěly příběhy. Jeden z nich byl Georges Méliès. Narodil se v Paříži roku 1861 a zprvu to byl slavný scénický kouzelník.

Pokud znáte Nolanův film Dokonalý trik, film s Christianem Balem, víte, že kouzelníci byli na přelomu století za velké hvězdy. A David Bowie tam hrál Teslu. To bylo skvělý. Scéničtí umělci bavili velké davy iluzemi a triky a lákali i složitými scénami, kostýmy a postavami. A co je hlavní, největší kousky propojili s příběhy. Georges Méliès byl zručný a úspěšný. Spravoval své divadlo, Théâtre Robert-Houdin, kde psal, produkoval, režíroval a navrhoval kulisy a kostýmy.

Když si Muybridge, Edison a Lumièrovi hráli s filmem, Méliès dělal kouzelnické triky od složitých gagů až po speciální efekty. Jedna jeho specialita promítala světelné efekty mezi diváky, takže se zdálo, že v divadle prší nebo sněží. Fíha. Lumièrové pozvali Mélièse na jednu ze soukromých projekcí, než oficiálně odhalili zařízení světu – a ten byl ohromený. Chtěl koupit jeden z jejich vynálezů, ale Lumièrovi prodávat nechtěli.

Méliès se ale nevzdal. Už viděl možnosti kamery a projektoru pro jevištní kouzla a jiné věci. Méliès po těžkém mezikontinentálním hledání nakonec koupil animatograf. Pak, teď bacha, přetvořil animatograf, takže fungoval jako kamera a v dubnu 1896 natáčel a promítal své vlastní filmy ve svém divadle. Filmy vypadaly jako Edisonovy nebo Lumièrů, souvislé záběry kraťasů, rychlokouzel a běžného života. Pak se ale vlivem šťastné náhody posunul film vpřed.

Méliès ve své autobiografii popisuje den, kdy mu na pařížské ulici klekla kamera. Začal se prát s ruční klikou, spravil ji a za pár sekund začal opět točit. Když film vyvolal a přetočil, stala se ta nejúžasnější věc. Záběr začal s chodci, poskakujícími dětmi a koňským povozem vezoucím dělníky, pak se mrknutím oka vše změnilo. Muži se stali ženami, z dětí byli koně a nejděsivější ze všeho, z vozu s dělníky se stal pohřebák. Méliès si hned uvědomil, co se stalo.

Když kamera klekla, na chvíli netočila a začala snímat, až když ji spravil. Když se sekvence promítla, tyto dva „záběry“ se spojily a puf! Zrodilo se kouzlo. Méliès zjistil, jak opravdu kouzlit se střihem, jak oklamat diváky a dělat iluze, které by na jevišti nesvedl. Začal rychle točit trikové filmy a díky střihu a efektům dokázal na plátně nemožné, jako levitovat hlavy, nechat mizet lidi a měnit velikost a tvar objektu.

Odhalme tajemství tohoto kouzelníka díky kouzlu Thought Bubble. Méliès přišel s dvojitou expozicí v roce 1898, kdy nechal filmový negativ dvakrát projet kamerou. Při správném postupu se oba obrazy ukáží na plátně současně, ale druhý obraz vybledle či průhledně. Díky tomu vymyslel rozdělené plátno, kde zakryl půlku snímku, natočil záběry, přetočil film, zakryl druhou půlku a natočil nové záběry. Když byl film vyvolaný, oba obrazy se objevily současně.

Tento trik se používal stále dokola, aby herci mohli hrát sami se sebou. Toto používá mnoho youtuberů. Trik poté zdokonalil domalováním, kdy na skleněnou desku na čočce namaloval černé tvary. Černé tvary při točení bránily světlu v odhalení částí filmu. Méliès poté pomaloval další část desky, ale původní tvary nechal, opět začal točit a expozice se spojily. Této technice se říká kamerový efekt, protože vzniká v kameře, a ne mimo ni.

A tak Méliès a další vytvořili mistrovský efekt. Dík, Thought Bubble. Zákony fyziky si nyní na Mélièse a jeho střihačské triky nepřišly. Ani na mě ne. Uděláte, že letím? Třeba… - Tohle neumíme. - Nebo tak nějak? To je… Mohl si hrát s prostorem i časem a využil toho, že je celý film iluze, aby své iluze ještě vylepšil. Méliès brzy začal do svých filmů přidávat prvky svých představení.

Složité kostýmy, honosné kulisy, přehnané rekvizity a příběhy. Dnes jeho filmy vypadají dost „scénicky“. Kamera se téměř nikdy nepohybuje a zachycuje celou scénu v jednom záběru jako z pohledu diváka v divadle. Říkáme tomu forbína po oblouku nad přední částí jeviště. Dnes se moc nepoužívá, ale asi to znáte z filmů Wese Andersona. Tyto scény se nám mohou zdát statické a moc dlouhé, protože kromě speciálních efektů se stříhá jen mezi scénami.

Nehledě na to, že postavy mohou vypadat ploše a jejich gesta přehnaná. Ale vžijte se do kůže diváka v Paříži roku 1901, který na plátně neviděl nic jiného než actualités a kabaretní umělce. Relativní promyšlenost, ambiciózní vize a efekty Mélièsových filmů byly udivující. Méliès ale nebyl jediný filmař pracující v prvopočátcích filmu. Alice Guy-Blaché byla sekretářkou ve filmové společnosti Gaumont, jež se stala vedoucí výroby. Guy-Blaché zrežírovala jako první známá filmařka přes 1000 filmů, byla průkopnicí v barvení, ozvučení a otevřela si vlastní filmový ateliér.

Blaché dělala i vrcholnou výpravnou fikci, jako byly třeba Zelné víly, než o svou společnost roku 1920 přišla a s natáčením sekla. Méliès roku 1902 vydal mistrovské dílo Cesta na Měsíc, inspirované Julesem Vernem. 14minutový film sleduje vědce, jak letí na Měsíc, spí pod hvězdami, bojují s ufony a vítězně se vrací zpět na Zemi. I když jste ho neviděli, asi znáte ikonický obraz „muže v Měsíci“ s vesmírnou kabinou v oku.

Cesta na Měsíc byla z 250metrového filmu, trojnásobku průměrné délky filmu Edisona a Lumièrů. Film má mnoho Mélièsových inovací. Jeho trikovou kameru, boží výpravu a ambiciózní vyprávění, to vše ve velkém, relativně složitém výpravném sci-fi filmu. Byl to obří světový úspěch. Vydělal tolik peněz, že Thomas Edison vytvořil nelegální kopie a vydělal, jako by šlo o jeho film.

To zlobidlo. Nebyl to ale jen finanční hit, také měl velký dopad na jiné filmaře a výpravně i esteticky rozšířil, co měli lidé za možné. Filmy nás neberou jen ze Země válčit s ufony, ale udrží si naši pozornost téměř 15 minut a vypráví příběhy na několika scénách. Cesta na Měsíc vás nemine. Od Scorseseho Huga, který ukazuje portrét Georgese Mélièse, až po hudební video Tonight Tonight od Smashing Pumpkins.

A co je hlavní, na ruce Matthewa Gaydose. Už padej, Matte. Cesta na Měsíc nebyl jediný Mélièsův film. Sám natočil 25–75 filmů ročně, což bylo i na tehdejší poměry dost. Založil produkční společnost Star Film a v Montreuilu za Paříží postavil ateliér. Ateliér fungoval jako velký skleník, který propouštěl co nejvíc světla a byl dost velký, aby pojal Mélièsovy kulisy. A i když ještě nejsme u barevného filmu, diváci už takové viděli.

Jednotlivé rámečky filmu byly pro tento efekt ručně barveny. Chtělo to oranžový výbuch, rudé šaty a žluté slunce. Byl to časově náročný proces, jenž se opakoval s každou kopií. Tak to bych nechtěl. Pro Mélièse však žádné kouzlo nebylo příliš složité. Prý zaměstnával 21 žen, aby mu barvily filmy. A to určitě nebylo zadarmo. To bych nechtěl cálovat. Bohužel vysoké produkční náklady, právní spory a zničení Evropy 1.

světovou Mélièse roku 1917 vytlačily z filmu. Ve 20. letech nebyl nikdo a prodával dobroty na stanici Montparnasse v Paříži, jak znáte z Huga. Kdyby to tak skončilo, byla by to trága, ale tohle je filmový průmysl a my žereme velké návraty! Koncem 20. let ho novináři a filmaři, již byli ovlivněni jeho filmy, našli a oslavili jeho přispění k filmu. Snad se mi to taky stane a najdou mě.

V říjnu 1931 byl Méliès jmenován rytířem Čestné legie, největším oceněním pro francouzské vojáky a civilisty. Medaili mu předal sám Louis Lumière. Georges Méliès, pařížský kouzelník, který filmu dal sci-fi, speciální efekty a složitější příběhy, byl oceněn těmi, již jeho dílo znali nejlépe. Všichni se shodli, že jeho iluze změnily historii a vzaly diváky na nevídaná místa. Místa jako Měsíc.

A Matthewovu ruku. Představili jsme Georgese Mélièse, kouzelného filmaře, jehož chyby, pokusy a ambiciózní vyprávění vedly k obřímu skoku ve filmové produkci. Probrali jsme, jak střih a efekty můžou nakopnout samotný film a iluze a jak diváci lačněli po promyšlenějším vyprávění. A příště přijdou další experimenty se střihem a filmař, který vymezil vizuální jazyk filmu tak, jak ho známe dnes. WheezyWaiter, teda ne.

Překlad: Kara www.videacesky.cz