Michael McIntyre a jeho návštěva zubaře

Letos mi vytrhli pět zubů. Hrozné, já vím. Čtyři moudráky, a ještě jeden, který musel ven. Zub mě začal bolet minulý rok. Jinak jsem byl v pořádku, koleno i rameno bylo fajn.
Až na bolest zubu jsem byl v dobré kondici. Takže jsem šel k zubaři. S otevřenou pusou. Teda až vás o to požádá.
Nevejdete dovnitř s otevřenou pusou. Posadil jsem se do křesla a zubař mi řekl,
že mám hnisající moudrák a musí ven.

Ani jsem nevěděl, že moudráky mám,
takže mi to bylo jedno. Řekl jsem mu, ať si s ním dělá, co chce. Pustil se do práce a já se díval na televizi,
která byla přede mnou. A tak se pustil do práce. Seděl jsem tam už ale docela dlouho.
Určitě víc než hodinu. Podíval jsem se na něj,
abych se ujistil, že je v pořádku. A nebyl, vypadal vystresovaně, celý se potil.
Vypadal asi takhle: Chtěl jsem se ho zeptat, jestli je v pořádku, což je těžký,
když máte celou pusu umrtvenou a plnou vybavení.

Takže vyšel jen takový zvuk: "Ste v porádku?" Jen zvuk. Jako když Ir vyslovuje "zrcadlo". "Zcadlo. Díval jsem se do zcadla." Nevěděl jsem, co se děje,
tak jsem se zeptal, jestli je v pořádku. A on ustoupil a řekl:
"Ne, nejsem, vůbec ne." Myslel jsem, že je to něco osobního.


"Můj boze, povezte mi, co se stalo? Vy chudácku." "Jsem zubařem už 30 let." "Gatuluju, to je uzasné,
opravdu vytecné. Dobrá práce." "Nikdy se mi nestalo, že bych někomu
nemohl vyndat zub. Je zaseknutý." "Vy se musíte nejdrív uklidnit, dobre?" "Nikam nespechám, nemám zádné bolesti,
dívám se tu na televizi. Jsem úplne v porádku." "Bezte si dát sálek caje.
Pak se vratte a zkuste to znovu. Verím vám!" "Necítíte žádnou bolest,
protože máte umrtvenou pusu. Podívejte se." A podal mi zrcadlo.

Nebudu vám lhát.
Na ten výjev nezapomenu do konce života. Moje levá strana obličeje
byla dvakrát větší než ta druhá. Měl jsem podlitinu, o které jsem ani nevěděl.
Brindák jsem měl celý od krve. Krev mi tekla po straně jako nějakému upírovi.
Oko jsem měl přivřené. "Co ste mi to sakra udelal?!" "To se vám snažím říct, musíme vás dostat
do nemocnice. Pojďte za mnou!" A vyběhl pryč. A já se ho pokusil následovat:
"Halo?! Prominte, halo?" Musím říct,
že mi bylo líto těch lidí v čekárně.

Jak tam jen sedí, čtou si noviny a ujišťují
svoje děti, že se u zubaře nemají čeho bát. A já vyjdu s otokem na tváři a s krví
po celém brindáku. Krev mi teče z pusy. "Prominte." "Nevideli ste tu utíkat zubare?" Jedna žena popadla své dítě:
"Pojď, rychle pryč." Podíval jsem se na ženu na recepci, která se mě zeptala:
"Chcete se objednat na dentální hygienu?" "Dentální hygienu?" "Já potrebuji zasranou plastickou operaci!


Kam zdrhl ten zubar?!" Podívám se ven a ten idiot sedí v autě
s otevřenými dveřmi. "Nastupte si." "To myslíte vázne?"
"Prostě si nastupte." "Dobre, fajn." Vlezl jsem do auta a hnali jsme se ulicí. Před 10 minutami jsem byl v křesle, v pohodlí,
koukal na telku, a teď jedu někam autem. Moje žena mi zrovna volala. "Halo?"
"Ahoj zlato, jsi ještě u zubaře?" "Sem se zubarem."

"Myslíš tím u zubaře."
"Ne u zubare, se zubarem." "Takže jsi u zubaře."
"Nesem u zubare, sem se zubarem." "Proč se chováš tak puntičkářsky?"
"Já nesem puntic-kat-ky." "Sedim v aute."
"Aha, jedeš domů." "Nevím, kam jedu..." "Co je to s tebou?"
"Zubar ted ídí." "Zubař teď vidí?"
"Ne, ídí!" "Třídí?"


"Zubar ídí." "Slídí?"
"Zubar ídí." "Zubař se svíjí?"
"Zavoám ti pak." "Ozývá se ti vlak?
Jsi se zubařem na nádraží?" Konečně jsme přijeli k nemocnici.
"Vidíte ty dveře?" "Běžte tam, jen jim řekněte svoje jméno
a oni se o vás už postarají, budete v pořádku. Jděte." Vyhodil mě z auta a odjel. A já tam tak stojím s brindákem od krve. Viděl jsem svůj odraz v okně a vypadal jsem příšerně.

Nechtěl jsem recepční polekat,
a tak jsem dovnitř vešel z mé lepší strany. "Dobrý den, přejete si?" "Rád bych... " "Můj bože, byl jste napaden?" "Ne, to sem nebyl.
Nenosím bryndák pro prípad, ze me nekdo zmlátí." "Byl sem napaden uz tolikrát,
ze nosím jen savé oblecení." "Zrejme me ocekáváte." "Můžete mi říct své jméno?"

Víte, že když máte umrtvenou pusu, tak nemůžete pořádně
hýbat s rty. Například nemůžete vyslovit písmeno M. A to potřebuji, abych se představil,
což jsem nedokázal. "Vaše jméno?" "Ajkl Ekinkakr." "Ajkl Ekinkakr?" "Ne, Ajkl Egin-ga-gr." "Ajkl Egingagr?" "Ne, moje pusa..." "Asi bude nejlepší, když se zatím
posadíte do čekárny, ano?"

Nebudu vám lhát.
Byl jsem docela naštvaný, že mě nepoznala. Jsem hodně v televizi. Vím, že polovinu tváře
jsem měl k nepoznání, ale ta druhá byla v pořádku. Pokusil jsem se jí oživit paměť.
"Neuveritelné." Odešel jsem do čekárny a anestetika přestávala
pomalu působit, trochu to bolelo. Zněl jsem jak mimozemšťan. Snažil jsem se chovat normálně. Naštěstí pro všechny za chvíli přišla sestra. "Ajkl Ekinkakr?" Vůbec jsem nereagoval.

Přišla ke mně.
"Promiňtě, jste Ajkl Ekinkakr?" "Ne." "Jak se jmenujete?"
"Ajkl Ekinkakr." "To sem vlastne já, omlouvám se, lidi." "Moje pravé jméno je Ajkl Ekinkakr,
ale oni me znají jako Ajkl Ekinkakr." Vešel jsem do ordinace a sestřička mi povídá:
"Měl jste hrozný den, že?" "To mel, opravdu hozný.
Pomůzete mi, prosím?" "Nebojte, dáme vám anestetika a odvezeme vas na chirurgii.


Jen se musíte převléknout do nemocničního pláště." "Mám se vysléknout?" "A převléknout se do pláště."
"Proc se musím vyslékat?" "To musí každý pacient, je to v nemocničním řádu."
"Ale já sem sem prisel s mým zubem, který je v moji puse." "Nemám ho zarytý nekde v zadku." Víte, jak to probíhá v nemocnicích,
bezdůvodně vás ponižují. Musíte si na sebe vzít tento kus hadru,
který je navíc obráceně, a ve kterém je vidět váš zadek. Musel jsem se jít převléknout do úboru,
ve kterém je vidět doslova celý zadek. Takhle jsem vyšel ven.

"Spokojeni?!" "Ano, perfektní." "Dete se vycpat." "Mám problém se zubem
v moji puse, ne v mém zadku." "Není důvod, proc by mel být videt můj zadek!
Je to ostudné, odporné a neprijatelné." "Co mi proboha budete delat,
ze to vyzaduje prístup k mé zadnici? Odpovezte mi!" "Budou náledky."
"Budou co...?" "NÁLEDKY!"


"Uklidněte se, pane Ekinkakre." "Naposledy vám ríkám,
ze moje jméno je Ekinkakr!" Šel jsem za ním po chodbě. Neexistoval způsob,
jak jít, aniž by mi všichni necivěli na můj holý zadek. Takže jsem musel jít podél zdi.
"To je neuveritelné tohleto." Někdo přede mnou dělal to stejný.
"S dovolením, dekuji." Konečně mě položili na lůžko.
Byl jsem nadšený, že už mi nic nevyčnívá. Byl tam postarší anesteziolog. "Zdravím, jsem anesteziolog. Dám vám injekci,
díky které hned usnete, srozuměno Michaele?" "Ajkl.

Tak se menuju." "Ano, vím přesně, kdo jste. Moje dcery vás zbožňují."
"To je velmi milé, dekuji." Pak mi píchl injekci a řekl:
"Ale s manželkou vás moc nemusíme." A uspal mě! "Ty parch..." Po několika hodinách jsem se probudil,
nevěděl jsem, kde jsem. To se mi stává i doma. Probudil jsem se, bylo tam jasný světlo a teplo. Znáte to, když je vám teplo,
tak si dáte jednu nohu přes peřinu. Když ležíte a dáte si peřinu
mezi nohy a jednu nohu přes ní.

Hned jak jsem se probudil,
tak jsem cítil takový lehký závan. Otočil jsem se a uviděl jsem
celou moji rodinu, jak na mě kouká. Kdy můj syn řekl: "Kalhoty dole."