Kevin Spacey o budoucnosti televize

Můžete si oddechnout, nejsem nikdo s důležitou pozicí ve vysílání, kdo využívá tenhle proslov, aby získal ještě důležitější pozici ve vysílání. House of Card jde cestou, která se častěji používá zde ve Velké Británii. Televizní průmysl zde nikdy nepovažoval pilotní sezónu, na rozdíl od amerických společností, za něco užitečného. Ano, samozřejmě jsme s House of Cards obešli všechny velké společnosti, každou z nich ta myšlenka zaujala, ale každá z nich po nás nejdříve chtěla pilot.

A nebyla to arogance, že jsme nechtěli, Davin Fincher, Beau Willimon a já, tu myšlenku nejdřív vyzkoušet. Chtěli jsme začít vyprávět příběh, který zabere hodně času. Vytvořili jsme sofistikovaný mnohovrstevný příběh, s komplexními postavami, které se projeví časem, a vztahy, které potřebují větší prostor. A v pilotu, z pohledu scénáře, musíte za 45 minut utvořit všechny postavy, utnout to v nejnapínavějším, a vlastně dokázat, že to, co chcete dělat, bude fungovat.

Netflix byl jedinou společností, která řekla: "Věříme vám. Máme svá data a ta nám říkají, že lidé to budou sledovat. Nepotřebujeme po vás pilot." Pro porovnání, v posledním roce bylo vytvořeno 113 pilotů. 35 z nich se dostalo do vysílání.

13 z nich se dočkalo další řady, ale většina už skončila. Tento rok bylo natočeno 146 pilotů, 56 z nich se stalo seriálem, ale konečné výsledky ještě neznáme. A cena těchto pilotů je někde mezi 300 až 400 miliony ročně. To dělá naši smlouvu na 2. řady House of Cards velmi cenově efektivní. Tento úspěch Netflixového modelu, vypuštění celé série House of Cards najednou, dokazuje jednu věc. Diváci chtějí kontrolu.

Chtějí svobodu. Pokud to chtějí vidět najednou, jako u House of Cards a jiných seriálů, tak bychom je měli nechat. Nevíte kolik lidí mě zastavilo na ulici a říkalo: "Díky, že jste mi ukradl tři dny života." A skrz tuto novou formu distribuce jsme ukázali, že jsme se poučili tam, kde to hudební průmysl nedokázal. Dát lidem to, co chtějí.

Kdy chtějí. Ve formátu, v jakém chtějí, a za rozumnou cenu. A pak spíš zaplatí, než aby to kradli. Tedy někteří to ukradnou i tak, ale... Myslím, že pirátství můžeme potlačit. Předpovídám, že v příštím desetiletí, nebo tom dalším, se všechny rozdíly mezi platformami smažou. Liší se sledování pořadu 13 hodin v kuse od sledování filmu?

Je film definovaný jako něco pod dvě hodiny? Určitě je v tom něco hlubšího. Když sledujete film v televizi, tak už to není film, protože nejste v kině? Když sledujete seriál na iPadu, tak už to není seriál? Délka a zařízení jsou irelevantní. Tato označení jsou k ničemu, možná kromě agentů, managerů a právníků, kteří je používají při obchodování.

Ale pro současné děti v tom není rozdíl. Sledovat Avatara na iPadu, nebo YouTube na televizi nebo Hru o trůny na počítači... Je to stejný obsah. Je to jeden příběh. A diváci řekli své. Chtějí příběhy.

Touží po nich! Spoléhají se, že jim dodáme dobré věci. Budou to sledovat, oddávat se tomu, vezmou si to do autobusu i ke kadeřníkovi, vnutí to přátelům, dají to na Twitter, blog, na Facebook, udělají fanpage, hloupé gify a kdo ví, co ještě. To vše s vášní a důvěrou, o které se blockbusterům může jen zdát.

A všechno, co musíme, je jen jim to dát. Sladká odměna leží přímo tady. Sladší a větší, než kdykoliv předtím. Takže to bude hanba nás všech, pokud se nenatáhneme a nezískáme ji. Nakonec bych řekl slova jednoho muže, která bych adresoval vedením marketingu a umění, slova pana Orsona Wellse, který řekl: "Nesnáším televizi.

Nesnáším ji stejně jako buráky. Ale prostě nemůžu přestat jíst buráky." Děkuji. Překlad: Mithril www.videacesky.cz