Michael McIntyre - Live at the Apollo

A takhle se chodí. Můj syn to má zmáknutý.
Jo, bejby! Ale při chůzi se zapojují i ruce.
Není to zvláštní? Ruce se takhle hýbají. Většinu práce odvedou nohy, ale ruce si říkají:
"Taky něco udělám, nebudu tady jen tak koukat." Když ruce nic nedělají, vypadá to divně.
Tohle vypadá divně, ne? Šetříte tak energii v rukách,
aspoň trochu... ale moc se to neujalo.

Proč jsme vlastně ustrnuli
na jednom typu chůze? Zjistil jsem, že když při vynaložení
stejného množství energie využijete přirozený
pohup rukou, ale kýváte oběma společně...

... vlastně se tak poháníte kupředu! Teď se pohybuji dvakrát rychleji
než průměrný chodec! Teď chodím takhle. Lidi chodí normálně
a já kolem nich proletím. - "Co to děláš?"
- "Vítězím nad tebou, to dělám." Taky jsem si všimnul,
jako asi každý z vás, že poskakování, byť společensky nepřijatelné pro kohokoli nad 6 let, je vlastně pozoruhodně snadný
způsob pohybu.

Všichni to známe. Nemusíš do toho dát
téměř žádné úsilí a krásně se bez námahy pohybuješ. Třeba běhání je namáhavé... ale skákání je nádhera! Takže já teď dělám to, že kombinací těchto dvou prvků...

Juchů! Prakticky létám! Tady jsem teď
zahlédnul sportovce. Tady je! Matt Dawson! Mistr světa Matt Dawson! Ragby, to je sport pro chlapy,
že, Matte? Co říkáš?

Co takhle tanec? Mám rád rozhodčí v ragby,
protože je i slyším. Mají mikrofon. Je to sranda, protože hráči ragby
jsou hrozně nóbl... Je legrační, jak jsou fotbalisté
a ragbisté úplně opační. Fotbalisté jsou velmi pohlední. Ale stále říkají "nakonec".
Všechno je pro ně "nakonec". "Nakonec...
Nakonec jsem vstal..." "Nakonec jsem se nasnídal..."

"Přiletěl balón... dal jsem hlavičku...
byl to gól... tři body... je to tam." Zatímco hráči ragby, přiznejme si to,
vypadají, že by je měli držet v kleci. Když se na ně díváte při národní hymně...
"Bože, chraň naši milostivou královnu..." Ale pak když promluví,
vyjadřují se tak na úrovni... "Gratuluji. Jaký byl zápas?" "Myslím, že pánové byli znamenití." A rozhodčí na ně řvou
jako na malá děcka. "Ty!

Pojď sem! Ty! Devítko! Ano, ty! A ty! Pojď hezky sem. Tak. TY... se mu teď omluvíš." "Ale on s tím začal." "Běž na trestnou lavici!"
(= "popelnice hříchů") Co je sakra popelnice hříchů?

Nějaké katolické smetiště? "Odpusť mi, Otče,
zhřešil jsem." Ve fotbale naopak neslyšíte,
co rozhodčí říkají. Používají velmi dramatická
a expresivní gesta. "TY! Pojď sem. Pojď sem. Chci tě TADY!

Všichni ostatní běžte do hajzlu.
Tebe chci. Neposlouchám, neposlouchám,
neposlouchám. Máš žlutou kartu.
A teď vypadni." Juchů!
Zkusíš to příště při zápase? Až budete na křídle
jeden na jednoho a bude tam stát nějaký
obrovský Samojec a dělat: Zkus prostě udělat: "Juchů!" To ho vykolejí.

Jinak nám pomalu
přichází zima. Je po létě a přitom žádné léto nebylo.
Je to deprimující. Měli jsme jen spoustu dešťů. Nejvíce dešťů
od počátku záznamů. Ne že by někdo věděl,
co to vlastně znamená.. Evidentně bylo v dějinách zvláštní období
úplně bez záznamů. Lidi vyšli z domu a říkali si:
"Dnes je nějak jinak než včera. Zapisuje to někdo?"

A po nějaké době kdosi prohlásil:
"Už toho mám dost. Já to začnu psát." "Rád bych vám oznámil,
že záznamy právě začaly." Ten první den musel být
naprosto rekordní, nemyslíte? "Dnes je nejteplejší, nejvlhčí, největrnější den
od počátku záznamů! A to jsem teprve začal." Je to taky o větru.
Ale koho zajímá vítr? "Dnes bude foukat ostrý
severovýchodní vítr..." Mně je to šumák, nehodlám jet
do práce na plachetnici.

"Dnes vypluju později, se zadním větrem
tam budu za polovinu času. Juchů!" A v sobotu v noci se nám změní čas.
A zase nikdo neví, že to bude teď. Lidi nikdy nevědí, kterým směrem
se čas mění a co se děje. Vždycky to zjistíš
až v sobotu večer. Náhodou někoho zaslechneš a:
"Cože? Mění se čas? Dnes? Dnes se mění...
Kterým směrem? Kterým směrem? O hodinu zpátky? To je ten dobrý směr?


To je ten dobrý?" Kolik let ještě musíme být na světě,
než se naučíme, kdy a jak se mění čas? Hodina navíc, juchů! Jediná věc, na kterou se letos v zimě
můžeme těšit, je sníh. Ten nás drží nad vodou. Protože počasí nestojí za nic,
ale sníh, to je Svatý grál. Není nad sníh. Obvykle máme
jeden den sněhu za rok... a nezbývá než doufat,
že bude sněžit přes noc, takže nás to zasněží VEVNITŘ.

Loni v zimě nasněžilo uprostřed dne.
A to nikdo nechceme. Čekal jsem na autobus,
protože nebydlím na metru. Bydlím na konečné, odkud autobus vyjíždí.
Takže už tam vždycky stojí. To je snad ještě víc frustrující
- všechno potřebné máme, ale čeká se na řidiče. "Hledáme lidi.
Umí tu věc někdo řídit?" A pak začalo sněžit.
Z nebe se snášel nádherný sníh. Ten nejlepší sníh.

Ten nejúžasnější sníh. Jenže pak jsem si uvědomil,
že bych taky mohl být zasněžen VENKU. To nemám zapotřebí! Objevil se řidič... a říká: "Lituji, ale vzhledem
k nastalému chaosu na silnicích..." V ten moment sněžilo
přesně 8 sekund... "... jsme nuceni tento spoj zrušit.
Autobus nepojede." A my: "Ale vždyť máme lístky!


A jak se teď máme dostat domů?" Řidič řekl: "Nekřičte na mě,
sám bydlím na druhém konci trasy. Střídá mě tam jiný řidič." Já na to:
"To je ovšem zajímavá informace. A ty se domů dostaneš jak?" A on: "Zbývá jen jediná možnost.
Jít pěšky." Řekl jsem: "Fajn."
A šli jsme po trase autobusu pěšky. S řidičem v čele. Došli jsme k první zastávce a museli čekajícím
lidem říct, že žádný autobus nepojede.

A oni nastoupili do našeho
imaginárního autobusu. Byl stále větší a větší. Ohlédnul jsem se dozadu a viděl
za námi další imaginární autobus. Tedy ne autobus,
pochodující lidi. A rychle nás doháněl, protože nemusel
už nikoho nabírat na zastávkách. Řidič se otočil a řekl: "Až dojedeme
na další zastávku, nic jim neříkejte. Ať si nasednou na další." Řekl jsem paní, co šla vedle mě: "Jedeme
v imaginárním autobusu.

To je legrační, že?" Celou cestu jsem mluvil
téměř výhradně já. A pak mi řekla: "Moc ráda bych si ještě
povídala, ale tohle je má zastávka." Vystoupila přesně na zastávce a odcházela domů tím směrem,
odkud jsme právě přijeli. Pomyslel jsem si: "K čertu s tím!
Já jdu pěšky. Juchů!" Děkuji moc, dámy a pánové!
Dobrou noc všem! Díky! Juchů!

Překlad: LaBleue
www.videacesky.cz