Zpět na seznamCesta napříč Japonskem3.8 (8 hodnocení)
HaffyPublikováno: 7 let
Načítám přehrávač...
2000 km na kole Japonskem – Den první
12:53
5K zhlédnutí
HaffyVelká cesta Japonskem začíná a Chris Broad si k sobě do začátku pozve jednoho ze svých nejlepších přátel. Otázkou je, jak dlouho to oba dva vydrží. Cílová páska by se měla nacházet v Kagošimě na ostrově Kjúšú. První úsek cesty směřuje k Niigatě, k městu a stejnojmenné přefektuře známé také jako sněhová země.
Poznámky:
Sašimi – Syrové maso ryb nebo mořských plodů, japonská pochoutka
Onsen – japonský druh termálních lázní
Omlouváme se za mírné zmatky s posloupností dílů. Odpříště už bude vše zase chronologicky.
Stránka dokumentující Chrisovu cestu v angličtině
Ten kopec nevypadá tak hrozně, vlastně to skoro nevidíte na GoPro, ale stačí to, aby mě to odrovnalo, po těch 40 kilometrech. Tenhle kopec bude moje zkáza. PROJÍŽĎKA JAPONSKEM, DEN PRVNÍ Dobré ráno a vítejte na Projížďce Japonskem, jízda smrti, den první. Máme 10:30, trochu jsem zaspal a cesta za chvíli začíná.
Jedno po druhém, nejdříve vám představím tým. Přidává se ke mně tým o třech lidech, protože cesta je jedna věc, ale zvládnout natáčet každý den a dělat vlogy... Potřeboval jsem pomoc, takže jsem někoho sehnal, aby se to uskutečnilo, stalo se to realitou a tady je máme. - Tohle je Wenbin. - Jo, ahoj. Je z Číny!
WENBIN Z ČÍNY KAMEROVÝ GÉNIUS Wenbine, co máš nejradši na Číně? Knedlíčky? Knedlíčky, skvělý. Tohle je Chris... Je z Ameriky. Jak bys shrnul americkou kulturu jednou frází? Domov svobody. Země statečných.
Takhle asi ne. CHRIS STATEČNÝ PILOT DRONA - A nakonec tu máme Iana. - Ahoj. Je z Británie. Co máš rád na Británii? Jasně že královnu. IAN, NADŠENEC DO KRÁLOVNY TÝMOVÝ KOORDINÁTOR A ŘIDIČ Tohle je to kolo. Vytunili jsme to, máme GoPro, abychom mohli během cesty natáčet.
Zvonek, na ten se dost těším. Sedátko je jako kámen. Seděl jsem na něm 30 minut a pak jsem se nemohl posadit ještě celý další den. Mám něco jako vzdušnou kapsu, polštářek... Což je fajn, vcelku dobrý. Posadím se na to a snad nebudu trpět po několika dnech.
Je to horské kolo. Jak vidíte, není silniční, protože gumy jsou tlustý. Chtěl jsem kolo, které nepíchne, a koukejte na tyhle gumy, jsou neprůstřelné, nic to neprořízne. Dobrá poslední slova, ale je to skvělý kolo. Už se těším, až na něj nasednu.
Jak vidíte, je tu i další kolo. Tady vzadu na autě. To je pro lidi, co se budou po cestě přidávat. Je šest nebo sedm různých lidí, co se budou přidávat. Během cesty uvidíte různé jiné vloggery, baviče. Všechny možné lidi a první je... Teď se s ním setkáme, je za dveřmi. - Kdo by to mohl být?
Je to Nacuki. - Ahoj. Brý ráno! - Zdar, Nacuki. - Dobrý počasí. - Je pěkně. - Jo. Máš cyklistické kalhoty? Jasně. Opravdu jedeš? Jedeš na kole? Ne. Dej mi mou helmu, Nacuki.
Styl spravedlivý dýně. Dýňová helma. Bezpečí. Vybral mi ji Rjótaro, nedělej si ze mě srandu, když ji mám na hlavě. Příšerný začátek, neumím si dát helmu na hlavu. Mám moc velkej krk. Proboha. Je to až moc těsný!
Bože. Přišel nečekaný zvrat. Nacuki se chce přidat na kole. Změnil názor a pojede. Z nějakého důvodu mi přijde, že má mnohem lepší helmu. Máš fakt dobrou helmu. Pěkná helma. Nepěkná helma. Nepěkná. Dýňově pěkná! Dýňově pěkná.
Dneska začínáme první část naší cesty do Kagošimy. První část vede ze Sakaty v prefektuře Jamagata do města Niigata v Niigatě. Za první den jedeme na jih do Acumi onsen, lázeňského města 50 km jižně odsud. GoPro jede: Vyhlašuji, že 2 000 km cesta právě začíná. Jdem na to! - Jo!
- Jedem! Kagošima. Pořád nevěřím, že Nacuki jede na kole. Ujeli jsme 5 km a Nacuki se zastavil na rychlou cigaretu. Jak ti je, Nacuki? Dobrý pocit! Je to poprvé, co Nacuki cvičí za posledních...
10 let? Jo, možná 10 let. - 10 let! - Dobrý cvičení. - Dobrý cvičení. - Cítím se tak dobře! Změní ti to život? Možná změní. - Jo. - Mám nový koníček. - Kolo.
- Kolo. Nový koníček. 10 let bez cvičení... Stačilo 5 kilometrů, 10 minut jízdy a změnil se mu život. Ten písek byl skoro Nacukiho zkázou. PLÁŽOVÉ LETOVISKO JUNOHAMA 18 KM OD STARTU Jak ti je? Bolí mě kyčel.
Bolí tě kyčel? Zlomená. Připraven na dalších 10 kilometrů? Ne! Vzdávám to! - Vzdáváš to? - Jo. - Už? - Jo. Mám rád auto. Můj bývalý společník to už vzdal.
Nacuki tedy pojede autem po zbytek dne a já pojedu na kole. Takže... - Jsi šťastný muž. - Šťastný muž. Pojedu kolem okraje hory, a až to objedu, tak tohle už neuvidím. To bude ten moment, poslední kraj Šonaiské nížiny, celé této oblasti.
První tři roky v Japonsku jsem to tu nazýval domovem. Vždy když se sem dostanu, tak cítím dojetí, protože tohle je okraj mého japonského domova. Jsem rád, že jsem mohl vyměnit helmy. Nacuki už nejede, tak jsem dokázal ukrást tuhle hustou... Úžasnou helmu, jak jste si všimli. Konečně nevypadám jako dělník na stavbě.
Čekal jsem na tebe! Takhle to dopadá. Zrovna jsem uklouzl a noha mi spadla do vody, bylo to docela osvěžující, ale mohlo to být horší, kdybych si zvrtl kotník, tak by to byl ten nejhorší začátek mé cesty. Ulevilo se mi. Je tak 16:15 a máme hodinu do západu slunce a ještě 16 km před sebou.
Přiznávám, že cítím trochu tlak, ale máme za sebou 34 km a cítím... Jak bych to řekl? Naplněný endorfiny. Cítím něco, co normálně ne. Možná protože jsem spadl do vody a uvolnil hodně adrenalinu. Je to vcelku malebné. Nacuki před Hakusandžima, malým ostrovem. Pokud se chcete podívat, kde zrovna jsme nebo kde zastavujeme, tak je skvělá stránka, kde to všechno najdete.
Co každý den děláme. Nemám žádného sponzora. Během cesty ani jeden sponzor. Nesponzoruje to GoPro ani balená voda, měl jsem si říct. Vlastně jsem docela blbec. Na druhou stranu mám podporu na síti, Tokyo Creative, která mi poslala tento skvělý tým, aby zachytili každý den a pomohli filmovat.
Mají taky skvělou stránku, kde každý den dáváme shrnutí z cesty, kde jsme byli, co jsme dělali, koho jsme potkali. Je tam vše. Stránka pro vás, lidi. Vlastně nemáme plán. Nevíme, co se zítra může stát, ale každý den budeme zapisovat, co jsme zvládli, a všechno zjistíte na stránce TokyoCreative.com.
A velký dík TokyoCreative za podporu této cesty. Víte, je to... od nich sakra štědrý. Zpátky k jeho autu. Hajzlíku! Měj se, Chrisi! Měj se, Nacuki. Díky, Nacuki.
V 17:00 v Japonsku začínají hrát hudbu, aby upozornili lidi pracující na polích, jako třeba farmáře, že končí den. Hraje to zrovna v nejistý čas, jsem před svým prvním kopcem. Můj první velký kopec. A chcípnu tady. Umřu...
tady. Sakra. Tenhle kopec nevypadá tak hrozně, vlastně to skoro nevidíte na GoPro, ale stačí to, aby mě to odrovnalo. Potom co jsem ujel 40 km. Tenhle kopec... bude mojí zkázou. Tohle je to místo, kde zemřu.
Na tomhle podělaným kopci. Ale musím přiznat, že to mohlo být horší, mám tady nádherný výhled na sopku. Hora Čókai na obzoru, koukejte! Musím si pospíšit, rychle se stmívá. Tak jo, zvládnem to! Do háje.
Nesuďte mě, ale běžím do kopce s kolem. Zoufalé časy si žádají pragmatická řešení. Musíte udělat to, co je třeba, abyste dojeli do cíle. Jeď, jeď, jeď, Chrisi! Už jenom dalších 10 kilometrů. Zasranej bastarde.
Nenávidím tě! Jo! Počkám... na druhé straně. Moje světlo, který jsem před chvílí zapnul před 10 nebo 15 minutami, protože už začíná být docela tma, tak zrovna dosvítilo! 10 minut potom, co jsem ho zapnul. Nechápu proč.
Mělo být plně nabitý. Jo, teď už nevidím. Zatracený světlo. Mělo jsi jen jednu práci a tu jsi nezvládlo! Nebudu lhát. Vůbec nic nevidím. Tohle je fakt děsivý. Co to je? Tady je konec. Hovno, my jsme tu.
Jsme tady, zvládli jsme to. Dali jsme to. Já to dal. Do háje. Jsem vyčerpanej, dehydratovanej a mám pálení žáhy, ale dal jsem to! Ujel jsem stovku kilometrů nebo kolik to bylo. A...
a... do prdele. Kde je Nacuki? - Nacuki? - Kde je Nacuki? Zpátky v salónu. On je... Co? Cože?! On sem ani nepřišel? Ne. To si děláš... Myslel jsem...
Víš, představoval jsem si, že příjezd do Acumi Onsen, malé vesnice, bude plný podporujících místních. A Nacuki s pivem. Ne. Jenom tichý parkoviště. S ničím. Dobře lidi, je čas na večeři. A je tu prázdné místo, kde měl sedět Nacuki.
Je to trapný. Měl být na konci stolu, sedět tam a užívat si tuhle skvěle připravenou večeři. Není tady očividně jen kvůli tomu, že Nacukiho bojler vybouchl. Má to ale jednu velkou výhodu, když tu Nacuki není, tak si můžu dát všechno jeho jídlo.
Hlavně to sašimi. Jo! Mám si sám ustlat po tom všem? 50 km jízdy. Kdybych měl ohodnotit bolest... Bolest mých nohou od 1 do 10, Dal bych 3. Vlastně to není tak zlý, ale cítím se strašně unaveně.
Chci říct to, že jsem šťastný. Dnešek vidím jako důkaz toho, že to bude fungovat. Chápete, ne? Čeká nás ještě 40 a víc dní na téhle cestě. Ale faktem je, že první den šel hezky hladce, až na Nacukiho v vybuchující bojler. Dnešek proběhl hladce a jsem šťastný.
Díky, že jste se ke mně přidali. Zítra odhalím něco skvělýho a udělá to tu cestu ještě zajímavější a taky o něco šílenější. Počkejte si na to. Ale pro teď, ať už se díváte odkudkoliv z toho velkého světa, díky, že jste se přidali na prvních 50 km cesty. A snad se uvidíme zítra.
Dobrou noc. Předpověď počasí slíbila sluníčko. Byla to tak strašně velká lež. 500 miliónů dolarů na satelit a nedokážou ani určit počasí. To je ale kravina! Překlad: Haffy www.videacesky.cz
Jedno po druhém, nejdříve vám představím tým. Přidává se ke mně tým o třech lidech, protože cesta je jedna věc, ale zvládnout natáčet každý den a dělat vlogy... Potřeboval jsem pomoc, takže jsem někoho sehnal, aby se to uskutečnilo, stalo se to realitou a tady je máme. - Tohle je Wenbin. - Jo, ahoj. Je z Číny!
WENBIN Z ČÍNY KAMEROVÝ GÉNIUS Wenbine, co máš nejradši na Číně? Knedlíčky? Knedlíčky, skvělý. Tohle je Chris... Je z Ameriky. Jak bys shrnul americkou kulturu jednou frází? Domov svobody. Země statečných.
Takhle asi ne. CHRIS STATEČNÝ PILOT DRONA - A nakonec tu máme Iana. - Ahoj. Je z Británie. Co máš rád na Británii? Jasně že královnu. IAN, NADŠENEC DO KRÁLOVNY TÝMOVÝ KOORDINÁTOR A ŘIDIČ Tohle je to kolo. Vytunili jsme to, máme GoPro, abychom mohli během cesty natáčet.
Zvonek, na ten se dost těším. Sedátko je jako kámen. Seděl jsem na něm 30 minut a pak jsem se nemohl posadit ještě celý další den. Mám něco jako vzdušnou kapsu, polštářek... Což je fajn, vcelku dobrý. Posadím se na to a snad nebudu trpět po několika dnech.
Je to horské kolo. Jak vidíte, není silniční, protože gumy jsou tlustý. Chtěl jsem kolo, které nepíchne, a koukejte na tyhle gumy, jsou neprůstřelné, nic to neprořízne. Dobrá poslední slova, ale je to skvělý kolo. Už se těším, až na něj nasednu.
Jak vidíte, je tu i další kolo. Tady vzadu na autě. To je pro lidi, co se budou po cestě přidávat. Je šest nebo sedm různých lidí, co se budou přidávat. Během cesty uvidíte různé jiné vloggery, baviče. Všechny možné lidi a první je... Teď se s ním setkáme, je za dveřmi. - Kdo by to mohl být?
Je to Nacuki. - Ahoj. Brý ráno! - Zdar, Nacuki. - Dobrý počasí. - Je pěkně. - Jo. Máš cyklistické kalhoty? Jasně. Opravdu jedeš? Jedeš na kole? Ne. Dej mi mou helmu, Nacuki.
Styl spravedlivý dýně. Dýňová helma. Bezpečí. Vybral mi ji Rjótaro, nedělej si ze mě srandu, když ji mám na hlavě. Příšerný začátek, neumím si dát helmu na hlavu. Mám moc velkej krk. Proboha. Je to až moc těsný!
Bože. Přišel nečekaný zvrat. Nacuki se chce přidat na kole. Změnil názor a pojede. Z nějakého důvodu mi přijde, že má mnohem lepší helmu. Máš fakt dobrou helmu. Pěkná helma. Nepěkná helma. Nepěkná. Dýňově pěkná! Dýňově pěkná.
Dneska začínáme první část naší cesty do Kagošimy. První část vede ze Sakaty v prefektuře Jamagata do města Niigata v Niigatě. Za první den jedeme na jih do Acumi onsen, lázeňského města 50 km jižně odsud. GoPro jede: Vyhlašuji, že 2 000 km cesta právě začíná. Jdem na to! - Jo!
- Jedem! Kagošima. Pořád nevěřím, že Nacuki jede na kole. Ujeli jsme 5 km a Nacuki se zastavil na rychlou cigaretu. Jak ti je, Nacuki? Dobrý pocit! Je to poprvé, co Nacuki cvičí za posledních...
10 let? Jo, možná 10 let. - 10 let! - Dobrý cvičení. - Dobrý cvičení. - Cítím se tak dobře! Změní ti to život? Možná změní. - Jo. - Mám nový koníček. - Kolo.
- Kolo. Nový koníček. 10 let bez cvičení... Stačilo 5 kilometrů, 10 minut jízdy a změnil se mu život. Ten písek byl skoro Nacukiho zkázou. PLÁŽOVÉ LETOVISKO JUNOHAMA 18 KM OD STARTU Jak ti je? Bolí mě kyčel.
Bolí tě kyčel? Zlomená. Připraven na dalších 10 kilometrů? Ne! Vzdávám to! - Vzdáváš to? - Jo. - Už? - Jo. Mám rád auto. Můj bývalý společník to už vzdal.
Nacuki tedy pojede autem po zbytek dne a já pojedu na kole. Takže... - Jsi šťastný muž. - Šťastný muž. Pojedu kolem okraje hory, a až to objedu, tak tohle už neuvidím. To bude ten moment, poslední kraj Šonaiské nížiny, celé této oblasti.
První tři roky v Japonsku jsem to tu nazýval domovem. Vždy když se sem dostanu, tak cítím dojetí, protože tohle je okraj mého japonského domova. Jsem rád, že jsem mohl vyměnit helmy. Nacuki už nejede, tak jsem dokázal ukrást tuhle hustou... Úžasnou helmu, jak jste si všimli. Konečně nevypadám jako dělník na stavbě.
Čekal jsem na tebe! Takhle to dopadá. Zrovna jsem uklouzl a noha mi spadla do vody, bylo to docela osvěžující, ale mohlo to být horší, kdybych si zvrtl kotník, tak by to byl ten nejhorší začátek mé cesty. Ulevilo se mi. Je tak 16:15 a máme hodinu do západu slunce a ještě 16 km před sebou.
Přiznávám, že cítím trochu tlak, ale máme za sebou 34 km a cítím... Jak bych to řekl? Naplněný endorfiny. Cítím něco, co normálně ne. Možná protože jsem spadl do vody a uvolnil hodně adrenalinu. Je to vcelku malebné. Nacuki před Hakusandžima, malým ostrovem. Pokud se chcete podívat, kde zrovna jsme nebo kde zastavujeme, tak je skvělá stránka, kde to všechno najdete.
Co každý den děláme. Nemám žádného sponzora. Během cesty ani jeden sponzor. Nesponzoruje to GoPro ani balená voda, měl jsem si říct. Vlastně jsem docela blbec. Na druhou stranu mám podporu na síti, Tokyo Creative, která mi poslala tento skvělý tým, aby zachytili každý den a pomohli filmovat.
Mají taky skvělou stránku, kde každý den dáváme shrnutí z cesty, kde jsme byli, co jsme dělali, koho jsme potkali. Je tam vše. Stránka pro vás, lidi. Vlastně nemáme plán. Nevíme, co se zítra může stát, ale každý den budeme zapisovat, co jsme zvládli, a všechno zjistíte na stránce TokyoCreative.com.
A velký dík TokyoCreative za podporu této cesty. Víte, je to... od nich sakra štědrý. Zpátky k jeho autu. Hajzlíku! Měj se, Chrisi! Měj se, Nacuki. Díky, Nacuki.
V 17:00 v Japonsku začínají hrát hudbu, aby upozornili lidi pracující na polích, jako třeba farmáře, že končí den. Hraje to zrovna v nejistý čas, jsem před svým prvním kopcem. Můj první velký kopec. A chcípnu tady. Umřu...
tady. Sakra. Tenhle kopec nevypadá tak hrozně, vlastně to skoro nevidíte na GoPro, ale stačí to, aby mě to odrovnalo. Potom co jsem ujel 40 km. Tenhle kopec... bude mojí zkázou. Tohle je to místo, kde zemřu.
Na tomhle podělaným kopci. Ale musím přiznat, že to mohlo být horší, mám tady nádherný výhled na sopku. Hora Čókai na obzoru, koukejte! Musím si pospíšit, rychle se stmívá. Tak jo, zvládnem to! Do háje.
Nesuďte mě, ale běžím do kopce s kolem. Zoufalé časy si žádají pragmatická řešení. Musíte udělat to, co je třeba, abyste dojeli do cíle. Jeď, jeď, jeď, Chrisi! Už jenom dalších 10 kilometrů. Zasranej bastarde.
Nenávidím tě! Jo! Počkám... na druhé straně. Moje světlo, který jsem před chvílí zapnul před 10 nebo 15 minutami, protože už začíná být docela tma, tak zrovna dosvítilo! 10 minut potom, co jsem ho zapnul. Nechápu proč.
Mělo být plně nabitý. Jo, teď už nevidím. Zatracený světlo. Mělo jsi jen jednu práci a tu jsi nezvládlo! Nebudu lhát. Vůbec nic nevidím. Tohle je fakt děsivý. Co to je? Tady je konec. Hovno, my jsme tu.
Jsme tady, zvládli jsme to. Dali jsme to. Já to dal. Do háje. Jsem vyčerpanej, dehydratovanej a mám pálení žáhy, ale dal jsem to! Ujel jsem stovku kilometrů nebo kolik to bylo. A...
a... do prdele. Kde je Nacuki? - Nacuki? - Kde je Nacuki? Zpátky v salónu. On je... Co? Cože?! On sem ani nepřišel? Ne. To si děláš... Myslel jsem...
Víš, představoval jsem si, že příjezd do Acumi Onsen, malé vesnice, bude plný podporujících místních. A Nacuki s pivem. Ne. Jenom tichý parkoviště. S ničím. Dobře lidi, je čas na večeři. A je tu prázdné místo, kde měl sedět Nacuki.
Je to trapný. Měl být na konci stolu, sedět tam a užívat si tuhle skvěle připravenou večeři. Není tady očividně jen kvůli tomu, že Nacukiho bojler vybouchl. Má to ale jednu velkou výhodu, když tu Nacuki není, tak si můžu dát všechno jeho jídlo.
Hlavně to sašimi. Jo! Mám si sám ustlat po tom všem? 50 km jízdy. Kdybych měl ohodnotit bolest... Bolest mých nohou od 1 do 10, Dal bych 3. Vlastně to není tak zlý, ale cítím se strašně unaveně.
Chci říct to, že jsem šťastný. Dnešek vidím jako důkaz toho, že to bude fungovat. Chápete, ne? Čeká nás ještě 40 a víc dní na téhle cestě. Ale faktem je, že první den šel hezky hladce, až na Nacukiho v vybuchující bojler. Dnešek proběhl hladce a jsem šťastný.
Díky, že jste se ke mně přidali. Zítra odhalím něco skvělýho a udělá to tu cestu ještě zajímavější a taky o něco šílenější. Počkejte si na to. Ale pro teď, ať už se díváte odkudkoliv z toho velkého světa, díky, že jste se přidali na prvních 50 km cesty. A snad se uvidíme zítra.
Dobrou noc. Předpověď počasí slíbila sluníčko. Byla to tak strašně velká lež. 500 miliónů dolarů na satelit a nedokážou ani určit počasí. To je ale kravina! Překlad: Haffy www.videacesky.cz
Související videa
Komentáře
Žádné komentářeBuďte první, kdo napíše komentář