První opiová válka: Požár a kapitulaceExtra Credits

Všichni se shodneme na tom, že tento konflikt má jen dva konce. Číňané mohou vyhodit Brity ze svých břehů a omezit obchod s vnějším světem, nebo mohou Britové srazit toto velké impérium na kolena a přinutit ho obchodovat, jak se jim zlíbí. Jinak to dopadnout nemůže. Když čínský císař propustil Čchi-šana, povolal tři muže, aby ho nahradili a převzali boj proti Britům. Jedním byl jeho synovec, který byl hlavním velitelem. Zbylí dva byli úředníci a vojáci.

Než odešli, jeden z úředníků doporučil přijmout mír a nechat Brity zaměstnané obchodem, zatímco oni modernizují a posílí čínskou armádu. Ale císař nic takového nechtěl slyšet. Vezmou si zpět to, co bylo ztraceno. Čínské síly se seskupily kolem Kantonu. Elliot tam ještě byl. Snažil se, téměř bez úspěchu, omezit opium, které teklo do Brity řízených přístavů. Stejný úředník, který se snažil domluvit císaři, teď navštívil i jeho.

Doufal, že s velkým počtem čerstvých čínských vojáků bude mít větší páku při vyjednávání a možná přinutí Elliota, aby se dohodli na ještě lepším řešení. Ale to nebyl ten případ. A tak Elliot začal soustředit britské síly. Britští a američtí obchodníci v Kantonu se měli stáhnout. Do 22. května 1841 odstřelovali Číňané britské faktorie ve městě. V noci vypustili přes řeku na nepozorné Brity zápalné lodě.

Velká parní loď Nemesis spustila své motory a odplula mimo nebezpečí. Zápalné lodě minuly zbytek flotily, propluly kolem, narazily do přístavu a zapálily město. Došlo k přestřelce, ale za úsvitu byla řeka pevně v rukou Britů a pevnostní zbraně, které Číňané měli, utichly. Teď byli s útokem na tahu Britové, ale tento útok byl zastaven čínskou žádostí o mír. O dva dny později se jeden z velitelů rozhodl příměří zrušit.

Nastalo zoufalství. Vypustili zápalné lodě s posádkou, aby zničili britské loďstvo, ale marně. Nakonec Číňané zaplatili Britům odškodnění za to, že nebudou rabovat Kanton. Ale nepokoje rolníků, rabování britské a čínské armády a žádné řešení okolo otázek opia, obchodu a Hongkongu znamenalo, že další střet byl nevyhnutelný. Ale když se Britové stáhli k přeskupení do Hongkongu, udeřil tajfun. Elliota, který byl na palubě, to zasáhlo a skončil mezi plovoucími troskami.

Začal usilovně plavat k Hongkongu, když za horizontem uviděl plachtu. Nebyla to britská plachta, byla to válečná džunka Číňanů. Věděl, že musí plavat o život. Hongkong byl přímo před ním. Stačilo, aby to zvládl. Vyčerpaný se doplazil na břeh. Jen aby byl přivítán zprávou, že dostal padáka. Dostal padáka před čtyřmi měsíci. Bylo to v roce 1841.

Dostat zprávy přes půl světa ještě chvíli trvalo. A ti, kteří ho nahradili, nebyli tak ochotní najít s Číňany společnou řeč. Byli tu, aby rozšířili práva britského impéria jakýmkoliv způsobem. Válku už nebudou přerušovat příměří, klid zbraní ani mírové rozhovory. A tak Britové začali svou misi na sever a na východ a dobývali pevnosti po cestě. Každá pevnost nebyla jen vítězstvím, ale i hrozbou pro císaře v Pekingu. Každá padlá citadela, kterou Britové dobyli, byla odrazovým můstkem k blížícímu se hlavnímu městu.

A tentokrát se žádná země vracet nebude, nebude se vracet území, dokud nebudou splněny všechny britské požadavky. Tyto ostrovy a pevnosti, které Britové zabrali, budou jako rukojmí. Nevzdají se jich na znamení dobré víry nebo k dosažení míru, ale jen výměnou za výkupné, které vláda v Anglii požadovala. Jak Britové obsadili tyto pevnosti, tak tam našli podivnou věc. Všude kam přišli, vedle děl, ve strážních věžích, našli opiové dýmky.

Čínský odboj byl oslaben samotnou drogou, proti které měli bojovat. Od důstojníků až po vojáky byla většina armády závislá na drogách. Na druhou stranu, britské síly byly směsicí disciplíny a přísnosti. Nový britský velitel je viděl v konfliktu jako civilizované síly. A zakázal rabování pod trestem smrti. A dokonce zakázal svým vojákům nechávat si copy svých vězňů jako trofeje. Ale když byl jeden z jejich vojáků unesen a zbit během zásobovací mise, neměli problém za odplatu spálit několik okolních vesnic.

Jako by dokázali vycvičit společnost trestem. Jak zima 1841–1842 přešla do jara a čínské útoky se staly ještě zoufalejší, odplata se jednoduše stala brutálnější. Ale jejich postup pokračoval. V polovině června obsadili Šanghaj a poté v červenci i Čen-ťiang, kde se jeden mandžuský velitel obrátí na čínský lid a znázorní kulturní a rasové rozdělení, které rozdělí Čínu na dalších šedesát let.

Po zajištění Čen-ťiangu se Britové konečně přesunuli do Nankingu. Obě strany věděly, že to bude konečné zúčtování. Britové nebudou muset obsadit Peking, protože Nanking byl bránou řeky Jang-c'. Řeky, která byla srdcem Číny. Byla to super dálnice, po níž proudil veškerý obchod do hlavního města. Kdyby byli Číňané od Jang-c' odříznuti, hlavní město by hladovělo a většinu království by ovládl chaos.

Takže to dospělo až k tomuto bodu. Dospělo to k obsazení Nankingu. Ale nebude tu žádné zúčtování, žádná poslední bitva, protože si císař konečně začal uvědomovat, že byl poražen. Pokud by ztratil Nanking, nebude žádné vyjednávání. Jen kapitulace. Takže začal vyjednávat, dokud ještě mohl. Poslal úředníka, aby si promluvil s Brity. Ze začátku to nikam nevedlo, protože Britové po něm chtěli, aby měl pravomoc činit za vládu závazné dohody. Dvůr v Pekingu již dříve využil toho, že úředníkům pravomoc chyběla, a vyvlékl se z uzavřených dohod.

Kulturní nedorozumění a pokusy čínských úředníků o co největší zdržování proces trochu oddálily. Ale do poloviny srpna, pod hrozbou útoku na město, vyjednávání začala. Nakonec, přes držení Nankingu, bylo jasné, kdo měl všechny trumfy, čí dělové čluny koho přesvědčí, pokud by jednání selhala. A Číňané nakonec souhlasili skoro se vším. Ze šesti miliónů, které Elliot žádal, se nyní stalo 21 miliónů.

A částka byla vydána. Otevřela se řada nových přístavů pro obchod. Starý monopol Cohongu byl zrušen a celní sazby měly být dohodnuty, ne stanoveny suverénní čínskou vládou. Ostrov Hongkong byl na věčné časy věnován Britům a Britové tam budou působit pod britským právem, zcela bez čínské jurisdikce. Britské konzuláty vznikly ve smluvených přístavech.

Jediné dvě věci, které Číňané nepřijali, byli křesťanští misionáři, kteří byli tak citlivým tématem, že je ani britská delegace nevytahovala, a opium. Čínská vláda odmítala legalizovat opium. I když na ně britští představitelé naléhali, i když nemohli moc zabránit jeho prodeji, neúnavně odmítali drogu legalizovat. To nakonec vedlo k druhé opiové válce.

Konfliktu, který se odehrával překvapivě podobně jako ten první, jen v bledě modré. Ale tentokrát byla zapojena většina koloniálních mocností. Tyto dvě války a smlouvy, které následovaly, vstoupí do čínské historie jako "nerovné smlouvy" a odstartují to, co bude poté označeno komunistickou vládou "stoletím ponížení". I když to tehdy vypadalo jen jako součást větší destabilizace a přeskupení země jako celku, bylo to zapsáno do čínských pamětí.

A dodnes si to připomínají, když se jednání se západem zhorší. Slouží jako milník, měřící ukazatel toho, kam až se země za posledních 150 let dostala, a jako propaganda, která to má všem připomínat. A i když mají tyto války nejnižší počet obětí ze všech konfliktů, které jsme zatím pokryli, tak měly až dodneška hluboký dopad na globální politiku a globální porozumění. Opiové války už dávno skončily, ale jejich účinky značně přetrvávají.

Nashle příště. Překlad: Karolína I. www.videacesky.cz