Craig Ferguson se loučí se svým otcem

Po dlouhém dni ti klesají víčka únavou... Je čas jít do hajan, ale počkej, nevypínej televizi! Přece jen se vydrž koukat. To nevadí. Spát můžeš zítra v práci... Nazdar, lidi. Vítejte, přátelé.

Vítejte v Los Angeles v Californii,
vítejte u The Late Late Show. Já jsem Craig Ferguson.
Posaďte se, prosím. Dneska to bude trochu jiné. Pojmeme pořad trochu jinak,
protože můj otec... Robert Ferguson v neděli zemřel. Minulý týden jsem byl ve Skotsku
a rozloučil jsem se. Dnešní show nejspíš
nebude zábavná ani povedená, ale mně je to jedno.


A pokud mi začne být do breku, tak nechci žádné dramatické
přibližování kamery s hudbou na pozadí. Nemusíte to drama uměle vytvářet.
Srdce mám zlomené, umřel mi otec. To přece stačí.
Teď poslouchejte. Jsem pyšný na to,
že se k vám snažím být vždy upřímný. Máme takovou nepsanou dohodu,
že s vámi probírám, co mám na srdci. Kdybych tohle neudělal,
tak by to byla hanba. Musím o tom dnes mluvit. Nepřišlo by mi správné, kdybych si
utahoval ze Starbucks jako obvykle.

Zítra se k tomu vrátím, nebojte. Nepovedená imitace Seana Conneryho
se taky zítra vrátí spolu s Michaelem Cainem ve vesmíru
a všemi těmi drzými opičkami a e-maily. To bude zítra zpátky. Dnešek nebude jen smutný. Můj otec se dožil 75 let.
Má za sebou plný život. Dosáhl všeho,
čeho chtěl dosáhnout. Nebudeme se s tím babrat celý týden.


Dneska se prostě rozloučíme a hotovo. Tam, odkud pocházím, je to něco jako
tradiční keltská smuteční slavnost. Při té mluvíme o životě daného člověka.
Obvykle se u toho hodně pije. Ostatní se třeba zapojí. Já si to samozřejmě nemůžu dovolit. Vyprávíme oblíbené historky
o zesnulé osobě. Nemusí ani být nutně lichotivé. Někdy to negativní i převažuje.
Je to oslava života lidské bytosti. Včetně jejich chyb, zvláštností
a všeho, co k člověku patří.

A můj táta teda byl... Můj táta se narodil
na Den svatého Patrika roku 1930. Na což byla jeho matka,
irská katolička, velice pyšná. A jeho otce, skotského protestanta,
to patřičně zděsilo. Byl z chudé rodiny. Vyrostl ve skotském Glasgow
během 2. světové války. Glasgow bylo během války
těžce bombardováno a všechny děti byly evakuovány
pryč z města a pracovaly na farmách na venkově,
aby unikly německým bombám.

Měla to být idylka, ale podle otce
to bylo spíš jak chudobinec od Dickense. Neměl zrovna štěstí
a nebylo to pro něj lehké. Moc o tom nemluvil,
ale strávil tam hrozných 6 let. Měl těžké dětství a pouť od jeho
počátků až k tomu, kam nakonec došel, byla tak neuvěřitelná a rozsáhlá,
že já si o tom může leda tak nechat zdát. Můj otec strávil 2 roky v britské armádě
na německém stanovišti. Ve Skotsku pak pracoval
na poště celých 44 let.

Začínal tak, že na staré vojenské motorce
Norton doručoval telegramy. Měla tzv. sebevražedné řazení,
protože člověk musel dát ruku z řídítek. Byli moc chudí, aby mohli napodobit
Marlona Branda a jeho hedvábnou šálu, tak nosili bílé utěrky. Aby vypadali jako Američané. Žiju v Americe 11 let a neviděl jsem nikoho,
kdo by nosil bílou utěrku. Pořád čekám.
Každopádně, když šel táta do důchodu, pracovalo pro něj 600 lidí.

Na poště v Edinburghu,
hlavním městě Skotska. Byl hlavní kontrolor. Byl šéf.
Stal se jím tak, že tvrdě pracoval. Byl skotským nacionalistou.
Věřil v samostatné Skotsko. Také věřil v tuto zemi.
Věřil v Ameriku. Věřil v příležitost, kterou nabízí. Můj táta mi představil Ameriku tak,
že mě sem přivedl, když mi bylo 13. Kupovali jsme levné letenky
od Freddieho Lakera. Stála nějakých 100 dolarů.

Přiletěli jsme navštívit bratra mého otce,
mého strejdu Jamese, který se přestěhoval na Long Island. Už jsem tu o tom hodněkrát mluvil, jak jsem tam ve svých
13 letech strávil léto. Nedávno jsem o tom
mluvil s tátou a on: "Kde jsi přišel na to, že jsem měl
celé léto volno? Byli jsme tam 3 týdny." Mně ten zážitek změnil život.
Tehdy jsem se zamiloval do Ameriky. Už tehdy jsem se zařekl,
že se sem vrátím.

Můj otec... Díky. Můj otec... Můj otec věřil v pracovitost. A já věřím,
že on tak projevoval svou lásku. Na pracovitosti je něco duševního. Myslím, že duševno není
jen o aromaterapii a vonných svíčkách. Pro mého tátu to bylo o poctivé práci
a zajištění jeho dětí. A tím se řídil.

Každý rok před Vánoci
na poště dochází k tzv. tlaku. Začíná se hromadit víc a víc pošty. Všichni zaměstnanci pošty museli pracovat
12 hodin denně a byl to blázinec. Dneska se tomu říká "zešílet". Celý prosinec makal jak šroub,
ale každé Vánoční ráno vstal spolu se mnou a mými sourozenci
a pomohl připravit dárky. Musel být naprosto vyčerpaný. Ale udělal to a nikdy nemluvil
o tom, jak byl unavený.

Musel být fakt unavený. Můj otec šéfoval pošťákům, což v Glasgow byli drsní chlapi. Nebyli takoví, že... "Mám intoleranci laktózy, mohli byste
zařídit sojové mléko do jídelny?" Můj otec byl chlap jak hora
a byl ostříhán na ježka. Vypadal jako kartáč. A to byla jeho přezdívka,
"Velkej kartáč".

Pošťáci mi vždycky říkali:
"Ty jsi kluk Velkýho kartáče?" Tak jsem říkal,
že jsem Malej kartáček. Ale neuchytilo se to. Když jsem byl na mizině,
táta mě zaměstnal jako brigádníka na poště. Bylo to v prosinci,
když jsem ještě pil. Opil jsem se a přišel
o hodinu pozdě do práce. A můj táta byl šéf. Přišel jsem v 5 ráno místo ve 4 ráno.

Kolega mi řekl, že můj táta ví,
že jsem přišel pozdě a že pro mě má speciální úkol. Poslal mě na letiště v Glasgow
nakládat pytle do letadel. V prosinci.
V životě mi nebyla taková zima. Glasgow je na stejné
zeměpisné šířce jako Moskva. A já měl opici. Přišel jsem pozdě,
protože jsem se opil. Ale už nikdy jsem pak neměl zpoždění.

Můj táta uměl skvěle pískat. Nevím,
jestli je to důležité, ale pamatuju si to. Uměl takové to chvějivé pískání. Úžasné. A zbožňoval animáky s Road Runnerem.
Lámal se u toho smíchy. Taky to nechápu, ale miloval je. Taky měl rád Tweetyho.
Tweetyho a Sylvestera. Miloval, jak byl Sylvester hloupej. "Ten kocour je úplně blbej!


Ten kanárek vždycky vyhraje!" Rád jsem s tátou koukal na televizi.
Měl zajímavé sledovací návyky. Chodil jsem
na Cumbernauldskou střední školu. Podle města Cumbernauld. Kdykoli byl v televizi
nějaký dokument o přírodě, ve kterém se opice škrábaly na zadku, táta vždycky říkal:
"Podívejte, Cumbernauldská střední!" Nevím proč,
ale pokaždé mě to rozesmálo. A opakoval to pořád dokola celé roky.

A vždycky, když jsme koukali
na nějaký horor, tak v těch nejnapínavějších momentech,
kdy příšera byla hned za rohem, táta říkával: "Pozor za tebou!
Pozor za tebou!" Předstíral jsem, že mi to nevadí,
ale fakt mě to děsilo. Když jsme koukali na televizi,
sedával jsem před ním a on mi vždycky položil ruku na hlavu. A... miloval jsem to. Minulý týden to udělal v nemocnici.

Nejspíš poprvé za 35 let. Ležel na posteli
a dal mi ruku na hlavu. Bylo to úžasné.
Otec toho moc nenamluvil. Svojí ukecanost mám po mámě. Nikdy jsem však nepochyboval o tom,
že mě miluje. Jeho generace neříkávala: "Synu, musíme si promluvit
o našich pocitech a obejmout se." Táta jen řekl: "Jo."

Ale bylo jasné, co tím myslí. A vztah, který jsem
se svým otcem měl... mám, je podobný mému vztahu ke Skotsku. Stěžuju si, brblám, dokážu být zlý, ale nade vše to miluju.
Pocházím odtamtud, definovalo mě to. Minulý týden jsme uklízeli, aby to měl táta doma pohodlnější,
až se vrátí z nemocnice. A při vyklízení moje sestra
našla pochvalný dopis od nadřízených mého otce.

Byl z roku 1961. Měl ho v kalhotách od roku 1961. Šlo o rvačku na jeho pracovišti,
které můj táta zabránil. Pomohl situaci uklidnit
a lidi byli velice vděční. Dopis byl ze září 1961
a já se narodil v květnu 1962. Takže ten dopis je z doby,
kdy jsem byl počat. Zmínil jsem se o tom
tátovi v nemocnici.

Řekl jsem, že to byl důležitý měsíc
a on na to: "Jo." Je to tak. Můj otec byl přísný
a ne vždy jsme spolu vycházeli. Vy, co mě znáte, víte,
že mám na všechno nějaký názor. Usmířili jsme se už před lety. Když jsem byl teenager,
pohádal jsem se s ním po svatbě mé sestry. Ani to nebyla hádka. Řekl, že pokud se
nepřestanu chovat jako hajzl, tak mě praští, a já utekl.

Ale chci vám říct, jaký byl. Když jsem se přihlásil
na odvykačku v Jižní Anglii, moji rodiče přijeli autobusem
až ze Skotska na tuhle kliniku. Bylo to pro ně cizí prostředí.
Seděli v takové místnosti spolu s poradcem
a měli jsme mít rodinný rozhovor. A můj otec řekl: "Ještě než začneme,
chci říct, že já nepřestanu pít, Craigu." A já: "V pohodě. Nemusíš přestat pít. To já musím přestat."

Řeknu vám o něčem,
co se přihodilo minulý týden. Můj otec měl takové motto. Třeba když jsem začínal
v showbusinessu, máma říkala, že bych měl
umět nějaké řemeslo, mít pojistku, kdyby to nevyšlo.
Ale táta takový nebyl. On řekl: "Dělej práci, která tě baví. Když máš pracovní uspokojení,
můžeš být kýmkoli chceš." Často to opakoval.

S mým bratrem
jsme si z něj utahovali: "Pracovní uspokojení - můžeš být kýmkoli!" Minulý týden jsme byli ve Skotsku
v nemocnici a táta věděl, že umírá. A... Byl tam se mnou můj syn. Je mu 4 a půl roku. A on mému tátovi nakreslil obrázek. Nějaké stromy a tak. Prostě hezký den.
Pověsili jsme to na zeď. A zazpíval mému tátovi písničku
o sobu Rudolfovi.

Což chce každý slyšet,
když je v bolestech. Navíc byla půlka ledna. A on mu zazpíval tu písničku celou.
"Jmenujou se Dasher, Dancer..." a tak dále. A když dozpíval, můj syn řekl:
"Mám skvělý nápad," a zalezl pod tátovu nemocniční postel. A řekl: "Zazpívám písničku a ty mě neuvidíš."
Z nějakého důvodu mu to přišlo vtipné. Možná to někdy zkusím tady. A zazpíval písničku,
kterou pochytil z nějakého dětského alba, kterých je můj život teď plný.

Seděli jsme tam
v pochmurné atmosféře smrtelné postele a můj syn začal:
"Můžeš být, čímkoli budeš chtít..." A viděl jsem, jak se tátovi na tváři
objevil úsměv, i když byl v bolestech. Bylo to fantastické. Chybí mi. Neznali jste ho,
což je vaše smůla. Byl to skvělý muž. Je těžké se loučit.


Obzvlášť s rodiči. Když jsem se s tátou loučil,
všechno jsme vyžehlili a já řekl své sbohem. Nedokázal jsem mluvit,
tak jsem se rozloučil gestem, které mi přišlo vhodné.
A myslím, že by souhlasil. Bouchl jsem se do hrudi
a hodil mu své srdce. Dobrou noc, tati. Překlad: scr00chy
www.videacesky,cz