Craig Ferguson je naštvaný na aerolinky

Hádejte, co se mi o víkendu
stalo? Hned vám to řeknu. Takže... v pátek večer
jsem vystupoval v Nashvillu, všechno super, country hudba,
všichni byli strašně milí, všude samý kovbojský kloubouky a boty,
country hudba, všichni byli milí, paráda. V sobotu ráno jsem měl
letět zpátky do L.A., ale z Nashvillu v tenhle čas
do L.A. nelítá žádný přímý spoj, takže jsem musel letět nejdřív
z Nashvillu do Houstonu v Texasu, a odtamtud už přímým letem domů.


Na tom přece není nic složitého. Lidi tohle přece dělají pořád.
Takže jsem přijel na letiště, let měl odlet v 6:10,
já jsem tam přijel o hodinu dřív. Letiště v Nashvillu, všichni jsou milí,
všude country klobouky, country hudba, Všechno bylo bez problémů. Odbavím se a dostanu se
do úplně mrňavýho letadla. Tři sedadla vedle sebe,
potom dvě a pak jedno. Sedím v letadle,
všichni sedí takhle. Lidi na jedné straně sedí takhle,
lidi na opačné straně sedí takhle.

A lidi uprostřed sedí takhle. Bylo to vážně malý letadlo.
Já tam sedím jako licensovaný pilot, a dívám se okolo a říkám si,
že tohle letadlo je fakt přeplněný. Je tu moc lidí, na to, jak je to
malý. Je to tu narvaný k prasknutí. Vedle mě sedí malý
a vážně rozkošný miminko... Říkám si: "No do háje..." Je 6:10 ráno. Do letadla pak přišel
člen letištního personálu s tím, že letadlo je přeplněné a že někdo
bude muset vystoupit, protože je tu moc plno.

A já na to: "No nepovídej,
přesně tak si připadám i já." Začali se ptát lidí, kdo by mohl
vystoupit, já tam ale musel zůstat, abych stihnul přestup do L.A.
Pak to ale začalo trvat moc dlouho, už jsem měl jen hodinu
a neměl jsem šanci to stihnout. Pak chtěli vyhodit chlápka za mnou, a on na to: "Já se musím
dostat do Houstonu, bydlím tam!" Takže jsem nakonec řekl:
"Víte co? já vystoupím," a děťátko na to: Takže vylezu z letadla a říkám
si, že se dostanu do L.A.

nějak jinak. Takže jdu za prodavačem letenek
a povídám mu: "Prostě mě dostaňte nějak do L.A.," a on řekl: "Děkujeme za to, co jste udělal."
"To je v pořádku." "Víte ale, že jste prodali moc letenek?"
"Jo, to my děláme pořád." "Vážně?" Vedle mě stojí chlápek,
který se snaží dostat do Tokia. "Jak se jako dostanu do Tokia?"
až na to, že mluvil s japonským přizvukem, který mám zakázáno napodobovat,
protože by je to urazilo. Jasně, můžu dělat skotskej nebo
francouzskej, ale japonskej?

To ne. Takže se tam takhle rozčiluje a pak je
tam ještě paní, která má letenku do New Yorku, ale její letadlo je taky přeplněné:
"Já mám ale přece místenku!" "Omlouváme se, ale to nic neznamená."
A já na to: "Cóóóóó?" Nakonec mi řekne, že mě může
dostat do L.A. s přestupem v St. Louis, s čímž jsem neměl problém. Jak jsem
odcházel pryč, tak jsem si ale všimnul, že je tam šestihodinový přestup. A i když mám lidi ze St. Louis rád,
šest hodin je na mě moc. Takže nakonec jsem se rozhodl si
jít půjčit auto a jet do Atlanty za mým nejlepším kamarádem Johnem,
ale jak jsem odcházel pryč...

tak mi ten chlápek řekl: "Miluju vaši show." "Počkat, on ví, že mám pořad v televizi?" Pak pokračoval: "Hlavně nás
nepomlouvejte v televizi." Jasný, já vás nebudu v žádným
případě pomlouvat, Continental Airlines. Jak odcházím, tak povídám:
"Hodně štěstí!" a ten chlápek mi na
to odpověděl: "Jo, děkuju." "Ne vám, vy pitomče, ale tomu
pánovi, co se snaží dostat do Tokia!"

Každopádně, jel jsem za Johnem,
přespal jsem u něj, a pak jsem letěl domů ve
velkém pohodlném letadle, patřícím společnosti Delta Airlines. Které se mi moc, moc líbily. Není zač, aerolinky! Přeložil: chester
www.videacesky.cz