Kurt Vonnegut o lidožravých mihulích

S radostí zde vítám Kurta Vonneguta. Z Indianapolisu jsem odešel po pubertě. Na střední v Indianapolisu jsem se naučil, jak vypadat drsně. Tam to tak musel dělat každý, a když jsem se tam příležitostně vracel, zjistil jsem, že to dělají pořad. Snaží se vypadat drsně. Něco se kdykoliv může přihodit. KURT VONNEGUT O LIDOŽRAVÝCH MIHULÍCH 6.



LISTOPADU 1970 NEWYORSKÁ UNIVERZITA Vychovala mě černošská služebná jménem Ida Young. S ní jsem si povídal nejčastěji. Takže co je na mně praštěného, bylo praštěné i na ní. Vídal jsem ji častěji než své rodiče. A teď řeknu něco intimního. Bylo to mé velké tajemství, měl jsem z toho hrozné pocity viny. Má matka ke konci života zešílela. Přes den byla normální, dokud jste ji nechtěli vyfotit.



V noci se chovala šíleně, zdivočela, sprostě nadávala a dělala rámus. Dostala barbituráty. Měly ji zklidnit, a z hlavy jí udělaly pavučinu. Nemůžu se na matku zlobit, hrozně jsem ji litoval. Kvůli tomu všemu. Před pár měsíci jsem navštívil náhrobek rodičů a brečel jsem, což se dlouho nestalo. Brečel jsem, protože jsem si přál, aby bývali šťastnější.



A to je hloupý. Rodiče jsou nejspíš šťastnější, než si uvědomují. Kdysi jsem se otce zeptal, co byl nejšťastnější den jeho manželství. To bylo už po matčině smrti. A řekl, že měli Oldsmobile a vloupali se na závodní okruh 500 mil v Indianapolisu a jezdili kolem dokola. Doslechl jsem se, že spisovatel má štěstí, protože se každý den svou prací léčí.



Je radno nepsat o vlastním životě. Pokud chcete psát rychle. I tak budete psát o vlastním životě. Jen o tom nebudete vědět. A abyste celý den pracovali o samotě, musíte umět přehánět. A budete sedět a dělat, co dělají paranoidní lidé. Budete do sebe skládat dílky, aby dávaly smysl. Fakt, že mě umístili do místnosti 471, co to znamená a všechno okolo.



No, nic nic neznamená. Jen to, že si umělec vydělává tím, že předstírá. Dává dírám významy, i když žádné díry neexistují. K elánu potřebujete paranoiu. Musíte se hrozně bát a potají v sobě nést zášť. Jsem momentálně starší než George Orwell, když zemřel. Brzy budu starší než Jack Kerouac, když zemřel. Přemýšlel jsem, proč se tito lidé zabili, a myslím si, že spisovatelé, kreativní spisovatelé jsou v procesu tvoření.



Jsou lidstvem, které se tvoří. Je to, jako byste studentovi sáhli do úst a snažili se z jeho úst vytáhnout pásku, aniž by vás kousl. Chcete se podívat, co je na ní sakra napsáno, a taháte ji ven. A ten člověk neví, co se děje. A to je vyčerpávající. A spousta lidí to už nechce dělat, je to pak až moc nepříjemné.



Napsal jsem povídku Velký vesmírný mrd. A je to o velkém… Je to o konci světa. Zbyli už jen mihule a lidé a z mihulí se stanou lidožrouti. Vesmírná stanice postaví obrovskou loď a doufá se v to, že lidský život někde bude pokračovat. Je na ní hlavice plná spermatu. A oni…



ji vystřelí do vesmíru a doufají, že do něčeho narazí a že život… Tuto epizodu sponzoruje Dropbox. Ať už děláte design, prezentace, píšete, nebo stavíte, Dropbox vám ulehčí spolupráci na jakémkoliv souboru. Pokud můžete pracovat s kýmkoliv odkudkoliv a jakkoliv, svět bude plný zajímavějších věcí. Dropbox.



K vašim službám. A teď zpátky k rozhovoru. Jak jsou mé knihy důležité, nebo knihy kohokoliv jiného, to nevím. Nemyslím si, že jsou kdovíjak důležité. Podle mě jsou lidé spokojení, když je čtou. A to mi za to stojí. Že se takhle pár hodin o někoho staráte. Vždy tu budou báječní baviči, kteří nás utěší během Jóbova příběhu, kterým jsou naše životy.



Proto si svého povolání vážím. Jsme baviči. Moc toho neděláme, ale něco ano. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz