Největší iluze lidstvaVeritasium

Nejsem si jistý, co jsem vlastně očekával, když jsem se vydal k Černobylu. Už je to tak dávno, kdy se jaderný reaktor roztavil a rozptýlil radioaktivní atomy do okolí. Už tedy téměř třicet let je toto místo prakticky opuštěné. V současnosti sem přijíždějí pracovat dělníci, ale můžou tu být jen dva týdny. Není to ale kvůli vysoké hladině nebezpečné radiace, má to hlavně psychologické důvody.

Když zůstanete na takovém místě déle než dva týdny, začnete myslet na zvláštní věci. Já tu byl jenom čtyři dny a začal jsem přemýšlet o kamenech. Ano, o kamenech. Kameny se zdají být trvalé. Já vím, že nejsou. Hory podléhají erozi a na některých místech se zemská kůra taví a vrací se zpět do zemského pláště.

Kameny samozřejmě nejsou stálé, ale ve srovnání s lidským životem jsou. Lidé si tuto stálost kamenů uvědomují už tisíce let. Kvůli tomu jsou pro nás tak důležité. Jak se říká: "Diamanty jsou věčné." Tyto monumenty jsme vybudovali z kamene, protože přežijí nás i každý jiný materiál, na který si vzpomenete.

Naše moderní stavby z oceli a skla jsou vlastně jen z kamene, který jsme se naučili upravovat. Kameny jsou praktické i symbolické. Pokoušíme se ztotožnit s kamenem. Naše hrdiny tesáme do kamene, protože chceme, aby vydrželi věčně. V určitém smyslu chceme část té stálosti i pro sebe. Je to součást té touhy vyškrábat svoje jméno do kamene, své iniciály do čerstvého betonu, člověkem vytvořeného kamene, nebo nechat zámek na mostě.

Snažíme se tím zapomenout na naši nestálost. Monumenty, sochy a mosty nám dávají pocit nepřetržitosti, stability, pocit, že je to tak, jak to vždycky bylo, jako jsme dříve vnímali hvězdy. Stálé, neměnné, věčné.

A tenhle pohled na svět nám pomáhá udržovat si náš největší klam. Představu, že jsme také v nějakém smyslu věční. Chceme věřit, že nějaká naše část, naše vědomí nebo duše vydrží navěky. Co si o tom ale mám myslet, když vidím, že ani kámen není věčný. Když jsem se procházel u Černobylu, je pochopitelné, že jsem začal uvažovat nejen o stálosti kamene, ale i o jeho rozpadu a pak i o našem rozpadu.

O smrti. Jak by vypadal svět bez lidí. Nejlépe si dokážu představit dokonalou prázdnotu, když si představím, jak se vesmír velmi rychle vrací v čase. Všechny galaxie se k sobě přibližují, z hvězd se stávají plynová mračna, zvyšuje se teplota a hustota vesmíru. Celý se smršťuje, dokud nezabírá jen velmi malý prostor.

A pak se smrští ještě víc do pouhého malého bodu. A pak... Nic. Ne jako je prázdnota mezihvězdného prostoru, ale skutečná nicota. která nemá žádné rozměry a žádný čas. Tak si já představuji, jaká je smrt. Nicota tak dokonalá, že si jí ani neuvědomíte.

Nejste ani její součástí. Jakmile se mi podaří si to představit, okamžitě zmizí. Jako prázdnota v přírodě, kterou okamžitě zaplní svět. Dává to smysl, protože hardware, který používá moje myšlení, se vyvíjel miliardy let s jediným požadavkem, aby často vytvářel přesné kopie sebe sama. A v tomto úkolu vytvářet kopie by vůbec ničemu nepomohlo, kdyby tento hardware dokázal simulovat svou neexistenci.

Když si zrovna uvědomujeme svou nestálost, dáváme to často na vědomí nic neříkajícími frázemi jako je YOLO. Nebo uměleckými díly jako Damien Hirst v jeho díle "Fyzická nemožnost smrti v mysli žijícího člověka", což je jen obří žralok v nádrži formaldehydu. Pocit smrtelnosti by v nás měl vyvolávat strach. Jako když plavete stovky metrů od pobřeží a hluboko pod vámi je jen temnota a vy si představujete, že tam pod vámi můžou plavat žraloci.

Tento osud nás pronásleduje každý den. Ale nepociťujeme ho stejně děsivým způsobem. Jen obyčejně a nepovšimnutelně. Proto máme tu iluzi. Jste stálí jako kámen. Vždy jste byli a vždy budete. Je naší přirozeností popírat si tuto pravdu. Neschopnost představovat si opravdovou nicotu.

Jsme pomíjivý shluk částic, který si o sobě myslí, že je věčný. Tato iluze je utěšující a umožňuje nám snadněji žít. Nejspíš byste zešíleli, kdybyste si neustále uvědomovali bezvýznamnost všeho okolo. Tomu se říká nihilismus. Tato iluze nás ale podle mě i oslabuje. Dává nám falešný pocit bezpečí, vede nás k nečinnosti. Jako že máte na všechno dost času. Po každém dni přijde další.

Proto prokrastinujeme, místo abychom žili život tak, jak bychom chtěli. Žijeme také ve větším strachu. Pocit, že je vaše duše věčná, z vás dělá zbabělce. Znamenalo by to, že každé selhání s vámi zůstane navždy. Doslova na věčnost. Ostuda, ztrapnění, zklamání, nikdy byste se toho nezbavili. To nás vede k tomu, abychom se snažili být opatrní.

Odkládat těžká rozhodnutí na později. Protože vždycky bude nějaké později. Proto je nihilismus osvobozující a povzbuzující. Když si dovedete představit tu nicotu, která vás čeká, pak se nemáte čeho bát. Všechny vaše chyby a nezdary budou zapomenuty, ale velké úspěchy tu po vás můžou zůstat. Možná nemáme žádný smysl života v souvislosti s vesmírem, ale vytváříme si svůj vlastní smysl života každý den s lidmi kolem nás.

To je myšlenka, která nás vede k činům. Počet vašich dnů je konečný. Nevíte, kolik dní máte, není jich ale nekonečně. Dělejte tedy to, co dělat chcete. Váš čas se krátí. Překlad: Zarwan www.videacesky.cz