Epizoda 4Inhuman Condition (S01E04)

- Claro, jak se máš? - Naprosto skvěle. Píšu si deníček, přečtěte si ho, je super. Claro, chápu, že to bolí... Nedostanete zaplaceno tak jako tak? Nebo o mně chcete natočit kasovní trhák? Už píšete scénář? - Chci ti pomoci. - Hovno. Když mi pomůžete, tak tenhle zdroj peněz vyschne.

Víte... Jsem zvyklá na tátovu armádu placených rádoby odborníků. Tak přestaňte předstírat, že je tohle něco víc než snadná práce, kde musíte akorát naklonit hlavu a říct: "Jak se kvůli tomu cítíte?" Tak, Claro, jaký jsi měla týden? Ušlo to. Jak se ti daří bez doktorů?

Zhruba stejně dobře jako s nimi. Přišla jsem o kyselou a slanou chuť. To je škoda. Chipsy s příchutí kysaných okurek jsou teď na nic. Přesně. A hranolky s octem. A taky... Už se mi nedělají modřiny. A musím si dávat pozor na vlasy.

Jo. Mluvila jsi tento týden s otcem? Od té túry ne. Vůbec ho nevídám. Odchází brzy a vrací se pozdě. V podstatě spolu nemluvíme. Jak se kvůli tomu cítíš? Mám pocit, že se mi vyhýbá.

Což je dětinské. Nemyslíš si, že jeho chování je pochopitelné? Kdyby umírala moje dcera, trávila bych s ní čas. Neschovávala bych se před tím. Ale co já vím, že? Stejně mi už asi uhnívá mozek. Já jen že... Mám pocit, že to nezvládá. Jakože...

Už tak je pro mě těžké si to rozhodnutí ospravedlnit. - Aniž by ve mně vyvolával pocit viny. - Myslíš, že právě to dělá? No... ano. Teda... Pokaždé, když mluvíme o tom, že umřu, mluví o tom, jak bude sám. Nezvládá být sám. Šest sourozenců. Já být sama zvládám.

Jsem sama pořád. Každý týden. Teda, sama s Frankem. Nevím. Mám pocit, že co jsem s vámi o tom začala mluvit, a taky s tátou, samozřejmě... Tak je to...

skutečné. Dobře. Tohle bude znít divně, ale neudělala jsem si domácí úkol. Nechápu. No, je tu spousta procedur a kroků... Nejdřív musím najít nemocnici s doktorem, který tu proceduru udělá na chodci. Což je těžké, protože nesmím do města.

A pak je tu ten formulář... Podepsala jste ho? Pořád ho ještě zkoumám. Takže ten formulář. A mám pocit, že co jsem o tom začala mluvit, tak jako by se na mě řítil nákladní vlak. A jak tyto úzkosti zvládáš? No... Donutila jsem Franka se mnou hrát Monopoly.

Je fakt dobrý. Musel sice hrát s tasenou zbraní, ale pokaždé mě porazil. Nakopal mi zadek. A pak mi to z nějakého divného důvodu došlo. Jde o víc než jen o procedury a správnou nemocnici. Je tu spousta lidí, se kterými se musím rozloučit. Lidi, se kterými jsem od své diagnózy nemluvila.

Jamie, Nathaniel, Amy, celá parta ze střední. Asi už jsou na výšce. Možná mají vlastní rodiny. Takže... Od soboty mi Linc pomáhá natáčet videa na rozloučenou. Promiň, Linc? Jo, lykanský aktivista, se kterým mluvím přes YouTube, je prima. Aha, jasně.

A dostanu i já jedno takové video na rozloučenou? Samozřejmě že ne. Vy dostanete něco pořádného. S objetím a tak. To jsem ráda. Určitě je to za hranou, ale... Bůh chraň, abychom pár týdnů před mou smrtí udělali něco za hranou. Když o tom mluvíš... Jsem hrdá na pokrok, kterého jsi za ty roky dosáhla.

Ale mám strach, že to vzdáváš. - Doktorko Kesslerová... - Vím, že máš své důvody. - Ale tohle rozhodnutí se nedá vrátit. - Tomu rozumím. Ale rozhodla jsem se. Dobrá. Budu k tobě upřímná. Bojím se, že na to jdeš moc rychle. Ale... Vím, že to chci, už měsíce! Ano, ale tuto myšlenku jsi mi představila teprve minulý týden.

A najednou mluvíš o... hledání doktorů a nemocnic... a podepisování formulářů. A já mám obavy, že o tom nechceš mluvit do hloubky, a kvůli tomu mám strach... že nejsi tak připravená, jak říkáš. - A o čem máme mluvit? O čem diskutovat? - To nevím. Nevím. Ale než ten formulář podepíšu...

Čeká nás ještě práce. Překlad: Xardass www.videacesky.cz