Jak šel čas se seriálovými znělkami

Nejspíš už jste někde zaslechli, že žijeme ve zlaté éře televize. Možná je dokonce platinová. Nebo z einsteiniová? To je fuk. Chci tím říct, že je televize lepší než kdy dřív. A to samé by se dalo říct i o televizních znělkách, které slouží jako krátký úvod ke každému seriálu. Dříve vznikaly až opožděně, často z nepoužitých záběrů a dlouhých pohledů do kamery.

Teď jsou ale samy o sobě uměleckým dílem. Mohou být hořkosladké... plné energie... legrační... nebo smutné. V době streamingu, kdy máme své pořady k dispozici doslova kdykoliv a kdekoliv, nás upoutávka naladí na tu správnou vlnu.

Třeba uprostřed ranní cesty do práce. Úvodní znělka působí tak trochu jako přechod mezi každodenním životem a náladou, do které se dostáváte, když si pustíte svůj seriál. To tvrdí Patrick Clair, umělecký ředitel losangelského produkčního studia Elastic. Právě on je autorem upoutávky seriálu PC Rebelové z dílny AMC, nebo seriálu Westworld z produkce HBO. Revoluci úvodní znělky zasazuje do poloviny 90.

let, kdy programy jako Adobe Creative Suite odkryly potenciál nové generace výtvarníků. Tou dobou se lidé začínali dívat na televizi jinak. Kdysi byla většina pořadů čistě epizodická. Diváci se mohli čas od času podívat, ale nemuseli sledovat každý díl. Úvodní znělky uváděly do děje diváky, kteří seriál zapnuli poprvé. Někdy dokonce vysvětlovaly hlavní myšlenku celého pořadu. Příběh cesty, která započala v tropickém přístavu na palubě téhle malé lodi.

V 90. letech se některé pořady začaly tomuto vzoru vymykat. Jedním z prvních unikátů byla znělka k seriálu Fresh Prince, která měla spíš blíž k hudebnímu videoklipu. Režíroval ji ostatně ten samý člověk, který režíroval i videoklip k písni Parents Just Don't Understand, a na videích je vidět, že jsou si hodně podobná. To byly teprve první náznaky revoluce, která se naplno projevila až o pár let později.

Když se na to díváte, snad každý se musí pozastavit a říct si: "Tak počkat, o co tady jde?" Vysvětlují Lola Landekic a Will Perkins, kteří stojí za webovou stránkou Art of the Title. Tahle scéna dělá pravý opak toho, co znělky obvykle dělají. Skrývá toho víc, než ukazuje.

Jedinou postavou je Tony, a ani toho vlastně nevidíme. Celé je to vytvořeno tak, že Tonyho vidíme po částech. Nevidíme ho celého. Vidíme jeho doutník, oči, ruce na volantu auta, ale celý se ukáže až na konci, když vystupuje z auta. Kdo to vlastně je? A o tom to je, že?

Rodina Sopránů z produkce HBO byla první vlaštovkou prestižních pořadů, a i jejich znělky měly velké ambice. Namísto obvyklých třiceti sekund běžely minutu, někdy dokonce minutu a půl. Výtvarníci měli za úkol přicházet s novými nápady jako třeba kombinace 2D kreseb a 3D prostoru... nebo originální použití záběrů s laděním vytvářejícím téměř vizuální poezii.

Tím se nechal inspirovat i Patrick Clair, když vytvářel znělku, která se stala jednou z aktuálně nejznámějších, Temný případ. Hlavní myšlenka vzešla hned z prvního telefonátu s režisérem seriálu. V tomhle seriálu používáme zdevastovanou, znečištěnou krajinu, která odráží stejně zničené a zkažené lidi ze seriálu.

Jsou to lidé, kteří jsou svým způsobem zneužití a navždy poznamenáni tím, co se jim přihodilo. A to celé mělo hodně blízko k myšlence vytvořit z té zničené krajiny stejně rozbité portréty. Píseň ke znělce už byla vybraná, a tak začal Clair shromažďovat knihy fotografií, které tenhle zlomený dojem vyvolávaly.

Jedním z hlavních zdrojů byla kniha Petrochemical America od fotografa Richarda Misracha. Clairův tým objevil i způsob, jak záběry ze seriálu vyjmout a zpomalit je na desetinu původní rychlosti, čímž získaly snový nádech. Clair zakončil video v plamenech, což byl další nápad, který vyvstal z komunikace s tvůrci seriálu. Jedná se o postavy, které čelí absolutnímu krachu.

A to nás přimělo otevřít dveře a vstoupit do světa skutečné biblické Apokalypsy. Temný případ se stal velkou inspirací. Někdy snad až moc. Televize ale nabízí víc než jen atmosférická dramata z produkce HBO, a originální znělky se začínají objevovat u nejrůznějších stanic a pořadů. Některé podtrhují nápisy, třeba Stranger Things nebo Mr. Robot. Další mají nádech postmodernismu a pohrávají si s podstatou internetových videí a hudebních komedií.

Objevují se remixy... a také hostující umělci. Existují dokonce znělky k seriálům, které vůbec neexistují. Dnešní znělky jsou v podobné pozici, v jaké kdysi bývaly hudební videoklipy. Z prostředku, který sloužil hlavně k propagaci, se stala originální forma uměleckého vyjádření. A tak jako se MTV stala odrazovým můstkem pro řadu umělců, z dnešních autorů seriálových znělek můžou jednou vzejít režiséři, vizuální umělci nebo tvůrci samotných seriálů.