Cirque du Soleil: Vlasová akrobatka?

Když se mě ptají na práci, odpovídám umělkyně. Jaké zaměření? Vystupuji v cirkuse. A když se ptají na detaily, tak zkrátka visím za vlasy. Překlad: hAnko www.videacesky.cz Jsem Danila Bim, vlasová akrobatka představení Volta Cirque du Soleil. Začínala jsem jako tanečnice, a když mi bylo 18, chtěla jsem zkusit něco nového pro rozšíření kvalifikace, třeba cirkus, tak jsem se začala učit vzdušnou akrobacii.



Zavěšení za vlasy bolí při učení jako každá cirkusová disciplína. Trvalo 3 nebo 4 měsíce, než jsem udržela hlavou celou váhu. Také jsem musela posílit celé tělo a krk, vlasové kořínky a celou páteř. Musíte si dopřát čas k učení, abyste se nezranili. Dnes už nevím, jestli mě to nebolí, nebo jsem si na to zvykla, nebo jsem silnější. Ale na pódiu bolest necítím. Netrpím, nemusíte se bát.



Každý den se nasnídám, skočím na kolo a jedu do cirkusu, kde asi dvě hodiny hraju na pozoun. Chci se rozvíjet lidsky i umělecky, ale něčím, co není tak fyzicky náročné. Zkoušíme zhruba hodinu, podle vystoupení, které nás čeká. Jsem fanouškem práce kolegů, proto je ráda sleduji ze zákulisí. Pořád mě překvapuje každý jejich pohyb. Občas jsou situace, kdy někdo chybí nebo se zraní, takže musíme být připravení skočit do akce, když někdo vypadne.



Někdy i něco nefunguje, takže žádná show není stejná a pořád se přizpůsobujeme. Pro své vystoupení musím být ohebná a silná zároveň, takže cvičím klouby a svaly, aby se posílily a zapojily. Záleží na disciplíně, takže když mě čeká kruh, hodinu a půl nebo dvě hodiny se protahuju, točím a visím. Být cirkusovým umělcem chce mnohem víc než fyzickou sílu. Musíme být silní a ohební, vydržet mnoho opakování show, ale nejdůležitější je psychická pohoda.



Vystupujeme smutní, veselí i nemocní, takže psychika musí být v pořádku. Líčení mi trvá asi 45 minut. Uklidním se, pustím si hudbu a soustředím na to, co mě čeká. Je to stejná příprava jako cvičení, po psychické stránce velmi důležitá. Líčím se na určených místech, jinak ty vrásky, to, jak se obličej hýbe, nevypadají dobře. Je to zásadní věc. Jeden pramen vlasů je slabý, musím sčesat všechny vlasy dohromady.



Zhruba půl hodiny trávím vázáním uzlů, díky kterým pak vlasy udrží mou váhu. Je to jen kovový kroužek a provázek. Lidem se mé vystoupení líbí, ale netuší, kolik lidí za ním stojí. Někdo mě musí na pódium přivolat, pak jsou tam operátoři lana a ti, kdo ovládají tlačítkem motory. Musím věřit, že dělají svou práci, abych mohla dělat tu svoji. A to je hodně velká důvěra. Každý den před show je jiný.



Někdy jsem trochu víc smutná a někdy zase veselejší, takže se musím zklidnit, uvolnit a dýchat a připravit na propojení s téměř třemi tisíci lidí, kterým musím předat svou energii. Takže to chce velký klid. Nemůžu každý den dělat to stejné, protože ani já nejsem stejná. A tím je vystoupení skutečnější. Není to opakující se choreografie a představení tím ožívá. V cirkuse se nestáváte někým jiným, naopak jste sami sebou.



Ukazujete, jací jste, se svým strachem i touhami. V tom je ta výjimečnost, být sám sebou před tolika lidmi, co každý den reagují jinak, křičí, dokonce se smějí. A když potleskem vyjadřují, že se jim vystoupení líbilo, řeknu si fajn, odvedla jsi svou práci, můžeš domů. Užili si to, jsou s tebou, tleskají, jsou tady.