Thumbnail play icon

První opiová válka: Obchodní deficit a diplomat MacartneyExtra Credits

Přidat do sledovaných sérií 53
99 %
4. nejoblíbenějšíTvoje hodnocení
Počet hodnocení:68
Počet zobrazení:2 519
Britové jsou známí pro svou lásku k čaji. Co se ale stane, pokud se je o něj rozhodnete připravit? Pojďme se podívat s Extra History na to, jak britské impérium kvůli tomuto nápoji zdrogovalo jednu z nejmocnějších zemí světa: Čínu.

Přepis titulků

Je rok 1792. Británie právě přišla z války, která ji kromě většiny státní pokladny stála i jednu z nejvýnosnějších zámořských kolonií. Severní Ameriku. Impérium potřebovalo nové zdroje příjmů, nové příležitosti pro obchod, a byla tu jen jedna jasná možnost. Čína. Koncem 18. století se svět výrazně zmenšil, evropští kupci cestovali po světě, aby nasytili trhy industrializujícího západu.

Války byly vedené po celé planetě, aby se zajistilo exotické zboží a suroviny k pohonu nových ekonomik rostoucích evropských impérií. Čína se však držela zpátky. Poptávka po čínském zboží byla vysoká. Hedvábí, porcelán a zejména čaj byly vyhledávány evropskými kupci. Čínští císaři ale viděli tyto zahraniční obchodníky jako případný destabilizující vliv. A jak už to dělali v celé své historii, zavedli kontroly zahraničního obchodu.

Konkrétně omezili obchod jen na pár přístavů. Obchodníci nesměli vkročit do říše, kromě hrstky měst určených k tomuto účelu. A veškerý obchod musel projít obchodním monopolem Hong, který mohl danit a regulovat zahraniční obchod, jak chtěl. V polovině 18. století to zašlo ještě dál a veškerý obchod byl omezen na jediný přístav. Kanton.

To naštvalo evropské obchodníky, kteří viděli neomezenou možnost zisku, kdyby se k němu mohli jen dostat. A ti Evropané obchodující v Číně byli svým způsobem samovýběrovou skupinou. Pokud přepravujete zboží tisíce kilometrů od domova, nejspíš věříte ve vlastní hodnotu neomezeného obchodu. Což znamenalo, že tato pravidla Evropanům moc nesedla a pirátství a pašeráctví začalo stoupat. I v rámci oficiálních kanálů začali být obchodníci těmito omezeními zatěžováni.

Nakonec se zaměstnanec čestné Východoindické společnosti, vojenské obchodní organizace odpovědné za britské záležitosti v Indii, obtěžován zkorumpovanými úředníky a neoprávněným omezením volného obchodu, rozhodl otevřeně porušit pravidla, která si Číňané vynutili. Opustil Kanton a šel se svými stížnostmi proti proudu. Doslova i obrazně. Chtěl být vyslyšen někým v čínské hierarchii, kdo byl mimo Hong. Mimo monopol zřízený v Kantonu. A tady přichází kulturní rozdíly.

Protože možná nejednal způsobem, který by považoval za zlomyslný nebo nevhodný. Vlastně se možná choval tak, jak by to považoval za naprosto rozumné v Anglii. Ale on v Anglii nebyl. A drzost tohoto zrádce, který se rozhodl, že by měl být vyslyšen u císařského dvora a nikoli přes řádné úřady, byla pro Číňany neuvěřitelná. Pochybovali o tom, že Evropané zůstanou v jednom přístavu, nebo se aspoň budou řídit čínským zákonem.

A tak byla zavedena další omezení. Obchod byl přiškrcen ještě víc. Evropské poptávky po čínském zboží, zejména Angličanů po jejich nově nalezené lásce k černému čaji, nadále rostly. Což nás přivádí zpět do roku 1792. V této době dováželi Britové desítky miliónů liber čaje každý rok. Během dvou desetiletí budou dovozní cla na čaj představovat 10 procent celkových příjmů vlády.

Čaj byl jedním z hlavních hnacích motorů ekonomiky. Čaj byl pro britský svět tak zásadní, že kantonský systém už nebyl přijatelný. A Britové navíc nyní s Číňany měli obrovský obchodní deficit. Milióny liber stříbra tekly z britského impéria do Číny. Kromě toho je nedávné evropské boje odřízly od stříbrných dolů Jižní Ameriky a drahé zahraniční války vysály státní pokladnu. I čestná Východoindická společnost byla na mizině, čímž vznikl obří dluh na financování jejích vojenských dobývání částí Indie.

Britské impérium, i přes svou moc a bohatství, i přes všechen globální vliv a teritoria v každé části světa, jednoduše nemělo peníze, které by potřebovalo, aby platilo za svůj čajový zvyk. Britové se tedy rozhodli, že je čas vyslat oficiální diplomatickou misi do Číny. Už žádní obchodníci nebo piráti. Měl to být opravdový velvyslanec, od jednoho monarchy k druhému, mluvící o otevření obchodu.

Po určitém zvážení se rozhodlo, že první hrabě z Macartney, zkušený koloniální guvernér, povede misi. Jeho cíle byly jasné. Ukončit kantonský systém, zřídit stálé velvyslanectví nebo prosadit stálého zástupce u císařského dvora, a zda to bude možné, zajistit grant malého ostrova na pobřeží Číny, kde by mohli být britští obchodníci pod britským, ne pod čínským, zákonem. A tak naložili nákladní prostor lodi hodinami, teleskopy i kočáry, které měly být předloženy čínskému císaři, a vypluli.

Pluli na východ kolem mysu Dobré naděje, jen s jednou malou zajížďkou, když je obchodní větry zavály do Ria de Janeira. Konečně dorazili do Číny. Okamžitě zažádali o zakotvení v přístavu mnohem blíž Pekingu než v Kantonu. To vyvolalo u Číňanů nevoli, ale zástupci Východoindické společnosti vysvětlili, že mají pro císaře na palubě drahé dary, a nechtěli, aby se nějaké z nich po dlouhé cestě zničily.

A tak Číňané souhlasili. Byli i se zbožím převezeni po Velkém kanálu do Pekingu, zde své dary shromáždili a připravili se na poslední etapu cesty přes Velkou zeď do císařova letního paláce v Jeholu. Tady se konečně setkali s císařem. A hned začaly potíže. Protože se v přítomnosti císaře očekávalo, že všichni pokleknou nebo že se skloní tak nízko, aby se hlavou dotkli podlahy. A Macartney jako ostřílený britský guvernér a gentleman, pocházející z (podle něho) nejvíce mocného a civilizovaného národa na světě, s (jak to viděl) nejbožštějším monarchou, měl nejen právo, ale i povinnost šířit britské způsoby světem, takže to odmítl učinit.

Když se neplazí po podlaze pro krále Jiřího, rozhodně to neudělá ani tady. Takže podal po několika hádkách a protestech protinávrh. Bude se klanět tak dlouho, pokud se poté čínský úředník stejné hodnosti pokloní i obrazu Jiřího III. To bylo pro Číňany zcela absurdní, protože byli nejvíc mocný a civilizovaný národ na světě, s nejbožštějším monarchou.

Kdo byl ten barbar, aby se pokusil srovnávat jejich krále s císařem? Jako fakt? Ale i bez klanění se problém vyřešil, když Macartney nakonec jen poklekl, jak by to udělal před králem Jiřím III. Schůzka pokračovala. Macartney ukázal zázraky britské vědy, i když většinou ty okázalé a méně praktické, a představil je císaři.

Tady se úmysly minuly, neboť čínský dvůr to chápal jako vzdání holdu. Koneckonců, všechny mise s dary pro císaře mu vzdávají hold. Co taky jiného? A Britové si mysleli, že ukazují všechny důvody, proč by s nimi měla Čína otevřeně obchodovat. Takže byl Macartney propuštěn, aniž by císař souhlasil s jediným z cílů, které si vytyčil.

A tak císař poslal jeden z nejslavnějších, imperiálně pobuřujících dopisů napsaných králi Jiřímu. Poděkoval mu za jeho poklonu, o kterou on ani Číňané vlastně nežádali, ale ocenil, jak daleko poslal Jiří své lidi, jen aby mu vzdali hold, ale ne, Čína nepotřebuje anglické cetky a tretky, děkuji. Obchod zůstane takový, jaký je. Británii tedy zůstal obrovský obchodní deficit. Východoindická společnost měla dluhy 28 miliónů liber v důsledku své války v Indii a královské pokladny byly téměř prázdné.

Potřebovali najít něco, co Číňané chtěli. A pak to našli. Opium. Překlad: Karolína I. www.videacesky.cz

Komentáře (3)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Doporučuji knihu Tchaj-pan Jamese Clavella.

30

Odpovědět

3:10 hnacích motorů, ne hracích.

00

Odpovědět

Díky, opraveno :)

00
Používáme cookies, abychom mohli provozovat tuto internetovou stránku a zlepšit Vaši uživatelskou spokojenost. Budete-li pokračovat beze změny nastavení, předpokládáme, že souhlasíte s ukládáním souborů cookies z internetových stránek. Více informací o použití cookies.
OK