Segregace ve školství

Rasismus. Problém, který film Crash nevyřešil. Budeme mluvit o segregaci ve školství. Ukázalo, že je stále velkým problémem. Rasová segregace roste. Počet škol, kde bílých
studentů je méně než 1 %, se za posledních 20 let zdvojnásobil. Pravda.

I když je naše společnost rozmanitější, skoro 7 tisíc škol má stejné rasové složení jako publikum filmů Tylera Perryho. Tím jedním bělochem je Leonard Maltin. Musí tam být, je to jeho práce. Agent v sukni o Halloweenu?
Tři hvězdy. Pokud žijete například
v New Yorku, nejspíš si myslíte: "Úžasné!

Vím, co bude následovat." "Příběh, který bude kritizovat
zpátečnický a rasistický jih USA." "Vezmu si hrst sušené kapusty, kterou budu
žvýkat a budu se cítit nadřazeně." Zadržte, něco byste asi měli vědět. Podle projektu pro občanská
práva Kalifornské univerzity, nejméně segreguje
černošské studenty přávě jih. Nejvíce segreguje stát New York. Velkou měrou kvůli městu New York. A kurva, liberální bílí Newyorčané.

Zvrat! Celou dobu jste rasisté. Odložte to kaki,
které jste si koupili ve Fairway. Už si ho nezasloužíte. Bylo by to problematické, i kdyby
tyto školy byly z akademického hlediska stejné. Stále by to bylo porušení
rozhodnutí Brown vs. školní rada Topeky, které říká, že separování
do škol je nespravedlivé. Ale z praxe víme, že si tyto školy
nejsou rovny téměř ničím. Černošské a jihoamerické děti častěji
navštěvují školy s nezkušenými učiteli, kde se méně dodržují
osnovy přípravy na vysokou.

A protože rasa
a společenská vrstva jsou provázány, tito studenti mají 6krát vyšší šanci,
že budou ve školách pro chudé. Studenti a učitelé na těchto
místech tvrdě pracují, ačkoliv často mají méně zdrojů. Jeden chlapec to zjistil
během programu výměny studentů. Jednou za rok pořádáme školní výměnu. Studenti z venkovské školy
se jeden den účastní výuky ve městě a studenti z města se na jeden den
přesunou do venkovské školy.

Vešel jsem tam
a hned si všiml všech těch věcí okolo. Věcí, které vypadaly,
že stály spoustu peněz. Učitel se hned začal věnovat tématu. Používal několik počítačů. Udivilo mě to. Pak jsem se vrátil do své školy,
kde nic z toho nemáme. Chápu, co bylo cílem tohoto programu.

Ale přijde mi kruté, když dítěti ukážete,
čeho se dostává jiným dětem. V letadle alespoň
první třídu zakryjí závěsem. Jistě, stále mohou péct sušenky
a vy cítíte tu vůni, ale to prostě dělají naschvál. Jak je možné, že naše státní školy jsou více segregované,
než byly posledních 40 let. Ukázalo se, že místa jako New York
se segregací znovu nezačali, pouze se nikdy nesnažili
chudé studenty integrovat.

Zákon o občanských právech z roku 1964
byl velmi pečlivě sepsán zákonodárci ze severu. Cílil na segregaci danou zákonem,
která se objevovala na jihu. Nemůžete mít školu,
která je pouze pro bílé, ale už se nezaměřovala na rasovou
nevyváženost severských škol. Pokud do newyorské školy chodili jen běloši,
protože se nacházela v bělošské čtvrti, a i kdyby tato oblast byla
takto udržována rasistickou bytovou politikou, tak by to bylo v pořádku. Pokud vás napadá,
že je to pokrytecké, nemýlíte se.

Malcolm X na to své době poukazoval. Abyste objevili segregační školský systém,
nemusíte do Mississippi. Máme ho tady v New Yorku. Ukazuje se, že problémy,
na které bělošští liberálové poukazují a odsuzují za ně jižní státy,
existují i tady. Ano, rasismus v New Yorku existuje. To jste nikdy neviděli West Side Story? Je to muzikál, jak láska překoná překážku toho, že jeden z hrdinů je Portoričan.

Nikdy to nebude fungovat. Aby bylo jasno, že když jsou severská města
vzácně donucena segregaci zrušit, je to stejně ošklivé jako na jihu. Poslechněte si obyvatele Bostonu,
jak popisuje svou školu v bělošské čtvrti. První den školy jsem
vystoupil z autobusu. Na schodech bylo bíle napsáno:
"Negři, táhněte zpátky do Afriky." Venku byli běloši s cedulemi,
že jsme negři a že máme táhnout domů.

Pak někdo řekl, že se uvidíme ve třídě. Napadlo mě, co to teda bylo? Ano, má pravdu. Řvou, že máš táhnout do Afriky
a pak se ve třídě posadí vedle tebe. Doufám, že děti,
které to slyšely, měly možnost říct: "Chceš si půjčit tužku? Pardon, dnes ráno
jsem si jí zapomněl v Keni." Abyste měli možnost pochopit
obecnou paranou, která v té době panovala, sledujte tento trailer
na film Halls of Anger.

Skupina bělošských studentů
je přeložena do černošské školy. Cítíte, že nastanou problémy. Čerstvé mlíko. A já ho pořádně olíznu. Fajn, to je zcela jasně hrozné. Ale musím zmínit, že používání termínů mlíko a čokoláda je skvělým způsobem sblížení obou ras.

Co se stane,
když spojíte mléko a čokoládu? Řeknu vám co. Posr*ná čokoládovo-mléčná velryba. A ta je vynikající. I přes to integrace nebyla snadná. Břímě většinou více
padalo na afroamerickou komunitu, ale i přes to existovaly výhody. Bílé děti přinesly zdroje.

Někdy až v komickém množství. Hned jak bylo rozhodnuto,
že bělošské děti budou jezdit do West Charly, nastala až téměř vtipná situace. Téměř přes noc bylo
štěrkové parkoviště vydlážděno. Sportovní zázemí jako fotbalový stadion, basketbalová hala
i tělocvična bylo vylepšeno. Jako by někdo přes noc
vypsal šek na milion dolarů. Přesně.

Peníze následují bělochy, stejně jako běloši následují kapelu Fish. Pokaždé je to jiné představení. Naposledy jsem to rozjel,
když jsem si šlehl čáru z didgeridoo. Pokaždé je to jiné. Zmíněná škola se nacházela
v Charle v Severní Karolíně. Ve městě, které se stalo
modelem efektivní desegregace. Na konci 80.

let jen
1 % jihoameričanů a 3 % černochů chodili na rasově nevyrovnané školy. To je tam kde bylo 90 % a víc menšin. A byli na to tak hrdí, že když
je navštívil prezident Raegan a snažil se místní systém pomlouvat,
moc mu to nevyšlo. Upřednostňují vyvážení nevinných
dětí do sousedních škol, kde se účastní sociální experimentu,
který nikdo nechce. Podle nás je neúspěšný. Podle mě to není pokrok.

Raegan se nedočkal žádné reakce z davu. Ten proslov mě velmi urazil. Řekl jsem o prezidentovi
pár sprostých slov a televizi vypnul. To je pořádná jižanská agrese. Hádám, že jeho sprostá slova byla: "Prokrindapána, to mi hlava nebere. Pane, vy jste ničemou bez cti! Bez cti, povídám!"

To, co se dál dělo v Charle je bohužel příběhem celé desegregace. V roce 1997 se bělošský rodič naštval, když jeho dcera prohrála loterii
pro přijetí do specializované školy, ve které rezervovali místa pro černošské děti. Ačkoliv byla přijata
do 1 z 10 nejlepších škol ve státě, začal se soudit. Věřím, že ústavní práva
mé dcery byla porušena.

Jako starostlivý a zodpovědný rodič mám na starosti její blaho. Jistě, ale ona chodila
do 1 z 10 nejlepších škol. Chápu, že zajištění dobrého vzdělání
je důležitým cílem rodiče. Je to hned vedle lhaní,
že nemáte oblíbené dítě. Každý rodič má oblíbené dítě
a tím je Dylan. Nejste to vy ani vaši sourozenci,
je to Dylan. Zeptejte se rodičů.

Mají Dylana rádi. Sám si pere. Sobeckost tohoto muže
měla dalekosáhlé následky. Federální soudce mu vyhověl,
zmrazil desegregační program, čímž to celé odpískal. Bohužel v Charle
následovala opět rychlá segregace. V roce 2010 tyto 1% a 3% hodnoty
pro jihoameričany a černochy vzrostly na 44 % a 47 %.

Chápu, že je nasnadě
být naštvaný na tohoto rodiče. Především proto, a to je pravda,
než byl vynesen rozsudek, přestěhoval se s rodinou do Kalifornie. To je soudním ekvivalentem prdění
v přeplněném výtahu, zatímco právě vystupujete. Abychom byli fér,
tohle nebyl ojedinělý incident. Po celé zemi byly
desegregační plány rušeny. Částečně kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu,
který ulehčil jejich napadání.

Převládajícím názorem se stalo,
že desegregace si vybírá daň na studentech a už není nijak užitečná. Tento názor nejlépe
shrnul senátor z Luisiany. Myslíte si, že musíme děti
vozit autobusem někam daleko, jen proto, aby mohl sedět
vedle někoho odlišného, než je on? Ministerstvo spravedlnosti
dosáhlo desegregace. Máme afroamerického prezidenta. Zde v převážně bílém Baton Rouge
máme afroamerického prezidenta.

Tohle jsme už vyřešili. A je to tu! Názor, že zvolením prezidenta Obamy
jsme vyřešili i systémový rasismus. To je absurdní. Rasismus není něco, co samo od sebe zmizí. Nejsou to plané neštovice
nebo matka Žvejkala. Vím, že jsem ho tím právě ranil. Mrzí mě to.

Jediným řešením je proaktivní přístup. Pamatujte, pokud jste děti
přihlásili do místní školy, a vaše sousedství je segregované, tak bude segregovaná i škola. Někteří rodiče se budou bránit čemukoliv,
co bude mít za následek integraci. Poslechněte si rodiče ze Saint Louis, jak reagují na zařazení dětí
z černošského předměstí do jiné školy. Pokud tohle projde, přihlásím své dítě
do lepší školy v tomhle okrsku.

Ve Francis Hall tohle nechceme. Zasloužím si, abych se nemusela bát,
že bude mé dítě pobodáno, začne brát drogy nebo bude okradeno. Tohle sem přitáhneme. Tohle není jemný přístup. Už jí schází zmínit partu kámošů
a pytlovité kalhoty, aby vyhrála pískací bingo. Tito rodiče jsou extrémním příkladem.

Můžeme na chvilku předpokládat, že všechny stížnosti ohledně
rozjezdu autobusů a velikosti tříd se opravdu týkají jen autobusů a tříd. Pravdou však je, že nemusíte
být záměrně rasističtí, abyste dělali rasistická rozhodnutí. Pokud jste v 60. letech podporovali
oddělené vydávání obědů, ne proto, že nesnášíte černochy, ale protože jste chtěli,
aby váš syn dostal svůj oběd rychleji, tak výsledek byl naprosto stejný.

Chápu, že svému dítěti chcete
dopřát každou možnou výhodu. Segregované školy
velmi škodí samotným dětem. Netýká se to jen vzdělání,
ale i pocitu sebevědomí. Vůbec se nám nedostávalo podpory. Scházely nám učebnice,
zdroje, prostě všechno. Když jsme se setkali
s bílými, tedy bělošskými dětmi, nevěděli, jak jednat,
protože se považovali za lepší.

A my nevěděli, jak jednat,
protože jsme je považovali za lepší. Tohle je hrozivé. Škola by děti měla učit důležitosti
sebevědomí, ne jim ho ubírat. Od toho je tu maturitní ples. Toto může mít pozitivní
a dlouhotrvající efekt na integraci. A ne proto, že mít
bílé spolužáky je jaksi magické. Není, pokud to dítě
nemá kulaté brýle, jizvu na čele a při třídních schůzkách nesedí sám.

Ale mít možnost chodit na dobrou školu
může mít úžasné následky. Profesor Rucker Johnson studoval
černošské sourozence, kde jeden chodil
na desegregovanou školu a druhý ne. Nejenže ten, který byl
v desegregované škole si vedl lépe, ale jeho děti také. Do není vše. Černoši, kteří chodí
na desegregovanou základní školu ji s větší pravděpodobností dokončí, a mají o 22 % nižší šanci
na život za mřížemi.

Johnson dále zjistil,
že snížením rozdílů ve výkonech a navyšování úspěchů černochů nemělo žádný negativní efekt na bělochy. V žádném měřeném případě. Je to tedy dobré pro černochy
a na bělochy to nemá žádný efekt. Je to jako tento krém
značky Black and Sassy. Jsem si jistý,
že tenhle vtip smím udělat.

Jsem si jistý, že je v pořádku. Moment, kdo se mnou souhlasí? Kurva, tohle fakt nepomohlo! Jde o to, že pro bělošské děti může mít nedostatek zkušeností
s dětmi jiných ras stinné stránky. Sledujte mladou dívku,
jak dělá test na rasové předsudky. Ukaž mi hodné dítě. Proč je to hodné dítě?

Vypadá jako já. Ukaž mi zlobivé dítě. Proč je zlobivé? Je o dost tmavší. Co si myslíte? Šokuje vás to? Myslím, že s nimi nemá zkušenost. Přesně!

Proto je důležité už malým
dětem představit jiné rasy. Nechcete, aby vaše dítě
na narozeniny hrálo "Hádej, kdo?" a ptalo se, zda je ten člověk zlý,
aby vyřadilo všechny, kteří nejsou bílí. Ano, můžete děti učit teorii o rasismus. Ale pokud je vaše škola převážně bílá,
mohou se ztratit jisté detaily. Tento druhák to zjistil,
když si zvolil odvážný školní projekt. Mám sen.
Mám sen, že mé děti budou žít ve státě... Sean zobrazuje historickou
postavu popsanou jeho učitelem.

Martin King Jr. "Mami, chci mít oblek,
který nosil a černou kravatu. A také chci bílou košili
a chci, abys mi načernila obličej." Řekli, že je to nevhodné
a že neuctivé k černochům. Ale já říkal,
že tak to není, já je mám rád. Dobře. Zaprvé.
Páni. Zadruhé, není to vinou toho dítěte,
lépe to nezvládl.

Nakonec, kdyby to
Martin Luther King Jr. viděl, nevím, zda by byl nadšený nebo zděšený. Možná oboje. "Páni, opravdu jsem něco změnil.
Ve vzhledu." Výhody rozmanitých škol jsou očividné. Problémem je neochota se do toho pustit. Abych byl fér, některé školní okrsky jako
v Charlote hledají způsob, jak to napravit. Po Státech existují
modelové případy, které fungují.

Boston. Má dobrovolný program,
který posílá děti z města na venkov. Program je malý, ale populární. V Louisiville vytvořili komplikovaný
systém přiřazování do škol, který vyústil ve více integrované školy. Není perfektní a museli ho hodně ladit. Ale stojí za zmínku, že 90 % rodin s předškolákem dostane místo ve škole,
která byla jejich první volbou.

To je úžasné. 90 % těchto lidí si ani nemůže
zvolit svého prvního předškoláka. Je skvělá! Na všechno čmárá, ale je skvělá. Je v pohodě. Sice to není Dylan... Všichni víme, že Dylan je nejlepší. Všichni by se měli snažit
o tento způsob řešení.

Vždy budou tvrdit,
že tohle je o dětech a rodičích. Ale ve skutečnosti
je to o dospělých a o ostatních. Děti vyrostou. Až po vás malí lékaři, vojáci,
policisté a superhrdinové budou chtít zítra sladkosti, za deset let mohou
být skutečnými lékaři, vojáky, policistého a asistenty
v oddělení lidských zdrojů. Všichni budeme velmi těžit z toho, když se už od mládí budou
mezi sebou stýkat.

Vím, že toho nechci málo. Ale slovy malé bělocha, oblečeného jako mrtvý bojovník
za lidská práva: "Mám suen." Překlad: Mithril
www.videacesky.cz