Cestování s Borisem: Lotyšsko

Pěkné. Tradiční místní snídaně aneb vítejte v Lotyšsku.
Na ten zápach si raději zvykněte. Co je sakra tohle? Jel jsem do Lotyšska.
Vůbec nikdo sem totiž nejezdí. Nebo snad jo? Řekněte mi, jestli znáte někoho,
kdo byl v Lotyšsku. Dám vám chvilku. Můj zážitek v Lotyšsku začal
návštěvou obchodu s potravinami.

Bulciņas: Podělte se s ostatními. Nerozkazujte mi! Co to s těmi kuřaty provedli? Vedle sekce se seschlou drůbeží jsem uviděl krabice
se zajímavým nápisem. Co se to tady píše? Raději mlčím. Vzal jsem si jakousi smetanu,
slovanské prjaniky, lotyšskou majonézu
a k tomu samozřejmě i kvas.

Venku jsem se nasvačil
a při podrobné kontrole jsem zjistil, že jsem za tento pokrm pro gopniky
skoro nic neutratil. Musím však podotknout,
že majonéza stála za hovno. Měl jsem ale možnost vyzkoušet
místní prjanik s kvalitní smetanou. Pokud nevíte, o čem mluvím, prjanik je perník,
který je k dostání po celý rok. Mám pro vás radu:
Pokud někdy pojedete do Lotyšska, a já vím že ne, rozhodně vyzkoušejte tuhle kombinaci.

Byla to taková dobrota. Kvas nebyl nic moc. Na druhou stranu je to teprve
kvas číslo jedna. V tu chvíli jsem si totiž řekl,
že ochutnám každý kvas, na který narazím. A tak jsem vyrazil do Rigy. Narazil jsem na semafor,
na kterém svítila asi 10 minut červená.

Proč se mi snaží zabránit
v cestě za kvasem? A pak tam byl další.
Protože proč ne? Možná se mi vesmír snaží říct: "Kvas je špatný, Borisi." Jakej debil to sem dal? Po několika hodinách jízdy
jsem dojel do hlavního města a uviděl jsem hotel, který vypadal
jak výšková budova z východního bloku. Netřeba dodávat,
že jsem se cítil jako doma.

Vešel jsem dovnitř a povídám:
"Dejte mi pokoj hoden šašlikového krále." A oni na to: "Zajisté.
Jak se dnes máš, Borisi? Vyjeď výtahem do třetího patra
a běž na konec chodby. Tam je pro tebe připraveno
slovanské apartmá." Dnes bude slovanský den. Co všechno tady máme? Káva zdarma a kávovar. To není špatné.

Ještě by bodly nějaké vzorky kvasu. Někdo si dělal vafle. Tohle je něco.
Žehlící prkno přímo na pokoji. Můžeme jít. Musím si vyžehlit ušanku. Nové město, noví lidé.
Musím vypadat reprezentativně. Latviešu ēdieni.
Tomu rozumím. Vařené brambory, šproty, sleď...

sýr cottage, k tomu trochu cibulky
a nikdo vás nerozezná od místních. Před hotelem byl obrovský bazén. Tohle jsem při mém
gopnickém luxusu nečekal. Voda byla tak akorát,
jenomže na koupání nebyl čas. Pokud jste viděli moje video z Litvy, nejspíš víte, že jsem se
úplně vykašlal na Staré město. A tak si říkám, že bych si to
mohl vynahradit tady v Rize. Takže jsem si podřepěl, abych si naplánoval
výlet do Starého města.

Přešel jsem most směrem od hotelu
a najednou slyším... nějaké podivné mimozemské zvuky. Rychle jsem zmizel a našel Staré město. Tam chodili zpomalení gopnici... a gopnici jen s jedním pruhem. Nepochybně z vyšší třídy. Trochu jsem se naučil Lotyšsky: Matu griezums krāsošana veidošana.

Hned jsem si připadal vzdělaně. Když se chcete naučit Lotyšsky,
musíte zapomenout všechny jazyky, co znáte. Připadá mi to jako zpěv bahenních lidí. Takhle vypadá typické parkování
ve Starém městě. Postižení mohou být všelijaká. Někteří se například
neumí naučit značky. Ty vole, vždyť to je estonská SPZka. Hned vedle postiženého podnikatele
byl obchod se suvenýry.

Kolik stojí to červené tlačítko? Nebylo na prodej. Pak mi došlo,
že Riga vás neustále něčím provokuje. Lidé na ulici pokřikují,
nikdo nechce prodat červená tlačítka. A pak tady tohle: "Pokud to neochutnáte,
nepoznáte pravou Rigu." Co jsem neochutnal?
Co tady prodáváte? Díky takovým provokativním tvrzením
nemám vůbec chuť poznat pravou Rigu.

Ale i navzdory troufalému sloganu jsem nemohl potlačit chuť na kvas. Tady tento byl osvěžující. Nezdálo se, že by se fermentoval
mezi špinavým prádlem. Dávám mu slušných
šest a půl z deseti... dřepících gopniků. To není špatné,
ale dobrodružství pokračuje. Kvasňákovo dobrodružství.

Ten, co jsem měl včera,
si zaslouží sotva tři. Dobré na zapití okoralého čebureku, ale mámě domů byste ho nepřivezli. Tradiční lotyšstý pokrm:
Marinované vepřové koleno. Obložená rybí mísa.
Uzené tradičním lotyšským způsobem. 19 eur? Kolik si myslíte, že vydělávám? Řecké olivy za 3,50,
to si dovolit můžu. Nakonec jsem si dal gulášovou polévku.

Co je tohle za blaf?
To jsou brambory, ne maso. Po úspěšné reklamaci jsem viděl,
jak bylo spravedlnosti učiněno zadost Dostal pokutu, protože neparkuje
na místě pro invalidy. Pak jsem se vydal hledat jídlo jinam. Spokojím se úplně s čímkoliv. Jestlipak tuší,
že mu upadne zadní náprava. Objevil jsem místo,
které se jmenuje Půlnoční žranice. Ale jelikož o picas, šķēle
a burgeri nestojím, šel jsem do baru, co byl hned vedle.


Doporučil mi ho fanoušek. Jmenuje se Ala Folksbar
nebo tak nějak. Zdá se, že někteří lidé
tady chodí spát. Měli totiž ještě zavřeno. Do hajzlu. Copak nedostali zprávu,
že přijedu? Pochopitelně jsem se vydal prozkoumat,
jestli nenechali otevřený zadní vchod. Možná bych měl být rád,
že tomu jazyku nerozumím.

Dveře byly bohužel zamčené. Takže jsem s hořkým zklamáním odešel. To ale ještě nic nebylo. Dej sem nějakou ceduli, debile! Poté, co jsem byl zasažen
průmyslovým odpadem a nevpuštěn do hospody, jsem vyrazil hledat obchod. Jeden byl naštěstí nedaleko.


Taky jsem znovu dostal chuť na kvas. A přesně ten jsem si koupil. Netuším, jestli za to může
ta děsná žízeň nebo skleněná lahev,
ale chutnalo to skvěle. Tohle bylo jasných sedm z deseti. Doporučuji. Kvasňák odchází. Vypadá to, že se tady ani nesnaží
vymýšlet pořádné názvy. Kofein.


Co vymyslí příště? "Vítejte v mojí šašlikové restauraci,
jmenuje se Kousky prasete na špejli." Tak takhle se tady vydělává na turistech,
co kupují laciný kvas. To jsem mohl tušit. Měl jsem ještě trochu času, tak jsem šel navštívit jedno místo,
které mi někdo doporučil. Tohle... není ono. Jmenuje se U strýčka Vanya.


A s takovým jménem jsem očekával kaviár, vodku,
další kvas a semínka jako přílohu. Ale kdepak,
nedočkal jsem se ani jednoho, protože U strýčka Vanya
není místo pro gopniky jako já. Pokud plánujete Rigu navštívit... a já vím že ne, nechoďte do ruských
restaurací v teplákovkách, protože namísto jídelního lístku
vám ukážou východ.

Zoufale jsem se ještě pokusil
najít nějaký šašlik, jenomže se ukázalo,
že mé hledání bylo marné. Mudrcové, řekněte mi,
kdo v zemi zdejší, umí vařit kvas nejkvalitnější. "Ty, Borisi.
Teď opusť toto místo." Já vím,
ale kdo vaří nejlepší kvas tady? Tak jsem se usadil,
objednal si kvas číslo čtyři a k němu prkénko
obložené uzeným masem.

Stálo mě to jen čtyři jednotky místní měny,
takže jsem od toho moc nečekal. Díky atmosféře jako v kobce
a mému prázdnému žaludku ve mně tento vychlazený a vynikající kvas
vyvolal vzpomínky na dětství. A proto ode mě dostává
osm a půl z deseti. Kvasňák je spokojen. A potěšení mi nepřinesl jen kvas. Pokrm se může srovnávat jen s tím,
co jsem měl na Slovensku. Kdybych bych byl Chlebňák,
dostal by ode mě jasnou desítku.

Když se malá ručička
začala přibližovat ke trojce, vyrazil jsem zpět na hotel,
abych pak mohl jít hledat další kvas. Věděl jsem ještě o jednom místě,
které jsem navštívil před mnoha lety. V hotelu se dá koupit samovar...
nebo hodiny. A mnoho dalších věcí ze sovětské doby. V hotelu jsem si dal silnou kávu, abych se zbavil pachuti
z česnekového chlebu. Pak jsem z ulice uslyšel řev.


Naštěstí o nic nešlo. Dva gopnici se jen malinko dohadovali. Dopil jsem kávu a vrátil se
k prozkoumávání Rigy. Po chvíli jsem byl na místě
s větrným mlýnem. V ten moment se mi
začaly vracet vzpomínky. Na tomto místě jsem měl
před mnoha lety ten kvas. Jmenuje se to tady Lido.
Pokud jste někdy v Rize byli, nejspíš jste byli i tady. Dva půllitry s kvasem
a další dobroty.

To byla moje večeře. Kvas byl přesně tak dobrý,
jak si ho pamatuju. Tady ten hodnotím perfektní desítkou.
Skvělá práce. Venku jsem si udělal pár fotek
s mými vysněnými auty a šel jsem omrknout Maskavas iela. Tahle čtvrť je známá tím, že po setmění není
zrovna nejbezpečnější. Ale protože nemám pořádnou kameru
a protože auto nebylo moje, rozhodl jsem vyrazit
ještě před setměním.

Asi tak v osm večer. Nejenže to tam vypadalo přátelsky, ale také to vypadalo jako místo,
kde by se dalo žít. Levné ubytování, cesty z dlažebních kostek,
aby se tady nejezdilo moc rychle. Každý druhý dům vypadal,
jak kdyby v něm žila bábuška a nejspíš taky jo. Každý den se v ulicích
pořádá výstava gopnických aut.

Laciná veřejná doprava
přímo před domem. Chtěl bych tady ale žít?
Nejspíš ne. Dlažební kostky si nerozumí s odpružením. Navíc tady nikde neprodávají kvas. Tak jsem si pro něj jel do obchodu. Když jsem se konečně vrátil na hotel, vysílali v televizi otylého zpěváka. Mě však mnohem víc zajímal kvas,
co jsem si koupil.

Tenhle byl moc sladký.
Dám mu průměrných pět z deseti. Podle mě o chuti kvasu
nerozhoduje jen kvalita nápoje. Záleží hlavně na tom,
kdy ho pijete. V obchodě jsem koupil
hromadu různých věcí. Na ty se ale podíváme v jiném videu,
protože to bude na dýl. Do komentářů mi napište,
jestli ho chcete vidět. Tady prozatím Kvasňákovo
dobrodružství končí. Dejte mi vědět, jestli se vám líbí
videa o cestování v tomto stylu.

Ano, ne, na pizdec? Pokud vás zajímá, proč mi trvalo
tak dlouho vydat toto video, přetočte si ho
a pusťte si ho znovu. Děkuji, že jste se dívali, přátelé. Uvidíme se příště
a buďte cheeki breeki! Překlad: Nomit
www.videacesky.cz