Nina Conti u Russella Howarda

Dobrý den.
Díky. Přinesla jsem si
s sebou svoji babičku. V téhle tašce. Je založená na mojí babičce,
která žila v Edinburghu. Vytáhnu ji ven. - Babi, jsi připravená?
- Ano. Dobře, vylez,
až budeš připravená. - To je krása.

Čerstvý vzduch.
- Dobrá. - Vytáhneme ti ruku.
- Já mám ruku? - Ano. Nádhera.
Podívejte se na to. - Štastný to den.
- A druhou ruku? Tady je. - Nino, ten loket se ohýbá
na druhou stranu. - Promiň. Můj prst ukazuje
na lidi. Podívejte se na to. - Na co to ukazuju?
- Já nevím. Na boty. Dobře, vyndáme...

Babi. - Vyndáme ti nohy.
- To je levá, nebo pravá? - Nejsem si jistá.
- To očekávání. - Byla to ta pravá.
- Já jsem je měla zkřížené? - Ne. - Teď tu tašku pusť.
- Přesně tak, dušinko. - Pusť ji.
- Jak chceš. Nemusíš ji držet. Už padá. - To je příšerný pocit.


- Co? Když ti něco vzadu odpadne. - Cítíš se dobře?
- Ano, velmi dobře. Mohla by sis za mě odkašlat? Děkuju. - Jaký jsi měla let?
- Byla to hrůza. - Vážně?
- Bylo tam narváno. - Ale bylo to levné.
- Nějaká horší letecká společnost? - Ne, zásilková firma.


- Dobře. Měli jste vidět
výraz té ženské na poště, když mě házela do balíku. Hlavou napřed, celá zkroucená. Tu obálku moc olizovat nechtěla. - To je hrozné. Ale dorazila jsi.
- Mám hroznou radost. Koho to tu máme? - Tohle jsou diváci.
- Podívej se na ně. - Fanoušci Russela Howarda.
- Ano. Pane, vy v tom tričku.


Co se vám líbí? Vy, s těma zkříženýma rukama. Líbí se mi, jak se hýbete. Říká, že se mu líbí, jak se hýbeš. Děkuji mockrát. - Děkuju mockrát.
Jak se jmenuješ, drahoušku? - Lee. - Lee.
- Co děláš, Lee? - Právě jsem vystudoval herectví.
- Vážně? Gratuluju. Gratuluju, Lee.

Vybral sis to
ale beznadějnou profesi. Šel bys za mnou prosím
na jeviště? Zatleskejte Leeovi. Díky. Díky. Podívej se na něj, dušinko. Jsi takový fešák.
Připomínáš mi mého zesnulého manžela. - Jakto, babi? - Protože máš ten samý
pohled dobře míněné nerozhodnosti, jako měl na tváři on.

Jestli ti to nevadí, Lee, ráda bych tě použila jako médium,
abych si s ním mohla promluvit. - Dobře.
- Nevadilo by ti to? - Jdeme na to. "Jdeme na to."
To se mi líbí. Jak to uděláme? - Jak Franka...
- Jmenoval se Frank. - Něco nám o něm řekni.
- Byl to komik. - Dobře.

A co dělal?
- Vtipy, dušinko. Vtipy. Říkal tematické vtipy o válce. Válka ale naneštěstí skončila. Dobrá. Přivoláme Franka
a ten vstoupí do Leeova těla. Takový je plán.
Uvidíme. Franku? Franku? Chci, abys vstoupil
tady pánovi do těla.

Jakkoliv uznáš za vhodné. Až napočítám do tří. Raz, dva, tři. To bylo úžasné. Ještě nikdy
jsem tak Franka neviděla. - Myslíte, že je uvnitř?


Cítil jste něco? - Jo. - Vážně? - To vypadá slibně.
Vstoupil do vás úplně nepozorovaně. Ano. Jak to můžete vědět jistě? Zeptám se ho na několik otázek, na které znal odpověď jenom Frank,
abych ověřila, že tam skutečně je. - Dobře, zeptej se ho.
- Zeptám, když mě necháš. Jaké jsem měla
příjmení za svobodna? - James.


- James, přesně tak. Je nezvyklé mít
křestní jméno jako příjmení. Není to tak nezvyklé.
A James je časté příjmení. Položím ti další otázku. - Frank měl tetování.
- Ano. Jaké tetování to bylo? Je to luk, šíp
a lukostřelecký terč. Je to luk, šíp a terč. Přesně tak.

Měl ho vytetované na zadku. Vždycky jsem měla
nutkání na něj házet šipky. Jsem ráda, že jsi tu, Franku. Mohl bys nám říct,
kam jsi dal klíč k pokoji pro hosty? - K pokoji pro hosty? Pod květináč.
- Pod květináč. Možná je příliš pozdě.
Našeho psa jsem neviděla už celé měsíce. To je hrůza. - Mohla bys mi podat
pásku na oči?

- Jo. - Ta páska je v tašce, nevadí to?
- Drž mi palce, až se pro ni skloníš. - Dobrý, babi?
- Skvěle jsem se právě poznala. - Máš ji?
- Mám ji. Byla to úspěšná výprava. Tady je ta páska.
Řekni všem, co s ní chceš dělat. - Nina mi tu pásku
dá přes oči. - Dobře. Ty pak ukážeš určitý počet prstů. Já vám všem řeknu,
kolik prstů ukazuje. Dobře, babi.

- Vidíš?
- Ano, stále vidím. - Je to tak správně?
- Ta temnota je jako ztělesněná smrt. Předzvěst toho,
jak to brzy bude vypadat. Dobře. - Cítíš se dobře?
- Skvěle, dušinko. Lee, ukaž jakýkoliv
počet prstů mezi 1 a 10 tak, aby to viděli všichni v publiku. Udělá to.


Právě to dělá. - Právě to dělá.
- Dobře? Kolik prstů ukázal? - Ukázal čtyři prsty a palec!
- Správně. - Děkuji mnohokrát.
- Dobrá práce, babi. - Díky. Dušinko, teď to zkus ty. - Já ale telepatka nejsem.
- Pomůžu ti. Jsem jasnovidka. Mám pocit, že až si to nasadím,
jasnovidka už nebudeš. - Jen si pospěš.


Ztrácíš publikum. - Dobře. Lee, na kraji jeviště je
blok nebo kus papíru a propiska. - Vidíš to?
- Ano. Můžeš pro to dojít, drahoušku? - Šel pro to?
- Nemám tušení. Nejsem si ani jistá,
jestli je s námi stále na jevišti. - Lee, jsi tu?
- Ano. - To je dobře. Verbální komunikace
na nás působí uklidňujícím dojmem.

- Co chceš, aby udělal?
- Chci, abys napsal nějaké slovo, Lee. Můžeš tam napsat
nějaké slovo? Cokoliv tě napadne. - Musí to být vtipné?
- Ne, jen to napiš bez chyb a velkými písmeny. - Dělá to?
- Nemám tušení. - Jo.
- Můžeš to ukázat všem v místnosti? LOĎ - Babi, doufám, žes to viděla.


- Jen řekni, co to bylo, dušinko. Bože. Nemám tušení. Babička. Na základě tiché reakce
publika to babička nebyla. Tetování. Ne, nemyslím si, že má
takovou znalost větné skladby. - Já vážně nevím. - Prostě si projdi
všechna slova, co znáš, dušinko. Přijdeš na to vylučovací metodou.

Já nevím, babi.
Nemám tušení. Je to něco, v čem vesluješ. - Loď.
- Správně, dušinko. - To bylo ono? To bylo ono. Díky. Díky, žes mi poradila. Díky, Lee. Lee, byla to radost
s tebou spolupracovat.

Můžeš si jít sednout. Můžeš si to vzít
s sebou na památku. - Díky, Lee.
- Zatleskejte Leeovi. Dobře, babi. - Je na čase, aby ses vrátila do tašky.
- Dobře, hoď mě tam. Nedělej si starosti s formalitami. Nechci ti být přítěží. - Žádná přítěž nejsi.


- Kdykoliv mě můžeš odvézt na to pěkné místo ve Švýcarsku. To bych nikdy neudělala. Proboha. - Řekni, až budeš připravená.
- Dobře, dušinko. - Dobře. - Máš tam teplo?
- Teplíčko. Šťastný to den. Trošku se bojím,
že si chytím nos do zipu. - Umíš si ho složit?
- Složit si nos? - Jo. Samozřejmě,
že umím. Děkuji. To byla babička.

Díky. Díky. Díky. A teď... Neustále hledám dokonalou loutku. Potřebuju dalšího dobrovolníka. - Mohla bych si půjčit vás na konci?
Jak se jmenujete? - Luke. - Co děláte, Luku?
- Studuju. - Dobře. Zatleskejte Lukovi.


Pojďte za mnou na jeviště. Díky. Mohl byste se postavit sem? Luku, jenom vás trochu... vylepším. Dám vám tuhle masku.
Mohl byste si sundat brýle? - Vidíte?
- Jo. Dobře. Tohle je normální
maska.

Ulehčí vám to tady. Dobře. Dobrá. - Cítíte se pohodlně?
- Jo, hrozně se mi to líbí. - Dobře. Tohle bude legendární. Tohle jsem nečekal. - Luku...
- Ano? - Jste rád, že tu jste?
- Jsem naprosto nadšený tím, jak se věci vyvíjejí.

- Dobře. - Popravdě jsem
hrozně rád, že jste mě vybrala. - Jakto? - Protože bych vám všem
chtěl ukázat svoje taneční pohyby. Jste si jistý? Ano. Na takovou příležitost
jsem čekal celý život. Myslím, že svět je
přípravený na moje tancování. - Jste si jistý, že tady chcete
tancovat? - Jsem si naprosto jistý. - Protože klidně si můžete jít sednout.


- V žádném případě si sednout nepůjdu. - Nejdřív vám ukážu,
jak umím tancovat. - Dobře. Vaše řeč těla
naznačuje, že tancovat nechcete. Ne, vážně se nemůžu dočkat. Jsem naprosto nadšený. Ty ruce mám v kapsách,
abych si šetřil energii na to, až ze mě začnou
tryskat taneční pohyby. Jste si jistý? Protože máte
právo na svobodu slova. Ne, to vůbec není potřeba.

- Rád zatancuju.
- Dobře. Promiňte. Neomlouvejte se.
Hrozně se mi to líbí. Jestli nechcete,
nemusíte to dělat. - Myslím, že by mi pomohla
nějaká hudba. - Dobře. - Hudbu tu máme.
- Pusťte ji. - Vyhovuje vám?
- Je vynikající. - Není moc zvláštní?
- Ne, romská hudba je můj oblíbený žánr. - Dobře, když jste si jistý.


- Ano, je to moje oblíbená písnička. - Můžete začít.
- Čekám na refrén. - Nejsem si jistá, jestli vůbec
nějaký má. - Dobře, už to bude. Ne vlastně, až za chvíli. - Můžete si jít sednou.
- Nepůjdu si sednout. - Mám pocit, že vás trápím.
- Ne, miluju vás. - Pokračujte, jak dlouho
uznáte za vhodné. - Dobře. Ukážu vám,
jak umím mávat levou rukou. - Vaší levou rukou.


- Pro začátek. Líbí se jim to. - Chcete vidět i tu druhou?
- Jo, chtějí. - Tady je moje druhá ruka.
- To je skvělé. Děkuji.
Děkuji mockrát. - Takže takhle tancujete.
- Ano. - Tohle je skvělé. Už je to tady.
Miluju to. - Sledujte to. Milujou to.
- To je úžasné. Děkuji.


Hrozně mě to baví. - To bylo úžasné.
- Je to osvobozující. Ke konci
ze mě prýštila hluboká radost. Děkuju. - Jakže se jmenujete? - Luke.
- Zatleskejte Lukovi. Úžasné. Děkuju. Děkuju za pozvání. Jsem Nina Conti.


Nashledanou. Překlad: qetu
www.videacesky.cz