Craig Ferguson se loučí se svým otcem

Po dlouhém dni ti klesají víčka únavou... Je čas jít do hajan, ale počkej, nevypínej televizi! Přece jen se vydrž koukat. To nevadí. Spát můžeš zítra v práci... Nazdar, lidi. Vítejte, přátelé.

Vítejte v Los Angeles v Californii, vítejte u The Late Late Show. Já jsem Craig Ferguson. Posaďte se, prosím. Dneska to bude trochu jiné. Pojmeme pořad trochu jinak, protože můj otec... Robert Ferguson v neděli zemřel. Minulý týden jsem byl ve Skotsku a rozloučil jsem se. Dnešní show nejspíš nebude zábavná ani povedená, ale mně je to jedno.

A pokud mi začne být do breku, tak nechci žádné dramatické přibližování kamery s hudbou na pozadí. Nemusíte to drama uměle vytvářet. Srdce mám zlomené, umřel mi otec. To přece stačí. Teď poslouchejte. Jsem pyšný na to, že se k vám snažím být vždy upřímný. Máme takovou nepsanou dohodu, že s vámi probírám, co mám na srdci. Kdybych tohle neudělal, tak by to byla hanba. Musím o tom dnes mluvit. Nepřišlo by mi správné, kdybych si utahoval ze Starbucks jako obvykle.

Zítra se k tomu vrátím, nebojte. Nepovedená imitace Seana Conneryho se taky zítra vrátí spolu s Michaelem Cainem ve vesmíru a všemi těmi drzými opičkami a e-maily. To bude zítra zpátky. Dnešek nebude jen smutný. Můj otec se dožil 75 let. Má za sebou plný život. Dosáhl všeho, čeho chtěl dosáhnout. Nebudeme se s tím babrat celý týden.

Dneska se prostě rozloučíme a hotovo. Tam, odkud pocházím, je to něco jako tradiční keltská smuteční slavnost. Při té mluvíme o životě daného člověka. Obvykle se u toho hodně pije. Ostatní se třeba zapojí. Já si to samozřejmě nemůžu dovolit. Vyprávíme oblíbené historky o zesnulé osobě. Nemusí ani být nutně lichotivé. Někdy to negativní i převažuje. Je to oslava života lidské bytosti. Včetně jejich chyb, zvláštností a všeho, co k člověku patří.

A můj táta teda byl... Můj táta se narodil na Den svatého Patrika roku 1930. Na což byla jeho matka, irská katolička, velice pyšná. A jeho otce, skotského protestanta, to patřičně zděsilo. Byl z chudé rodiny. Vyrostl ve skotském Glasgow během 2. světové války. Glasgow bylo během války těžce bombardováno a všechny děti byly evakuovány pryč z města a pracovaly na farmách na venkově, aby unikly německým bombám.

Měla to být idylka, ale podle otce to bylo spíš jak chudobinec od Dickense. Neměl zrovna štěstí a nebylo to pro něj lehké. Moc o tom nemluvil, ale strávil tam hrozných 6 let. Měl těžké dětství a pouť od jeho počátků až k tomu, kam nakonec došel, byla tak neuvěřitelná a rozsáhlá, že já si o tom může leda tak nechat zdát. Můj otec strávil 2 roky v britské armádě na německém stanovišti. Ve Skotsku pak pracoval na poště celých 44 let.

Začínal tak, že na staré vojenské motorce Norton doručoval telegramy. Měla tzv. sebevražedné řazení, protože člověk musel dát ruku z řídítek. Byli moc chudí, aby mohli napodobit Marlona Branda a jeho hedvábnou šálu, tak nosili bílé utěrky. Aby vypadali jako Američané. Žiju v Americe 11 let a neviděl jsem nikoho, kdo by nosil bílou utěrku. Pořád čekám. Každopádně, když šel táta do důchodu, pracovalo pro něj 600 lidí.

Na poště v Edinburghu, hlavním městě Skotska. Byl hlavní kontrolor. Byl šéf. Stal se jím tak, že tvrdě pracoval. Byl skotským nacionalistou. Věřil v samostatné Skotsko. Také věřil v tuto zemi. Věřil v Ameriku. Věřil v příležitost, kterou nabízí. Můj táta mi představil Ameriku tak, že mě sem přivedl, když mi bylo 13. Kupovali jsme levné letenky od Freddieho Lakera. Stála nějakých 100 dolarů.

Přiletěli jsme navštívit bratra mého otce, mého strejdu Jamese, který se přestěhoval na Long Island. Už jsem tu o tom hodněkrát mluvil, jak jsem tam ve svých 13 letech strávil léto. Nedávno jsem o tom mluvil s tátou a on: "Kde jsi přišel na to, že jsem měl celé léto volno? Byli jsme tam 3 týdny." Mně ten zážitek změnil život. Tehdy jsem se zamiloval do Ameriky. Už tehdy jsem se zařekl, že se sem vrátím.

Můj otec... Díky. Můj otec... Můj otec věřil v pracovitost. A já věřím, že on tak projevoval svou lásku. Na pracovitosti je něco duševního. Myslím, že duševno není jen o aromaterapii a vonných svíčkách. Pro mého tátu to bylo o poctivé práci a zajištění jeho dětí. A tím se řídil.

Každý rok před Vánoci na poště dochází k tzv. tlaku. Začíná se hromadit víc a víc pošty. Všichni zaměstnanci pošty museli pracovat 12 hodin denně a byl to blázinec. Dneska se tomu říká "zešílet". Celý prosinec makal jak šroub, ale každé Vánoční ráno vstal spolu se mnou a mými sourozenci a pomohl připravit dárky. Musel být naprosto vyčerpaný. Ale udělal to a nikdy nemluvil o tom, jak byl unavený.

Musel být fakt unavený. Můj otec šéfoval pošťákům, což v Glasgow byli drsní chlapi. Nebyli takoví, že... "Mám intoleranci laktózy, mohli byste zařídit sojové mléko do jídelny?" Můj otec byl chlap jak hora a byl ostříhán na ježka. Vypadal jako kartáč. A to byla jeho přezdívka, "Velkej kartáč".

Pošťáci mi vždycky říkali: "Ty jsi kluk Velkýho kartáče?" Tak jsem říkal, že jsem Malej kartáček. Ale neuchytilo se to. Když jsem byl na mizině, táta mě zaměstnal jako brigádníka na poště. Bylo to v prosinci, když jsem ještě pil. Opil jsem se a přišel o hodinu pozdě do práce. A můj táta byl šéf. Přišel jsem v 5 ráno místo ve 4 ráno.

Kolega mi řekl, že můj táta ví, že jsem přišel pozdě a že pro mě má speciální úkol. Poslal mě na letiště v Glasgow nakládat pytle do letadel. V prosinci. V životě mi nebyla taková zima. Glasgow je na stejné zeměpisné šířce jako Moskva. A já měl opici. Přišel jsem pozdě, protože jsem se opil. Ale už nikdy jsem pak neměl zpoždění.