První opiová válka: Obchodní deficit a diplomat Macartney

Je rok 1792. Británie právě přišla z války,
která ji kromě většiny státní pokladny stála i jednu z nejvýnosnějších
zámořských kolonií. Severní Ameriku. Impérium potřebovalo nové zdroje příjmů,
nové příležitosti pro obchod, a byla tu jen jedna jasná možnost. Čína. Koncem 18. století
se svět výrazně zmenšil, evropští kupci
cestovali po světě, aby nasytili trhy
industrializujícího západu.

Války byly vedené po celé planetě,
aby se zajistilo exotické zboží a suroviny k pohonu nových ekonomik
rostoucích evropských impérií. Čína se však držela zpátky.
Poptávka po čínském zboží byla vysoká. Hedvábí, porcelán a zejména čaj
byly vyhledávány evropskými kupci. Čínští císaři ale viděli
tyto zahraniční obchodníky jako případný destabilizující vliv. A jak už to dělali v celé své historii,
zavedli kontroly zahraničního obchodu.

Konkrétně omezili obchod
jen na pár přístavů. Obchodníci nesměli vkročit do říše, kromě hrstky měst
určených k tomuto účelu. A veškerý obchod musel projít
obchodním monopolem Hong, který mohl danit a regulovat
zahraniční obchod, jak chtěl. V polovině 18. století
to zašlo ještě dál a veškerý obchod
byl omezen na jediný přístav. Kanton.

To naštvalo evropské obchodníky, kteří viděli neomezenou možnost zisku,
kdyby se k němu mohli jen dostat. A ti Evropané obchodující v Číně
byli svým způsobem samovýběrovou skupinou. Pokud přepravujete zboží
tisíce kilometrů od domova, nejspíš věříte ve vlastní hodnotu
neomezeného obchodu. Což znamenalo, že tato pravidla
Evropanům moc nesedla a pirátství a pašeráctví
začalo stoupat. I v rámci oficiálních kanálů začali být
obchodníci těmito omezeními zatěžováni.

Nakonec se zaměstnanec
čestné Východoindické společnosti, vojenské obchodní organizace
odpovědné za britské záležitosti v Indii, obtěžován zkorumpovanými úředníky
a neoprávněným omezením volného obchodu, rozhodl otevřeně porušit pravidla,
která si Číňané vynutili. Opustil Kanton a šel se svými stížnostmi
proti proudu. Doslova i obrazně. Chtěl být vyslyšen někým v čínské
hierarchii, kdo byl mimo Hong. Mimo monopol zřízený v Kantonu. A tady přichází kulturní rozdíly.

Protože možná nejednal způsobem, který by považoval
za zlomyslný nebo nevhodný. Vlastně se možná choval tak, jak by to
považoval za naprosto rozumné v Anglii. Ale on v Anglii nebyl. A drzost tohoto zrádce, který se rozhodl,
že by měl být vyslyšen u císařského dvora a nikoli přes řádné úřady, byla pro Číňany neuvěřitelná. Pochybovali o tom, že Evropané zůstanou v jednom přístavu,
nebo se aspoň budou řídit čínským zákonem.

A tak byla zavedena další omezení. Obchod byl přiškrcen ještě víc. Evropské poptávky po čínském zboží, zejména Angličanů po jejich nově nalezené
lásce k černému čaji, nadále rostly. Což nás přivádí zpět do roku 1792. V této době dováželi Britové
desítky miliónů liber čaje každý rok. Během dvou desetiletí budou dovozní cla
na čaj představovat 10 procent celkových příjmů vlády.

Čaj byl jedním z hlavních
hnacích motorů ekonomiky. Čaj byl pro britský svět tak zásadní,
že kantonský systém už nebyl přijatelný. A Britové navíc nyní s Číňany
měli obrovský obchodní deficit. Milióny liber stříbra tekly
z britského impéria do Číny. Kromě toho je nedávné evropské boje
odřízly od stříbrných dolů Jižní Ameriky a drahé zahraniční války
vysály státní pokladnu. I čestná Východoindická
společnost byla na mizině, čímž vznikl obří dluh na financování
jejích vojenských dobývání částí Indie.

Britské impérium,
i přes svou moc a bohatství, i přes všechen globální vliv
a teritoria v každé části světa, jednoduše nemělo peníze,
které by potřebovalo, aby platilo za svůj čajový zvyk. Britové se tedy rozhodli, že je čas vyslat
oficiální diplomatickou misi do Číny. Už žádní obchodníci nebo piráti. Měl to být opravdový velvyslanec, od jednoho monarchy k druhému,
mluvící o otevření obchodu.

Po určitém zvážení se rozhodlo,
že první hrabě z Macartney, zkušený koloniální guvernér,
povede misi. Jeho cíle byly jasné. Ukončit kantonský
systém, zřídit stálé velvyslanectví nebo prosadit stálého zástupce
u císařského dvora, a zda to bude možné, zajistit grant
malého ostrova na pobřeží Číny, kde by mohli být britští obchodníci
pod britským, ne pod čínským, zákonem. A tak naložili nákladní prostor lodi
hodinami, teleskopy i kočáry, které měly být předloženy
čínskému císaři, a vypluli.

Pluli na východ
kolem mysu Dobré naděje, jen s jednou malou zajížďkou, když je
obchodní větry zavály do Ria de Janeira. Konečně dorazili do Číny. Okamžitě zažádali o zakotvení v přístavu
mnohem blíž Pekingu než v Kantonu. To vyvolalo u Číňanů nevoli, ale zástupci
Východoindické společnosti vysvětlili, že mají pro císaře
na palubě drahé dary, a nechtěli, aby se nějaké z nich po dlouhé
cestě zničily.

A tak Číňané souhlasili. Byli i se zbožím převezeni
po Velkém kanálu do Pekingu, zde své dary shromáždili
a připravili se na poslední etapu cesty přes Velkou zeď
do císařova letního paláce v Jeholu. Tady se konečně setkali s císařem. A hned začaly potíže. Protože se v přítomnosti císaře očekávalo,
že všichni pokleknou nebo že se skloní tak nízko,
aby se hlavou dotkli podlahy. A Macartney jako ostřílený
britský guvernér a gentleman, pocházející z (podle něho) nejvíce
mocného a civilizovaného národa na světě, s (jak to viděl) nejbožštějším monarchou,
měl nejen právo, ale i povinnost šířit britské způsoby
světem, takže to odmítl učinit.

Když se neplazí po podlaze pro krále Jiřího,
rozhodně to neudělá ani tady. Takže podal po několika
hádkách a protestech protinávrh. Bude se klanět tak dlouho, pokud se poté čínský úředník stejné
hodnosti pokloní i obrazu Jiřího III. To bylo pro Číňany zcela absurdní, protože byli nejvíc mocný a civilizovaný
národ na světě, s nejbožštějším monarchou.

Kdo byl ten barbar, aby se pokusil
srovnávat jejich krále s císařem? Jako fakt? Ale i bez klanění se problém vyřešil, když Macartney nakonec jen poklekl,
jak by to udělal před králem Jiřím III. Schůzka pokračovala. Macartney ukázal
zázraky britské vědy, i když většinou
ty okázalé a méně praktické, a představil je císaři.

Tady se úmysly minuly, neboť čínský dvůr
to chápal jako vzdání holdu. Koneckonců, všechny mise s dary
pro císaře mu vzdávají hold. Co taky jiného? A Britové si mysleli,
že ukazují všechny důvody, proč by s nimi měla Čína
otevřeně obchodovat. Takže byl Macartney propuštěn, aniž by císař souhlasil
s jediným z cílů, které si vytyčil.

A tak císař poslal
jeden z nejslavnějších, imperiálně pobuřujících dopisů
napsaných králi Jiřímu. Poděkoval mu za jeho poklonu,
o kterou on ani Číňané vlastně nežádali, ale ocenil, jak daleko poslal
Jiří své lidi, jen aby mu vzdali hold, ale ne, Čína nepotřebuje
anglické cetky a tretky, děkuji. Obchod zůstane takový, jaký je. Británii tedy zůstal
obrovský obchodní deficit. Východoindická společnost
měla dluhy 28 miliónů liber v důsledku své války v Indii
a královské pokladny byly téměř prázdné.

Potřebovali najít něco,
co Číňané chtěli. A pak to našli. Opium. Překlad: Karolína I.
www.videacesky.cz