Vánoční trable Michaela McIntyrea

Překlad: Jackolo www.videacesky.cz Dámy a pánové, prosím, odměňte obrovským vánočním potleskem Michaela McIntyrea! Zdravím! Jak se máte? Dobrý večer! Vítejte v mé komediální roadshow! Nadešel čas pro mé nejoblíbenější svátky v roce. Jsou Vánoce! Jo, už jsou zase Vánoce. Koukněte se na ženy.

Můžete jim v očích vidět takový organizační pohled. Jsou naprosto posedlé plánováním: "Musím se připravit! Je toho tolik!" Stane se to vždy po posledním ohňostroji na Bonfire Night. Máte velkolepé finále. Kouř se rozplyne a vy vidíte všechny ženy, jak dělají: "Vánoce!" "To abych se připravila na Vánoce. Za chvíli budou." "Nemluv na mě! Přemýšlím, plánuji. Musím toho tolik udělat, zlato!" Muži se starají o stromeček. Mám rád, když si můžu sám dát stromeček do baráku. "Pojď se podívat, jaký jsem vybral stromeček."

"Parádní stromek." S ozdobami pak vypadá nádherně. Při zdobení si musíte dát pozor, aby byla zásuvka s dráty vzadu a neničila tu podívanou. Potíž je v tom, že ho necháte každou noc zapnutý, protože vypadá skvěle. A pak se přímo v půli schodiště zastavíte a řeknete si: "Mohlo by to shořet." Takže každou noc v prosinci ležím před spaním pod stromečkem. Pojď mi pomoct!

Nedosáhnu na vypínač! Vypínač! Něco vám povím. V prosinci, v hlavním vysílacím čase: izolepa a nůžky. Tyhle dvě věci jsou užitečné, že? Vy všichni v téhle místnosti máte izolepu a nůžky. A myslíte si, že víte kde. Nejspíš tam nebudou. Pořád se přemisťují. Myslíte si, že víte, kde jsou, ale ne, když je zrovna chcete.

Otevřete šuplík a pak zvoláte: "Kdo přestěhoval nůžky?" Schválně se ztrácejí, ty proradné nůžky! A co teprve izolepa. Jakmile ji odložíte, okamžitě se sama zalepí. Celé prosincové dny pak trávím tím, že hledám konec. "Už brzo ten konec určitě najdu." "Už to dělám tři dny." A pak ho najdete.

"Konečně! Mám to!" A pak se vám z toho stane nějaký divný obrácený trojúhelník. Nemám to. Myslel jsem, že jo, ale ne. Občas to vzdáte. Už ty nůžky hledat nebudu. Koupím si nové nůžky, je mi to fuk. Nechci celý život hledat nůžky. Koupím si nové. Myslíte si, že jste zvítězili, že jo? Koupíte si nové nůžky.

Mám nové. Kašlu na ně. Nebudu je celou věčnost hledat. Mám nové nůžky. A pak si uvědomíte, že ty nůžky jsou v hodně těsném plastovém balení. A nemůžete je dostat ven, pokud nemáte nůžky. Přesně ta věc, kterou potřebujete, na vás zírá v plastovém obalu. A ještě se na vás tak blbě podívají, že? "Najdi si cestu dovnitř, blbečku!" "Nemůžeš, co?"

"Myslel sis, žes vyhrál, ale nevyhrál. My jsme vyhrály. Nůžky vyhrály!" Většina lidí používá nůžky normálním způsobem. Víte, jak je použít. Vezmete si balicí papír. Ustřihnete si, kolik potřebujete a přestanete. Tak lidi stříhají. Mezi námi však žijí i jiní lidé. Lidé obdaření, zvláštní lidé. Klouzači. Tihle lidé jsou úžasní. Jsou ukryti v běžné společnosti. Někteří dokonce dělají tu věc se stužkou.

Většina z nás není takhle nadaná. Každý rok se... každý nenadaný klouzač... pokouší o skluz. Ujistím se, že se nikdo nedívá, a zkusím to, co jsem viděl u ostatních. Asi na ně stačí jenom zatlačit. Zničil jsem ten papír! Mělo to udělat...

Ale udělalo to... Další pokus si schovám až na příští rok. Vánoce jsou pro děti, že? Je to hlavně období pro děti. Jsou tady v sále lidé, kteří mají děti? A pak jsou tu ti, kteří děti nemají. A ti, kteří děti nemají, si myslí, že ví. Myslí si, že ví, co to obnáší mít děti. Občas slyšíte, jak se o tom některé páry baví.

Chtěla bych s tebou jednou založit rodinu. Budeš skvělý otec. A ty budeš úžasná matka. To bude paráda mít menší verze mě a tebe. Taky chci rodinu. A vy si myslíte, že víte, o čem mluvíte. Ale nemáte nejmenší tušení! Netušíte, jaké to je. Nemáte tušení, jak těžké věci vás v životě čekají. Věci, které jste za věci ani nepokládali, se stanou téměř nemožnými.

Až budete mít děti. Mluvím o věcech jako například dostat se z domu. Takhle vychází z domu lidé bez dětí. - Půjdeme ven? - Ano. Takhle vycházím z domu já, skoro každý den. Hejbni kostrou, Lucasi! Pojď dolů! Jdeme pozdě! Proč už tu nejsi? - Obuj se! - Já nevím, kde mám boty. Tak ty boty najdi!

Kde jsi je viděl naposled? Na mých nohách. A pak? Obuj se už! Pojď sem. Zvednout ruce! Prostrčit do rukávů! To oblékám svou ženu. Je tak utahaná, že se ani neobleče. Pověz mi, kam jdeme, miláčku. Kam to jdeme, miláčku? Máš na rukou boty, miláčku. Tady máš svoje boty, našel jsem je. Kde je Ozzy? Pojď dolů! Jdeme pozdě! - Obleč si bundu.

- Já si nechci brát bundu. Vy bezdětní, víte, jak si zapínáte zip? Viděl jsem, kolik si na to dáváte času. Jak se na to soustředíte. Chytnete jeden kus látky, pak druhý a vložíte zip do zdrhovadla. Pak si dáte pauzičku a přemýšlíte si o svém svobodném životě. A pak si s tím zdrhovadlem prostě vyjedete nahoru, že? Myslíte si, že mám na takové kraviny čas? Každičké ráno...

Nehýbej se! Musíš si vzít jinou bundu. Rozbil jsem zip. Vyřešíme to... Ozzy! Můj tříletý chlapec nikdy nesejde do přízemí. Jediný způsob, jak ho dostat z domu, je blafování. Musíme předstírat, že odejdeme bez něj. Jedině tohle zabírá. Musíme jít a říkat: "Tak ahoj, Ozzy, my jdeme." Můj šestiletý syn to zbožňuje: "My jdeme a ty tu zůstaneš!"

"Nesnáším ho! Nesnáším!" Nebuď na bratra ošklivý. Rozluč se s ním. Nikam nejdeme, jenom to předstíráme. "Ahoj, Ozzy, ahoj." Ale jemu je to fuk. Udělá akorát: "Čau!" Pak se musíme vrátit a vysvětlit mu, že bez něj neodejdeme. "Když půjdeš s námi, něco ti koupím." A tohle se děje pokaždé. Nedávno jsme zase odcházeli z domu a já řekl ženě, že už toho mám dost.

A ona řekla, že pro něj dojde. Já na to: "Ne, počkej!" "Nezvládnu tohle opakovat pokaždé, když jdeme ven. Zmagořím z něj." "Vážně ho tu necháme, aby dostal lekci." "Dobře? Jdeme. Pojedeme na Korfu a užijeme si dovolenou." Nemáte tušení, jaké to je, bezdětní. Nemáte tušení. Třeba řízení. Vy asi řídíte, co? S jakým největším problémem se potýkáte?

"Je tu zima." "Tak zapni topení." "Teď je tu příjemně." "Hele, otevřeli nové Carluccio. Měli bychom tam zajít." "Můžeme tam zajít kdykoli." "Co je tohle za písničku? Tu zbožňuju! Svoboda!" Já své děti připoutám. Snažím se je pásy přiškrtit, aby nebyly tak aktivní a pak zařvu: "Zůstaň!" Snažíme se chovat normálně, pustíme si písničku: "Kočka leze dírou..." "Znova!

Znova!" "Hele, nové Carluccio." "Tam se nkdy nedostaneme." Jednou jsem ve zpětném zrcátku kontroloval děti. Jeli jsme po dálnici. Já si upravil úhel, abych viděl přesně za sebe. Ani jeden z nich tam nebyl. Oba dva stáhli okénka a vystrčili hlavy ven na dálnici. Oba dva. Na obou stranách. My se ženou jsme se z toho málem zbláznili: "Zastrčte hlavy!"

Ale oni nás neslyšeli, užívali si to. "Cos to říkal, tati?" Jeli jsme skoro 130 km/h na dálnici a já musel vystrčit hlavu z okýnka, abych se domluvil se svým dítětem. "Zastrč tu hlavu!" "Cože?" Moje žena taky: "Zastrč hlavu!" "Co jsi říkala, mami?" Všichni čtyři jsme měli vystrčené hlavy z okýnek. Mezitím nás míjel bezdětný pár.

"Jé, koukni na ta děcka. Jednou bych rád založil rodinu." Nemáte ponětí, o čem to mluvíte! A co teprve spánek? Spát! A k tomu v noci! Takhle vypadá noc u bezdětných lidí. - "Dobrou noc, miláčku." - "Dobrou." Občas ještě dodá: "Hezky se vyspi." a ona odpoví: "Vyspím." Zníte pěkně nafoukaně.

Pěkně arogantně. "Dobrou noc, miláčku. Pěkně se vyspinkej." "Tobě taky dobrou." Už je to pěkně dlouho, co jsme si s manželkou popřáli dobrou noc. Teď už si říkáme jen: "Hodně štěstí." "I tobě hodně štěstí, miláčku." Celou noc slyšíte křik: "Tati! Tati! Mami! Mami!" Občas se prostě probudí a řeknou si, proč nás nevzbudit, že?

Vy ještě spíte, jsou dvě hodiny ráno a jen tak napůl otevřete oči. Napůl otevřu oči a můj syn mi zíra do obličeje. "Co tady sakra děláš? Kolik je hodin? Kolik?" "Jsou dvě hodiny ráno. Co chceš?" "Chci jít do školy." "Do školy?" "Co to plácáš? Běž do postele!" "Obul jsem si boty." "No vážně! Našel jsi je!" "Spravil jsem si bundu."

"Jak jsi to...?" "Proč to děláš? Jsou dvě hodiny ráno, blbečku! Běž do postele!" "Kde je Ozzy?" - "U vchodových dveří." "Tam nikdy v životě ještě nebyl!" "Jsou dvě hodiny ráno!" Nemáte tušení.