Kolaps doby bronzové: Pád systémuExtra Credits

Konečně máme všechny dílky. Teď je čas dát dohromady puzzle toho, jak se doba bronzová zhroutila. V této epizodě uděláme něco, čemu se normálně snažíme vyhnout. Budeme spekulovat. O tomto nejsou žádná přesvědčivá historická data. Nebo alespoň obecná shoda mezi učenci. Dnes vám představíme argumentaci, která nám dává největší smysl, a sdělíme vám jednu z nejzajímavějších teorií o společenském zhroucení, kterou jsme našli.

Takže to vidíme takhle. Všechno to začíná nedostatkem jídla. Zpočátku jsou tyto nedostatky mimo to, co považujeme za svět doby bronzové. Zřejmě jsou v Evropě nebo možná v euroasijské stepi, ale někde tam venku v divočině je jídla málo a lidé se začínají stěhovat. Mezitím začnou sklizně v Anatolii klesat.

Musí se více obchodovat s jídlem. Zásoby se tenčí. Nepokoje začínají. Základ společenské struktury těchto společností se začíná rozpadat. Kněží a králové, opora společenského řádu, mají v očích lidí jeden úkol. Zajistit, aby bohové seslali dobrou sklizeň.

A jak úroda klesá, lidé si začnou povídat. Zpočátku tiše, daleko od center moci. A pak otevřeněji. Možná, že tito princové, preláti a jejich paláce nejsou to, co bohové chtějí. Možná dokonce bohy naštvali. Pak začnou přicházet zprávy. Piráti v Egejském moři. Noví nájezdníci.

Podivní lidé, které nikdo nepoznává. Kvůli tomu začne obchod slábnout. A pak, jedno po druhém, začnou velká mykénská centra temnět. Mezinárodní obchod se začíná rozpadat. Chetité panikaří. Přesouvají své vojáky na Kypr, aby zajistili zásoby mědi. Rozjedou se kovárny, které pracují nonstop, aby vyrobily válečné zbraně. Uprchlíci z Egejského moře se začínají ukazovat na pobřeží Egypta a Chetitu. Přinášejí příběhy o nezastavitelném přílivu barbarských mořských národů, kteří pálí vše na pobřeží.

Mluví o roztavení svých posvátných předmětů na výrobu válečných zbraní. Někteří uprchlíci jsou uvítáni, ale mnoho jich musí být odmítnuto. Není tu žádné jídlo. Není čas začlenit tyto cizí národy do společnosti. Někteří odchází v míru. Jiní se ozbrojí. Pokud tu není útočiště, tak je tu jen síla. Pak se něco stane. Pro Kypr je vydán příkaz k evakuaci.

Kovárny jsou opuštěné, zbraně jsou pohřbené. Jsou plány pro návrat a vyzvednutí těchto skladů zbraní, ale nikdo se nikdy nevrátí. Pak dorazí k pevnině temný příliv. Mořské národy dorazí ke břehům doby bronzové. Všude je chaos. Drobní králové posílají zoufalé dopisy žádající o pomoc sem a tam. Ale žádná pomoc není.

Každý se stěží potýká se svými katastrofami. A tak se mezinárodní diplomatický systém, na který se tak dlouho spoléhalo, začíná hroutit. Mezitím se i velké armády vozů začnou rozpadat. Byly navrženy pro bohatá království, střetávající se ve formálním souboji. Měly být vytaženy jednou nebo dvakrát ročně, ale tohle je opotřebovací válka. Tohle je souvislá válka. Nejsou to ty úhledné, organizované, jednotlivé bitvy, na které jsou zvyklí.

Boj nepřestává. A tak jsou drahé stroje a nenahraditelně vycvičení muži ztraceni. A přesto se zdají zástupy mořských národů nekonečné. Obilné sklady obřích měst doby bronzové jsou spáleny nebo vydrancovány. Hladomor se šíří. Nemoci pustoší zem. Lidé začínají opouštět pobřežní města. Stahují se k obranným místům, k horám a kopcům.

A konečně, mezinárodní obchod se rozpadá. Složitý dodavatelský řetězec, který umožňoval výrobu zbraní, a dokonce i zemědělských nástrojů doby bronzové, je pryč. Ekonomická kapacita se snižuje. A stejně tak i schopnost nahradit ztráty upadá. Ústřední autorita se teď začíná rozpadat. Mnoho králů a místních vládců je už po smrti. Ti, kteří ne, mají malý nárok na legitimitu.

Ozbrojení muži, které zaměstnávali, nyní vidí lepší příležitost a připojí se k chaosu. Bez ústřední moci řídící plánované ekonomiky pozdní doby bronzové se produkce nakonec zastaví. Práce se stává mnohem primitivnější a lokalizovanější. Království už neexistují. Jen malé skupiny snažící se najít způsob, jak přežít. Nakonec už není co spálit.

Už není co drancovat. A tak se mořské národy začnou rozptylovat. Egypt a Asýrie byly příliš robustní, než aby se zhroutily úplně, ale pro zbytek světa hroutící se kolem nich se i tato jedinečná království zmenšují a upadají. Přestavba bude trvat staletí. Takže co to pro nás znamená dnes? Bylo by snadné z toho udělat příběh s poučením.

Varování před složitými společnostmi a mezinárodním obchodem. Myslím si ale, že je to moc prostý pohled. Společnosti doby bronzové byly lepší pro svou složitost. Zbavte se té složitosti a skončíte opět v době temna. Je dost těžké se zhroutit ještě víc. Bez této složitosti nemáte vysokou úroveň produkce, abyste udrželi města, poskytovali lepší nástroje pracujícím a lépe ozbrojili svou armádu. Bez této složitosti nedokážete podpořit obyvatelstvo ani zdaleka takové velikosti, do které vyrostlo.

A jak vidíme během kolapsu, jakmile nedokážete uživit tuto populaci, není žádný pěkný způsob, jak to číslo snížit. Lid hladoví a umírá. Bez této složitosti nemáme sociální kapacitu pro volný čas na výrobu umění nebo podporu inovací. Bez této složitosti se všichni budeme jen škrábat v hlíně nebo se navzájem zabíjet pro jídlo.

A je snadné vidět tyto společnosti jako pěkně postavené domy z karet, kde odstranění jednoho kusu způsobí jejich zhroucení. Ale to taky není úplně přesné. Tato království byla ve skutečnosti odolnější vůči menším šokům, než by byly méně složité společnosti. Menší, méně organizovaná skupina lidí mohla být vyhlazena jen jednou špatnou sklizní. Ale tato království nebyla ani zdaleka tak náchylná k takovým katastrofám.

Protože králové a kněží spravovali a skladovali obilí, měli rezervu, pokud by se něco krátkodobě pokazilo. Tyto složité společnosti jsou však náchylnější k velkým šokům. Při přípravě na tuto sérii přečetl James řadu knih o tom, jak se společnosti hroutí. A byla tam jedna teorie, která s ním zacloumala. Byla to myšlenka zhroucení systému. Tato teorie, ve velmi zjednodušené formě, spočívá v tom, že společnosti si ztěžují řešení problémů.

Pokud chcete lepší hygienu, přidejte kanalizační systém. Ale každý vyřešený problém obvykle souvisí s průběžnými náklady. Teď potřebujete lidi na řízení a udržování těch nóbl nových kanalizačních systémů. Takže jak společnost roste stále složitěji, pokračující náklady na udržování vaší společnosti rostou a náklady na řešení nových problémů také. V normálním prostředí je to naprosto v pořádku.

Ztráta účinnosti vzhledem k nákladům na údržbu na dříve řešené problémy je kompenzována objevem nových efektivit, lepších výrobních postupů, prospěšných zahraničních obchodů, nových technologií. Řešení problémů často vytváří nové efektivity, a čím je společnost složitější, tím máme větší zásoby, ze kterých můžeme čerpat. Můžeme tedy podpořit řešení stále dražších problémů. Ledaže by to nešlo.

Jádro této myšlenky určuje dva způsoby, jak se společnost hroutí. Máme tu pomalý kolaps. Kdy náklady na údržbu nakonec překročí produkci společnosti. Ale vrátit se k neřešení problémů stojí víc, než kolik můžete získat zpět. Něco takového se stalo Římu. K udržení své populace se Řím rozšířil. Ale pak z části v důsledku vnějších faktorů náklady na pevnosti na všech místech, kam expandoval, vzrostly a převýšily hodnotu všech míst, která získal.

Ale růst jejich společnosti byl závislý na mnoha zdrojích z těchto míst, kterých kdyby se vzdali, tak je to bude stát ještě více, než když tak neučiní. A protože se systém nemohl rozplést nebo upravit, nakonec zkrátka upadl. Ale máme tu i druhý druh kolapsu. Když velké problémy přijdou všechny naráz a společnost je dostatečně složitá, že náklady na řešení jsou velmi vysoké, společnost nemá žádné východisko.

Všechny systémy jsou tak propojené, že nelze obětovat žádný z nich, abyste nezačali mít problémy v jiném. A jak se začnou vytrácet dílky ze systému, jejich vzájemná propojenost se stane slabinou a společnost se rozpadne. Takže podle mě poučení není v tom udělat společnost jednodušší nebo zahodit vše, čeho jsme dosáhli, a vrátit se do jednodušších časů.

Raději bych byl člověk ze střední třídy dnes než bohatý člověk dokonce i před 200 lety. Bohatí lidé tehdy museli používat nočníky, nemohli jste nikomu zavolat, sehnat pomeranč během zimy bylo skoro nemožné a prostá infekce vás mohla klidně zabít.

Podle mě je poučení z kolapsu doby bronzové spíš takové, že dokonce i dnes nejsme nezranitelní. Se všemi našimi technologiemi, průmyslem a vojenskou mocí stojíme na tenkém ledě. Dnes můžeme překonat šoky, které by zničily dřívější civilizace. Sucha, výskyt nějaké nové nemoci. Žádný problém, to zvládneme. Ale i tak musíme být opatrní.

Musíme s těmito neuvěřitelně vybudovanými kulturami nakládat uváženě a s respektem. I dnes, v této moderní době, kde můžeme překonat téměř každou krizi? Pokud si nalžeme, že jsme imunní, můžeme vytvořit tolik krizí, že způsobíme kolaps našich vlastních systémů. Nashle příště. Překlad: Karolína I.

www.videacesky.cz