TaiwanLast Week Tonight

Dnešní hlavní téma se týká Taiwanu. Kupodivu jsme o Taiwanu v této show ještě nemluvili, ačkoliv tam vznikl bubble tea, což je lahůdka, i když kuličky z tapioky zní jako sexuální pozice pro seniory. A hlavně taky proto, že Taiwan je jako my nezdravě posedlý maskoty. Města jich vyrábějí kvanta. Tady je dítě jako chanos stříbřitý na oslavu oblasti, kde se tato ryba chytá, a pak je tu jeden z regionu, kde pěstují banány, ale o něm teď mluvit fakt nechci.

Taiwan vlastně vyrábí tolik maskotů, že některá města mají problém je skladovat. S členkou městské rady jsme se vydali do tchajpejské školy až do hlubin podzemního parkoviště. Za dveřmi jsme objevili horu opuštěných maskotů. Toto je posvátné ohňové miminko z tchajpejských národních her z roku 2013. Vedení města by se opravdu mělo zamyslet, jestli je nutné dál vyrábět jednorázové maskoty.

Ale no tak, Taiwane, nemůžete jen tak vyrábět maskoty a pak je zahazovat. Naštěstí naši maskoti po skončení sezóny žijí na krásném statku. Nádherném statku, kde nemocná plíce Jeff může dýchat čerstvý vzduch a lednímu medvědovi se zlomeným penisem se dostane potřebné pomoci. Pořád se produkční ptám, kde ten statek je, a ona na to: „Řeknu ti to, až budeš starší.“ Nemůžu se dočkat! Ale samozřejmě o Taiwanu dnes slýcháme ve zprávách hlavně kvůli vztahům s Čínou, které jsou, mírně řečeno, napjaté.

A v poslední době jsou ještě napjatější. Čína o Taiwanu dlouhodobě smýšlí jako o svém území. Pro čínského prezidenta Si Ťin-pchinga je to téměř politický záměr. Řekl: „Kompletní sjednocení naší země musí být a bude uskutečněno.“ Vojenské napětí mezi dvěma stranami zesiluje. Čínské letectvo poslalo od začátku měsíce do taiwanské zóny protivzdušné obrany takřka 150 letounů.

Ano, bylo to tak, i když je tam asi neposlali takhle, na jedné velké hromadě. Nejspíš tam poslali jedno letadlo po druhém, ne vyskládaná na sobě jako v noční můře řídícího letového provozu. Jde o to, že Čína trvá na tom, že Taiwan, nezávisle fungující jednotka s vlastními demokraticky zvolenými lídry, ozbrojenými silami a ústavou, je ve skutečnosti součástí Číny a v žádném případě jiná země. Jak to vyjádřit mírně? Čínská vláda si za tím pevně stojí. Tak pevně, že když John Cena na tiskovém turné pro poslední Rychle a zběsile řekl, že „Taiwan je první země, kde můžou vidět Rychle a zběsile 9“, stalo se pak toto.

Herec John Cena se Číně omluvil poté, co Taiwan nazval zemí. Moc se za svůj omyl omlouvám. Je mi to moc moc líto. Moc se omlouvám. Musíte pochopit, že… Čínský lid a Čínu mám moc rád a moc si jich vážím. Na tom je úplně všechno tak strašně divné.

Je divné, že se John Cena omlouvá Číně, je divné, že je to za tohle, a je divné, že to dokáže v ucházející mandarínštině. To je prostě moc divného. Částečně jsem očekával, že se ukáže, že vyšívá, jak Liam Neeson líbá pštrosa. To by to pak bylo jen o něco málo divnější. Ale John Cena v tom není sám. Taiwan je pro Čínu tak choulostivá záležitost, že Paramount Pictures z Cruisovy bundy v druhém Top Gunu odstranily taiwanskou vlajku a obchod Gap se musel omluvit za uvedení trička s mapou Číny bez Taiwanu.

To tričko spustilo takový poprask, že to vedlo k tomu, že se Gap, výrobce mdlých triček, která nosí tátové, když jsou třicet minut na trenažéru, musel omluvit 1,4 miliardě lidí. Pokud tedy Čína dokáže stáhnout trička z Gapu, slavnostně přísahá, že se s Taiwanem sjednotí, a posílá nad něj letouny v rekordních číslech, zdá se, že bychom se na Taiwan měli zaměřit.

Jak se dostal do své jedinečné pozice, co od něj svět chce a hlavně co chce on sám. A začněme s historií. Z tohoto hlediska byl Taiwan Stanley Cupem asijských dějin. Různí lidé si ho předávali a ryli do něj svá jména. Absurdně vám zestručníme tamních posledních 400 let. Taiwan neboli Formosa, jak je občas nazýván, byl domovem domorodců, pak byl kolonizován Nizozemci a krátce Španěly, než ho asi na 200 let ovládla čínská dynastie Čching.

V roce 1895 ale Čína o Taiwan přišla a získalo ho Japonsko, které z něj udělalo „modelovou kolonii“, vynucovalo japonské kulturní hodnoty, zkrátka vládlo železnou rukou. Po druhé světové válce se staly dvě zásadní věci. Zaprvé Spojenci Taiwan vrátili pod čínský dohled. A zadruhé skončila čínská občanská válka mezi Čankajškovou nacionalistickou vládou a Mao Ce-tungovými komunisty.

Bacha, spoiler: vyhráli komunisti. Blahopřeji, Mao. Po porážce Čankajšek utekl na Taiwan spolu se dvěma miliony nacionalistických vojáků a uprchlíků, kde v podstatě založili čínskou exilovou vládu. V té době tedy Čína technicky vzato měla dvě vlády. Jednu v Číně a jednu na Taiwanu. A západní země se velmi snažily o úspěch té druhé, Taiwanu dokonce přezdívaly „Svobodná Čína“, protože ho vnímaly jako obrannou zeď před komunismem.

Navzdory očekávání nad Formosou nadále vlaje antikomunistická vlajka jenom 100 mil od pevninské Číny. Je to prosperující ostrov, kde nové generace vyrůstají ve svobodě. To naprosto kontrastuje s podmínkami pod vládou Mao Ce-tunga. Docela se mi stýská po době, kdy jediný způsob, jak se dozvídat o cizí kultuře, bylo poslouchat Brita na amfetaminech říkat, kdo jsou ti dobří a kdo špatní.

Zde vidíme Formosany, jak žijí svobodně. Nejde tak docela o svobodu, ale nejsou to komouši a tam můj zájem končí. Ačkoliv byl Čankajšek zarputilý antikomunista a spojenec USA, z historického pohledu jsme takových měli spoustu a ne vždy to byli dobří lidé. A Čankajšek Taiwanu vládl jako krutý diktátor. Tisíce lidí byly zasaženy dobou tzv. bílého teroru, byli uvězňováni, mučeni, a dokonce popravováni.

Cokoliv, co mohlo být vzdáleně považováno za kritiku vlády, bylo nesmírně riskantní, což zjistil jeden spisovatel, který pouze přeložil komiks o Pepku námořníkovi. Pepek se ocitl se synem v exilu na ostrově, kde kandidovali ve volbách. Pepek pronesl řeč a použil anglické slovo „fellows“. To by se dalo přeložit stovkami různých způsobů, ale já to přeložil jako „mí krajané“. Bylo to strašné. Zatkl mě vyšetřovací úřad, ptali se: „Proč jste to nepřeložil jinak?

Takhle přesně mluví náš prezident Čankajšek. Děláte si z něj legraci. Zasloužíte si trest smrti, bezpochyby, trest smrti.“ Je to tak. Vyslýchali ho několik měsíců za podezření z kolaborace s komunisty a nakonec strávil 9 let ve vězení a to vše proto, že si Čankajškova vláda myslela, že měl komiks o Pepkovi skryté politické sdělení. To je trochu přitažené za vlasy, protože Pepek hlubší význam nemá, tedy kromě toho, že se o ženskou přízeň má člověk prát, doping je cool a Bluto si nezaslouží lásku.

Tím vším chceme říct, že v polovině 20. století byl Taiwan ponuré místo, ale po Čankajškově smrti v roce 1975 díky mezinárodnímu i domácímu nátlaku politických hnutí začali nacionalisté ztrácet moc, až došlo na konci 80. let ke zrušení stanného práva a startu demokratizace. Navzdory všemu se z taiwanské diktatury stala funkční demokracie plná života, a to myslím vážně. Debata ohledně alokace miliard eur do plánu rozvoje infrastruktury se v úterý zvrhla ve rvačku v taiwanském parlamentu.

Členové vládnoucí Demokratické pokrokové strany a opoziční Národní strany po sobě házeli vodu a sráželi se k zemi. Taiwanští poslanci jsou známí tím, že se rvou, a dokonce po sobě hází věcmi. A rvačky v parlamentu opozici dokonce slouží k tomu, aby voličům ukázala, že si za svým tvrdě stojí. Ano.

Rvačky nejsou v taiwanském parlamentu neobvyklé. Tady po sobě hází balónky s vodou. A tady po sobě hází prasečí vnitřnosti během debaty o importu vepřového. A to není vše, v roce 2006 poslankyně popadla psaný návrh zákona a strčila si ho do pusy. To je fantastické a určitě bychom se tím měli inspirovat. Chcete se zbavit zákona o čisté energii? Usaďte se a snězte všech jeho 900 stran. Ale není to jen funkční demokracie, je to i důležitý článek dodavatelského řetězce. Taiwan byl loni nejrychleji rostoucí ekonomikou v Asii a je pro svět klíčovým výrobcem polovodičů, které se používají úplně ve všem, od aut až po erotické hračky.

Takže až si příště zapnete anální kolík, který má 100 000× vyšší výpočetní kapacitu než mise Apollo, nezapomeňte Taiwanu poděkovat! Kde se tedy nacházíme dnes? Taiwan si udělal jméno jako rozvinutá a bohatá země. Ale nikdo mu tak nemůže říct. A to nás dovádí k nevyřešenému problému taiwanské suverenity.

Nárokovat si Taiwan je totiž momentálně klíčové pro čínskou národní hrdost, Si Ťin-pching znovusjednocení považuje za součást své vize o „velkém oživení čínského národa“. A každý, kdo chce obchodovat s Čínou, ví, že nazývat Taiwan zemí je obrovské faux pas. A o tom se nepřesvědčili jen Gap a John Cena. Všechny tyto firmy se musely omluvit nebo musely vzít něco zpátky byť i kvůli nejmenšímu náznaku, že je Taiwan samostatná země.

A tu obezřetnost můžete vidět všude. Na letošní olympiádě taiwanští atleti nesoutěžili pod taiwanskou vlajkou, ale pod pseudovlajkou „Čínské Tchaj-peje“, k čemuž jsou nuceni na olympiádách už od osmdesátých let, když se s MOV dohodli, že se takto můžou účastnit, aniž by rozčílili Čínu. Ale tento kompromis si nepochvalují všichni Taiwanci. Při hrách v roce 2012 frontman taiwanské heavymetalové kapely Chthonic poukázal na to, jak je to absurdní.

Náš tým, náš národní tým se jmenuje Čínská Tchaj-pej, do prdele. Zhovadilý kecy, co? Pardon, nemůžeme vám říkat Taiwan. Musíme říkat Čínská Tchaj-pej, do prdele. Hele, vím, že to říkám každý týden, ale ten metalový zpěvák, co si stěžuje na olympijské názvosloví, má recht. Ale kdyby byl jejich oficiální název opravdu „Čínská Tchaj-pej, do prdele“, alespoň by vyjadřoval, kam by si ten název Čína měla strčit. A dokonce ty největší mezinárodní organizace jako WHO jsou nuceny hrát tuhle směšnou hru a Taiwan odříznout od plné účasti.

Když byl na toto loni dotazován zástupce WHO hongkongskou hlasatelkou, vedlo to k tomuto trapnému rozhovoru. Zváží WHO členství Taiwanu? Haló? - Pardon, neslyšel jsem vaši otázku. - Tak já ji zopakuji. V pořádku, přejděme k té další.

Případ Taiwanu mě ale doopravdy zajímá, ráda bych ho probrala. Rozhodli jsme se dr. Aylwardovi znovu zavolat. Jen bych vás chtěla poprosit o komentář, jak si Taiwan doposud vede, co se týče zvládání epidemie. O Číně už jsme mluvili. Opravdu? Jste si tím jistý? Protože jste nejdřív předstíral, že jste otázku neslyšel, a pak jste předstíral, že vám to vypadlo, zatímco jste to jen co nejokatěji položil.

Nemohlo být jasnější, že se otázce vyhýbá, ani kdyby se vrátil převlečený za lampu. Lampy se na Taiwan ptát nemůžete. Zvláště mě ne. Já mluvím jen francouzsky. To už jsou 2 důvody, proč bych neměl odpovídat. Jsem lampa a mluvím jen francouzsky, kromě těchto pár vět anglicky, abych vše vysvětlil. Au revoir! Je suis lampa. Ale nejde jen o firmy a mezinárodní organizace. Valná většina světových vlád nemá oficiální diplomatické vztahy s Taiwanem, protože Čína nebude mít diplomatické vztahy s nikým, kdo by je měl.

A po tom úvodním fandění západních zemí taiwanské odvaze a vervě, díky které antikomunistická vlajka dál vlaje, se věci změnily. S koncem 70. let většina zemí začala uznávat jako oficiální čínskou vládu ne tu taiwanskou, tzv. Čínskou republiku, ale tu komunistickou, pevninskou, tedy Čínskou lidovou republiku. Nyní počet zemí, které jsou nadále ochotné diplomaticky uznávat Taiwan, klesl na pouze čtrnáct zemí a Svatý stolec.

Ale ten by vás překvapit neměl. Však znáte papeže. Rád píchá do vosího hnízda. Ráno pije víno. Je to zdivočelá borka, co chce vidět drama. Co se týče USA, poslední půlstoletí se pohybujeme po diplomatickém tenkém ledě s postojem zvaným strategická nejednoznačnost. To nám umožnilo udržet funkční vztahy s Taiwanem a přitom si zachovat plnohodnotný formální vztah s Čínou. Tento přístup začal v 70.

letech a byl postaven na řadě nesmírně opatrně zformulovaných vyjádření. Spojené státy v jednom z prohlášení pro Čínskou lidovou republiku uznávají stanovisko ČLR, že je Taiwan součástí Číny. Ale zároveň v něm Spojené státy nesouhlasí s čínským nárokem na Taiwan. To je od té doby náš postoj. Takže USA vnímají status Taiwanu jako neurčitý. Ano, uznali jsme tvrzení Číny, ale nesouhlasili s ním. A status Taiwanu je tak neurčitý.

Víte co, jako Schrödingerova kočka nebo Miscavigova žena ve scientologické verzi. Můžou být jedno, nebo druhé, ale nikdo si není jistý, co Davide? A Davide, kde je Shelly? Ale taková nejasnost je pro postoj strategické nejednoznačnosti typická. Sídlo USA na Taiwanu je například v této budově, často se jí říká velvyslanectví de facto, ale ne opravdové velvyslanectví. Taiwan má zase tuto budovu ve Washingtonu a funguje jako kterékoliv velvyslanectví, ale jenom se mu tak neříká.

A vím, že se takový postoj může občas zdát absurdní, ale o tu nejednoznačnost jde, zvláště co se týče obrany. V roce 1979 Kongres schválil Zákon o vztazích s Taiwanem, ve kterém se USA zavázaly pomoci Taiwanu udržet jeho schopnost sebeobrany. Ale tento závazek končí tam, kde by se USA měly zavázat pomoci Taiwan bránit před čínskou invazí.

Stojí v něm, že snahy určit budoucnost Taiwanu jinými než mírovými prostředky by pro USA byly velmi znepokojivé. Co to vůbec znamená? Že by USA nasadily vojenské prostředky? Nebo že by generál USA jen mírně pozvedl obočí? Nikdo vlastně neví. Je to úmyslně zmatečný neurčitý postoj, který je už 40 let základem amerického postoje vůči Taiwanu.

A doteď jsme se o Taiwanu bavili ve smyslu toho, co od něj chtějí ostatní země. Ale klíčovou otázkou jistě je, co chce on sám? Ale ani to není snadné zodpovědět. Taiwan tvoří směs různých kultur, jazyků a politických názorů. Jen si vzpomeňte, že tam zákonodárci po sobě hází vnitřnosti. Všichni tam spolu ve všem nesouhlasí. Ale podle toho, jak Taiwanci hlasovali ve volbách, vybrali si vládu, která si chce Čínu držet od těla.

Vzpomínáte si na zpěváka, co mluvil o Čínské Tchaj-peji, do prdele? Nyní sedí v taiwanském parlamentu a je otevřeně pro nezávislost. Co se týče prezidentky Cchaj Jing-wenové, byla zvolena s programem, který chce Taiwan bránit, ale hlavně udržet status quo. Jen se podívejte na to, s jakou opatrností mluví o otázce taiwanské nezávislosti. Jste alespoň principiálně nakloněná tomu, že by měl být Taiwan formálně nezávislý? Aktuální stav je takový, že prakticky už fungujeme jako nezávislá země.

Máme vlastní vládu, máme vlastní volby. Může se jednoho dne stát, že to bude stvrzeno formální deklarací nezávislosti? Jde o to, že nemáme potřebu se deklarovat jako nezávislý stát, ale už jsme nezávislá země. Ano, jasně prohlašuje, že jsou nezávislí, ale nejde přes deklaraci nezávislosti. Protože ví, že kdyby Taiwan formalizoval aktuální stav, byly by z toho trable. Je to, jako kdybyste potkali rodiče své partnerky a řekli: Dobrý den, pravidelně prcám vaši dceru.

Jasně, všichni si toho byli vědomi, ale když jsi to teď oficiálně prohlásil, najednou to pro všechny bude mnohem těžší. A věc se má tak, že tento pragmatismus mnohým Taiwancům vyhovuje. Průzkumy opakovaně ukazují, že když jsou dotazováni na nezávislost nebo sjednocení s Čínou, asi 1,5 % si přeje co nejrychlejší sjednocení a asi 6 % chce co nejrychlejší nezávislost, ale valná většina chce v nějaké podobě udržet status quo, alespoň dočasně.

Což dává smysl, protože momentální stav, ačkoliv se může zdát velmi nestabilní, na Taiwanu umožňuje celkem normální každodenní život, jak ukazuje tento muž. Čína nedávno provokovala Taiwan. Chtěl byste Číňanům něco vzkázat? Já je vlastně jen ignoruju, nemám z nich strach. Typický Taiwanec. My Taiwanci prostě děláme jakoby nic.

Páni, to je vzhledem k okolnostem dost uvolněný přístup. Mluví o supervelmoci vybavené jadernými zbraněmi, co s letouny vyhrožuje válkou, jako by to byla druhá série Emily in Paris. Víte, nejsem z toho zrovna nadšený, ale prostě se snažím dělat jakoby nic. Ale klíčovou otázkou je, jestli status quo může vydržet navždy? Si Ťin-pching řekl, že otázka Taiwanu nemůže přecházet z generace na generaci. A zdá se, že tato vojenská cvičení mají něco sdělit. Odborníci sice tvrdí, že válka není bezprostřední, Taiwan ale přemýšlí, jestli se dokáže bránit.

S tím jim rády pomáhají i USA, protože jim prodaly miliardy dolarů ve zbraních, čímž se ukazuje, že i strategická nejednoznačnost má svou cenu. Ale navzdory americké pomoci je taiwanská armáda samozřejmě jen zlomkem té čínské. A jejich nedávné snahy o nalákání nových rekrutů se moc nepovedly. Ozbrojené síly natáčí takováto videa, aby vzbudily zájem potenciálních mladých vojáků.

Ale nedaří se jim dohnat ztrátu po zrušení branné povinnosti. Hele, nejsem si jistý, že tohle pomáhá. To nevypadá jako skupina lidí, co je nadšená z účasti v armádě. Vypadají spíš jako křoví, co vystřihli ze Životu v Heights, protože byli moc nudní. Takže co přesně můžeme nebo bychom měli udělat? To je něco, na co se snaží celý svět přijít už padesát let, a doposud jsme přišli jen na nějakou verzi: „Další otázku, prosím.“ To samozřejmě není uspokojivé a jsem si vědom, že je nejednoznačnost frustrující, zvláště pro Američany, kteří vidí Taiwan, který vypadá a funguje jako země, a připadá jim zvláštní a směšné, že ho jako zemi nemůžeme uznat.

Ale z praktického hlediska – bylo by to lepší? A chtějí to vůbec Taiwanci? Mohlo by být zachování nynějšího, velmi podivného, nejednoznačného statusu quo tou nejlepší volbou?

Nevím. Nejsem Taiwanec. A rozhodovat za Taiwan, aniž byste byli Taiwanci, už je historicky docela ohrané. Takže možná bude nejlepší, když o Taiwanu přestaneme mluvit, jako by to byl pokerový žeton v nekonečné hře my vs. oni. Faktem zůstává, že Taiwan není odvážná obranná zeď před rudou hrozbou ani žádná Viagra o velikosti ostrova, která má oživit čínský národ. Taiwan, to je 23 milionů lidí, kteří navzdory překážkám osudu dokázali vybudovat svobodnou demokratickou společnost a mají právo rozhodovat o své budoucnosti tak, jak si usmyslí.

I když to občas znamená se pořádně porvat. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz