Kleopatra: Věčný život

Řím 15. srpna roku 29 př. n. l. Oktavián už třetí den slaví vítězství nad Egyptem a východem. Je na cestě k tomu stát se prvním římským císařem a chce oslavu ve stylu korunovace, takže rozhodně na ničem nešetří. To nejdražší však přichází nakonec. Největší nepřítel Říma, Kleopatra. Přestože ho had připravil o živého vězně, Oktavián si obstaral kopii v životní velikosti, která zachycovala Kleopatru, když umírala.



Lidé jen zírají. Vypadá tak realisticky, že ji mnozí mají za pravou. Právě toto posmrtné zobrazení představuje chvíli, kdy Kleopatra přešla ze vzpomínek do dějin a mýtů. Přestože Oktaviánova propaganda udělala z královny Nilu užitečný protějšek pro vzestup římské říše, zaručila také, že Kleopatře bude dopřáno to, o čem dávní faraonové jen snili, když stavěli pyramidy.



Věčný život. I když vás za života provází sláva, neznamená to, že váš příběh bude po vaší smrti žít dál. Dokonce i světoznámí vůdci a celebrity mohou být zapomenuti za pár desítek let, někdy i jen let. Proto je Kleopatřin příběh tak zvláštní.



Jasně, byla charismatickou vůdkyní, to ale nevysvětluje, proč si ji pamatují nejen historikové, ale i obyčejní lidé na ulici dva tisíce let po její smrti. Seznam lidí z té doby, které si takto pamatujeme, je extra krátký. Na Západě je to Alexandr Veliký, samozřejmě Kleopatra a dva J. C., Julius Caesar a Ježíš Kristus.



Možná i jeho matka Marie, a pokud můžu přidat svůj názor, tak možná i David Bowie, to je tak všechno. VIP sekce je uzavřena. Zkuste to příští tisíciletí. Jak se tedy Kleopatra mezi ně dostala? Pamatujete, co jsem říkal v prvním díle o Alexandru Velikém? Jedním z důvodů, proč o něm víme, je to, že Ptolemaios zapisoval jeho činy.



Podobně to měli oba J. C. Caesar psal sám o sobě a Ježíš měl Nový zákon. Kleopatra sice propagačního agenta neměla a nevíme o tom, že by sama něco psala, ale přece jen existoval někdo posedlý dokumentováním jejího života. Oktavián. Kromě exponátu na oslavě Oktavián zařídil, že její vzpomínka přežije prostřednictvím umění, literatury a dějin vzniklých v době, kdy vládl v Římě jako císař Augustus.



Nejdůležitější ukázkou této snahy je Vergiliova Aeneis, epická báseň na žádost Augusta, jež sloužila jako národní epos Římanů a jako propagační nástroj císaře a jeho nové rodiny. Augustus se v básni sice osobně nevyskytuje, ale zastupuje ho hlavní hrdina díla Aineiás. Podíváme se, jestli všichni pochopíme ten velice, ale opravdu velice nenápadný podtext.



Aineiás je pohledný, chytrý a zastává tradiční římské hodnoty. V klíčovém momentu eposu potká kartaginskou královnu Dídó a zamiluje se do ní. Dídó je charismatická a chytrá a prchla ze svého domova ve Fénicii ze strachu, že ji bratr nechá zavraždit. Jejich láska je silná a vášnivá, ale zbožný Aineiás poslechne vůli bohů a odpluje od Dídó do Itálie, kde založí Řím.



Zdrcená Dídó pak dramatickým způsobem spáchá sebevraždu. Tak jo, zasadím pár ran naslepo a řeknu, že Aineiás je vlastně Augustus a Dídó je, nechte mě přemýšlet, tak trochu splněné přání ohledně vztahu s Kleopatrou. Našli jsme skrytý význam? Vtipy stranou, není to nenápadné. Na tohle by zcela jistě v tehdejší době přišel každý Říman.



Augustus uspěl, protože se nelapil do stejné pasti jako Julius Caesar a Marcus Antonius. Zůstal věrný římským hodnotám a vyhnul se pokušení v podobě cizinek z východu. Navíc čím důvtipnější a mocnější svou verzi Kleopatry vylíčil, tím bylo jeho vítězství lepší. Byl to vynikající způsob, jak se postavit do centra příběhu, a nejen porážkou prohnané Kleopatry, ale i uspěním tam, kde Caesar a Antonius neuspěli.



Díky Augustovi se Kleopatra stala základem římské identity během nové císařské éry. Když se totiž snažíte vytvořit pro svůj lid identitu, je důležité mít nepřítele, někoho či něco, co můžete překonat, abyste ukázali své schopnosti, ale také abyste ukázali vlastnosti a zvyky, které odmítáte. Skupiny obvykle definují to, čím jsou, definováním toho, čím nejsou.



Vyčlení skupinu, která je podle nich jejich opakem. Historikové tomu říkají „odlišnost“ a na její cíle ukazují jako na „ty druhé“. Díky Augustovi a jeho propagandě se Kleopatra stala, v dobrém či zlém, „tou druhou“ pro římský svět, nepřítelem, který musel být překonán, padlou a nemorální ženou, kterou Řím rozhodně nebyl.



Není tedy překvapením, že její památka přežila vzestup i pád římské říše, ale jak vysvětlíme to, že je populární dodnes? No… Divadlo Globe, Londýn, rok 1607 n. l. Druhá scéna pátého dějství nové hry Williama Shakespeara Antonius a Kleopatra. Divadlo je plné k prasknutí, spousta diváků stojí na špinavé zemi a sleduje, jak přicházejí členové divadelní společnosti King's Men.



Mladík hrající Kleopatru si přikládá hada k hrudi a pronese svou poslední repliku: „Totě lahodné jak balsam, jemné jako vzduch, a milé… Ach, Antonie! Ještě tebe přiložím.



Nač déle čekat…“ Padla na zem mrtvá a diváci se dali do pláče. Prostý lid plakal pro královnu, která zemřela 1500 let před jejich narozením, ze země, již si neuměli ani představit. Kleopatřin příběh plný války, lásky, tragédie a smrti je totiž silný a překonal hranice místa a času, v nichž se odehrál.



To je ta tajná ingredience, která Kleopatře zajistila v dějinách dlouhý život. Aby toho nebylo málo, hodně našich vědomostí pochází z popularity klasických římských dějin a dochovaných bust, mincí, soch a pomníků z doby její vlády, ale to vás daleko nedostane. Aby si vás skutečně pamatovali po staletí, chce to napínavý příběh.



Příběh, o kterém lidé nepřestanou přemýšlet, prožívat ho a znovu vyprávět. V klasickém období se na jejím příběhu zakládala propaganda a epické básně. Ve středověku inspirovala milostnou poezii a některé Chaucerovy příběhy o lásce. Během renesance se stala hlavní postavou dechberoucího umění a hlavní hrdinkou jedné z nejslavnějších Shakespearových her. Během průmyslové éry byla hrdinkou hry George Bernarda Shawa Caesar a Kleopatra, která kritizovala moderní politiku.



V naší době se Kleopatra a její příběhy staly předlohou mnoha filmů, seriálů a dokonce i počítačových her s asasíny a mikrotransakcemi. Kleopatra nepotřebovala pyramidu, její památníky jsou všude kolem nás. Přestože tato beletrizovaná zobrazení nejsou vždy historicky přesná, pomáhají uchovat památku důležité historické osobnosti.



Když přijde na historickou paměť, historická fikce je často stejně důležitá, jestli ne důležitější než akademická historie. Protože… no, přemýšlejte. Věděl by běžný člověk to, co ví teď, o tom otci zakladateli bez otce, kdyby nebylo… jak že se jmenuješ? Ať už přesné, nebo ne, jsou to silné příběhy. Ale téměř všechna tato vyobrazení Kleopatry mají něco společného.



Napsali je muži. Od Vergilia až po dnešní hollywoodské producenty, Kleopatřinu příběhu dominovali muži, kteří ji popisovali stejně jako Oktaviánova propaganda, jako objekt sexuální touhy a pokušení, ne jako mazanou političku, kterou ve skutečnosti byla. Když jsme pracovali na dílech o Kleopatře, založili jsme naše bádání na dějinách, které v poslední době napsaly ženy, například Mary Beard, Kara Cooney a Prudence Jones.



Tím pádem vám můžeme přinést nejnovější interpretace poslední faraonky od žen, které o Kleopatře vědí víc, než bychom kdy mohli my. O Kleopatřině příběhu se učíme pořád dál. Možná zůstane stejný, nebo nové archeologické nálezy zásadně změní náš pohled nebo přinesou nové prvky. Její příběh však v našich myslích zůstane tak či tak.



Když se Kleopatra tehdy v opilosti vsadila, o čemž jsme mluvili v prvním díle, věděla přesně, co dělá. Z té perly nic nezbylo, jistě, ale její příběh, stejně jako další úžasné příběhy z Kleopatřina života, bude žít navždycky. Na zdraví. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz