Bill Burr o vytrvalosti žen

Já nevím. Snažím se jít do sebe.
Cítím, že stojím na životním rozcestí. Fakticky.
Jsem z toho na prášky. Pomalu mi to začíná docházet.
Furt nejsem ženatej. A pomalu se blíží věk,
kdy se prostě budu muset... rozhodnout. Buď se ožením, nebo budu patřit
k těm podivnejm týpkům, co seděj u piva a z výstřihu
jim lezou zrzatý chlupy.

Fakticky.
Nevím, co to se mnou je. Asi jsem zůstal až moc
dlouho svobodnej. Je to hrozný. Když zůstanete
svobodný moc dlouho, váš mozek přepne z: "Tohle radši neříkej,"
na: "Řekni to. Schválně, co se stane." A jakmile překročíte tuhle čáru... otevře se pekelná brána.

Nechápejte mě špatně.
Ženský jsou skvělý. Nechci, abych působil,
jako že ženský nesnáším... Sice jsem šáhlej,
ale ženský si prostě nikdy nedaj pokoj. Každej den po vás jdou. Vzbuděj se a rázem jsou z nich psychopatický
roboti, kterejm za boha nedojde šťáva. Den co den... Furt do vás jedou. Že jo?

Každej den musíte poslouchat:
"Ty, zlato, víš co?" Fakticky... Jsou jako vlny,
co vás postupně zaplavujou. Každej den vám
vezmou kousíček života. Cenťák po cenťáku,
den co den... "Proč se s ním ještě bavíš?
Vždyť je věčně ožralej!" "Kde sis to proboha koupil?
Vždyť je to hnusný! Vyhoď to!" Najednou jste po pas ve vodě a snažíte se zachránit
baseballový kartičky.

Máváte na kámoše na pobřeží. "Kámo, ty lístky mi kup!
Sport mám furt rád!" "Sakra, už je tady.
Jak se máš, broučku?" Pořád se učím, kdy stojí za to
pouštět se s tou mou do hádky. Dřív jsem se s ní hádal v jednom kuse, ale poslední dobou se snažím krotit. Občas do vás...

prostě jedou
a je lepší jim ustoupit a jít s nima,
kamkoliv si usmyslej. "Uděláme si piknik!
To bude žůžo! Dáme si něco na zub..." Jindy se jim stačí postavit do cesty... a udělát stěnu,
od který se odrazej. Pošlete je bláznit
někam daleko od vás. Koupíte si pár hodin klidu,
než zase přicupitaj zpátky... a budou pokračovat. "Pojedeme k našim!"

Ne, jsou neúnavný,
prostě si nedaj pokoj. A není se čemu divit! To proto,
že je nemůžete praštit. Tím to celý je.
Zamyslete se. Když jste ženská, je naprosto nepřípustný,
aby na vás někdo vztáhnul ruku. Víte, co všechno bych si dovolil, kdybych věděl,
že mě za to nikdo neskope? Navážel bych se
do každýho na potkání.

Viděl bych namakanýho borce,
co chodí denně do posilky, vyrazil bych mu proteiňák z ruky:
"Jdi do hajzlu, kreténe!" Ale nedělám to. Každej chlap
má totiž pomyslnou čáru, a ví, že jakmile ji překročí,
dostane po tlamě a nikdo neřekne ani popel. Jenže ženský tu čáru nemaj. Furt do vás jedou. Klidně by vás složily na zem...

a ještě by vedle vás zůstaly stát. Nemaj ani dost
slušnosti na to, aby utekly. Klidně nechaj shořet vaše hadry:
"Tadá! To jsem byla já! No jo! A ještě se s radostí
podívám, jak se na to budeš tvářit. Pozvala jsem tvý kámoše,
aby se ti mohli smát, zatímco se to budeš
snažit uhasit bosýma nohama." Klidně by vám vyškrábaly do auta:
"Tohle udělala Susan!" A vy byste jim nejradši
nasadili kravatu a poplácali je po hlavě.

Svým způsobem je mi vás líto,
protože vůbec nevíte, jaký to je. Někdy si to zkuste aspoň mezi sebou. Až se zase sejdete,
dejte kámošce po tlamě. Prospěje vám to! Jasně, bolí to, necítíte nos, zvoní vám v uších,
ale aspoň si vyčistíte hlavu... a trochu se nad sebou zamyslíte. Vždycky, když to schytám,
jsem hrozně nasranej, ale po cestě domů si řeknu:
"Tentokrát jsem to fakt přepísknul."

"Když o tom tak přemejšlím,
ten dovětek jsem si moh odpustit." Vezmete si z toho ponaučení. "To je ale debil.
To snad ani nemyslí vážně..." Před pár lety mi dala
do držky má vlastní holka. Chcete to slyšet?
Je to super příhoda. I když jsem jí vyznal lásku
a dal jsem jí přání, jsem takovej debil, že mi stejně večer jednu natáhla.

Už ani nevím za co.
Prostě něco řekla, já na to reagoval,
ona přihodila, já se na to nevysral
a musel jsem mít poslední slovo. A najednou na mě
vystartovala pěstma. Nejdřív mi jen bušila
do hrudníku, což by bylo v pohodě. Byl svátek,
tak na mě chtěla bejt hodná. Šetřila mě. Chvíli jsem to
celkem úspěšně vykrejval.

Tu a tam jsem se zaklonil,
chytnul jsem ji za hlavu, uklidňoval jsem ji
a čekal, až se unaví. Ale najednou nasadila pravej hák a trefila mě ze strany do palice. Ale víc než ten úder
samotnej mě mrzelo, že neměla tu slušnost
vrátit se do bojovýho postoje a bát se, že jí to třeba vrátím. Věděla, že jí nic neudělám.

Protože bych byl za hajzla.
Takže nejen, že mi jednu natáhla, ještě se mi vysmívala
do ksichtu a ukazovala na mě. Bylo to hrozný! Začala mi házet
věci z police na podlahu a já tam jen mlčky stál a říkal si: "Nenavazuj oční kontakt,
nehýbej se. Ono jí to přejde. Paráda! To jsem měl od střední.
Dost to pro mě znamenalo. Ale tobě je to evidentně u prdele!

Udělat tohle já tobě,
už by mi nasazovali želízka, ale ty máš vagínu,
takže je všechno v cajku. Prostě tu budu dál stát... a nechám tě rozmlátit
všechny mý věci na sračku." Překlad: BugHer0
www.videacesky.cz