BezdomovectvíLast Week Tonight

Naše dnešní hlavní téma se týká bezdomovectví. Vím, že nejsme první show, která se o tom pokusila mluvit, přičemž naprosto nezapomenutelný zůstává pokus skandálně zrušené Show Tyry Banks. Chtěla jsem pochopit, jak doopravdy žijí. Chtěla jsem den strávit v jejich kůži. Žádný make-up, žádné reflektory, jen já a ulice. Zastavila jsem se u dvou dětí s míčem. Ahoj, já jsem Tyra.

- Ahoj, jak se jmenuješ? - Franklin. - Franklin? Děje se tam toho tolik, ale chci se zaměřit na Franklinův výraz. To je výraz kluka, který odhalil skrytou identitu ženy s kamerovým štábem, co vypadá jako Tyra Banks a představila se: „Ahoj, já jsem Tyra.“ Ale i když se Tyra velmi snažila, bezdomovectví je tu pořád velký problém. Už čtvrtý rok po sobě celonárodně vzrůstá, poslední sčítání ukazují, že přes 580 000 lidí v Americe žije bez domova. Ale popravdě to nejspíš bude mnohem víc, protože toto roční sčítání probíhalo v ulicích a útulcích jen v jediný den, čímž bylo vynecháno spoustu lidí.

Experti navíc odhadují, že by pandemická recese mohla způsobit nárůst chronického bezdomovectví o 49 % v dalších čtyřech letech. A s narůstajícím bezdomovectvím začaly narůstat s tím spřízněné debaty, což ilustrují reportáže jako tato. - Šli jsme ven, za zábavou. - Máme se skvěle, všichni v bezpečí. Amerika je můj domov.

Tohle bylo jedno z výstavních míst Austinu. Ale teď je z toho stanové městečko. Chodí tudy týpek s mačetou, vyhrožuje lidem. Začalo to s odlamovacím nožem, teď smutně vtipkujeme, že jsme mačetové hlavní město Texasu. Dobře, neříkám, že týpek s mačetou není děsivý. Ale z výjimky děláte pravidlo a rozhodli jste se to udělat ještě děsivější přidáním efektů.

Takhle může děsivě vypadat vše. Dokážu to. Tady máme Shaquilla O'Neala, jak prostě tancuje s Jabbawockeez. Ach ne, teď je to děsivé. Nechte ho být, Jabbawockeez, nechte Shaqa na pokoji! Utíkej, Shaqu, utíkej. A vím, že je jednoduché kritizovat Fox News, že zbytečně děsí. To je jejich gró. A taky reklamy na léky, po kterých se váš pták může zbláznit. Ale i obyvatelé Austinu, demokratického města v konzervativním Texasu, přiznávají, že je těžké smířit se se situací s jejich sousedy bez domova.

Myslíte si, že kdyby se to dělo v jiném městě, a ne ve vašem sousedství, smýšleli byste o tom jinak? Jakmile se vás to týká, změní se váš postoj k takové situaci. S tím, jak slábne vaše bezpečnost, slábne i váš soucit. Pokaždé, když musím sebrat lidské výkaly, se můj liberalismus posune o úroveň níž. Páni, to je velmi upřímné.

Když musím sebrat lidské výkaly, můj liberalismus se sníží, je sakra věta. Ale divím se, že zazněla v tomto kontextu, a ne na pracovní poradě Amy Klobuchar. A neříkám, že je příjemné se do takové situace dostat, ale až moc často se o mluví o tom, jak bezdomovectví ovlivňuje lidi s domovy, ačkoliv jsou to samozřejmě lidi bez domova, co potřebují pomoc. A démonizace komunity bezdomovců v Austinu mohla vést k takovýmto incidentům. Spousta lidí na nás z aut házela skleněné lahve a házela je i na naše stany.

Říkali: „Jste bílej odpad, máte si najít práci, máte si najít dům. Nemusíte být na ulici.“ Jednou někdo zakřičel: „Běžte domů.“ Ale tohle je náš domov. Přesně tak. A to je samozřejmě strašné. Chci jen podotknout, že nikdo, kdo křičí z auta, neřekl nikdy nic pořádného. Jako kdybyste chtěli smuteční řeč vyjádřit flashmobem.

Už jen zvolená forma vás automaticky zdiskredituje. Bezdomovectví je v této zemi nešťastně vnímáno, což se vyhrocuje nešťastnými systémovými řešeními. Proto se podíváme na to, jak se o bezdomovectví mluví, co aktuálně tento problém zhoršuje a co s tím můžeme dělat. A jako spoustu jiných věcí moderní verzi tohoto problému popohnal Ronald Reagan, který se dostal k moci, když bylo bezdomovectví na vzestupu, a zhoršil to škrty v programech pro chudé a v dotacích na bydlení o 75 %.

Je potom k vzteku, když Reagan pravidelně prohlašoval věci jako tyto. Jeden z problémů, se kterým se potýkáme i za nejlepších časů, jsou lidé, co spí na ulici. Lidé, kteří jsou bez domova na základě vlastní volby. Pardon, na základě vlastní volby? Stornovací tlačítko bychom mohli použít na spoustu věcí z roku 1984. Longa Duka Donga, většinu Chrámu zkázy, tuto extrémně nešťastnou reklamu na Jell-O, ale Reaganovy názory na bezdomovectví jsou na vrcholu toho seznamu.

A tato rétorika, že bezdomovectví nesouvisí s ekonomikou, ale je jen odrazem problémů jednotlivců bez domova, stále určuje i aktuální debaty. Tady je ze všech možných lidí dr. Drew, který mluví zrovna se Sethem Greenem a popírá myšlenku, že by krize bezdomovectví v L.A. mohla souviset s nedostatkem dostupného bydlení. - Není to problém bydlení.

- Opravdu? - Ne, je to hoax. Hoax, který rozhlašují místní orgány, musí s tím přestat. - Protože… - Máme problémy s výdaji na bydlení, ale přišel k nám milion nelegálních imigrantů bez domova, bez země, bez práce, na mizině, přišli k nám a našli si domov. Je to hoax. Je to krize duševního zdraví a závislosti. Naprostá. Tak jo.

Nevím, proč bychom neměli věřit sebevědomým kecům, které dr. Drew vypouští z úst před synem dr. Zlouna. Ale pár poznámek. Ponechme stranou hloupost, že by nelegální imigranti nezažívali bezdomovectví. Experti vám řeknou, že zažívají, jen nevyužijí sociální pomoci, protože jsou nelegální a nemají doklady. Souvisí to ale vše s duševním zdravím a závislostí? Ano, spousta bezdomovců s oběma těmito věcmi zápasí, tito lidé jsou nejčastěji vidět, ale netýká se to zdaleka všech.

V mnoha případech tyto potíže můžou být důsledkem bezdomovectví, ne jeho příčinou. Existuje spousta důvodů, proč se lidé ocitají na ulici. Dluh za zdravotní péči, ztráta práce, útěk před domácím násilím, vykopnutí z domova kvůli orientaci, nedávné propuštění z vězení nebo fakt, že ceny bydlení rostou rychleji než mzdy.

V nynější době 70 % extrémně nízkopříjmových rodin utrácí přes polovinu příjmu za nájem. A pro 100 extrémně nízkopříjmových domácností existuje pouze 37 cenově dostupných a volných domovů. To je překvapivě nízké číslo, když vezmeme v potaz, jak tahle země miluje televizní show o bydlení. O bydlení v malém, o bydlení ve velkém, o bydlení pro duchy a bydlení předělaném dvojčaty, která se spolu určitě sprchují.

A to je jen pár z nich. Jde o to, že stačí málo a lidé se můžou ocitnout bez stabilního bydlení, jak zjistila tato žena. Před dvěma lety Priscilla pracovala na plný úvazek na klinice pro bezdomovce. Její manžel Ryan se doma staral o jejich dva syny, přičemž nejmladší trpí těžkým autismem. Žili s napjatým rozpočtem a pak jejich domácí zvýšil nájem o 150 dolarů.

Pro lidi, kteří žijí od výplaty k výplatě, je to hodně peněz. A my takhle žijeme. Rodina byla vystěhována a ocitli se v pro ně nepředstavitelné situaci: přišli o domov a žili v autě. Pracuju v klinice pro bezdomovce a jsem bez domova. Jak se mi to sakra přihodilo? Jo, to je hrozná situace. Nechcete si najednou říkat: Jak se mi tohle přihodilo?

Tedy kromě jediné situace, a to v peřinách Stanleyho Tucciho. A i tak, proč to zpochybňovat? Jseš až po krk v Tuccim. Uvolni se, bude to nádhera. Ačkoliv to Reagan říkal sebevědomě, člověk si v této situaci nemůže moc vybírat. A co se týče jejích vnějších projevů, které budí obavy, jsou zpravidla výsledkem rozhodnutí veřejné politiky, která jsme učinili. Vzpomínáte si na ženu s výkaly?

To je běžná linka v debatě o bezdomovcích. V L.A. koluje několik příběhů o lidských výkalech u táborů bezdomovců. Ale měli byste vědět, že to má svůj důvod. Většina městských tábořišť se nenachází poblíž veřejných toalet. L.A. má jenom 16 stanic mobilních toalet pro svých 36 000 lidí bez domova. A co hůř, jelikož město nemá finance na celodenní hlídku, tyto toalety jsou na noc přepraveny. Bezdomovci nemají na výběr, musí se vyprazdňovat na ulicích.

Co to do prdele je? Počet dostupných stanic toalet je menší než počet bondovek, a navíc už tak malý počet odstraňují, jako by se o půlnoci měly proměnit v dýni. Jde sice o video z doby před pandemií a město dohnalo k navýšení počtu stanic, ale pořád jich je non-stop dostupných jen 55. Až si příště postěžujete na výkaly na ulici, zkuste si představit, jaké by to bylo, kdyby někdo na noc zamykal záchod vám. A vy byste začali být velmi rychle velmi kreativní.

Ale zdá se, že spousta místních opatření o bezdomovcích jim nemá pomoci, ale má je trestat za jejich existenci a držet je z očí pryč. Asi znáte nepřátelskou architekturu, která svým designem bezdomovcům zabraňuje někde sedět nebo ležet. Proto pod mosty vídáte takovéto bodce, lavičky s předěly, aby si na nich nikdo nemohl lehnout. A jedno město nezůstalo u architektury. Vypukla debata o městě na Floridě, které v noci na hřištích hraje dětské písničky, aby odehnala bezdomovce.

Střídají se mezi sebou písně Baby Shark a tato písnička. Sýr, sýr. Prší tacos, prší tacos. Je to tak. Pouští lidem písničku Prší tacos, když se jen snaží spát, což je naprosto nehumánní. To si nikdo nezaslouží a navíc, i když o to nejde, si to nezaslouží ani ta písnička.

Protože je naprosto boží. Jen si ji poslechněte. Prší tacos na ulici. Tacos, sněz, co sníš. Salát a tortilly, sýr a maso. Prší tacos, mňam, mňam, mňam. Mňam, mňam, mňamity, mňam. Zastav, zastav. Rád bych poslouchal dál, ale pak by tahle show byla moc zábavná a její zbytek bych na tebe protancoval a Ellen by mě doslova zabila.

Ale nejde jen o bodce a písničky. Stále více měst vydává předpisy, které kriminalizují chování spojené s bezdomovectvím. Během 13 let zákazy táboření ve městech narostly o 92 %, zákazy sezení nebo ležení o 78 %, zákazy potloukání se a žebrání o 103 % a zákazy přebývání ve vozidlech o 213 %.

Takže až vás budou strašit s narůstající kriminalitou mezi bezdomovci, položte si otázku, jestli šlo opravdu o zločiny, nebo o to, že si někdo sedl. Takový Kenneth Shultz, 71letý bezdomovec, novinářům řekl: „Občas se unavím, tak si jen sednu. A je to. Jste na cizím pozemku.“ Za 9 let života bez domova byl obviněn z vniknutí na cizí pozemek 96krát a každou třetí noc strávil ve vězení.

Co to znamená? Znamená to, že tři roky z posledních devíti strávil za mřížemi. Tomu říkáte pomoc? Nikoho zatýkáním z bezdomovectví nedostanete, stejně jako nikoho nedostanete z úpadku zpěvem. Jedna věc vás nedostane k druhé a jen všechno zhoršíte, a to i když budete zpívat tohle.

Prší tacos. Prší tacos. Ne, ne, vypněte to. Varuju vás, Ellen si v tuhle chvíli brousí nože. Udělá to. Nebylo by to poprvé. A kriminalizace bezdomovectví vystavuje už tak zranitelné jedince zbytečným setkáním s policií. Běloši bez domova jsou méně často zastavováni, prohledáváni a je jim méně často zabavován majetek než ostatním. A ti, kteří mají více minoritních identit, třeba LGBTQ+ lidé nebílé barvy pleti, jsou takhle ještě zranitelnější.

A jestli si říkáte, proč bezdomovci prostě nejdou do útulků, pojí se s tím mnohé problémy. Některá města zkrátka nemají dost míst. Například v Oaklandu v roce 2019 měli 457 volných postelí pro více než 4 000 lidí bez domova, takže neměli dost postelí, ani kdyby na to šli cestou Willyho Wonky.

A rád bych se tu na chvíli zastavil. Nastavte časomíru na 40 vteřin. Nevadí mi, že Charlieho prarodiče spí v jedné posteli. Ale co dělají, když musí prcat? Dělají to zvlášť, nebo všichni dohromady? Je mi to jedno a doufám v to. Nejsou spřízněni krví, jsou spřízněni manželstvím svých dětí. Nemůžou za to, že musí sdílet jednu rozviklanou postel.

Děda George pomiluje babi Georginu. Strávili spolu život. A děda Joe na to skočí s babi Josephine. Je matkou jeho dětí. Ale pokud nepřizvete druhý pár ve své posteli, je to nezdvořilé. Takže až budete pomlouvat sexuální sklony prarodičů Charlieho Bucketa, zamyslete se: Je to problematické, nebo jste jen vyrostli v puritánské společnosti, která odsuzuje jakoukoliv sexuální odchylku od „normy“? Čas vypršel. Řekl jsem si své.

Teď zpátky k těm smutným věcem. Některá města nemají dostatek míst v útulcích, ale i tam, kde jich mají spoustu, jako zde v New Yorku, nejsou vhodné pro všechny. Někteří nechtějí rozdělit rodinu nebo se vzdát mazlíčků nebo nechtějí svůj majetek brát do místnosti plné cizinců. Ale když se ptáte, proč bezdomovci prostě nejdou do útulků, jde o to, že to je jen dočasné řešení. Protože v útulku se nežije, v útulku se přespává, na což upozorňuje tato žena.

Je to velmi, velmi těžké. Radši bych byla na ulici. Proto chápu, když vidím hodně bezdomovců, proč jsou na ulici. Útulek vás ponižuje. Já na částečný úvazek pracuju. Z práce na plný úvazek jsem přešla na částečný, když jsem byla v útulku. Je toho na vás prostě moc.

Musím tam být každý večer v osm. Pokud tam do osmi nejsem, o postel přijdu. Vzbudíte se v pět, musíte zmizet do sedmi. Bez výjimek. Jo. Večerka v osm a na ulici vás vykopnou v sedm ráno. Takže pokud postavit se znovu na nohy znamená pracovat noční směny, promiňte, ale máte smůlu. A pokud si říkáte: „Ale, Johne, útulky určitě lidem pomáhají zpátky na nohy, Řím taky nepostavili za den, to jsem jednou četl na polštáři.“ Jen se podívejte na to, co se stalo, když se autor videa s tou ženou setkal znovu za necelých osm let.

Říkala jste, že jste ze systému útulků neustále vypadávala. - To se pořád děje? - To se pořád děje. Umístí vás, propustí vás, přemístí vás, propustí vás, od vlády dostanou vaše peníze, propustí vás, jste ztracení. Jo, útulkový systém na její situaci nic nezměnil. A hned se přiznám, že nedokážu porozumět tomu, jak složitý ten proces musí být.

Měl jsem to štěstí, že jsem vždycky žil v bytě nebo domě nebo v nedávné době v nekonečné bílé nicotě s hrubým domácím. To bylo naprd, ale nedá se to srovnávat s životu nebezpečnými škatulaty o postel. Takže pokud vše, co jsme dnes zmínili, bodat bezdomovce hroty, pouštět na ně hudbu a zatýkat je, neřeší ten problém, co to vyřeší? No, tento zastánce bydlení má smělý nápad.

Řešení je jednoduché. Řešení je tohle. Jediná věc, která bezdomovectví řeší. Tohle: klíče od domu. Přesně tak. Klíče od domu. Jinak řečeno: dejte bezdomovcům domov. Tohle řešení nejspíš už 15 minut křičíte na svou televizi nebo spíš laptop nebo ještě spíš na telefon v pondělí ráno na záchodě. A pokud se zlobíte, že jsem vás sem vedl takovou oklikou, vynahradím vám to dalším skvělým klipem ze Show Tyry Banks.

Mohl bych vám k tomu dát kontext, ale popravdě by to ani potom nedávalo o moc větší smysl. Někdo by mohl říct: „Jasně, dát bezdomovcům domov je řešení, ale předtím musí vystřízlivět a sehnat si práci.“ Ale to není tak snadné. Nechme stranou, že potýkat se se závislostí a mentálními problémy je těžké, i když nežijete na ulici. Ale k získání práce potřebujete adresu, nebo to adresa alespoň usnadňuje.

Proto zastánci podporují přístup zvaný bydlení především. Jeho prioritou je najít lidem místo k životu, ale také jim pomoci s duševním zdravím a závislostí. Verzi toho už jsme dříve vyzkoušeli s veterány bez domova a byla úspěšná. První fází tohoto nového modelu je trvalý domov, financovaný především vládou, k čemuž se přidávají služby.

Říká se tomu trvalé podpůrné bydlení. Do tohoto programu se dostal Lendell Seay. Seay žije v tomto komplexu jen pro veterány dříve bez domova. Nemá stanovený pevný program, ale má přístup k podpůrným službám: k sociálnímu pracovníkovi, poradně pro duševní zdraví, léčení závislostí, - a dokonce komunitní zahradě. - Je to dobrý pocit. Někdy jen tak chodím po bytě, ani televizi nemám zapnutou a jen si bezdůvodně zpívám.

Pak se u toho přistihnu a začnu se smát. A říkám si: „Asi začínáš bláznit.“ Ale jsem prostě jen šťastný. Je to hezký pocit. To je hrozně hezké vidět. Jako když se dvě děti objímají nebo když to spolu čtyři prarodiče rozjíždějí. Dává vám to tolik naděje. A díky tomuto programu klesl počet veteránů bez domova ze 74 000 v roce 2010 na 38 000 v roce 2018.

To je skoro 50% pokles. A podpůrné bydlení je jenom jedna z možných verzí. Těm, co o domov přišli nedávno, „rychlé přebydlení“ nabízí dočasnou pomoc s nájmem a služby, aby se rychle postavili na nohy. A jistě, programy bydlení především vyžadují finance a dotace. Ale ne že by aktuální přístup byl levný. Jedna studie na Floridě prošla výdaje za 10 let jen za 107 lidí bez domova a zjistila, že jen za uvěznění a nouzovou zdravotní péči jejich komunity a místní orgány utratily v průměru přes 31 000 za osobu ročně.

Zato odhadované výdaje za podpůrné bydlení jsou jen asi 10 000 dolarů za osobu ročně. Takže pokud váš argument proti trvalému bydlení pro bezdomovce měl finanční ráz, gratuluji, vaše obavy byly vyslyšeny. A také gratuluji předem, protože vás na Štědrý den navštíví tři duchové. Ale nejde jenom o financování. Velkou překážkou těchto programů je odpor místních rezidentů.

Jde o problém „ne na mém dvorku“, zkratkou NIMBY. A to se děje úplně všude. Třeba v Clairemontu v Kalifornii dostali nabídku výstavby nového dostupného bydlení včetně toho pro bezdomovce, ale nelítostná odezva místních vypadala takto. Nemusíte to stavět u nás. - Není to fér. - To je za hranicí šílenosti. Půjde to z kopce, pokud tohle přitáhnete, všechnu tuhle pakáž.

To nemám zapotřebí. Tady se to nehodí. Souhlasím, že potřebují pomoc, že potřebují najít místo, ale Clairemont to není. Jak to ovlivní kriminalitu? Jak to ovlivní místní podniky? Mají nízké příjmy? Budou utrácet v sushi restauraci, nebo ne? Ach ne, hlavně ne sushi restaurace!

Neuvědomil jsem si, že podmínkou bydlení je každý pátek večer hltat nigiri. Co se týče pána, co říkal, že souhlasí, že potřebují místo, ale ne u nich… Kde teda? Jste si vědom, že když někoho nevidíte, neznamená to, že přestanou existovat? To je koncept, který se učíme už asi po osmi měsících děsivých her na jukanou. A Clairemont není jediný případ.

Na severu Texasu se místní vzbouřili proti navrhované výstavbě, která měla vyhrazené jednotky pro rezidenty s vládní podporou bydlení, tedy dotacemi na nájem pro lidi s nízkými příjmy nebo bez domova. A takhle svůj postoj vysvětlovala jedna z odpůrkyň projektu. Životní styl, který se s touto vládní podporou pojí, jsou většinou pracující samoživitelky nebo lidé, kteří mají finanční problémy. A to není…

Je mi blbé, že to říkám, ale nejsou to… Nejsou to lidé, kteří patří do stejné… třídy jako my, což zní blbě, ale nemyslím to špatně. Myslíte si, že si o těch lidech možná vytváříte stereotypy? Naprosto, na 100 %. Je to oboustranné. Rozhodně nejsem rasistka ani bigotní, ale myslím si, že podvědomě odsuzuju lidi, kteří jsou jiní.

Dobře, pár věcí uvedu na pravou míru. Není vám blbé to říkat. Říkáte věci, co říkají rasisti a bigotní lidi. A říkat, že nejste rasistka ani bigotní, ale taky že podvědomě odsuzujete lidi, co jsou jiní, je možná slovíčkaření, ale taky je to možná to samé. A i když tato žena žije v konzervativní části Texasu, spousta míst, která jste dnes viděli a kde jsou takové pocity nejrozšířenější, jsou v demokratických, liberálních městech.

Dost možná právě vy možná některé z těchto názorů sdílíte. A pokud ano, poslouchejte prosím pozorně Keanakay Scott, bývalou matku bez domova, která lidem ze svého města s postojem NIMBY napsala dopis. Předsudky nosíte jako odznak cti. Odsuzujete mě za to, že mám děti, že potřebuju pomoc. Nesnášíte mě, protože chci stabilitu, která je pro vás samozřejmá. Proč? Protože jste se necítili dobře, když jste mě viděli na ulici?

Nebo jenom proto, že váš diskomfort stačí, abyste člověku upřeli jeho americký sen? Přesně tak. Má naprostou pravdu. Prioritou by teď neměl být komfort lidí s domovy. Takže pokud si říkáte, proč se bezdomovectví u nás zhoršuje, jedním z důvodů je, že si spousta lidí, i liberálů, myslí, že bezdomovectví je selhání jedince, chudobě se dá vyhnout a jejich vlastní štěstí z nich dělá lepší lidi, kteří si pohodlí zaslouží více. Jde v podstatě o reaganovský postoj od lidí z bioobchodu.

A nechci podcenit logistiku, kterou to vyžaduje. Bude to obrovský závazek v oblasti infrastruktury, dotací a financování. Ale naším prvním krokem musí být kolektivní změna pohledu. V podstatě musíme přestat být hovada a předpokládat, že lidé bez domova jsou bandou feťáků, co si tohle zvolili, místo lidí, kteří trpí nevyhnutelnými dopady neuspokojivých sociálních programů a škrty v programech dostupného bydlení.

Pevně doufám, že tohle bude jedna z věcí, co vám v hlavě z dnešní show zůstane. Tou druhou je samozřejmě toto. Prší tacos. To byla naše show. Děkujeme za pozornost. Uvidíme se za týden. Dobrou noc. Prší tacos. Prší tacos. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz